domovská stránka | odkazy | zkratky

Lukašenko 2001 (1.)

1. Mezi "eskadrou smrti" a volbami
2. Červenec - žádná okurková sezóna
3. Horký srpen - čekání na registraci
4. A jde se do finále - 14. srpna.
5. Poslední bitva vzplála - 9. září.
6. A co dál, aneb kdo to zaplatí?

Při prvních běloruských prezidentských volbách v roce 1994 byl sice překvapivě, leč s výraznou převahou zvolen bývalý komunista a populistický poslanec, který se nikdy nesmířil s rozpadem SSSR. Absolvent střední pedagogické školy, učitel, vojenský politruk, pracovník aparátu komunistické strany a poté předseda kolchozu Alexandr Grigorjevič Lukašenko. Tah předsedů parlamentu a vlády na jeho znemožnění v čele komise pro boj s korupcí se nezdařil. Naopak - na každého něco věděl. V roce jeho triumfu mu bylo 40 let.

Alexander Grigorjevič Lukašenko (1954) známý též jako 'baťka' Lukašenkova vláda byla stále autoritativnější a po sporném referendu v listopadu 1996 "baťka" své postavení ještě upevnil, když prezidentským dekretem změnil ústavu, prodloužil svůj mandát o 2 roky, rozpustil parlament a najmenoval svůj. Posléze učinil poslušný nástroj i z Ústavního soudu. Nejen tato skutečnost, ale i odborně více než svérázný způsob budování "socialistického kapitalismu", mu vytvářely opozici, které se bál, nesnášel jí a snažil se ji odstranit nejen politickými prostředky. První oběti z této ať již skutečné či pomyslné opozice byly zbaveny funkcí, izolovány, zavírány do nemocnic atd. To je případ předsedkyně Státní banky Vinnikové, která dnes žije v zahraničí, nebo bývalého ministra zemědělství, který byl pod záminkou korupce odsouzen na 4 roky do vězení, kde v lednu 2000 zemřel. V roce 1999 se však začali prezidentovi oponenti beze stop ztrácet. Nejdříve to byl bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko, který zmizel 7. května 1999, o několik měsíců později bývalý předseda ústřední volební komise Viktor Gončar spolu s podnikatelem Anatolijem Krasovským. Běloruská televize krátce nato uveřejnila záběry, které měly dokázat, že oba se zdržují v litevském hlavním městě Vilniusu. Zatím poslední obětí ze serie záhadných zmizení byl minský spolupracovník ruské televize ORT a bývalý Lukašenkův osobní kameraman Vladimir Zavadský, který zmizel 7. července 2000. Některé souvislosti těchto zmizení uvedla před několika týdny Česká televize v burcující reportáži "Bělorusko ve Stalinově stínu". I jiná media, včetně některých ruských, vyjadřovala pochybnost o pravdivosti oficiálních informací. Přestože Bělorusko je typický policejní stát prošpikovaný bezpečnostními strukturami, nepodařilo se o zmizení těchto lidí zjistit nic. V září 2000 byl dokonce vyměněn ministr vnitra a 27. listopadu byli odvoláni z funkcí další 2 významné osoby - předseda tajné služby KGB a generální prokurátor. Oficiální zdůvodnění znělo - neschopnost vyšetřit tato záhadná zmizení.

Jiné světlo vrhají na tyto události interview dvou bývalých spolupracovníků běloruské prokuratury - Dmitrije Petruškeviče a Olega Slučeka. Jsou datována dnem 7. června a adresována mediím a organizacím ochraňujícím právo. Běloruským mediím byla zaslána elektronickou poštou dne 10. června 2001. Jejich plný text je k dispozici na serveru www.charter97.org

Podle nich existuje v Bělorusko specielní skupina asi 10 pracovníků tajných služeb v čele s plukovníkem Pavljučenko, která se zabývá likvidací lidí nevyhovujích vedení státu. Tuto "eskadru smrti", která má na svědomí životy asi 30 lidí a další kriminální činy, vytvořil před tehdejší náčelník vojsk ministerstva vnitra a pozdější ministr vnitra Jurij Sivak, který je v současnosti vysoce postaveným pracovníkem úřadu běloruského prezidenta. Jednotku přitom neorganizoval ze své vůle, ale na příkaz Viktora Šejmana, bývalého státního tajemníka Bezpečnostní rady Běloruska.

