"Chceš s námi do Dolu smrti?", zeptal
se mne Pavel Přibyl ze Speleologu Kladno..
"Ani ne", řekl jsem.. "Tak se pro tebe v sobotu ráno stavíme", zněla strohá odpověď.. "Do dolu smrti", opakoval jsem si.."Proč zrovna já.. Kladeňáci patrně potřebují někoho mimořádně odvážného, neboť Důl smrti je zjevně nad jejich síly..Ale že by se mi tam chtělo?" Náhodný čtenář těchto řádků patrně tuší, že Důl smrti není pravé jméno žádného skutečného důlního díla..My montanisté, totiž zachováváme takzvanou konspiraci a hovoříme-li na veřejnosti o známém a ohroženém podzemním objektu, nazýváme jej zpravidla ne jeho skutečným jménem, leč názvem smyšleným...Půjdu-li například do dolu Nosek, nebudu tuto skutečnost veřejně hlásat do světa, ale pro zmatení nepřátel podzemních dobrodružství, nazvu tento tajný cíl svého výletu kupříkladu Satanovou šachtou. (Satan promine). Dolem smrti zde proto budu jmenovat staré, nečinné a rozlehlé železnorudné kutiště ve východních Čechách, známé svou více než stometrovou úklonnou jámou a velikými dobývkami, kteréžto my, znalci, zoveme dómy.. |
Jak Kladeňáci řekli, tak učinili...Před našimi vraty za kuropění zastavil populární Renault 25, naložili jsme nezbytné propriety a vyrazili..Že je řidič opravdu poloslepý (jak celou cestu zdůrazňoval), jsme uvěřili, bohužel, až poté, co automobil po průjezdu několika zamlženými serpentinami opustil vozovku a přední částí se zabořil do rozbahněné louky, bohatě ošetřené chlévskou mrvou..Při vytlačování vozu zpět na silnici si Akičita stoupl tak nešikovně, že jej hrabající přední kolo nahodilo souvislou vrstvou hnoje, což způsobilo, že nešťastník po zbytek cesty páchl velice velmi...K dolu samému jsme nicméně úspěšně dorazili v poměrně příznivou dobu, takže před odchodem na lokalitu jsme mohli věnovat důkladnou pozornost |
právě již zmíněné konspiraci, v čemž
zvláště vynikl Pavel Přibyl, převléknuv se promptně za somálského
běžence..(Můj převlek "Chcíplá liška" nebyl, doznávám s
politováním, doceněn)
Po krátkém hledání byl v příšerné mlze nalezen, zlikvidovaný portál a nad ním úzký otvor, z něhož vanul čerstvý, vlahý vzduch.. Kladeňáci do něj nadšeně nahlédli a než jsem se stačil vzpamatovat, soukali se dovnitř..Zapřísahal jsem je, aby tak nečinili a snažil se je přesvědčit, že to co činí je riskantní a nebezpečné a že povrchový průzkum je rovněž důležitý, leč nedbali..Zmizeli v podzemí a já, chtě nechtě, musel za nimi.... |
Kráčeli jsme dlouhou nízkou chodbou až do větší
vylámané prostory, z níž padala do mlžných hloubek úklonná jáma..Kladeňáci
se počali navlékat do postrojů, a přivazovat lano k jakési pofidérní
kovové rouře..Přitom se natáčeli na video a tak jsem se nechal ukolébat
pocitem, že se jedná o jakousi předem smluvenou hru a po skončení
filmování se všichni opět odstrojí a vylezou spořádaně ven..Z
omylu mne vyvedl Akičita, který náhle seskočil do jámy a zmizel našim
zrakům.."Vy chcete jít dolu?", zeptal jsem se zděšeně
ostatních, "vždyť tam můžete někam spadnout..Nebo vás tam něco
ošklivě pokouše.."
