Daniel 11/I.

Desetiletí duchovní obnovy - Nejde zdaleka o utajenou záležitost. Obnova duchovní zpravidla v národech dozrává, ale v tomto případě musí být dobře slyšet. Píše se rok 1987.

Pro ministerstvo kultury ČSSR to znamená, že je neschopné. Podpořilo sice vydávání děl z křesťanského světa od Dumbadzeho, Ajtmatova, Exuperyho, uvedení filmů Mise, Pokání, mnoho koncertů vážné a chrámové hudby, avšak se souhlasem komunistické strany. To Západ nebere.

Jsou vždy dvě cesty v okamžiku rozhodnutí, jak jít dál. Jednu volí Ježíš, druhou jde Cézar. Ježíš volí cestu drobných zásahů, která se týká uzdravování duše, Cézar chce vše uvést do zlatého věku. Začal jsem se o náš krystalizující se socialistický stát obávat.

V roce 1988 se zdravým způsobem pootevřely dveře do západních zemí. Velice tiše. Protože banky větší množství valut ke krytí cest neměly, přistoupily na jejich získávání přímo od cizinců s tím, že se staly zprostředkovatelem. Něco se jim ale za to muselo dát. Takže pokud zaměstnavatel nebyl přímo proti, bylo možné získat vízum a vycestovat.

Tehdy stál byt 40 tisíc, tedy měsíc aktivní dovolené na vinicích v Toskánsku.

Železná opona byla vcelku důsledná. Některé drogy a nemoce Čechy prakticky neznaly. Mně osobně Státní bezpečnost zadržela snad šedesát svazků exilové literatury, uložených v krosně. Byl jsem dokonce podezříván, že nemám dobrý vztah k socialistickému zřízení. Řekl jsem tiše, že mám.

Revoluce, která se nám tak povedla, znamenala, že i Jan Pavel II. při návštěvě v Praze blahopřál národu, že se zbavil komunismu, který u nás nikdy nebyl. Svým projevem mne inspiroval tak, že jsem vzal do ruky bibli a četl.

Zastavila mne 11. kapitola starozákonní části Daniel, respektive její verš: Jdi Danieli, tajuplná a zapečetěna budou ta slova až do doby konce (Dn 12, 9). Tedy nepochopena. Daniel žil v 6. století před naším letopočtem.

Nedá se rozhodně říci, že bych většinu z toho, co jsem přečetl, pochopil, ale tento verš byl pro mne nesmírně přitažlivý. Katarzí celé části je příchod ochránce lidu Izraele v čase obrovského napětí dvou nepřátelských stran, které se snad ohrožují luky a šípy! Po historické stránce nedává text smysl, je jasným podobenstvím, a při spojení s již zmíněným veršem se jí zkušený teolog vyhne.

Jde-li, jak je uvedeno, o události v posledních dnech, tedy letech, pak lid Izraele symbolizuje ten lid planety, který se nenechá ovládat nejen světem, ale ani egoismem v žádné rovině (Fp 4, 4). Například okultismu.

Ochránce nese jméno Míkael, to hebrejsky znamená podobný Bohu. Pokud je pro ochránce lidu Izraele předurčen termín Mesiáš, pak lze spojit zásah Míkaela (Dn 12, 1) s návratem Krista. Odvážná myšlenka? Tím Daniel končí.

Ačkoli Kristův návrat očekává každý kněz, nutno připustit, že bych se tímto mohl rázem stát provokatérem v jeho očích. Míkael je anděl a žádné podobenství nesymbolizuje!! Na to se nedá co říct. (Co když má pravdu).

Faktem je, že praktikující křesťané touhu naslouchání cizím názorům necítí. To spíš lékaři.

Text 11. kapitoly není pro mne zapečetěný, pouze trochu tajuplný. Je mi jasné, že se nikdy nedozvím, koho symbolizují takoví Kúšijci (Dn 11, 43). Ale to je jedno. Již jsem rozhodil síť a počítám s tím, že drobné rybky proplují.

Jules Verne v 19. století napsal, že knihy budou dotvářeny na obrazovce pomocí klávesnice, připomínající piáno! Nevím, o co se opíral, ale nešel, snad záměrně, vstříc budoucnosti až tak daleko.

Já si myslím, že politika bude, tak jako dosud, což zdůvodním, odvíjena ze svitku této kapitoly. Dnes, kdy politici nemyslí. Oni se domnívají.

