Část I. Úvodní strana Část III.

II.

“Zajisté, oznámím ti, co je napsáno ve spisu pravdy. Není nikoho, kdo by mi dal k tomu sílu, kromě vašeho ochránce Míkaela” (Dn 10, 21).

Daniel si tedy přál být s událostmi seznámen. To ještě netušil, že mu bude přednesena de-facto kostra světové politologie.

Podle kapitoly poslední měl obsahu i rozumět, protože byl andělem požádán, aby je udržoval v tajemství (Dn 12, 4). Do jaké míry si je dokázal představit není důležité.

Ten, který tuto kostru v plejádě podobenství ukryl, nechal záměrně některé z hvězd svítit, aby cesta k ní byla schůdná - Co asi tak by mohlo být osvětleno. Již zmíněný termín Míkael mluví jasnou řečí. Ačkoli hebrejština nemůže být ani snad v slovech napodobena.

Proto Izraelité pijí z pramene, kdežto pohanští Řekové z potoka a tápající Latinci z louže (za tím si stál Martin Luther). Hebrejsky “Mí-ka-el” znamená “já-jako-Bůh”, případně “podobný Bohu”.

Jde o symbol pro post Mesiáše v čase Jeho dalšího příchodu respektive návratu z pohledu naší doby. Tak jak bylo naprogramováno, že se nejdříve stane.

Znovu se zmiňuji o symbolu Immanuel, který bylo nepřípustné v případě Daniela pro naprosto odlišný význam použít (Iz 8, 10). Proto Míkael. “Imma-nu-el”, to je “S námi Bůh”, symbolizuje splynutí lidských vlastností s normami pro dokonalost. Stav, který dům Davidův teprve čeká. Zde již nejde pouze o věrnost, ale o vytříbenost chování. V každém případě jde o Kristem vyvolené, neboť je přímluvcem lidí.

Symbol Immanuel byl záměrně Izajášem zařazen pro zlomený úsek posledního soudu, neboť vlastní cíl má být oznámen jako první. Tedy dříve, než kniha Daniel. (Bible je knihovna).

Pak však termín Immanuel na základě vlastního názoru vsunul k svému svědectví v Duchu svatém jeden z evangelistů, a označil jím první příchod Ježíše (Mt 1, 22)!

Co k tomu dodat. Svědectví není prostorem k tomu, aby k němu mohlo být dodatečně připsáno připomenutí starých svitků, které navíc do kontextu nepatří. Tomu však žádný anděl, který svůj úkol splnil, nezabrání. Proto Ježíš často zdůrazňuje nezastupitelnost předcházejících proroků dosti tvrdými slovy - “máte Zákon”.

Ostatně znamení, kdy vědomí domu Davidova ovládne Immanuel, nemůže vyvstat od evangelisty, nýbrž přímo od Otce (myšlenky), na což Izajáš upozorňuje (Iz 7, 14).

Mesiáš je ze Zákona naopak nucen přijímat od lidí i to, co zrovna není takzvaně smetanou a medem (Iz 7, 15), neboť má vyvést lidi ze tmy do světla. Svým způsobem v obou případech svého příchodu.

Co na to dům Davidův? Dosud jiné provokuje a zároveň zkouší Boží trpělivost (Iz 7, 13). Jeho lidé, v zásadě věrní, stále porušují zákony zdravotní a mravní. Projevy soucítění nechávají přecházet do cynické podoby, vědomí názorově jiných neberou vážně.

V tomto stavu nelze nést auru, nelze být partnery vesmírné společnosti, kde existují nejvyšší normy. Ostatně nikdo netouží stát se slonem v porcelánu. Proto je stanoveno milénium jako určitá etapa přípravy pro skutečné poslání lidstva, v termínu, který neznají ani andělé.

11. kapitola knihy Daniel však nezachází ve vývoji lidstva až takto daleko. Vlastně se milénia ani nedotkne. Ale tato část je vzácná tím, že není podstatné, zda mu rozumí žid, budhista nebo křesťan. Případně i komunista. Všechny osloví stejně.

Nakonec i mudrci z Východu se přišli s dary královskými nově narozenému Mesiáši do daleké Izraele poklonit. Tím, že je hvězda vedla k cíli je naznačeno, že šlo o astrology, znající tóru.