"Samozřejmě", zasmáli se zle Kladeňáci, "a ty půjdeš s námi".. Téměř jsem se zhroutil..Zablekotal jsem, že budu u trubky hlídat uzel na laně, ale nikdo mi nevěnoval pozornost a Pavel Přibyl skočil za Akičitou..I padl jsem na bok a dělal mrtvého, doufaje, že se tak vyhnu příšernému sestupu do nezbádaných hloubek..Když jsem po chvíli otevřel jedno oko, zjistil jsem, že jsem u ohlubně sám..Padla na mne tíseň..Po stěnách tančily strašidelné stíny a z hlouby chodby temně |
zavyl vlkodlak..Vida, že není zbytí, připnul jsem se na lano a vzlykaje hrůzou, slanil jsem se k ostatním..Ti stanuli v boční rozrážce a zkoumavě hleděli pod sebe, kde se úpadnice měnila v kolmou svislou šachtici.."Vraťme se", zapřísahal jsem je," toť místo ďáblovo..Nikdy odtud nevylezeme živí"..Nedbali, ani když jsem si klekl..Posupný chechtot byl odpovědí na moje dobře míněné rady..Jako se vrhá potápěč do vln mořských, seskákali Kladeňáci z úpadnice do šachty..Doufal jsem, že zapomněli na konci lana udělat uzel, sletí někam, odkud není návratu a já se budu moci poklidně vrátit nahoru a pak do Popovic k obědu. Doufal jsem však marně..Uzel byl a Akičita k němu hned navázal další lano.. |
Po něm jsme dolezli do další rozrážky a z ní polozatopenou chodbou klopýtali do jakéhosi dómu..Byl velký, tmavý a nehostinný..Doufal jsem, že tímto exkurze končí a tím více mne šokovalo, když se Akičita po návratu k lanu počal spouštět hloub..Plakal jsem a spínal ruce, poukazuje na pokročilou hodinu a nesmírnou hloubku dolu, leč nadarmo..Nezbylo mi, než ostatní následovat..Klouzal jsem vlhkou, hladkou úpadnicí a maje slaňovací brzdu naprosto zacpanou blátivým sajrajtem, pohyboval jsem se rychlostí těžce zraněného hlemýždě..Pak lano náhle skončilo, úpadnice pokračovala ještě asi pět metrů a nato se změnila v přehlubokou šachtu, do které Kladeňáci vrhali z další rozrážky veliké kameny, aby mi zvuk jejich pádu připomněl, co mne čeká, když cestou k nim sklouznu, či klopýtnu...Rozplakal jsem se a myslel na rodiče, manželku a nebohá robátka a v duchu je prosil o pomoc..Ta přišla v podobě náhlého vnuknutí..Vyňal jsem z kapsy dvacetimetrový popruh Bison, upevnil jej na lano a bezpečně sešel dolu..Zklamání Kladeňáků bylo obrovské..Speo se mne pokusil jakoby nedopatřením do šachty strčit, ale popruh mne udržel..Přesto jsem se v onu chvíli téměř nervově zhroutil..Jako v mrákotách jsem kulhal dlouhými chodbami, procházel obrovskými dómy a tam, kde ostatní elegantně sbíhali suťové svahy, sjížděl jsem je po břiše, či po zadku za ustrašeného pištění..Míjeli jsme propast za propastí a stačil neopatrný krok a naše kosti by skončily v podzemním jezeře...Byl jsem vyčerpán a na cestu vzhůru jsem raději nemyslel.. |
Konečně na ni došlo..Při představě výšky, která mne čeká, jsem málem omdlel, leč Kladeňáci nedbali..Akičita první skočil na lano a ručkuje jako blesk, vyšplhal čtyřicet metrů k první rozrážce stylem obzvláště mrštné gazely..Za ním následovali další, bez jakéhokoliv jištění..Pouze Vašek se připjal k lanu dvojitým prusíkovým uzlem, ale po deseti metrech jej odpojil, řka, že jej posouvání po laně zdržuje..Neměl jsem tolik odvahy jako moji druhové a nahoru jsem lezl jako hovnivál, jistě se proti nedobrovolnému návratu do spodních pater jumarem.. V rozrážce jsem se zhroutil a vypil téměř půl litru minerální vody, než jsem byl schopen pokračovat ku kolmé šachtici..Když jsem k ní konečně přilezl, Kladeňáci už na dně nebyli..Jako ohnivé šípy vyskákali nahoru, odkud mne filmovali, kterak ležím, vise na laně pod kolmou stěnou, zoufale lapám po dechu a hořekuji co dál...Trvalo věčnost, než jsem se postavil a jal se střízlivě hodnotit situaci...S ohledem na celkout tělesnou zchátralost rozhodl jsem se šachtu vyjumarovat..Zablácené lano, vrčící kamera |
a svit reflektorů
mne přiváděly k šílenství...Konečně jsem byl nahoře....Kladeňáci seděli
v rozrážce, přehrávali si záznam mého výlezu a posměšně se tlemili...
I nastal finální úsek výstupu, posledních 40 metrů ručkování...Když
jsem se jako totální mátoha ocitl u trubky, k níž bylo uvázáno lano, a
Kladeňáci mne vzkřísili vodou z karbidky, řekl mi Akičita, že při mém výstupu
ona roura, která držela všechna lana podezřele zachroupala a pak se
ohnula..Prý do ní zkoušeli kopat, zda se náhodou neulomí, leč nezdařilo
se..
Výstup z vodorovné části dolu byl již fádní a prost dobrodružství, cestou zpět se slepému Speovi, patrně vinou náhlé indispozice, nepodařilo ani jednou havarovat..Doma, šťasten, že jsem exkurzi přežil, sežral jsem hbitě pekáč brambor a tři fláky masa..Inu, vytrávilo mi.. |
Pohled na
zesláblého a polozhrouceného Titána dodával Kladeňákům mimořádnou
sílu k překonávání všech hrůz, které je v Dole smrti potkaly.. |