Osobnosti ze Strakonic a okolí 18. až 20 století.


"F. L. Čelakovský" se narodil 7. 3. 1799 ve Strakonicích. V letech 1804 - 1812 navštěvoval v rodišti hlavní školu. Pak odešel na gymnázium do Českých Budějovic. Zde se spřátelil s J. K. Chmelenským a s J. V. Kamarýtem. O prázdninách roku 1816 se seznámil s J.V.Plánkem a přijal vlastenecké jméno Ladislav. Kvůli nedostatečnému prospěchu musel roku 1817 (v pololetí 4. ročníku) přestoupit na gymnázium do Písku. Tady v něm vzbudil zájem o češtinu profesor Alois Uhle. Téhož roku začal Čelakovský studovat filozofii v Praze. Druhý ročník navštěvoval na lyceu v Českých Budějovicích, odkud byl pro četbu Husovy Postily vyloučen. V letech 1819 - 1820 druhý ročník opakoval a dokončil v Linci. Roku 1820 se v Praze na filozofické fakultě připravoval ke gymnaziální profesuře, avšak při závěrečných zkouškách 1822 propadl z logiky. Šest let pak působil jako soukromý vychovatel. Roku 1829 se stal jazykovým subredaktorem a korektorem Časopisu pro katolické duchovenstvo, kde působil třináct let. V letech 1827 - 1831 měl v úmyslu odejít do Ruska a získat tam místo bibliotékáře. V této době využíval materiální podpory hraběte Rudolfa Kinského. Roku 1833 se stal redaktorem Pražských novin a České včely (dříve Rozmanitostí). Roku 1834 se oženil s Marií Ventovou ze Strakonic. Koncem téhož roku se mu narodil syn Ladislav (pozdější botanik). Na podzim 1835 byl F. L. Čelakovský přijat na pražskou univerzitu jako suplující profesor české řeči a literatury, avšak již v prosinci téhož roku byl této funkce i redaktorství zbaven (pro kritický komentář projevu cara Mikuláše I. k Polákům). Po tři roky byl odkázán na příležitostné výdělky a podporu přátel. V prosinci 1836 se mu narodila dcera Ludmila. Roku 1838 získal místo knihovníka u rodiny Kinských a na podzim téhož roku se mu narodila dceru Ludvika. Roku 1840 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk. V únoru 1841 se stal otcem dcery Marie. Roku 1842 byl jmenován profesorem slavistiky na vratislavské univerzitě, kde se stýkal mj. s J. E. Purkyněm. V březnu 1843 se mu narodila dcera Hedvika, která však po třech týdnech zemřela. V dubnu 1844 mu zemřela i manželka Marie. Čelakovský se rok poté oženil s Antonií Reissovou, publikující pod jménem Bohuslava Rajská. Z druhého manželství se mu v březnu 1846 narodil syn Jaromír (pozdější právní historik), v dubnu 1848 syn Bohuslav. Posledním dítětem Čelakovského byla dcera Anna, která roku 1850 brzy po svém narození zemřela. Roku 1847 byl Čelakovskému udělen čestný doktorát pražské univerzity, o dva roky později získal na téže univerzitě profesuru slavistiky. V Praze se aktivně účastnil veřejného života. Stal se např. členem komise připravující nové gymnazijní osnovy I Učebnice, pracoval v Matici české, ve filologicko-historickém odboru Královské české společnosti nauk apod. Manželka Antonie zemřela v květnu 1852. Čelakovský skonal nedlouho poté, 5. srpna 1852. Oba jsou pohřbeni v Praze na Olšanech.
Literární činnost (hlavní díla) Poezie a sbírky lidové slovesnosti: Smíšené básně (1822, rozšířeno 1830), Slovanské národní písně I-III (1822, 1825, 1827), Litevské národní písně (výbor ze sbírky L. Rhesy, s překladem 1827), Ohlas písní ruských (1829), Pomněnky vatavské (časopisecky in: ČČM 1831), Ohlas písní českých (1840), Růže stolistá (1840), Spisů básnických knihy šestery (1847), Mudrosloví národu slovanského ve příslovích. Připojena jest sbírka prostonárodních českých pořekadel (1852). Překlady: J. G. Herder: Listové z dávnověkosti (1823), J. W. Goethe: Marinka (1827), Panna jezerní (W. Scott, překlad 1828), Augustin, svatý: O městě Božím kněh dvamecítma (5 sv., 1829 - 1833). Ostatní: Dodavky ke Slovníku Josefa Jungmanna (1851), Čtení o srovnávací mluvnici slovanské na univerzitě pražské (1853) aj.
Převzato s knihy Strakonická zastavení Františka Ladislava Čelakovského, Muzeum středního Pootaví Strakonice 1999.