Anděl v závěru listu, kdy již prorok musel být značně vyčerpán, nechává ještě zaznamenat: “Svévolníci se nikdy nepoučí, prozíraví se poučí (Dn 12, 10). Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou. Jedni k životu věčnému, druzí k pohaně” (Dn 12, 3).

Lidem v budoucnu, pod tlakem globalizace prakticky bez vlastního názoru, může pomoci skutečně pouze nezranitelná autorita, která snad ani nemůže být z tohoto světa.

Mocí jeho ducha lidé znovu alespoň na okamžik vystoupí z prachu země a procitnou ... Z toho balastu, v němž žijí, nebo spíš spí. Protože globalizace nevytváří občanskou společnost, jejíž podstatou je samostatně myslet.

Vzkříšeni, (mluví se o žijících lidech), by mohli být všichni. Kolik lidí však ochrání zrozená ušlechtilá myšlenka? Tento dar, spojený s příchodem Krista, lidé hluboce prožijí, tak jako 19. listopadu 1989 v Čechách, a odhodí jako kdyby se nedal rozvíjet.

Kristus při svém návratu však nepřichází zachránit lidskou duši, nýbrž svět. Po krátkém odporu mocensko-politických kruhů bude koalice šelmy a falešného proroka (Zj. 19, 20) poražena, a zbraně, i psychologického charakteru, utichnou obrazně na tisíc let.

Čas návratu Krista nelze ani odhadnout, ale je možné z 11. kapitoly Daniela určit etapu vývoje civilizace, v níž se tato událost stane. Prozatím v ní nejsme. Událost nezasáhne zemi brzy, ale rozhodně včas. Není možné, aby lidé ohrozili řád života planety. Již dnes mnoho druhů živočichů nežije.

---------------------------------------------

Prorok píše, že kniha zůstane pro svět do doby konce uzavřena. Je však možné určit z ní etapu, v které se člověk dnešní doby právě nachází, a jak se má tedy zachovat ve chvíli, kdy je králem či prezidentem svého státu vyzván, aby se svým hlasem vyjádřil k nastoupené cestě, respektive k osudu národa.

Nelze urazit hlavu státu mlčením. Je tedy nutné pro ochranu vlastního srdce obsahu knihy rozumět. Její osvěta, jak zdůrazňuje prorok, nemá smysl, takže se zvěstí nemusí člověk zabývat.

Svévolníci stejně půjdou, tak jako vždy, s dobou, a pokud 98%-ní část lidstva obchodního myšlení nežije touhou po sebepoznání, ale po přivlastnění si věcí, které si nemohou odnést, tak žádná osvěta opravdu nemá smysl.

Věřím, že jsem uvedl všechny důležité okolnosti, z nichž některé zdánlivě s textem nesouvisí. To proto, abych nemusel být nyní kontroverzní, tak jako jsou myšlenky, ukryté z důvodu vysoké asertivity autora v podobenství.

--------------------------------------

“V Persii povstanou ještě tři králové. Čtvrtý, jakmile získá sílu ze svého bohatství, vyburcuje všechno proti řeckému království!” (Dn 11, 2) Tato věta mne na velmi dlouhou dobu položila. Poznal jsem to proto, že mi nedala spát. Uvědomoval jsem si, že na ní závisí vše, a nemá cenu pokračovat. Díky požehnané noci jsem nalezl odpověď.

Daniel píše v době, kdy Persie pokořila Babylon a stala se vládnoucí silou tehdejšího známého světa. V tamnějším mocném státním útvaru znamenal pojem “v Persii” totéž co “na světě”, kdy žádný vládce neváhal vyslovit, alespoň ve skrytu duše, “svět jsem já”. A měl pravdu.

Daniel nemohl napsat, že Persie padne. Co kdyby to vládce po něm, jako královském písaři četl. Skončil by v jámě lvové, a Bůh by ho měl na svědomí.

Tak tedy - dalšími třemi králi, respektive vládnoucími mocnostmi světa, se staly Řecko, Římské impérium a církevní Řím, ovládající svět v letech 538 - 1798, zvaný středověk.

