| |
X. O buditelích, léčitelích, uspávači a ostatních
Motto: Dlouho se zabývám myšlenkou, že i já napíšu do své oblíbené Dumky své kočičí zkušenosti a příběhy. Ale času je málo a voda stoupá, jak praví klasik... Když jsem Dumku objevila, měla jsem 6 koček a pocit, že to trochu přeháním :-).
Dnes jich je 10 (ale už jich bylo i 13) a v mých pocitech převládá odevzdání se osudu, protože Dumka jasně dokládá, že nejsem sama, že podobně postižených, kteří propadli kočičímu šarmu, jsou jen u nás stovky a celosvětově tisíce, a že je to dobře. Že to vypovídá o dobrých lidských vlastnostech, soucitu, lásce, zodpovědnosti. O lidech, kteří nejsou lhostejní. Zdá se mi, že právě tyhle vlastnosti dávají světu naději do budoucnosti. |
Před časem se v Dumce probíraly kočky v posteli a příspěvek končil výzvou, aby i ostatní se vyjádřili k tomuto tématu. Dnes bych tedy chtěla také já přidat své postřehy.
Především by bylo dobré připomenout, že existují vlastně jen dvě chovatelské možnosti, bez ohledu zda chováme psy nebo kočky. Buď bude totiž náš pes u boudy nebo v kotci a kočka venkovní, bez rizika, že budou špinit nebo trhat naše křesla, koberce či povlečení a utiskovat nás všemi myslitelnými způsoby, náš vztah s nimi ale nikdy nebude tak vřelý, jako v případě druhém, totiž že pes nebo kočka budou vskutku domácí.
Pak si ale samozřejmě budou nárokovat náš pelech jako svůj vlastní :-), budou požadovat ochutnávku od všeho, co přijde do hrnce nebo na talíř, budou vřele asistovat u vaření, natírání, svařování nebo praní a stanou se opravdovými členy naší rodiny. V takovém případě s nimi zažijeme mnohem víc radosti :-), bohužel ale také víc bolesti :-(.
Bez dalších vytáček se přiznám, že už naši psi a později i všechny kočky byly od počátku zvířata postelní :-). Začalo to naší fenkou. Belinka byla skutečně roztomilé štěňátko, bílý chomáček srsti, s černým nosíkem a očkama, které jsem údajně dostala já za vysvědčení. Ovšem přísně mi nakázali, že je za žádných okolností nesmím brát do postele a ustlali mu hezkou postýlku pod stolem v mojí ložnici.
Když jsem tu první noc tehdy usínala, blažil mě pocit, že mám krásného pejska a přede mnou vyvstávala představa všech těch báječných dobrodružství, která spolu v budoucnosti prožijeme. Usnula jsem, ale po nějaké chvíli mě cosi probudilo. Zkoumala jsem, co se stalo. No ano, pejsek nechápal, proč by měl spát na zemi, když v posteli je teplo a měkoučko a společnost :-). Tři černé ostružiny na mne výmluvně koukaly z bílé peřiny.
Tu noc jsem se vůbec nevyspala :-/. Podle příkazů jsem se snažila pejska přimět, aby zůstal na svém polštářku, což ovšem znamenalo, že jsem se musela vždy znovu probudit, kdykoli se štěňátko vyškrabalo zpět do postele, sebrat je, uložit opět na jeho polštářek, a navíc překonávat ten stále vyčítavější pohled černých oček a nosíku a tvářit se nesmlouvavě.
Tak to šlo asi tři noci po sobě a když se provalilo, jak bojuju po nocích s urputným přáním malého tvorečka prosadit své právo na postel a pohodlí, degradovali mě a výchovou štěněte byla pověřena moje maminka :-). A když se ukázalo, jak i ona v tomto směru ohavně selhala :-))), bylo už pozdě na jakékoli výchovné zásahy.
Pejsek se hned první noc vyškrabal do postele také k ní a od té chvíle u ní spal a nedalo se na tom už nic změnit :-). Mamince zůstal pejsek jako spolunocležník a když se po třech letech narodila Belince štěňátka a začala také lézt do postele, už se tomu dávno nikdo nedivil.
Ale stejně jako kočky jsou každá jiná, také psi jsou individua a každý se projevuje trochu jinak.
Tak třeba Belinka nám před spaním myla nohy. Nevadilo, že byly před tím umyté již námi, podle jejích představ to nikdy nebylo ono. Usadila se v nohou postele a rezolutně je vybalila z peřin. Vydržet její lízání a přikusování bylo skoro nad lidské síly. Také je škoda, že nohy jsou z tak obyčejného materiálu, jinak by ty naše pravidelně byly měly po jejím odchodu lesk skoro zrcadlový :-).