Vyšetřovatel Oleg Sluček tvrdí, že prvním úkolem, který měla "eskadra smrti" splnit, bylo vypracovat postup "ideální vraždy", protože není-li tělo, není ani zločin. Poté co byl postup detailně rozpracován a schválen vyšší mocí, skupina ho vyzkoušela na několika postavách z kriminálního podsvětí. I když v těchto kruzích se o komandu začalo mluvit, odezva nebyla významná, a skupina tak začala být pověřována politickými akcemi. Tak zmizeli Zacharenko, Gončar, Krasovský a Zavadský. V informaci pracovníků prokuratury je i další pozoruhodný detail. Ukazuje se, že banda zabijáků, aby zametla stopy, dostala pro provedení vraždy na 1-2 dny pistoli, která se používá k provedení trestu smrti. Takovou zbraň nelze podle náboje identifikovat.

Je možné, že o existenci "eskadry smrti" bychom se dověděli podstatně později, kdyby se v souvislosti s řadou zločinů, mezi nimiž byly i vraždy a zmizení lidí, zájem vyšetřovatelů neobrátil také k absolventům Akademie Ministerstva vnitra Valeriji Ignatovičovi (1970), bývalému členovi specielní jednotky Ministerstva vnitra pro boj s terorismem "Almaz" (a členovi běloruské větve fašistické organizace Ruská národní jednota) a Maximu Malikovi (1976), poručíkovi "Almaz". Ignatovič byl v roce 2000 zadržen v Čečensku. Vyslýchali ho pracovníci ruských tajných služeb, kterým řekl, že na příkaz vysoce postavených lidí ze silových ministerstev Běloruska vykonává specielní úkoly. O jeho aktivitách v Čečensku natočil film Zavadský. Po 10 dnech byl propuštěn a vrátil se do Běloruska, kde byl 3. srpna zadržen. Malik byl zadržen o několik týdnů později.

Jedním z případů spojovaných s Ignatovičem byl i únos Alexandra Gračeva, náčelníka kontrolně-revizního odboru ministerstva kultury, dne 13. května 2000. Jeho hlavním proviněním bylo, že se odvážil provést kontrolu v minském státním cirkusu. Ředitelem zde byla příbuzná Vladimira Zametalina, nynějšího prvního zástupce vedoucího úřadu běloruského prezidenta. Byla obviněna z příjímání úplatků a několik měsíců dokonce strávila za mřížemi. Později, zjevně na nátlak vysoce postaveného příbuzného, byla ředitelka propuštěna z vazby, údajně pro nedostatek důkazů, i když vše bylo zaprotokolováno a potvrzeno profesionály. Podstatné je, že Gračev identifikoval plukovníka Pavljučenko a sdělil vyšetřovatelům, že on a jeho podřízení ho odvezli k Severnímu hřbitovu v Minsku, ke spánku mu přiložili pistoli a požadovali, aby změnil výsledky kontroly ve státním cirkuse a "zapomněl" na další fakta. Toto je zřejmě kritický moment, protože Pavljučenko je velitelem brigády rychlého nasazení a je přímo podřízen tajemníkovi Bezpečnostní rady státu (tehdy Šejmanovi). Plukovník byl poté zadržen pracovníky KGB na příkaz jejího náčelníka Mackeviče a zástupce generálního prokurátora Sněgina. Ve vězení s Pavljučenkem osobně jednal generální prokurátor Oleg Boželko a požadoval, aby sdělil, kde se nachází Dmitrij Zavadskij. Po tomto rozhovoru Pavljučenko uvedl, že tělo Zavadského se nachází na Severním hřbitově v Minsku. Druhý den po doznání však byl Pavljučenko osvobozen z cely KGB na zásah tajemníka Rady obrany Běloruska Šejmana. Ten také osobně přikázal, aby pracovníci prokuratury a KGB okamžitě ukončili kontrolu ve vojenském prostoru, kde měla Pavljučenkova skupina základnu. Pavljučenko byl tím co se stalo vyveden z míry natolik, že před kamerami státní televize několikrát opakoval, že i příště je připraven splnit jakýkoli příkaz přezidenta Alexandra Lukašenko....

Bezprostředně po doznání Pavljučenko, 21. nebo 22. listopadu 2000 požádal Boželko ruského generálního prokurátora Vladimira Ustinova o zapůjčení techniky pro hledání pohřbených těl. 23. listopadu jednal Lukašenko se všemi ministry a náčelníky silových struktur a konečně 27. listopadu byli dekretem běloruského prezidenta odvolání z funkcí jak Boželko, tak i předseda KGB a dokonce i ministr kultury. Na jejich funkce nastoupili lidé z nejbližšího okolí prezidenta. Absolvent tankového učiliště Šejman byl jmenován generálním prokurátorem a předsedou KGB se stal šéf prezidentské ochranky Jerin. Podle informací z jiných zdrojů měl při představení nového předsedy KGB Lukašenko prohlásit, že zmizení Zavadského bylo součástí spiknutí uvnitř KGB, jehož cílem bylo diskreditovat prezidenta. A k Ustinovovi odešel nový dopis, ve kterém se tvrdí, že těla už není třeba hledat.

