Soustavně zavážená jámová část významné paleontologické lokality lomu Homolák

Silvestrovský Homolák
Zpět na titulní stránku

(Zpracoval Titán )
Když jsem dostal anonymní e-mail od tvora, skrývajícího svoji pravou identitu pod přezdívkou Zkurvený Koloušek, byl jsem na rozpacích. Autor mne totiž vyzýval, abych se svými statečnými kolegy prozkoumal objekt opuštěného lomu Homoláku u Koněprus, v kterém on sám nalezl zatopenou šachtu nedozírné hloubky.
Zcháralý objekt, v němž se nachází poslední nezavezený vchod do systému homoláckých štol. Ve štolách je bordel, špína a občas potápěči.  "Šachta na Homoláku, to je naprostá kravina", prohlásil opovržlivě Škorpion, sotva jsem mu mail přečetl. "K čemu by tam asi byla?"
"Třeba je to svážná do nižších lomových etáží", namítl Koza, který v poslední době několik svážných chodeb navštívil a choval je proto ve veliké oblibě. 
"A proč by se někdo razil se svážnou, když až na dno lomu vede silnice?", ťukal si na čelo Škorpion. "Navíc ten člověk píše, že je šachta zatopená. Jak může být zatopeno něco, co je vzdáleno deset metrů od suché padesátimetrové jámy? Slyšel jsi, debile, o spojených nádobách?"
Koza ponuře doznal, že neslyšel. Fyzika nebyla jeho doménou.
  "Příliš mnoho záhad", shrnul jsem, "ostatně, nic nám nebrání, zajet se na Silvestra na Homolák podívat. Alespoň tam můžeme odpálit moji novou montanistickou superraketu." 
A jak bylo řečeno, tak se i stalo. Silvestrovské odpoledne zastihlo Udatného Surikatu, hrdého Škorpiona a statečnou Zběsilou Kozu na plácku u staré silniční váhy s plnou montanovýbavou. "Čí je to k čertu auto?", podivil se Škorpion, zhnuseně pohlížeje na tmavé BMW,  spořádaně zaparkované kousek od naši Toyoty. "Že by patřilo Zkurvenému kolouškovi?"
Opatrně jsme se plížili k nízkým pobořeným  stavbám, kde ústí vchod do vápencové lomové štoly a kam ostatně mířily i stopy bot, vedoucí  od konkurenčního vozu. "Někdo nás předběhl", hudral Koza, "teď ještě aby po nás začal  střílet, jako onehdá v Milovicích". Vize blízké smrti  jej znepokojila. 		Klasická výzdoba většiny podzemních objektů nás čekala i na Homoláku.
Umělý zával, který má na svědomí zřejmě buldozer. Ve většině spoluobčanů holt přetrvává vědomí, že jediné dobré podzemí je zničené podzemí.  Nahlédli jsme do portálu štoly, leč mimo odporné skládky na počvě jsme nezahlédli nic, co by stálo za řeč. Sníh uvnitř nebyl a stopy konkurence přestaly být znatelné. Rozžehli jsme svítilny a vydali se chodbou kupředu. Vrstva odpadků se ztenčovala a mohutný tunel  mírně zahnul vlevo. "Jdeme k druhému východu", poučil jsem ostatní, usilovně přemýšleje, proč je v poměrně krátkém objektu taková tma. Po dalších dvaceti metech jsem důvod  pochopil: očekávaný otvor  byl ucpán bytelnou hromadou  mazlavého  jílu. "Couvneme. Šachta, kterou  Koloušek popisuje, by měla být v  rozrážce", řekl jsem tlumeným hlasem. "A u ní asi čeká ten podivný exot z bavoráka".
 "Třeba je to vrah a skrývá se zde před zákonem", projevil své obavy Škorpion a celý  se otřásl.
 "Jasně, dva dny plave v té vodě v šachtě a libuje si, jak je schovanej", utřel jej Koza, ale stín iracionálních obav se plížil před námi.  Ještě pár kroků a nahlédli jsme do nevelké skalní místnosti, plné poházených vraků stolů a plechových skříněk. Na jedné z nich seděl v šeru statný muž v černém přiléhavém oděvu. Jeho nezřetelná vousatá tvář nám hleděla v ústrety, pravice si pohrávala s dlouhým blyštivým nožem. "Vrah", zavřískl zděšeně Koza a zmizel k východu. "Zkurvený Koloušek", zakvílel Škorpion a v hrůze následoval bratra.  Hleděl jsem na sedící postavu, a zdálo se mi, že se usmívá. Ne, tohle nebyl  vrah a dokonce ani Zkurvený Koloušek. Byl to příšerný potápěč.   A to je ona. Tajemná šachta, která správným montanistům nedá spát.
Myslíte si, že jsem také poděšeně zapištěl a utekl jako Škorpion s Kozou? Kdepak. Hrdině jsem došel až k žabímu muži  a s mrazivý klidem jej oslovil: "Ahoj, Libore".
Vrtá vám v hlavě, jak je možné, že jsem se zachoval tak šíleně odvážně? Že jsem neozbrojen přistoupil v opuštěném podzemí ku zcela cizímu a maximálně  tajemnému člověku, nervózně mávajícímu vražednou čepelí? Chvějete se proto vzrušením? Ohromilo vás mé chladnokrevné chování? Zvracíte hrůzou? Nebo je vám jasné, že my, členové Superklubu, jsme hrdiny za všech okolností? 
Nu, nebudu vás déle napínat a drásat vaše zjitřené nervy. Potápěč byl můj dávný známý,  jeden z nejudatnějších speleoaquanautů tohoto světa a já si s ním předem domluvil v homolácké štole sraz.
"Tak jak to vypadá", zajímal jsem se. 
"Nestojí to za řeč," mávl rukou aquanaut. "Než jste přijeli, odházel jsem stranou bordel se zbytky nějaké rozbité betonové desky a skutečně, tadyhle v rohu zeje jáma. Sám jsem se divil, že tu  vůbec něco je".
Popošel jsem k oválné ohlubni a posvítil dolu. Zjevila se díra, padající do hloubky dvou metrů, na dně trocha vody, kamení, rezaté konzervy a staré hadry. "Už jsem tam vlezl", pokračoval potápěč, je to obyčejná odvodňovací jímka. Asi tu stával nějaký kompresor, či co. Pojedu radši někam chlastat." 
Bylo to smutné. Vedeni informacemi Zkurveného Kolouška, namísto velkolepé svážné jámy, učinili jsme objev poněkud méně významný. Popravdě řečeno, ani nás to moc neotrávilo. Kdo by také věřil tak nesmyslným báchorkám o  jakési svážné na Homoláku

Udatný potápěč na místě požádal o přijetí do prestižního Popovického Montanistického Superklubu. Protože se jedná o zkušeného montanistu a navíc Titánova spolužáka, uvažuje rada PMS v jeho případě o výjimečném prominutí obvyklé sedmileté čekatelské lhůty.