Myslím - existuji. I proto, abych to dokázal. Alespoň těm, pro něž je nejvyšší autoritou Kristus a vyznávají, že Země je kontrolována bytostmi s tělem oslaveným, pohybující se rychlostí paprsku.

Tento obrat použil při svém kázání Mistr Jan Hus, a líbí se mi. To ještě netušil, že bude ve svých dopisech své přátele v Čechách prosit, aby zabránili možné revoluci.

Vzhledem k tomu, že text 11. kapitoly vyznívá ve prospěch umírněných komunistických stran ve světě, postarají se vládnoucí kruhy o to, aby tato část bible zůstala navždy zapečetěna. Bez ohledu na to, zda někoho osloví. Kdyby jediného člověka planety, tak má právo být zařazena v knize.

Řím, věčný Řím. Vládnout bude světu do doby konce, přestože zámoří v současnosti vykonává jeho moc (Zj. 13, 12).

Žiji v opuštěném domě blízko lesa. V noci je tam naprosté ticho. Jednou jsem se časně nad ránem vzbudil, lampa ještě od večera svítila, bible rozevřená na 11. kapitole tak jako pár dnů předtím, ale místo únavy z nedospání jsem v rukou vnímal úplnou uvolněnost, v srdci mír.

Vědomě jsem se znovu koncentroval na verše, které jsem už znal skoro nazpaměť.

Náhle jsem vnitřním zrakem sledoval, že první věta vychází jakoby z úkrytu slov naprosto jasná. Ale vzápětí i druhá! Celé souvětí, celá levá polovina stránky...

To, co se odehrálo před Danielem ve chvíli vytržení mysli, to se na jiném stupni poznání promítlo přede mnou. Vše skončilo tam, kde jsem do té doby nepátral. Slušný výsledek více než čtyřleté práce! Psal se rok 1995.

Nevěděl jsem, s kým o tom mluvit. Křesťané jsou ovce, které mají pastýře, ti pastýři další pastýře, všichni mají pastýře - a strach, aby nezbloudili. Koho pak má Bůh hledat. Snad zapadlé vlastence.

Nakonec mi učitel jógy řekl: Cennější je nezasahovat, něco významného z této oblasti si přečíst, a pokud skutečně nestačí myšlenky jiných, je možné předat lidem své.

Udělal jsem dost z toho, co mi řekl. Poznal jsem, že smyslem odkrytí zákonitostí duchovního vývoje lidstva není vytváření politického řešení, ale vnitřní duchovní přerod jedince.

-------------------------------------------

Vymodlila si mne sestra. Narodila se za II. světové války, kdy byly do jezera v blízkosti naší vesnice shazovány bomby, vesměs výstražné. Při hlášených náletech na Semtín se rodina přesouvala do krytů, pokud zrovna nepracovala na poli.

Po válce plné stresů připravili rodiče sestru na to, že bratříčka mít nebude. Byla velmi smutná a modlila se k Bohu. Dočkala se, a v únoru roku 1953 jsem byl římskokatolickým knězem pokřtěn.

Když mi bylo sedm let, provdala se sestra za inženýra chemie a odešla z domu.

Za jasných nocí, kdy bývalo po parních lokomotivách náledí a otec spojoval vagóny, vinula mne maminka k sobě, abychom se za něho modlili. Říkala, že věří, že nad námi něco je.

Do chrámu sv. Bartoloměje jsem vstoupil poprvé sám, ve dvanácti letech. Tenkrát zrovna mluvil kněz o chybách Mistra Jana Husa Bylo to v době, kdy jsme se o něm učili ve škole. Učitelka o něm mluvila strhujícím způsobem, hezky. Byl jsem zmaten. Utekl jsem.

Brzy potom jsem se dostal do finále o nejrychlejšího žáka okresu, vstoupil do oddílu atletiky, a po dvě desítky let jsem se s křesťany nesetkal.

Přestože i dnes mám k lidem z církve poměrně daleko, asi od druhé poloviny osmdesátých let se s křesťany mnohdy záměrně setkávám. Zprvu to bylo tajně v podkroví Církve adventistů sedmého dne, neboť to bylo v den, který neměli od státu povolen. Probíralo se evangelium, a velmi systematicky. Líbilo se mi na nich, že si nevzali od státu korunu, přestože na to měli ze zákona právo.

Později, kdy sestra knížete Václava, Anežka, měla být intronizována a podrobnosti o jejím životě přenášely každé noviny, jsem se seznámil s církví, k níž svým křtem náležím.