Ministr vnitra Naumov údajně dodnes neoficiálně navštěvuje Ignatjeviče a Malika, kteří jsou ve vězení KGB. Oba vyšetřovaní si přitom při jednání s vyšetřovateli počínají neobvykle sebevědomě a pomocí informací o jejich soukromí na ně dokonce vykonávají psychický nátlak.

Lze si představit, jaký šok vyvolaly v Minsku tyto informace. Ministr vnitra Naumov se celý den neobjevil v úřadu a večer náhle odejel na služební cestu do Gomelu. Jurij Sivak požadoval, aby generální prokurátor obvinil oba autoři z vyzrazení služebního tajemství. Prezident Lukašenko je označil za lidi, kteří se snaží vydělat na neštěstí druhých. Tisková služba generální prokuratury sdělila, že jeden z autorů materiálu na prokuratuře již 2 roky nepracuje a druhý je technický pracovník, který neměl přístup k vyšetřovacím spisům.

V pátek 15. června však měla historie pokračování, neboť Petruškevič a Slučak rozeslali fotokopie některých dokumentů. Především zápisu vyšetřovatele, ze kterého vyplývá že 3. srpna 2000 bylo zadrženo auto Ignatjeviče, které bylo v předvečer zmizení pozorováno poblíž bydliště Zavadského. V autě byly při podrobné prohlídce nalezeny skvrny připomínající zaschlou krev a další stopy. Druhý dokument je zpráva experta N.N. Kuzuba, která potvrzuje, že materiál sejmutý z lopatky nalezené v autě je biologické povahy a jeho genetické charakteristiky jsou shodné s vlastnostmi tkání zmizevšího Zavadského.

Dmitrij Petruškevič a Oleg Sluček prozíravě odjeli koncem května do Polska. Zpráva z 19. června pak říká, že získali politický asyl v USA, kde se nacházejí již několik dní. Pokud by zůstali v Bělorusku, mohl je postihl osud dvou vyšetřovatelů, kteří řešili případ mizení lidí a náhle zemřeli na srdeční záchvat (podle oficiální lékařské zprávy), i když do té doby si na zdraví nestěžovali. Nebo korunního svědka v kauze Zavadskij, který rovněž náhle zemřel. Informace o nejbližších příbuzných Petruškeviče a Slučeka jsou rozporné. Některé zdroje tvrdí, že jsou ukryti na bezpečném místě v Bělorusku, jiné, že rovněž odejeli do zahraničí.

Všechny tyto informace jsou mimořádně citlivé, neboť mohou zásadně změnit situaci při přímé volbě běloruského prezidenta, která je ohlášena na 9. září t.r. a Ústřední volební komise zaregistrovala 22 iniciativních skupin, které mají do 20. července získat 100.000 podpisů na podporu jejich kandidátů. Zatím se předpokládalo, že vítězem se stane opět Lukašenko, díky hlasům málo informovaného venkovského obyvatelstva, ke kterému hlasy i argumenty opozice těžko pronikají. Cílem této kampaně, která má charakter politického atentátu, je bezpochyby tento stav zvrátit. Materiály jsou dostatečně výbušné, aby to způsobily. Ostatně určité informace pronikly na veřejnost již v dopise anonymního důstojníka KGP dne 20. listopadu 2000 a dalším ze 16. dubna 2001, jehož autor o sobě říká, že je vyšetřovatelem. Podle posledních zpráv na př. KGB ztratila stopy bývalého generálního prokurátora Boželka, který odejel 16. června do Moskvy a očekává se, že bývalý předseda KGB Mackevič ho bude následovat. A zprávy nevylučují, že promluví i oni.