Jak k tomu posléze došlo? Roku 538 dobývají diplomaticky Byzantinci oslabený Řím a nastolují ve věčném městě novou světovládu. Nesmírně promyšleně. Přes biskupa římského, který byl tehdy ve vzdálených západních provinciích bývalého impéria respektován jako abba, v románské mluvě papa, latinská koncovka - ius dostává byzantskou podobu - “eš”... Jak snadné.

Důkazem světovlády se vedle služby evangeliu stává 15. století, kdy Řím pověřuje Portugalsko a Španělsko zodpovědností šířit křesťanství teritoriálně. Přesněji mezi devadesátými poledníky, když odvrácenou část zeměkoule “vyfáslo” Španělsko. Na to již Byzantinci vliv neměli, neboť se dostali do klatby.

Roku 1798 pak konsolidovaná Církev římsko-katolická vládu ve světě zajetím papeže Pia VI. ztrácí. Trvala 1260 let.

13. kapitola knihy Zjevení píše o 42 měsících let moci významné instituce. Podle hebrejského třicetidenního cyklu to je 1260 let.

Zdá se mi, že andělé jsou trochu průhlední. Ostatně jako světelné bytosti být musí. Záležitosti světské jsou velmi přínosné pro získání kontaktu s neznámým světem. Jsou dokladem platnosti proroctví, a proto by se lidstvo nemělo mezi sebou omlouvat. Ani Ježíš to na nikom nepožaduje. “Jdi a nehřeš více!”, jsou jeho slova.

Čtvrtým králem z pohledu Persie se stává zámoří. Tamnější Spojené Státy odolaly po svém vzniku tlaku protestantské Anglie, která samozvaně převzala vládu na moři. Takže znovu oslabený Řím přenechal zodpovědnost za udržení míru Spojeným Státům. Ty vykonávají jeho moc (Zj. 13, 12).

Vystoupení tohoto čtvrtého krále proti řeckému království a vyburcování ostatních je vystoupením proti pohanské mocnosti. Už proto, že je označeno malým “ř”.

Protože jsme již v novověku, jde o jistou mocnost, zasahující do našeho života. V Izraeli rozlišovali schopné způsobem “Žid či Řek”, tedy rovněž vzdělaný, nicméně pohan. Znamená to, že tzv. “řecké království” novověku muselo být závislé na pohanské filosofii.

On vlastně každý světovládce v minulosti měl svého úhlavního nepřítele, díky němuž získal podporu zdánlivě ohrožených zemí. Případně si je hospodářskou blokádou vynutil.

Úhlavním nepřítelem římského impéria bylo Kartágo. Pak se téměř celý evropský kontinent spojil proti rozpínající se Osmanské říši. Iniciátorem byl tehdejší vládce světa, církevní Řím.

Úhlavního nepřítele novověku popisuje Daniel jako “bohatýrského krále”, který má vládnout nad obrovskou říší a “dělat, co se mu zlíbí” (Dn 11, 3). A tento výtah z veršů je ukončen slovy: “Až bude pevně stát, bude jeho království rozlomeno (Dn 11, 4). Mohl někdo označit nepřítele Spojených Států, Sověty, lépe než Daniel?

Zde začíná další žebro politologické kostry. Zde bude konec naším životům. Líbí se mi, že Danielovo proroctví je tak nadčasové. Vždyť naplněná slova, týkající se událostí v minulých staletích, mi vůbec nedávají důvod k tomu, abych pochyboval o jejích naplnění ve staletích příštích.

Zámoří tedy, více méně, svůj úkol podle bible dokončilo. Čtvrtý král by měl po integraci do vyšších kulturně-hospodářských celků předat žezlo tzv. králi Severu, na jehož uvedení “do úřadu” se velmi tvrdě pracuje. Poznali to i Čechy, a v okamžiku, kdy se mu podaří propojit oba břehy Tichého oceánu, “vzmůže se král Jihu” (Dn 11, 5).

Stane se jím nesmírně hospodářsky silná Asie, která vytvoří své “nato”. Neboť život na této planetě je hra. Vždy se hrálo na dvě branky, a hrát se bude “do konce věků”.