-----------------------------------------.

Zastavím-li se u Anežky blíže, zvláště pak na Václavském náměstí u její sochy, musel bych ji intronizovat již krátce po Bílé Hoře. Z její tváře lze vyčíst duchovní zralost, jemnost, obětavost i krásu.

Jenomže patřila k rodu Přemyslovců, vlastencům, kteří se nenechali koupit ani Zlatou bulou sicilskou. Museli vymřít po meči.

Nikoli po přeslici. Zbyla Eliška, duchovně vyzrálá žena, která si snad měla hrdinu se jménem Lucemburský zamilovat.

Řím se sem potřeboval dostat. Praha se musela na krátký čas stát kulturním centrem Evropy. Tím nejvhodnějším představitelem státu nemohl být nikdo jiný, než pozdější císař Karel IV.

K nákladným projevům díkůvzdání v církvi byli zváni umělci z celé Evropy. Takže svěcení jehněd podle tradice Přemyslovců se stávalo bezpředmětným.

Šlo o záležitost neodkladnou. Čechy dlouho komplikovaly vliv Říma severním směrem. Již proto, že uznávané cyrilometodějské pojetí křesťanství bylo jiné. (Tedy špatné).

Ale o Anežce se vědělo. I Řím si ji vážil. Jenomže po následném ozbrojeném hnutí českého národa proti němu se stala symbolem úcty a něhy v proslovech jediného husitského krále, kterého navíc Evropa respektovala.

On však věděl své. Bylo mu jasné, že i sebevýznamnější projev o bezpečnosti Evropy, a tehdy šlo o Osmanskou říši, by měl přednést někdo jiný, ne Jiří z Poděbrad.

Stavba babylonské věže, se záměrem centralizovat dění ve světě, pokračuje. V současné době po cestě humanismu. Znamená to, že o šest set let později se k nám Řím potřeboval dostat znovu.

Pomohla nám Anežka, kterou již skoro nikdo neznal, a šest vlaků, vypravených rozhodnutím vlády ČSSR do Říma.

Vstřícnost je vlastnost jistě ušlechtilá, jde-li od srdce, a krásná. Špatné je, je-li zástupný orgán shledán slabým, slova nevycházejí z něho, rezignuje. Tehdy má promluvit král. Tyran vlast miluje.

-------------------------------------

Křesťanství se musí žít s dobou. Jít s dobou není žádné křesťanství. Ostatně řeckým slangem pojatý význam slov círk-ev znamená vyjít z (čeho). V mém duchu, řekl by Ježíš. Nebyl naivní, věděl, že to lidé pojmou spíše hmatatelně. Člověk, duchovně narozený v rodině církve, si příbuzné nevybírá. Prostě jsou; nesou Kristovo jméno. On zodpovídá především sám za sebe.

Kristův přístup k životu imponuje i mnohým lidem z Východu - Gandhí, aby spojil lid Indie, rozdělený na hinduisty a muslimy, stavěl na principu tzv. horského kázání z evangelia. Vycházel z představy o Ježíšově působení v Izraeli, a jeho slova dokázal aplikovat do nepřehledných situací v zemi, kdy si obě strany mohou takzvaně podat ruce.

Myslím si, že Gandhí viděl biblický doklad z kázání na hoře asi takto:

Jednoho, snad sychravého rána si Petr mnul ruce jakou mají účast, jistě proto, že předcházejícího dne setřel Mistr překvapené farizeje za to, že odevzdávají dary pro věci veřejné více než okázale, navíc ze svého přebytku ne-li odpisu z daní, a všichni to slyšeli.

Mistr se v jeho očích zorientoval, a řekl:

Tak se podívej. A začal mluvit. Slyšeli jste, milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele. Já však pravím, milujte své nepřátele a dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí.

Také bylo řečeno, kdo propustí manželku svou, ať ji dá rozlukový list. Já však pravím, že každý, kdo propustí manželku svou, uvádí ji do cizoložství.

Chvíli takto mluvil, a hle - rázem bylo prázdno.

Odcházím, řekl Mistr. Kdo chce, může mne následovat. Šlo za ním pár lidí.

-----------------------------------------------

Po roce 1990 mne adventisté seznámili s trojjedinností Boží, odsouhlasenou ve 4. století na jakémsi koncilu, a vyvolali ve mně nepokoj. Myslím si, že první apoštolové o ničem takovém neuvažovali.

