Lochovice

	Lochovice - loupežnická sluj

	*(Zpracoval jak jinak, sám velikýTitán )*

Dnes, kdy stojím na prahu stáří, nedokážu si vzpomenout, jak se před lety stalo, že se v naší knihovně ocitla útlá knížečka Podbrdských pověstí, vydaná roce 1913 ve Vilímkově nakladatelství, skromným nákladem pěti set výtisků..
Stejně tak nedovedu vysvětlit, co mne přimělo vzít asi před týdnem onu skromnou publikaci do rukou a po zběžném prolistování se začíst do pověsti o loupežnické sluji na bezejmenném kopci severozápadně nad obcí Lochovice. Hovořila o mužích drsných tváří i mravů, přepadajících pod vedením jistého Viléma Lebensdorfa kupecké vozy putující po silnici od Lochovic na hořovické trhy. Formany zabíjeli, před smrtí je krutě mučili, mladé dcerky a pohledné ženy předtím hanobili. Naloupené zboží (zpravidla plátno a keramiku) a své lidem i Bohu odporné tváře ukrývali právě ve zmíněné sluji, která tak byla němým svědkem jejich šílených pitek a následných orgií..
Řádění Lebensdorferovy tlupy vzbudilo v okrese takový odpor, že proti loupežníkům byl vyslán vojenský jízdní oddíl. Týden se koňáci beznadějně snažili vypátrat loupežnickou skrýš, nakonec jim pomohla náhoda, v podobě vyčerpané mladé ženy, které se podařilo vrahounům uniknout. Pověst zdůrazňuje její velikou krásu, pro niž ji lupiči nezabili bezprostředně po ukojení svých choutek, kterak bývalo jindy jejich dobrým zvykem, ale rozhodli se ponechati ji naživu po několik dnů, což se jim stalo osudným. Nešťastnice neutekla daleko, vojáci, ji nalezli necelých 1000 sáhů od loupežnické sluje, ku které je přivedla jednak ona znavená žena, jednak neobvyklý zápach. Lupičský úkryt neměl druhý východ a vojáci pobili celou bandu až na Lebensdorfa, který se projevil tváří v tvář smrti jako mimořádný zbabělec, byl jat a v Hořovicích po krátkém procesu r. 1846 oběšen. Tím pověst končí, další osud luzné krasavice není rozveden.

Portál loupežnické sluje..Kolik věků přešlo, než se vysoká, vznosná chodbie změnila v těžko přístupnou plazivku?

Nahlédl jsem do montanistické literatury, abych zjistil, zda neuvádí na onom kopci zapomenuté důlní dílo či jeskyni, které by mohly sloužit za lupičskou sluj, leč neuspěl jsem. Jádro pověsti je pravdivé (jak lze ověřit v hořovickém muzeu), tlupa měla okolo třiceti členů, rozměry tajemné sluje by tedy musely být značné, historické prameny však její velikost vůbec nekomentují. I pustil jsem vrahounskou skrýš ze zřetele.
Dva dny poté jsem při hovoru s jedním firemním klientem zavedl řeč na podzemní prostory. A jaké bylo mé překvapení, když onen historie znalý muž zmínil štolu právě na úpatí našeho vrchu. Pravil, že je situována nedaleko dřevěného krmelce a kdosi v ní před lety usilovně kopal. Na chvíli se odmlčel, opatrně se rozhlédl pokojem a třaslavým hlasem zašeptal,

že se obává, aby ve sluji nepracovali hledači pokladů.
"Myslíte, že bych se měl mít před hledači na pozoru?", zeptal jsem se srdnatě.
"To teda jo", kýval horlivě hlavou klient, div mu neupadla. "Hledači jsou strašní", pokračoval, "chodí po lese v zelených maskáčích, mají minohledačky a každého, kdo se jim plete do revíru, bez milosti ...to...". Zděšeně se odmlčel.
"Chcete říci - zabijí?", nevěřícně jsem se ušklíbl.
"Proboha, to ne", zděsil se upřímně, "ale strašně vám vynadají"
"Pchá," zasmál jsem se, "to abych se předem pominul hrůzou." Klient neřekl nic, jen se ustrašeně přikrčil. Bylo zřejmé, že hledači pokladů jsou záležitost, s kterou se nedokáže

Pohled od vchodu...Místo s porušenou klenbou je na úrovni vyrabované skrýše.