"Bedřich Dubský" nejvýznamnější jihočeský archeolog, který založil i archeologickou sbírku strakonického muzea. Narodil se v Komárově u Bechyně. Po absolvování učitelského ústavu v Soběslavi působil v mnoha místech jižních Čech a z těchto si vždy vytvářel základny pro svůj systematický archeologický výzkum, který započal v r. 1911. Učil v Jiníně, později v Hošticích, Paračově, Podsrpu u Strakonic a Řepici. Roku 1938 odešel na odpočinek jako ředitel školy. Usadil se nejprve v Čejeticích, poté krátce v Březnici a r. 1945 trvale v Písku. Jeho výzkumy se archeologická mapa jižních Čech zaplnila velikým počtem nových nalezišť a objevil také řadu dosud neznámých úseků pravěkého osídlení kraje. K jeho nejdůležitějším objevům náleží tábořiště z mladšího paleolitu a mezolitu u Lhoty, Putimi a Ražic, mohyly ze starší doby bronzové u Těšínova a Protivína. K osídlení ve střední době bronzové přispěl řadou výzkumů mohyl, hradišť a sídliště v Újezdě u Vodňan. Zkoumal i hradiště, sídliště a žárové hroby z mladší doby bronzové (knovízská kultura), doby halštatské - laténské, kde jeho nálezy přispěly k lepšímu datování doby laténské v jižních Čechách. Z této doby je i dosud jediný jistý doklad keltského rýžování zlata - objev dílny rýžovníka r. 1940 u Modlešovic. Důležitý a zatím ojedinělý je i výzkum sídliště a rozsáhlého pohřebiště (522 pohřbů) z mladší doby římské u Přešťovic. Velkou pozornost věnoval B. Dubský i otázkám slovanského osídlení, jehož vývoj sledoval od nejstarších počátků až do 12.-13. století. Poznatky a výsledky svých výzkumů publikoval od počátku v odborné i regionální literatuře, Tyto drobnější statě a přehledy pravěkého osídlení různých částí jihočeského kraje se mu později staly základními kameny pro celková hodnocení výsledků systematického výzkumu. Z jeho nejdůležitějších prací uveďme: Předhistorie Strakonicka (1921), Českobudějovicko v době předhistorické (1926), Slovanský kmen na střední Otavě (1928), La Téne jižních Čech (1932), Jihozápadní Čechy v době římské (1937) a konečně Pravěk jižních Čech
(1949), který se stal souhrnem jeho veškerých výsledků a dodnes poskytuje bohatou pramennou základnu pro další vědecký výzkum jihočeské oblasti. Celé své dílo i život věnoval Bedřich Dubský bez výhrady jedinému cíli - poznání nejstarších dějin rodného jihočeského kraje. Nálezy B. Dubského jsou dnes uloženy v jihočeských muzeích (České Budějovice, Horažďovice, Milevsko, Písek, Protivín, Strakonice a Volyně), část je i v Národním muzeu v Praze.
Převzato z knížky PRAVĚK STRAKONICKA: Jan Michálek. Vydalo Museum středního Pootaví v Strakonicích r. 1978.

"František Herites" 1851 - 1929, český prozaik, novinář a fejetonista. Působil a žil ve Vodňanech . Ve styku s literárními přáteli - právníkem O. Mokrým (1854 - 1899) a spisovatelem Juliem Zeyerem zde vznikly Vodňanské vzpomínky.

