V případě, že použijeme dostatečně krátkou expoziční dobu, je možné dosáhnout toho, že se hvězdy na výsledné fotografii nezobrazí jako obloučky, ale jako body. Jak dlouhá (krátká) je tato „dostatečně krátká expozice“? To záleží na dvou aspektech. Za prvé je to ohnisková vzdálenost použitého objektivu a za druhé to závisí na deklinaci fotografované hvězdy. K výpočtu této maximální expozice slouží jednoduchý vztah:

            T = 1000/F(cos D), kde T je čas expozice v sekundách, F je ohnisková vzdálenost objektivu v mm a D je deklinace hvězdy ve stupních.

Podle tohoto vztahu je možno sestavit takovouto jednoduchou tabulku, ve které jsou pro určité deklinace hvězdy a pro konkrétní použitý objektiv uvedeny maximální expoziční doby, při kterých ještě zůstanou na výsledné fotografii hvězdy jako body.

Jak je vidět z tabulky, tak se jedná o poměrně krátké časy. Proto, pokud chceme zachytit dostatečně slabé hvězdy, tak je potřeba použít film s dostatečnou citlivostí, já za vhodnou citlivost považuji alespoň 400 ASA.

Při fotografování dlouhými expozičními časy (desítky minut až hodin) je možné, a domnívám se i vhodné, objektiv fotoaparátu více přiclonit a popř. použít i film s nižší citlivostí. Při kratších expozicích můžeme nechat clonu naplno otevřenou, popř. přiclonit o jeden stupeň, čímž se zlepší ostrost obrazu. Fotografování hvězdného pole je výborným testem kvality objektivu a jen málokterý objektiv zobrazuje hvězdy jako kroužky při naplno otevřené cloně.

Další vhodné využití tohoto způsobu fotografování je fotografování meteorů, kdy s využitím širokoúhlého objektivu pokryjeme velkou část oblohy a tím zvýšíme šanci zaznamenat přelet meteoru.

Meteor vzniká tak, že částice vesmírné hmoty (většinou se naštěstí jedná o poměrně malé „kamínky“) při pohybu sluneční soustavou vstoupí do atmosféry Země, kde v důsledku vzniklého tření mezi tělesem meteoru a atmosférou dojde k zahřívání povrchu meteoru a postupně až k jeho vypaření (pokud je tento „kamínek“ dostatečně velký a hlavně má dostatečně pevnou strukturu, tak může dojít k tomu, že se při průletu atmosférou nestačí zcela odpařit a tento zbytek dopadne na povrch Země jako meteorit). Tímto zahříváním při průletu dojde k intenzivní produkci světla, kterou je možné zaznamenat na film. Přelet meteoru je zcela náhodná událost. V průměru k tomuto úkazu dojde asi tak 6-10 krát za hodinu (jedná se o tzv. sporadické meteory). Šance na zaznamenání přeletu meteoru je samozřejmě podstatně větší v době aktivity některého z meteorických rojů. Částice meteorického roje mají kometární původ. Jedná se o objekty, které se uvolňují z povrchu komety při jejím přiblížení ke Slunci. Tím, jak se periodická kometa neustále vrací ke Slunci, dojde postupně k tomu, že se tyto pozůstatky komety postupně „roztahají“ po celé její dráze. V průběhu roku, jak se Země pohybuje na dráze kolem Slunce, může dojít k tomu, že se Země střetne právě s tímto smetím a tím dojde ke zvýšenému výskytu meteorů (např. v srpnu každého roku takto Země protne dráhu komety 1862 III Swift-Tuttle a tím vzniká meteorický roj Perseidy). Meteory, které pocházejí z meteorického roje se poměrně snadno odliší od sporadických meteorů a to podle toho, že pokud si prodloužíme dráhy meteorů na obloze, tak se nám protnou téměř v jednou bodě na obloze (v tzv. radiantu; podle toho, v jakém souhvězdí se tento radiant nachází se jmenuje i meteorický roj, např. letní Perseidy mají radiant v souhvězdí Perseus), zatímco stopy sporadických meteorů jsou naprosto náhodné. V tabulce uvedu hlavní meteorické roje s obdobím jejich zvýšené aktivity:

Pokud se budeme snažit fotografovat meteory z nějakého meteorického roje, tak namíříme fotoaparát asi tak 30°-40° od radiantu a tak, aby delší osa políčka filmu směřovala k radiantu.

Jelikož většina meteorů se vyznačuje poměrně malou jasností při dosti velké úhlové rychlosti (rychlosti meteorů při vstupu do atmosféry Země se pohybují v desítkách km/s ) je poměrně obtížné tento jev vyfotografovat. Z tohoto důvodu použijeme více citlivý film.