Zával...V jeho úrovni je na povrch dobrých šest metrů

jen tak ledabyle vyrovnat.
V sobotu tedy vyrazilo několik odvážných montanistů vyrvat zalesněnému vrchu jeho tajemství. Vpředu kráčel udatný Kaši s mapou a informací, že KČT v ní na vrchol kopce umístil červený terčík s popisem "Mohyly". Vedle něho rázoval Blackrat s GPS-kou v dlani a hlásil aktuální souřadnice. O krok za nimi se držel VašekV s fotoaparátem, opodál se plahočila ViDří rodinka. Asi 500 metrů za ViDrami jsem statečně držel krok já sám, v slušivé pletené montanistické čapce, vyztužené ocelovými

lamelami. Mráz mrznul, slunce svítilo, vysoké stromy šuměly v lehkém větru. Za každým křoviskem u cesty se ukrývala postava v zeleném maskáči, její tvář byla odhodlaná a v nečisté pracce třímala zbraň. Byli to hledači pokladů, před jejichž surovostí a nevypočítatelností mne varoval firemní klient.
Na cestě se objevil starší muž v zelené uniformě s strakatým loveckým psem u nohy. Ač kmet vyhlížel nebezpečně, udatný Kaši jej oslovil a otázal se, zda neví o blízké loupežnické sluji, v níž se dle pověsti mají skrývat cetky nedozírné ceny.
"Vy jste hledači pokladů?", zeptal se zděšeně muž se psem. "Ne, my jsme montanisté", sdělil mu důvěrně Blackrat.

Poničená klenba, škoda patrně způsobená drastickými metodami hledačů.

Kmet se uklidnil..Trvalo ještě pár minut, než se mu snížil tep a vyrovnal přerývaný dech, pak jeho bystré oko přelétlo pátravě křoviska a byl připraven komunikovat.
"Nejste hledači pokladů?", zasípal a na čele mu vyrazil ledový pot. Ohař stáhl ocas mezi nohy.
"Ne, my jsme montanisté", poučoval jej znovu trpělivě Blackrat.
"Ha, montanisté", vyštěkl radostně kmet, "zaplať pámbů, že nejste hledači..A poklad nehledáte?"
"Hledáme", přiznal VašekV.
"Ale, tak to jdete špatně", zajásal starý muž. Musíte ještě 600 metrů rovně, na křižovatce doleva, po dvaceti metrech uvidíte křoví a v něm je vchod. Poklad naleznete 7 metrů za vchodem, vpravo, pětatřicátá řada klenby, kámen je označen černým křížkem. Za ním se skrývá truhla, v ní dva poháry zlaté, smaragdy sázené, vzácná to práce ze 17-tého století, misál v kožené vazbě zdobené stříbrem, 2000 florentských dukátů v mosazném hrnci ......Opravdu nejste hledači pokladů?".
"Ne, my jsme montanisté", odpověděl Blackrat.
"To jsem si oddychl", uklidnil se kmet, "tak jděte, kdyby se tu objevili hledači, bylo by s námi zle". Ohař se ustrašeně pousmál a rousnatou prackou naznačil na svém psím čele neumělý křížek. Hledači mu zjevně dělali těžkou hlavu.
Vydali jsme se naznačeným směrem..Po šesti stech metrech protínala naši cestu zarostlá pěšina, pod pěšinou se zjevilo prořídlé roští do něho vedla vyšlapaná cestička. Okolní křoviska se vlnila, skrz opadané větve prosvítaly zelené maskáče. Zanořili jsme se do křoviska. Pod statným hlohem trčela veliká halda, nad haldou se černal nízký klenutý otvor. Loupežnická sluj. Krásná kamenná klenba, deset metrů metrů přímo, pak beznadějný zával. V místě, kde měl být ukryt poklad, se výsměšně šklebila brutálně vylámaná stěna. Hledači nás předešli.
Jedná se o krásnou starou štolu, mířící dle četných pinek a propadů i velikosti haldy do většího systému. Na dávnou přítomnost lupičů a jejich orgií upomíná dnes pouze poměrně zachovalá molitanová matrace, umístěná hned za vchodem. Je v tak dobrém stavu, že jsme jednu chvíli uvažovali o jejím předání hořovickému muzeu.
Důlní dílo je raženo v brdských křemencích a jako všude v okolí, byla i zde těženou surovinou ordovická železná ruda. Pokud zával neprokopou sveřepí hledači pokladů, hnání nadějí, že si odtud odnesou zapomenutý štůček shnilého plátna, zbude tato nezáviděníhodná činnost hrdinnému Popovickému montanistickému superklubu.

Lochovice - loupežnická sluj