Udatný, leč zcela na žluto přebarvený Blackrat...

Kyselina
Zpět na titulní stránku

(Zpracoval Titán )

Fotografie ke stažení v rozlišení 640 x 480 pixelů.
Úkol nedělní kooperativní akce PMS, ZJRN a Speleologu Kladno zněl takto: prozkoumat jedno údajně nesmírně rozsáhlé, dnes opuštěné železnorudné důlní dílo jižně od Starého Plzence. Odvážní účastníci výpravy se sešli v sídle PMS,  znechuceně okomentovali nečekanou sněhovou nadílku, se kterou při plánování svého superpodniku nepočítali, pak rezignovali, nalezli do aut a vyjeli z Popovic pod mraky, táhnoucí od západu.
Jediná suchá partie dolu, mírně stoupající chodba, končící čelbou. Cesta do Plzence probíhala pokojně bez jakýchkoliv příhod, pouze v Žebráku u Charouzovy benzinové pumpy se čerpadlář otázal při placení Vaška ze Speleologu Kladno, zda onen důstojný muž, sedící s ním v  autě, není náhodou sám montanistický král. Vašek přisvědčil a čerpadlář úslužně vyběhl ven, aby vládci montanistů otřel jelenicovou kůží zašpiněné přední sklo. Několikrát se neuměle uklonil, poodhalil zuby v pokusu o příjemný úsměv a nakonec (zjevně nerad) odběhl, aby se věnoval dalším zákazníkům.  Po příjezdu do Plzence  byla auta v zájmu konspirace ponechána na návsi a výprava se počala brodit hlubokým sněhem kol potoka, hledajíc cokoliv, co by se podobalo pozůstatkům po dávném dolování. 
Je samozřejmé, že takové koncentraci skvělých montanistů nemohla sebelépe ukrytá štola odolat a netrvalo proto dlouho a před našimi zraky se černal nízký, zasutý otvor, vedoucí šikmo dolu  kamsi pod křemencový skalní masiv. 
Uvědomil jsem si, že jsem  zapomněl svítilnu a v tu chvíli začali první kolegové bleskurychle mizet pod zem. Než jsem se nadál, zůstal jsem před portálem sám. "Je vůbec nutné, abych tam lezl?", pomyslel jsem si, pohlížeje rozpačitě na čistou kombinézu, když zezdola vykoukla Kašiho hlava a promptně mi  sdělila, že štola je dlouhá deset metrů, končí čelbou a dva metry od vchodu leží chcíplá liška. Zavládla poraženecká nálada. Toto měl být program na celý den? 		Jedna z dobývek s limonitovými brčky.
Štola, kterou jsme přišli. Kyselina sírová na počvě zběsile žere vše živé. Na stěně vpravo limonitový vodopád. Zdrceně jsme se ploužili podél dřevěných i zděných chatek zpět k autům, když nás zastavil skřehotavý hlas zpoza nízkého plotu. Stanul tam děd s vyzáží starého trpaslíka, vítr mu čechral bílé vousy a těžké vločky sněhu  zvolna tály na jeho vrásčité tváři. "Co jšte tu hledali?", zašišlal.
"Starý železnorudný důl", přiznal jsem, "ale to, co jsme našli, nás jaksi otrávilo."
"Mhm", udělal děd, "nejšeš ty král montaništů?". "Jsem", přisvědčil jsem a pomyslel si, že není těžké na to přijít, když mi nápis z těchto slov zdobí kombinézu. "Já bych o něčem věděl", pokračoval bělovous, "ale mušeli byšte chvíli kopat.  Jako kluci jsme tam před lety lezli, už tehdy to bylo dávno vopuštěný. Vopuštěný, ale moc pěkný".
Co dodat. Štěstí se na nás usmálo. Kmet nakreslil na pytlík od mouky plánek, popřál mnoho úspěchů a my se vydali zpět podél potoka, siluetu hradu Radyně před očima. Sníh křupal pod nohama, na vysokém nebi kroužili černí ptáci. Stoupali jsme do kopce a přicházeli do krajiny zbrázděné hlubinnou těžbou. Kolem nás se rozkládaly zbytky hald a občas jsme narazili na jámu po propadu.
Konečně jsme nalezli zářez od štoly, z kterého vytékal rezavý potůček. Lopatky zapracovaly a objevil se rozbahněný otvor.  Asi půl hodiny jsme z něj vypouštěli rezavou vodu, až jsme jej uznali za vhodný k návštěvě. A ta překonala všechna očekávání. Důl sestává z tří delších 		Partie těsně za vchodem - zde se křižují všechny tři chodbice.
 štol, navzájem vcelku chaoticky propojených kratšími chodbami a několika poměrně velkých dobývek. Systém je jednopatrový, jedna štola je po cca sto metrech zanesena okry až ke stropu, druhou, částečně zatopenou jsme se dostali dovnitř, třetí, stoupající šikmo vzhůru je suchá, leč končí čelbou.
 Procházeli jsme nízkými, neuvěřitelně barevnými chodbami a zírali. Na břidličnatých stěnách zářily zelené povlaky melantheritu, leskly se modré vrstvy chalkantitu , třpytily se dlouhé jehlice sádrovce. "Tohle přece není železnorudný důl", řekl jsem, když se mi podařilo ochutnat něco minerálních vzorků, "tady musela probíhat regulérní těžba kamenečných břidlic." 
 "Chceš říci, že to, co teče po zemi, je kyselina sírová?", napadlo Blackrata, který vlastnil jako obvykle zoufale děravé gumovky. Utěšili jsme jej, že se sice o kyselinu jedná, ale její koncentrace nemusí být pro jeho kontaminované údy nutně smrtelná. Hrdina se poté uklidnil, rozkousal několik krystalků sádrovce, aby se přesvědčil, že nejde o kamenec a byl spokojen. 
Návštěva dolu trvala skoro dvě hodiny. Místy bylo nutno se kyselinou plazit, někde se dalo i postát a poklábosit. Doznávám, že jsem se zdržoval právě v oněch vyšších prostorách a do kyseliny jsem jako jediný na břicho neulehl. Snad právě proto jsem důl opustil relativně čistý, kdežto ostatní členové výpravy své špinavé svršky po převlečení před vchodem ukryli pod velké kameny, vymlouvajíce se, že je tam mají ukryty pro příští, neodkladný výzkum. Kdo ví, čeho se dočkají. Kyselina sírová žere sice pomalu, ale zato důkladně. 

Objev starého díla po těžbě kyzových břidlic v lokalitě, kde není žádný podobný důl dokumentován, je velikým úspěchem konglomerátu ZJRN, SK a PMS, nad kterým ostatní skupiny šílí závistí.