Chovatelská stanice OD DYNÍNA
Původ a historie
Na počátku vzniku třech samostatných avšak krevně spřízněných variant ussurijské dogy stál poměrně malý hlídací a lovecký pes plemene jiindo, který pocházel z ostrova stejného jména nacházející se jihozápadně od pevninské části Koreje.Asi na začátku 17. století se tito psi dostali na pevninskou část Koreje a samovolně bez jakéhokoliv výběru se křížili se psy různých plemen. Výsledkem tohoto samovolného křížení vznikl na mnoha místech Koreje takřka stejný (žlutý pes).
O
něco později započaly v sousedním Japonsku tehdy velmi populární psí
zápasy, na které byla vyšlechtěna tosa-inu. Cílem Korejců bylo vyšlechtit
psa, který by mohl tose v ringu konkurovat. Byla použita krev tehdejšího
shar-beje, který byl v té době nejuznávanějším psím zápasníkem v
sousední Číně. Dále byla použita krev psa plemene nihon-inu, který
stál rovněž na počátku šlechtění tosi.
Výsledkem tohoto již plánovaného křížení vznikl středně velký asi 30-35kg těžký pes, úžasně mrštný a se železným stiskem. Velikostí a bojovností konkuroval tehdejším zápasnickým tosám a však mrštností a především úžasným stiskem čelistí je předčil. Nástup těchto zápasnických psů by mohl znamenat konec tosa-inu, ale opak byl pravdou.Tito psi odcházeli z ringu vždy jako poraženi. Důvodem těchto porážek bylo zavedení pravidel zápasu. Psi museli bojovat nehlučně a bez kousání do určitých partií soupeřova těla. Později byla tato pravidla ještě zpřísněna a zápasy probíhaly bez kousnutí či jiného fyzického poranění. Takto skončila první etapa vzniku a zároveň úpadku původní ussurijské dogy.
Mezi
tím se změnila japonská zahraniční politika, byly zrušeny předpisy
zakazující pohyb cizinců což mělo za důsledek, že do Japonska se zároveň
s cizinci dostala i jiná plemena psů. Především molos, kterého
Japonci obratně využili ke zvýšení hmotnosti svého zápasnického
psa tosi-inu. Tohoto využili i korejští chovatelé a začali do již
hotové a ustálené korejské dogy
přimíchávat krev tosy-inu. Tito psi však také nedokázali v zápasech
s přísnými pravidly uspět. V té době se začala hmotnost tos prudce
zvedat v důsledku velkého procenta přimíchání krve mastifu. Korejci
reagovali podobným způsobem a však svoje chovatelské úsilí vedli dvěma
směry. Přikřížením mohutných molosů jako byla dánská a německá
doga vznikl pes, který byl později především americkými chovateli
nazýván ussurbey. Na
druhé straně přikřížením velkých mastifů ze střední Asie a s přidáním
krve předchůdce dnešního
akita-inu vznikl zcela odlišný typ, později nazývaný
ussurtar.
Ani
jedno s těchto plemen však nemohlo tosu-inu ohrozit. Tito psi nebyli
schopni zvládnout tichá a nekrvavá pravidla japonských bojovníků. Příliš
v nich prorážela nezkrotná a divoká povaha původní korejské dogy.
Později zájem o předem prohrané zápasy, kdy sice poražený odejde,
ale vítěze odnesou ustal a psi začali sloužit jinému účelu. Na štěstí
a vzhledem k rozlehlosti území na kterém tito psi vznikli zůstaly
zachovány všechny tři formy těchto psů v původním vzhledu a s původní
povahou. Původnímu (žlutému) psovi se zpočátku říkalo nížinný
později ussur-dog a dále pak ussurbey a ussurtar.
Skutečným chovem těchto psů se začala zabývat až skupinka amerických válečných veteránů, kteří si tyto psy dovezli z Koreje po ukončení války spíše z recese a z nostalgie. Křížili samostatně ussurtara a ussurbeye, avšak původní ussur-dog se používal pouze na osvěžení krve a zůstával stranou zájmu. Teprve později, když se jeden ze členů tohoto spolku, který postupoval v chovu sice s nadšením, ale ryze amatérsky, dozvěděl, že původní (žlutý) pes je používán v severní Koreji na udržení pořádku v internačních táborech. Na základě tohoto zjištění byl poprvé angažován skutečný odborník na výcvik psů a byla mu přidělena zvířata k posouzení povahy. Po zhruba pětileté práci byly závěry překvapující.