Mezi králi Jihu a Severu, po počátečních naivních pokusech o smír (Dn 11, 6), vznikne trvalé napětí, které přeroste do polohy hrozné studené války a vyžádá si šílené výdaje na zbrojení. Celé, zdánlivě až nekonečné, období nepřehledných střetů, které se v této dosud klidné době nedají ještě pochopit, skončí překvapivě náhle. Tzv. “koncem věků”. Neboli dobou konce (Dn 11, 40) - návratem Krista.

Dříve si však obě strany postupně podmaní celý svět. Od všeho podbízivého a konzumního se distancuje krystalizující se “nádherné země”, která je podle jiné části bible podobenstvím lidu Izraele a jeho území.

Zájem o tuto zemi, je zajímavé, že jednostranný, bude trvalý, prakticky až do doby konce. “Král Severu se zastaví v nádherné zemi, ale jeho ruka přinese zkázu” (Dn 11, 16).

“Král Severu přitáhne do nádherné země a mnozí klesnou” (Dn 11, 41). V těch letech jistě na duchu. Věříme, že charakter zásahu bude ryze ideologický. Nepřeji nikomu nic zlého.

Instituce, která se v minulosti vážně zranila, se znovu stane klenbou civilizace, a bude se snažit situaci ve světě, vyostřenou napětím těchto dvou geopolitických stran, řešit. Vzhledem k naivnímu předkládání částí bible nezíská přirozenou autoritu a nevyřeší nic.

Daniel je zpochybňuje těmito slovy: “Povstane Opovrženíhodný, královská důstojnost mu nebude udělena, nýbrž úskočně se zmocní království” (Dn 11, 21).

Asi království Severu, kam geograficky spadá. Znamená to tedy, že bude prosit o požehnání k opětovnému zásahu krále Severu (Dn 11, 41) v Izraeli. Nebude vyslyšena, neboť žádná instituce si nikdy neuvědomí, že při evangelizaci nesmí být zasažena cizí strategie a lidský rozměr, etika.

Nebude vyslyšena. Pak tedy její představitel, označený v novozákonní knize číslem 666 nebude mít co nabídnout. Nikdo jej však nesníží.

Jako vždy jde o podobenství, aplikovatelné v praktickém životě. Prohlásí-li se např. náměstkem kdokoli v nepřítomnosti majitele firmy, tak je rázem označen taky. Dál bude sloužit, neboť majitel nikoho oddanějšího nemá, ale není mu věrný, neboť v něm vzbuzuje úzkost. Nemusí jít zdaleka o VICarIVs fILII DeI.

11. kapitola vrcholí událostí “doby konce”, kdy vojenská aliance krále Jihu začne jakoby ztrácet na síle. Zároveň však stranu druhou “vyděsí zprávy z Východu a Severu” (Dn 11, 44). Nemusí jít o neklidnou oblast Sibiře - například, nicméně použití zbraní v takovém případě uvnitř vlastního teritoria, což je nebezpečnější než navenek, by mohlo znamenat zánik části civilizace.

Přesto “král Severu vytáhne s velkým rozhořčením, aby mnohé vyhubil jako klaté” (Dn 11, 44). Tato klatba, vedena plošně formou stanného práva, pouze doprovází podstatu nebezpečí pro celou zemi. Do oblasti se přesune nebezpečná vojenská technika krále Severu: “Postaví své nádherné stany od moře k hoře svaté nádhery. Pak přijde jeho konec” (Dn 11, 45). O králi Jihu se již v knize nemluví.

Je to tzv. Boží dopuštění, kdy vše probíhá tak, jak je předpovězeno. Existuje proto i přesný termín - eschatologie. A lidé, kteří se o tuto kapitolu zajímají, se zdaleka nemusí na něčem shodnout. Vždyť každý jedinec je v celém vesmíru duchovně jedinečný.

Tím kapitola končí. Ale nekončí jí kniha Daniel. V kapitole poslední, v níž je do srdce Daniela uloženo, aby vše uchoval v tajemství, je zachycen významný verš: “V oné době povstane Míkael a bude stát při synech tvého lidu” (Dn 12, 1). Kdo tedy je Míkael?
 
Nahoru Úvodní strana Část III.