Vážnějším tématem pro mne zůstává reálná cesta k sociální spravedlnosti, o které bible srozumitelně mluví (Zj. 18, 11). Ta je základem pro rozvoj vědomého vnímání bytí. Vždyť pokud je člověk od útlého mládí motivován přivlastněním si věcí kolem sebe, musí v zásadě trpět.

Tento stresující stav mysli přežije i milénium. Jde o dobu rozsáhlého pokání po předpovězeném návratu Krista. Ten ochrání lidstvo před sebevyhlazením, nespasí však duši jedince. Tedy jeho vlastnosti.

Ty budou díky pokračující sociální spravedlnosti a nastolení vlády Kristovy krystalizovány, až zlo v srdcích zcela zanikne. Taková je šance výhradně věřících v Krista, kteří navíc nepokleknou před vládnoucí duchovní silou světa (šelmou - Zj. 20, 4).

Ostatní lidé země, a seznámeni s Kristem budou všichni, neprojdou. Kristem vyvolení (dům Davidův) dosáhnou po tisíciletém pokání stavu mysli, který označil již před Danielem prorok Izajáš slovem Immanuel, to je S námi Bůh. Je vlastně pokračováním Božího království, tedy stavu vědomí, který může od vzkříšení Krista prožívat každý. Zvláště v sekularizované společnosti, kdy je tento stav ve srovnání s okolím velmi kontrastní, a o to silnější.

Proto právě dnes by si měl člověk vážit toho, že má větší možnosti chovat se královsky ve vztahu k jiným lidem. Nemusí mít nic, ale musí o tom něco vědět.

Je třeba znát význam tří biblických symbolů, které jsou již velmi zřetelné, a důsledně je odmítnout. Jsou propojeny jedním řetězcem, kdy alespoň jeden z nich má snahu člověka od stavu Božího království rozdělovat. Sátat, jak by řekli židé.

Jsou jimi drak, kdy člověk přestává být pánem svého těla, a nenastaví ani druhou tvář (neodmítne zůstatkovou polovinu krácené mzdy např.). Kromě toho nevyznává kromě vlastního potěšení ještě něco (abstinenci - např.).

Dále šelma, která sytí svět ideologicky, takže lidé se derou vpřed po vzoru biblického Góga z Magóga, přičemž by se bez církve docela dobře obešli.

Falešný prorok je třetím symbolem, kterého je nutné se systematicky varovat. Jemu podléhají národy ze strachu o existenci, a propagandisticky posléze obyčejní lidé. Volí závislost na něm, tedy na vládnoucí mocnosti světa (případně rozděleného světa). Pokud podléhá člověk jedinému z těchto tří symbolů, nemůže jít cestou Božího království a nemůže se královsky cítit.

Platón napsal, že krásné je to, co není snadné. Jde tedy o to, aby mysl byla aktivována pro hodnoty vyšší. A plnit vyšší poslání je vlastně to, co milujeme. Jenomže kolik lidí inspiruje k růstu ušlechtilá myšlenka?

Budhisté zastávají názor, že vše je závislé na energii, která se, (vytvoříme-li si duchovní svět), vyššími vibracemi zjemňuje, snadněji z mozkové kůry uvolňuje, čímž se celé tělo zbavuje napětí a člověk přestává trpět.

--------------------------------------------

Myslím si, že bych se tím vším, co píši, výrazně vzdaloval názorům naší komunistické strany, s níž, spíše v posledních letech, dost sympatizuji.

Je nutno si uvědomit, že oni jediní sociální spravedlnost, o kterou, jak jsem se již zmínil, v bibli jde, dokázali zajistit. Křesťané nedokázali nic. Ona je základem k tomu, aby se mohl člověk od mládí srovnávat s každým, tříbit své vlastnosti.

Sociální spravedlnost není rovnost, ale spíše vzdání úcty k přednostem jiných formou odměny. Duchovně vyzrálá společnost nevytvoří podmínky pro hmotnou zainteresovanost. Rozhodně ne po miléniu. Neboť tímto zasažený jedinec se nikdy neztotožní s těmi, kteří ho budou předcházet do království. Svým myšlením, skutky.

Ano, mnozí budou před námi, věřícím stádem lidí. Pro svou odvahu. Neznamená to však, že bychom měli klesnout a vstoupit do společnosti lidí, odmítajících autoritu Krista. Stejně jako my, i oni se snaží vyjít z konzumentismu doby, a Kristus si své vyhlédnuté ovečky vyvede.

Nahoru Úvodní strana Část II.