Přenesl jsem se do světa proroka Daniela, někdy před dvěma a půl tisíci lety.

Anděl na něho upřeně hledí, a on, který nemá tušení o časově velmi vzdáleném pirátství po internetu, nutnosti zásahu rozumí. Nosí Míkaela od ranného mládí v srdci. Cítí, jakoby jím byl chráněn před záplavou mysli, jakousi přetrvávající potopou světa.

Daniel ví, že pro jeho národ to musí být příchod jedinečný, ať již by se týkal národů všech. V očích se mu třpytí slzy, neboť mu věří.

Míkael je příčinou toho, že dosáhl jemného vnímání a rozumí každému. Zákonitě si tedy nerozumí s každým. Zdaleka ne s každým. Věří, že všechny národy mají své ochránce, na které v době, kdy bude jejich zemi nejhůře, spoléhají. Možná, že jde o jednoho a téhož ochránce. Pouze ho každý národ vidí z jiného úhlu. Neboť i národ je ve vesmíru jedinečný.

Jeho vztah k Míkaelovi není tedy neobvyklý. Rozdíl je však v tom, že jde o vztah ryze osobní. Jinak by jistě nebyl prorokem, měl by ženu a zřejmě rodinu. On ví, že se nestane velkým prorokem, hlavně proto, že jeho duchovnímu zraku svět neporozumí. Už z toho důvodu, že by šel svět sám proti sobě. Daniel přesto cítí, že bude respektován.

To jsou vše důvody, proč “tajuplná zůstanou ta slova” (Dn 12, 9), která měl zaznamenat. Nebylo mu pouze jasné, proč měl význam těchto slov uchovávat v tajnosti (Dn 12, 4). Ale vzal to na vědomí. Bylo to pro jeho dobro, neboť každé zbytečné slovo, předávané tomu, kdo ho nepochopí, je marnost, hřích.

Svět je naladěn na jinou stranu. Hra o něm může být zkomponována s nadsázkou, ale není možné ji zásadně měnit.

Mezitím anděl zmizel. Daniel není v obraze. Co psal, to psal. Jako prorok si to mohl dovolit, jako normální člověk by to měl vždy přehodnotit. Což on, královský písař (na zajatce místo velice slušné), věděl moc dobře. Ostatně přehodnocování zákonů, na kterých se jako jazykový korektor výrazně podílel, neprošlo jeho rukou málo. Anděl nic podobného po něm chtít ani nesměl.

Prorocký záznam mezitím uschl. Daniel ještě seřízl brk, vše převázal lýkem a položil na stůl. Docela ho to zdrželo. Již za úsvitu chtěl odcestovat do vzdálených dubových lesů, kde v jedné suché jeskyni ukládá některé svitky. Dostal volno.

V Izraeli pořádné lesy nejsou. Zvláště ne v provincii Juda, podle níž jsou zde, při Eufratu, nazýváni Židy. Peršané to chápou vesměs jako označení hanlivé. Ti už v nich, na rozdíl od vládce předešlého, nehledají vyšší intelekt, a nejraději by je poslali domů.

Izraelité jsou zde podstatně déle než oni jako dobyvatelé, nevíc do mnoha věcí snáze pronikli, zvláště do záležitostí obchodního charakteru, a drží to pevně v rukou.

Peršané na ně podle strategických úmluv prakticky ani nemohou, vzdálená provincie Juda je pro ně dost významná a nechtěli by ji kvůli zbytečné agresivitě ztratit. Takoví Babylóňané jako poražení mají alespoň komplex méněcennosti, a mnozí strach.

Tyto všeobecné úvahy se až nepříjemně vkrádaly do Danielovy mysli, když se připravoval k opuštění města. Bylo mu jasné, že se něco významného chystá. Osobně se s návrhem, v němž byly stanoveny podmínky pro exodus Židů, “seznámil”. Jenomže on, ve svém věku? Prožil tu cestu jednou a ví, jaké to je.

Nyní se chce pouze vzdálit tomu postbabylonskému zmatku, kde si nový vládce stále není v základních hospodářských úkonech jistý, ví, že ho Židé vyloženě blokují, takže poslední dva roky prakticky nevládne.

O svém setkání s bytostí světla by Daniel také nerad s někým mluvil, lidé o jeho daru vědí a trochu závidí. Jako kdyby šlo o něco mimořádného.

Ve městě jde téměř o mánii, každý něco viděl, ulicemi se pohybují falešní proroci a nabízejí své služby. Pryč z Babylonu.

Hluboce se nadechl a vydechl, pak ještě jednou a znovu, až začal vnímat uvolnění těla i mysli, které si vždy při náhlém stresu dokázal navodit. Pak prošel hradbami a vydal se směrem ke vzdálenému pohoří pokrytému z větší části lesy.

Slunce již zapadlo, když se přiblížil po suché travnaté stepi k tmavému dubovému lesu. Nesl si s sebou síť, kterou by si měl z důvodu bezpečnosti zavěsit mezi kmeny stromů, ale rozmyslel si to. Své věci si rozložil ve vysoké trávě v blízkosti začínajících dubů. Věděl, že tam vlci v noci nechodí. Spíše se zdržují na přístupnějších mýtinách ve středu lesa.

No, příliš bezpečné to také nebylo, ale chtěl tím překlenout jakýsi děs z města, ve kterém se v posledních týdnech každé ráno probouzel. Bylo to pravděpodobně věkem.

Několik hodin spánku v odlišném, a především chladném prostředí mu pomohlo. Ráno se mu vše, snad i díky překonanému nebezpečí, zdálo vzácné. A možné milovat.

Procházel mezi kmeny dubů, které vytlačily vše, co nemohlo proniknout na světlo. Takže se les zdál poměrně prostorný a schůdný.

Odpoledne se oblaka zatáhla a začalo pršet. Poměrně dost, a Daniel byl nucen rozhlédnout se po nějakém vhodném úkrytu. Už proto, že s sebou nesl drahocenné svitky.

Náhle mezi staletými stromy zahlédl nějakou vysokou věž, a nikterak ho to nepřekvapilo. Takových bylo po bývalém vládci všude plno.

Půdorysem byl kruh. Vešel dovnitř a zjistil, že je v ní úplná tma. Jak tak tápal kolem sebe, narazil na kruhové schodiště.

Zajímalo ho, kam vede, a tak po něm začal stoupat, a jak tak stoupal, rostl v jeho srdci nepokoj. Jaký je možný pozorovat u dívky v zajetí ayahuascy na sedmém stupni jižní šířky oblasti Ucayali.

Ohlédl se, a s hrůzou zjistil, že při každém kroku pod ním jeden schod odpadne a zmizí.

Před ním schodiště vedlo dál vzhůru a vůbec netušil, kam vede, za ním se otvíralo ohromné černé prázdno.
 

Nahoru

Úvodní strana