Satanova studna

	Satanova studna u Koukolovy Hory

	*(Zpracoval Titan )*

Sobotní ráno bylo pošmourné a studené. O výpravu do podzemí neměli zájem RN, neprojevili jej ani členové Speleologu Kladno, pod průhlednou záminkou pořádání členské schůze. Už jsem myslel, že strávím celý den nezáživnou, leč dotěrnou prací, když se rozezněl domovní zvonek a přinutil mne vyhlédnout ze dveří, abych zjistil, kdo že nám stojí před brankou.
Klátil se tam opilec Franta a celá jeho bytost vyjadřovala naléhavou potřebu hovořit.
"Co je?", otázal jsem se stroze a věcně.
Opilec se zavěsil na branku a zvolna se stabilizoval. "Lezeš ještě do těch děr?", vysoukal ze sebe s obtížemi klíčovou otázku.
"Občas", potrvrdil jsem..
"Věděl bych o něčem", pokračoval Franta. "Slyšel jsi o tajné chodbě na Koukolovku?".
Koukolovka byla pro něj obtížné slovo a málem se na konci věty pozvracel. Několikrát krknul, polknul a pak se zatvářil tak vyčkávavě a důstojně, jak jen jeho stav dovoloval.
"Slyšel", připustil jsem, "Vede souběžně z cestou z vesnice k rotundě, je asi kilometr dlouhá, tesaná v tvrdém vápenci, místy vyzděná."
Opilec nadšeně zakýval hlavou.
"Věřit v její existenci může jen debil", dodal jsem sveřepě.
Čekal jsem že opilec posmutní a odtáhne, leč nestalo se tak. "Já o ní vím", řekl pevně.
"Aha", zareagoval jsem a přemýšlel, jak rozhovor ukončit. Byla mi zima a drobně mžilo.
"Vede ze studny, co mám na zahradě. Slezeš dvacet šest metrů, dolu a tam to je."
"Jasně", povzbudil jsem ho.
"Já tam sice nebyl, vysvětloval Frata, "ale řikal mi to dědek".
Nutno podotknout, že dávno mrtvý dědek ve mně nebudil důvěru.
"Před měsícem jsem tu studnu chtěl zasypat", vysvětloval notorik, "mám teď městskou vodu a tak ji nepotřebuju. Jenže, když se to teď sere s tím Usámou..".
Opilec neurčitě máchl rukou. Jeho politický rozhled mne překvapil. Franta si to vysvětlil jako zvýšení zájmu o svoji historku a zaujatě pokračoval ve výkladu:
"Tak jsem ze skruže shodil dekl a díval se dolu, jestli je tam ještě nějaká voda. No a viděl jsem ji."
"Tu vodu?"
"Samozřejmě, že vodu, ale nad ní i tu chodbu."
"Aha", podotkl jsem zlomyslně, "byla vysoká, zděná, zdobil ji gotický portál a táhla se do nedozírné dálky směrem k Popovicům."
"To ne", reagoval opilec kupodivu čiperně, "vede na opačnou stranu, ale třebas se po čase zahne".
Nad mojí námitkou, že jen magor by razil ve skále chodbu takovým způsobem, aby ji pak musel o sto osmdesát stupňů otočit, se hluboce zamyslel, leč žádné moudro z něj nevypadlo.
"Já bych tam i vlezl", mudroval, "mě tajné chodby vždycky lákaly. Dolu ostatně vede železný žebřík, jenže asi jen patnáct metrů hluboko. Dál už není nic, jen trubka a po té nepolezu." Představa, kterak právě tento opilec šplhá po vodovodní rouře, mne rozveselila, nicméně, než jsem stačil zareagovat, Franta pokračoval: "Já teď jdu do hospody, ale jestli chceš, přijď zítra po obědě a můžeš si to tam zalézt prozkoumat." Nato se pustil vrátek a tiše se odpotácel.

Na pohled nenápadná Satanova studna u Koukolovy hory. Koho by napadlo, že právě ona se měla stát hrobem dvou nejstatečnějších montanistů světa.

Druhý den po poledni jsme se Speem ze Speleologu-Kladno marně hledali zvonek u branky opilcova domku. Zamčeno však nebylo a tak jsme se zakrátko ocitli na neuvěřitelně zpustlé rozlehlé zahradě. Franta seděl sklesle na poloshnilé lavičce a zhnuseně pohlížel na prázdnou láhev od myslivce, ležící opodál. Bylo zřejmé, že má náladu pod psa, přesto viditelně ožil, když spatřil naše odhodlané tváře.
"Tak jdem na to, volové", pronesl vroucně a vyrazil kamsi do nejzarostlejšího kouta svého soukromého pralesa. Ze země tam čněla rozměrná betonová skruž s dvoukřídlým litinovým poklopem, zrezivělá ruční pumpa se povalovala v nedalekém křoví.
"Tak to je ona", zaskřehotal notor, "já raději počkám venku".