"Dr. Bohumír Lifka" narozen 24.3.1900 v Radomyšli v č.p.83 v kupecké rodině. Vychován rodiči v souladu s křesťanskými zásadami. Obecnou čtyřletou školu vychodil v Radomyšli v l. 1906-1910. Studia zahájil na c.j. Jirsíkově gymnásiu v Českých Budějovicích v l. 1911-1919. Ukončil s maturitou s vyznamenáním. Vystudoval UK v Praze v letech 1919-1923. Již za studií se zajímal o historickou literaturu. Ovlivněn F.X. Šaldou. V roce 1923 absolvoval také statní knihovnickou školu a ukončil jí doktorátem filozofie a diplmem bibliotékáře. V roce 1933 uzavírá manželství s Marií Michaelou ze starého kmetcího dvora Baborů. Působil krátce v Universitní knihovně, dále jako vedoucí knihovny Náprstkova muzea. Od roku 1954 organizuje pracovní skupinu pro přípravu katalogizace našich historických zámeckých knihoven. V roce 1959 je zatčen a obviněn za údajnou protistátní činnost. Propuštěn v roce 1960 při amnestii. Potom pracuje jako skladník 1 1/2 roku v družstvu "Obuna". Do svých 85 let pak pracuje pro Základní knihovnu ČSAV. V roce 1969 je rehabilitován. Úplně je však rehabilitován v roce 1992. Napsal: Minulost a přítomnost knižní literatury ve Ždáru nad Sázavou, Ex libris a supralibros v českých korunních zemích v letech 1000-1900, Valdštejnská knihovna na zámku v Doksech, Moravské léto F.X.Šaldy ve Starém Hobzí v r.1912. Ve 40. letech vydal Staří a noví usedlíci v Radomyšli za 350 let. Krátce před smrtí pak "Radomyšl. Dějiny jihočeského městečka a okolí".

"Jan Vlastislav Plánek" narozen 15. května 1789 ve Vlachovo Březí. Od roku 1816 odešel do Strakonic kde si zřídil truhlářskou dílnu. Dobrý řemeslník, vlastenec, knihovník a vzdělanec. Přítel F.L. Čelakovského, který mu zasílal svá literární díla a vystupoval s ním v divadelních hrách hraných ve Strakonicích. Ke konci života se zajímal o historii. Zemřel dne 18. června 1865 a je pochován u kostela sv. Václava.

"Antonín Renner" narozen 1. srpna 1818 ve Strakonicích. Přírodomilec a dobrodinec. Člen výboru Spolku pro okrašlování města Strakonic. Z jeho finančního odkazu byly založeny nynější Rennerovy sady a Okrašlovací spolek pro ochranu ptactva Renner. Zemřel dne 3. dubna 1876. V současných Rennerových sadech je umístěn na jeho počest jednoduchý pomník (bude foto). Se svolením paní Stanislavy Repšové uvádíme zápisky Stanislava Šlehovera, cukráře ve Strakonicích (odkaz).

"Josef Schmidinger" ( též psáno Schmiedinger či Šmidinger ) se narodil 24.října 1801 strakonickému kupcí Janu Schmidingerovi a matce Karolině, mladovožické rodačce, v domě č.p. 55 ve Strakonicích. V současné době stojí na místě jeho rodného domku Česká spořitelna u jejíhož vchodu je Schmidingerova pamětní deska. Stejně jako mladý Čelakovský zíkával první základy vzdělání v německé strakonické hlavní škole, aby potom, stejně jako budoucí básník Čelakovský, přešel do píseckého gymnázia. Jeho touha po svobodě nebo alespoň po větší volnosti, rostoucí uvědomění lidí mluvcích stále častěji a častěji českým jazykem, vedla občas k vzplanutí bouří a nepokojů. Roku 1824 se mladý Schmidinger zúčastnil demonstrace v Praze po představení Štěpánkovy hry "Čech a Němec" a za svoji účast na nepokojích v pražských ulicích byl odveden na vojnu. Dosáhl sice u vojska poddůstojnické hodnosti, ale pro plicní nález později z vojny odešel, což pro něho bylo vysvobozením. Dokončil bohoslovecká studia a při svém knežském povolání se horlivě zabýval kolportáží českých knih a časopisů, jež roznášel po českém venkově v širokém plášti s nesčetnými kapsami. Touto vlasteneckou činností posloužil Aloisu Jiráskovi k vytvoření postavy Matouše Vrby v pentalogii " F.L.Věk ". Josef Schmidinger působil též jako učitel na strakonické hlavní škole, odsud odešel do rodiny barona Dlauhoweského z Chanovic, kde vykonával práci vychovatele na němčickém zámku u Volyně. Později na přechodnou dobu byl i ve Voleniciích jako kněz-vychovatel v rodině baronů Veithů. V té době založil ve Strakonicíh knihovnu, která po dlouhá léta nesla jméno Městská knihovna Schmidingerovská v Strakonicích. Nakonec Josef Schmidinger zakotvil jako duchovní v Hostomicích pod Brdy kde po tříletém působení zemřel 2. února 1852 a kde je také pohřben. Ve své závěti odkázal pilným učedníkům strakonickým 200 zlatých, české knihovně strakonické 1000 zlatých a chudobinci a nemocnici ve Strakonicíh rovněž 1000 zlatých. Zaštitu nad jeho pohřbem převzal hrabě Lev Thun. O odkaz mrtvého se vedly spory s bratrem a sestrou zesnulého. Trvaly tak dlouho, že odkaz pro Matici Českou, který byl rovněž 1000 zlatých, vzrostl úroky do roku 1867, kdy byl konečně vyplacen, na 2000 zlatých. Na hostomickém hřbitově byl zřízen pomník, na který Strakoničtí přispěli 50 zlatkami. Přestože páter Josef Schmidinger neměl za sebou literární činnost, měl velký význam jako buditel národního uvědomění ....." Knihovna tedy v současné době nese jméno opravdu příznačné - jednak vzdala hold svému rodákovi, jednak pokračuje v jeho tradicích a jednak se vrací k takřka původnímu názvu .......
Dle knihy MUDr Zdeňka Cvrčka: Strakonice-město, lidé a osudy.

