Vápencový útes starého lomu na Koukolové Hoře..Odtud se Titán, zahrnut ovacemi publika, vrhá střemhlav dolu..Co je proti tomu nějaký traverz?

Verneřice potřetí

 (neplánované uzavření dolu )
Zpět na titulní stránku

(Zpracovala  Rumová Pralinka  a tajemný M)
Poslední předvánoční neděli jsme se s Vláďou, Jeňou, Zdeňou a Dášou rozhodli věnovat dílu, které Superklub načal, leč nedokončil - pátrání po bájné Jantarové komnatě ve starém kutišti v lese u Verneřic. Protože Surikata se věnoval poskytování morální podpory při prokopávání jakéhosi stupidního závalu s Radioaktivním netopýry, vydali jsme se do severních Čech bez něho, těšíce se, jak bude čumět, až se z divočiny vrátíme ověšeni jantarovými šperky. A protože o účast na výpravě projevil nový čestný člen Superklubu, jehož jméno zde  budeme kvůli konspiraci úzkostlivě nahrazovat  pseudonymem "M", vydal se s námi na cestu plnou těch nejnečekanějších dobrodružství i on.
Dlužno podotknout, že M je chlapec milý, mladý, chytrý a dobře rostlý, navíc v podzemí nesmírně zkušený. Snad právě proto na něho členové moji party pohlíželi s nelíčeným obdivem a zbožně  naslouchali  každému slovu, které M vyslovil. Předváděli se před ním a chovali se přitom jako pitomci. Vykřikovali sprostá hesla, podráželi si nohy a Vláďa Dáše na hlavě  rozmáčkl chcíplého šneka. Všichni si šeptali i, že M je daleko lepší a zkušenější, než Titán a dohadovali se  že příště nepůjdou na akci s nikým jiným, než je M. Docela mne to mrzelo, protože ať je Titán jakýkoliv, udělal toho pro podzemí i naši žebráckou partu dost. Dáša ve svém obdivu zašla tak daleko, že milého M v nestřežené chvíli několikrát něžně pohladila po zadku, přičemž si zasněně povzdechla.
Nicméně nejen svým vzhledem, nevyčerpatelnými znalostmi a prostým neokázalým vystupováním, získal si M naše srdce. Jak nám totiž před výpravou sdělil náš známý lesník, vchod do Verneřické štoly se  po vytrvalých podzimních deštích  opět zavalil a nás čekalo úmorné kopání, na které se většina našich členů vůbec netěšila. A právě když jsme tuto skutečnost sdělili našemu M a projevili před ním obavu, že bude nutno prokopávaný zával něčím pažit, pozdvihl on své hluboké oči a otázal se, zda máme připraven sud. 
Trosky sklepů starého důlního objektu u Verneřic. Uvnitř si hraje Žebrácká parta s montážní pěnou. " Myslíš Surikatův montanistický sud, Máco?", zeptala jsem se M rozpačitě, protože jsem o existenci podobného vynálezu našeho frontmana neměla ani tušení. "Ne, kreténa Surikatu sem netahej", rozhořčil se M, "myslím normální kovový sud, který umístíme do vykopaného otvoru a utěsníme jej montážní pěnou".
" Budeme používat Lahodovu sudovací metodu?", zeptala jsem se dychtivě, aby všichni viděli, že v problematice  sudování nejsem žádný nováček, ale M zavrtěl hlavou. " To ne", vysvětlil ochotně, "použijeme obyčejný kovový sud.  Lahodova metoda je vhodná tam, kam je sud obtížné pro jeho rozměry dopravit. My máme místa dost a tak nebudeme sud zbytečně řezat."
Tak jednoduché řešení  nás šokovalo. "A to tím sudem polezeme dovnitř?" zeptala se Dáša. Nejraději bych ji nakopla, že se ptá tak blbě, ale M opět podal kýžené vysvětlení:" Jo, polezeme. Polezeme sudem proto, aby na nás nespadl narušený strop nad závalem, který prokopeme. Jasný?" 
Všichni jsme souhlasně kývali hlavami, i když nám to moc jasné nebylo. Dohodli jsme ještě termín a místo odjezdu a rozešli se dokončit předexpediční přípravy.
A tak se stalo, že jsme se v neděli ráno ocitli i se sudem a sprayovou tubou montážní pěny na lokalitě před konspiračně zamaskovaným propadem, do kterého se posledně zřítil udatný SPEO. M seskočil dovnitř s lopatkou, členové moji žebrácké party se zatím koulovali a váleli v panenském sněhu. 
   		Dílo velkého "M". Napravo lopatka, kterou "M" zával prokopával. Převzata do expozice Muzea Českého Krasu.
Štola za závalem. Bohužel, v současnosti neprodyšně zasudovaná. "Nechcete jít místo toho blbnutí raději kopat?", navrhla jsem, trochu naštvaně, ale Vláďa, Jeňa, Zdeňa a Dáša opravdu  nechtěli a místo toho začali stavěti sněhuláka, kterého hodlali svrhnout na M do propadu. I chopila jsem se lopatky a seskočila dolu. Sesuv jílového nadloží vytvořil  před vchodem do štoly mocnou hliněnou hradbu a bylo zřejmé, že tenhle sajrajt natekl i do plazivky. Kopali jsme, až se z nás kouřilo. Žebrácká parta zatím hrála nahoře na schovávanou a mne za ni hanba fackovala, zvláště, když Dáša pořád volala dolu na M :"Hele, Máca, máš rád Milana Raka?" a smála se tomu jako bůhvíjakému kameňáku. 
Za dvě hodiny jsme konečně prorazili chodbu dovnitř. 

"Potřebujeme ten sud a pěnu", zavolal M nahoru.. Vznikla další potíž. Žebrácká parta nechtěla vydat ani sud, v kterém se Zdeňa s Jeňou kutáleli z mírného svahu a krátili si tak dlouhou chvíli, ani pěnu, z které Dáše vymodelovali slušný plnovous. Teprve, když na ně M zařval, že jsou blbější, než Milani, spustili obě nezbytné pomůcky do propadu. Narychlo jsme upravili rozměry chodby tak, aby se do ní sud vešel, zarazili jej do otvoru a počali nad něj hustit montážní pěnu. 
"Tak", pravil potěšeně M, teď to nespadne ani při jarním tání", zatímco Dáša nahoře brečela, protože jí pěnové vousy nešly sundat. Pěna mezi sudem a jílem rychle tuhla a mně se dmula prsa pýchou nad tím, jak jsme si poradili bez dříve všudypřítomného Surikaty. 
"Lez první", pokynul mi galantně M a já zalezla do sudu. Uvědomila jsem si, že páchne trochu po naftě a potlačila jsem zvracecí reflex. "Tak pokračuj", pobízel mne M, "na co čekáš?"
"Nějak mi to nejde", přiznala jsem se a vycouvala zpět. "Nevím, co se děje, ale nemohu dovnitř. Jako by mi v tom něco bránilo".
M zahodil cigaretu a zajel do sudu jako blesk. "Profík", stačila jsem si pomyslet, když se ozvala dunivá rána a náš nový čestný člen se vyplazil zpět značně otřesen a s naštípnutou helmou.  "Ty vole", řekl mi nepřítomně, "my tomu sudu zapomněli odsekat dno."
 Co dodat...

Zatímco výprava vedená zkušeným M omylem neprodyšně zlikvidovala staré důlní dílo s ukrytou jantarovou komnatou, udatný Surikata s neméně udatnými RN prokopali zával, uzavírající dosud neznámé prostory Chrustenické šachty. Laco Lahoda se raduje.