Odklopili jsme víko a tiše žasli. Před námi se černala přehluboká zděná šachtice, kdesi hluboko na dně se blyštěla vodní hladina. Masivní orezlý žebřík končil asi v jedné třetině, na dno dosahovaly ne jedna, ale hned tři trubky. "Jedna je od ruční pumpy, jedna od darlingu a ta poslední od ejektoru", vysvětloval horlivě Franta, nakláněje se odvážně přes skruž. Dvojice rour od čerpadla prorážela vyzdění studny ve čtyřmetrové hloubce, kde byla umístěna masivní traverza. Tajemný vchod jsme neviděli, což opilec vysvětlil tím, že se nalézá těsně u vodní hladiny, kde opět trčelo několik traverz.
Uvázali jsme lano k blízké olši a dohodli, že sestoupím první, počkám na traverzách a Speo se pak spustí za mnou. Drama začalo.

U ohlubně. Ocelový žebřík, jehož poslední příčka a Titánova duchapřítomnost zhatily opilcovy vražedné plány.

První traverza. Nedozírná hloubka pod ní..

25.11.2001, 14.22 hod. Zahájil jsem sestup. Lezl jsem mrštně po žebříku, jistě se na laně shuntem.
25.11.2001, 14.30 hod. Dosažena hloubka čtyř metrů. Usedl jsem na traverzu a zhluboka dýchaje jsem odpočíval. Provedl jsem kontrolní měření hladiny CO2 v hloubce 15 metrů pode mnou a uspokojen pokračoval v akci. Opilec nahoře přiblble hýkal, Speo se tázal, zda nechci vystřídat.
25.11.2001, 14.35 hod. Hloubka deset metrů. Připadalo mi, že klesám jako blesk. Cestou jsem nechtěně sáhl na mimořádně odporného slimáka. Obdélníkový otvor, jímž jsem vstoupil do studny, zdál se mi menší než krabička zápalek. Přepadly mne pochybnosti o smyslu celé akce a měl jsem chuť se vrátit. Odvaha zvítězila.
25.11.2001, 14.45 hod. Spatřil jsem pod sebou konec žebříku. Můj pevný železný druh, jedno spojení s lidským světem nahoře, mne opouštěl. Speo shora řval něco o hlemýždích.

25.11.2001, 14.50 hod. Pustil jsem se žebříku a zůstal viset na laně. Roztřásal mne chlad a měl jsem žízeň. Opět jsem pochyboval o účelnosti sestupu a zatoužil jsem po denním světle a dotyku vánku na tváři.
25.11.2001, 15.10 hod. Stejná pozice. Zasekl se mi shunt.
25.11.2001, 15.15 hod. Proletěla okolo mne lahev od myslivce. Shora se ozývaly nadávky a bylo zřejmé, že Speo za tento podlý čin Frantu inzultuje.
25.11.2001, 15.25 hod. Slaňoval jsem jak dělová koule. K hladině zbývají dva metry a chodba nikde. Zmocňuje se mne malomyslnost a opakuji kontrolní měření hladiny zmíněného plynu. Dvě procenta. Usedám na traverzy a dávám Speovi pokyn "lano volné".
25.11.2001, 14.35 hod. Jsme dole oba. Drkotáme zuby a jako idioti urputně prohlížíme neporušenou vyzdívku, spadající do šedesáticentimetrového vodního sloupce.
25.11.2001, 14.40 hod. Shora se ozývá rána. Opilec zavřel poklop, odvázal lano od olše a hodil je dolů. "Jsme ztraceni", zvolá pateticky Speo. Nejsme. Rafinovaně jsem uvázal lano k poslední příčce žebříku. Co se týče tmy, karbidka ji spolehlivě zažehnává.
25.11.2001, 15.45 hod. Zahajuji výstup. S mnoha přestávkami a na pokraji vyčerpání dosahuji traverzy u trubek od Darlingu.
25.11.2001, 16.15 hod. I Speo sedí na traverze, na hlavu mu spadl obrovský pavouk.
25.11.2001, 16.20 hod. Speo otvírá (kupodivu nezajištěný) poklop. Světlo, čerstvý vzduch, skřek poštolky obecné. Buď zdráv, světe.
25.11.2001, 16.25 hod. Stojíme na zahradě. Opilec nikde. Balíme lana a odcházíme k autu. Cestou domů Frantu zahlédneme, buší pěstí na dveře restaurace u Hanzelínů. Mává na nás a řve: "Kluci, já vás mám rád".

A co na to Rumová Pralinka?

Sem by si Rumová Pralinka rozhodně netroufla.

Divím se, že Titán v oné Satanově studni tu tajnou chodbu nenalezl. Pokud měl někdo šanci podobný objev uskutečnit, byl to právě on. Já sama bych do podobné hrůzy v životě nevlezla. Strachy bych se pominula. Podobný čin chce fakt udatného Titána. Znám poměrně dost montanistů, ale takové, kteří by riskovali sestup do Satanovy studny u Koukolovy hory, bys mezi nimi nenašel. Myslím, že by tam nevlezl ani Brian Norman a to je také pašák. Vůbec - ten Brian je hezký chlap, nemyslíš? Urostlý, vysoký, plavovlasý, modrooký, jednonohý... Ani u nás na Tetíně nemáme takové frajery.

Co sledoval opilec mystifikací presidentů PMS a Speleoklubu Kladno, nejslavnějších to montanistů našeho století ? Jednal na pokyn representantů konkurenčních speleoskupin? Komu vadí neskutečně dobrý, mírumilovný a nesmírně oblíbený Titán s neméně ušlechtilým Speem?

Satanova studna

u Koukolovy Hory