Josef Siblík
"Josef Siblík" - učitel, archeolog a obětavý vlastivědný pracovník v Blatné. Narodil se 19.3.1863 v Mladém Smolivci. Zemřel 11. dubna 1931. Význačně se podílel na vlastvivědných pracích o Blatensku a Březnicku. Na tomto místě uveřejňujeme odkaz na text který paní PaedDr. Dagmar Hozová (pravnučka J. Siblíka) o Josefu Siblíkovi napsala a požádala nás o umístění na naše stránky..



"Josef Skupa" - narodil se ve Strakonicích v roce 1892. Zemřel roku 1957. Byl českým loutkářem, původně profesor kreslení a matematiky. V letech 1917 - 1930 režisérem a dramaturgem Loutkového divadla feriálních osad v Plzni. V roce 1930 založil vlastní loutkové divadlo - Divadlo Spejbla a Hurvínka. Toto bylo do roku 1949 jedinou profesionální loutkovou scénou v ČSR (od roku 1945 v Praze). Tvůrce Spejbla a Hurvínka.

"Alfons Šťastný" čes. rolník, spis. a poslanec (* 19. dub. 1831 v Štěkni u Strakonic). Odbyv školu obecnou v Praze, studoval jako externista gymnasium a zároveň techniku ve Vídni, ale pro rodinné poměry musil nechati studii a převzal r. 1855 statek rodiny v Padařově u Tábora. V l. 1863 a 1864 učinil opět pokus v universitních studiích, chtě se věnovati professuře z přírodovědy, ale nemoc mu v tom zabránila. V l. 70tých následkem vzrušeni v národě českém pro nové učení o neomylnosti papežově Š. opustiv církev lat. a zůstav bez vyznání, napsal sedm brožur proti učení autority církevní. (Srv. Lenz 4.) R. 1873 převzal od Baráka vydáváni čas. "Svoboda", když však učení o neomilnosti bylo církvi kat. přijato, stal se další boj proti němu a tedy i vydávání "Svobody" zbytečným. Když pak k hájeni zájmů selského stavu utvořena r. 1889 "Selská jednota" pro království Ceské, převzal Š, řízení jejího orgánu "Selských Novin". Po rozpuštěn spolku toho vydával list na svůj náklad. Se svým listem postavil se na bojiště sociální, stavové, na němž stojí podnes, stavě přitom ovšem jako stanovisko všem stavům v národě společné místo přední. Při všeobecných volbách r. 1895 a 1901 zvolen byl do sněmu českého za obce táborské jako kandidát strany agrární.

"Julius Zeyer", 1841 - 1901 byl českým prozaikem a básníkem. Působil ve Vodňanech. Spolu s F. Heritesem a O. Mokrým tvořili nerozlučnou trojici, která popisovala život a dění ve Vodňanech. Napsal veršovanou epiku (Vyšehrad, Zpěv o pomstě za Igora, Karolínská epopeja, Z letopisů lásky). Prózu (Ondřej Černyšev) a pohádku Radúz a Mahulena. Úpadek společnosti zobrazil v románech Jan Maria Plojhar a Dům U tonoucí hvězdy.


"Jan Vratislav Želízko" se narodil 22. února 1874 ve Volyni. Byl významným jihočeským geologem, paleontologem a spisovatelem. Během své vědecké dráhy napsal přes 700 studií. Navázal na práce Jana Nepomuka Woldřicha (1834-1906) univerzitního profesora geologie a archeologie, rodáka ze šumavského Zdíkova, který řešil otázky zvířeny a osídlení jižních Čech v paleolitu. Nejvýznamnější nálezy učinil J. V. Želízko na Volyňsku a Horažďovicku. Volyňsku se věnoval ve svých pracích plných 25 let.

Stránka se průběžně doplňuje.

***