Její synové Honza a Fílínek spali u mě v pokoji. Nejdřív mi pomohli zahřát peřinu, pak jim tam ovšem začalo být horko, takže po zbytek noci se přesouvali z místa na místo, aby se ochladili, a jejich přesuny prozrazovalo cvakání jejich drápků o lino.
Vstávání do školy nebo později do práce moc nemilovali, zato o víkendech mě Honza budil :-/. Poprvé přišel v osm, pozorně se mi zahleděl do obličeje, usoudil že tvrdě spím a s hlasitým povzdechem si lehl. Za hodinu to zkusil znova. Pořád spí? ACH JO! Jeho povzdech byl přímo srdceryvný. Zhruba v 10.00 následovala další kontrola. Pořád spí??? Tak to ne, je čas na zábavu s námi!!! Studený mokrý čenich mi vjel do obličeje a já jsem vyjela z pelechu jako blesk, aby mě Honza neulízal k smrti :-).
Zevrátek sice spával také v posteli, ale díky jeho toulkám na to neměl tolik času. Výjimkou byly případy, kdy někdo z nás onemocněl a tedy zůstával v posteli celý den. Tehdy zůstával Zevrátek s ním, pomáhal ho léčit :-), hřál a předl, dělal mu společnost, ba i toulky omezil!
Podobně se později chovali v případě našeho onemocnění i Hubíček a také Kráska. Jinak si ale rozdělili sféry působnosti. Už jsem se myslím zmiňovala o tom, že Kráska dávala přednost mamince, stejně jako o jejím zvláštním zvyku spát na nejvyšším místě "svého" člověka.
Naopak Hubík si jednoznačně zvolil mě. Spával se mnou nahoře v mém pokojíčku. Vždy večer několikrát vybíhal po schodech v naději, že mě zláká a konečně se pořádně vyspí. Jenže měl trochu smůlu, protože já jsem typická sova a spát jsem vždy chodila (a chodím) dost pozdě.
Hubíček považoval zřejmě za svou povinnost rychle a důkladně mě uspat. Měl na to neměnnou metodu: počkal, až se zavrtám do peřin, lehl si pak k mému pravému boku pod peřinu, spustil svůj motor a začal mi velmi silně zatínat drápky do ramene. Jeho předení bylo roztomilé a báječně hřál, ale ty drápky se skoro nedaly vydržet :-/.
V zimě to ještě šlo, svetr a flanel něco vydrží. Zato v létě bylo nutné něco vymyslet. Tehdy jsem chytila jeho tlapky a nechala je zatínat se kolem mých prstů. Pak už to bylo hezké a já jsem usnula vždycky ještě před Hubíkovou kontrolou.
Zatímco Honza ráno kontroloval, jestli se probouzím, Hubík večer kontroloval, jestli mě řádně uspal :-). Pokud došel k názoru, že je vše v pořádku, přesunul se opatrně k nohám, kde si v peřině vytvořil hnízdo přesně na svou velikost. Potíž ovšem nastávala ráno, protože do práce jsem dlouhé roky vstávala v pět hodin.
Pro většinu koček je to ten nejsprávnější čas ke vstávání, ale Hubík s tím nesouhlasil :-). Otevřel jedno oko, zhnuseně se na mě podíval a odmítl vstát. Protože byl vždy nesmírně čistotný, nakonec jsme mu dovolily vyspávat dle libosti. Při odchodu jsem mu zajistila dveře, aby se nezavřely a aby se mohl vyspinkat do růžova :-).
Naše kočky většinou vstávaly až s maminkou zhruba v 10 hodin, protože ona byla v našem kočičím období již v důchodu a dlouhé ranní spaní bylo jejím jediným luxusem. Když vstala, udělala snídani kočkám i sobě a pak je vypustila ven, kde se věnovaly svým kočičím dobrodružstvím nebo jí pomáhaly v zahradě.
Takže teď je řada na dalším čtenáři/čtenářce, aby popsal(a), jak řeší noční "souspaní" se svým kočičími miláčky, jak mne vyprovokovala :-) svým povídání paní Crossette. Napište o tom Dumce a můžete připojit i pár fotek :-).
Růža Vaništová
Pokračování někdy příště.
P.S.: Můžete si přečíst i prvních osm dílů vyprávění, které vyšly vloni a letos, jmenovaly se I. Jak jsme přišli ke kocourovi, II. Kocour předrevoluční, III. Znovu se rozrůstáme, aneb porevoluční kůň, kočičí populační exploze, IV. Krásčina koťata, V. Malé všeobecné kočičí zamyšlení, VI. Kočičí hry a hračky, VII. Kočičí trio aneb chovatelské začátky, VIII. Taky máte blechy aneb jak na parazity? a IX. Jízdárenské intermezzo první aneb vzpomínka nejen na Sandokana.
P.P.S.: Přiložené fotky by se daly souhrnně označit "O důležitosti spánku pro kočky" :-).
|
|