I když se teoreticky může jednat o podvrh, zdá se spíše, že jde o akci založenou na faktech, která svědčí především o hlubokých rozporech uvnitř běloruských mocenských struktur a rostoucí izolaci prezidenta. Petruškevič a Slučak jsou bezpochyby pouze vrcholem ledovce, a k provedení potřebovali spolupráci a souhlas dalších lidí z bezpečnostních struktur a pravděpodobně nejen domácích. O souvislostech lze jen spekulovat. Kromě samotné běloruské opozice a jejích kandidátů, kteří však rozhodně nedisponují vlastními neomezenými zdroji, mohou mít na odstranění Lukašenka zájem jak Západ, tak i Rusko. Charta 97 nedá zapomenout na referendum v roce 1996 a server www.charter97.org je dnes hlavním zdrojem protilukašenkovských informací. Lukašenko též plně podporoval Miloševiče v kosovské krizi, ostatně Jugoslávie byla jednou z mála evropských zemí, kde nebyl persona non grata. Po jeho prohře je posledním diktátorem v Evropě a je logické, že Koštunica je břevnem v jeho oku. Vedoucí delegace USA u OBSE vydal právě 19. června k situaci v Bělorusku jednoznačné a ostré prohlášení. Lukašenko však v minulých týdnech napadl i Rusko a osobně prezidenta Putina a předsedu ruské vlády Kasjatonova za přístup k vytváření svazu Rusko-Bělorusko. Ostatně není bezvýznamné, že 10. června vystoupili v pořadu respektovaného a korektního komentátora ruské televize ORT Vladimira Poznera hned čtyři představitelé běloruské opozice. Z běloruské prolukašenkovské kliky se okamžitě ozvaly hlasy o úplatcích pro Poznera ve výši 240 tis. USD. V následujících dnech běloruská strana několikrát přerušila přenos vysílání ruských TV stanic pro Bělorusko.

Výsledek této hry však přesto zůstává otevřený. Informace, které mohou zvrátit názor voličů k nim nejprve musí proniknout. Oficiální běloruská media se tímto problémem rozhodně zabývat nebudou. Ostatně ředitel běloruského rozhlasu a televize (a lídr prolukašenkovských běloruských komunistů) rezignoval 13. června na svou funkci poté, co byl prezidentem opakovaně kritizován za pasivitu při prosazování státní ideologie. Podobně tiskárna nevyrobila oblastní noviny "Provincialka", ve kterých měl být zveřejněn komentář radia Svoboda (Svobodná Evropa) ke kauze "eskadra smrti".

Je logické, že jako první zareagovalo právě toto radio. Ruské sdělovací prostředky se přidaly až 15. června. Ze západních informovaly na př. New York Times. Zcela klíčovou roli v běloruských prezidentských volbách však za dané situace mohou sehrát ruské televizní stanice. Vzhledem k tomu, že nad hlavními (Berezovského ORT a Gusinského NTV) získal v posledních měsících stát v podstatě kontrolu, může vše záviset na něm. A tak osud nevzdělaného a pravděpodobně ne zcela duševně zdravého (a tím i ne vždy předvídatelného) Lukašenka závisí na tom, jak plusy a minusy jeho činů z hlediska geopolitické strategie a taktiky Ruska vyhodnotili prezident Putin a jeho poradci. Soudě podle průběhu a výsledku pracovní návštěvy Lukašenka v Moskvě ve dnech 20.-21. června, podporu ruského prezidenta se mu získat nepodařilo. Tomu nasvědčují i Lukašenkova interview, kde m.j. několikrát zdůraznil, že žádnou podporu z vnějšku nepotřebuje. Naopak se množí hlasy, o ruské podpoře Lukašenkově protikandidátce Nataliji Mašerové, dceři ještě dnes populárního Petra Mašerova, kdysi předsedy KS Běloruska.

Při řadě neznámých lze konečné skóre tohoto zápasu odhadovat tak 45:55 v neprospěch stávajícího prezidenta. Absolutní moc nad medii, ústřední volební komise složená pouze z prezidentových lidí a pravidla volební kampaně spojené s rozhodnutím nevpustit při volbách do země zahraniční pozorovatele však dává Lukašenkovi širokou škálu možností, jak tento poměr ovlivnit. Některé prezidentské kandidáty na př. údajně propouští z práce - případ běloruského velvyslance v Litvě, jiným znemožňuje publicitu - BTV zabránila NTV v přímému přenosu programu z Minsku za účasti Leonida Sinicina, nebo podplácí - Mašerové nabídl funkci místopředsedy vlády, když se vzdá kandidatury. Ostatně o ní se spekuluje, že je jeho černým koněm. Bezpochyby se však nevzdávají ani jeho protivníci, pro něž je "eskadra smrti" trumfovým esem. A tak je jisté pouze to, že letošní léto v tomto ohledu rozhodně nebude okurkovou sezónou.

Odkazy:

domovská stránka odkazy nahoru