A jaká je šance, že se nám podaří vyfotografovat meteor? To záleží na několika faktorech, jako je např. počet fotoaparátů, které použijeme, jejich zorné pole (objektiv s ohniskovou vzdáleností 28 mm pokryje třikrát větší oblast než objektiv s f = 50 mm), na průměru objektivu fotoaparátu (objektiv s f = 50 mm má průměr okolo 35 mm, objektiv s f = 28 mm má efektivní průměr kolem 10 mm, a tudíž f = 50 mm objektiv zaznamená až 13x slabší meteor, což znamená asi meteor o 2 mag slabší), atd. V průběhu vrcholu aktivity meteorického roje, kdy je možné vizuálně pozorovat 50 meteorů za hodinu, statistická evidence ukazuje, že jeden jasný meteor proletí oblastí pokrytou objektivem s f = 50 mm jednou za 5 hodin. Z toho je vidět, že zaznamenat přelet meteoru je poměrně vzácná záležitost, a proto při snaze fotografovat meteory fotografujeme velmi často a vším co máme po ruce. Jelikož se jedná o naprosto jednoduchou metodu fotografování, kdy stačí pouze otevřít závěrku a nechat exponovat, tak to můžeme provádět např. pokud pozorujeme deep-sky objekty, proměnné hvězdy, ustavujeme montáž pro fotografování v ohnisku dalekohledu, popř. pokud děláme jakoukoli jinou činnost.

Pointovaná expozice

Nepointovaná expozice je naprosto jednoduchý a přístrojově nenáročný způsob pořízení astronomické fotografie, ale její použití nám neposkytne (snad s výjimkou fotografování meteorů) žádnou „vědeckou“ hodnotu. K tomu, abychom získali opravdu hodnotné astrofotografie, musíme odstranit vliv rotace Země a tím dosáhnout toho, že na výsledné fotografii budou i při dlouhých expozicích zobrazeny hvězdy jako body (kroužky). Způsobu, jakým odstraníme vliv rotace Země, se říká pointovaná expozice.

Princip pointované expozice je zdánlivě jednoduchý. Stačí pouze v průběhu expozice otáčet fotoaparátem tak, aby se po celou tuto dobu promítala fotografovaná oblast na stále stejné místo na povrchu filmy. Realita již tak jednoduchá není a kvalita výsledné fotografie z velké části závisí na kvalitě přístrojového vybavení (hlavně na kvalitě montáže dalekohledu), dále na zkušenostech fotografa a také jsou samozřejmě velmi důležité aktuální pozorovací podmínky, jako např. velikost seeingu, množství vlhkosti v atmosféře a podobně. Je naprosto nevhodné fotografovat v době, kdy atmosférické podmínky nejsou téměř dokonalé a v tomto případě je to pouze plýtvání fotografickým materiálem. Ze své vlastní zkušenosti vím, že pokud se mi počasí tak nějak „nezdá“, tak nemá cenu fotografovat, protože výsledná fotografie nebude stát za nic.

Příčin nezdaru může být několik. Velkým „znehodnocovačem“ je světelné znečištění, které, pokud není možnost následného počítačového zpracování, naprosto znehodnotí výslednou fotografii. V případě, že máme špatně seřízenu paralaktickou montáž, tak se nám na fotografii zobrazí hvězdy jako body pouze v blízkosti středu snímku a se vzrůstající vzdáleností od středu budou hvězdy vypadat jako malé obloučky se středem ve středu fotografie. Vítr může způsobovat nepatrné chvění fotoaparátu v průběhu expozice, čímž opět dojde k znehodnocení výsledné fotografie. Nepříjemné je, pokud např. po zdárné hodinové expozici projede v blízkosti našeho pozorovacího stanoviště auto a tím nám osvětlí film a nebo si například „nedopatřením drbneme“ do dalekohledu a tím opět výsledná fotografie nebude stát za nic.

Již na základní škole jsme se učili, že objekty na obloze, jako např. Slunce a hvězdy, se neotáčejí kolem Země, ale že za jejich zdánlivý pohyb po obloze je odpovědná rotace Země. Pokud si v prostoru promítneme rotační osu Země, tak zjistíme, že na severní polokouli tato osa ukazuje do souhvězdí Malého vozu, na jeho nejjasnější hvězdu Polárku. Ve skutečnosti se severní světový pól nenachází v místě Polárky, ale nachází se asi 45 úhlových minut od této hvězdy.

Abychom odstranili vliv rotace Země, je potřeba aby se fotoaparát otáčel za hvězdami. Osa tohoto otáčení musí být rovnoběžná s osou rotace Země, a proto musí jedna osa montáže dalekohledu mířit do severního světového pólu, tzn. ve směru ke hvězdě Polárce a pomocí rotace kolem této osy se dosáhne toho, že fotoaparát, popř. dalekohled s fotoaparátem, bude sledovat zdánlivý pohyb hvězd po obloze. Rychlost rotace této osy (říká se jí polární osa) je shodná s rychlostí rotace Země, to jest přibližně jedna otočka za 24 hodin. Montáž dalekohledu, která má jednu osu rovnoběžnou s osou Země, a proto vhodná pro pointovanou fotografii, se říká paralaktická montáž (viz. obrázek). Pro fotografování objektivy s kratší ohniskovou vzdáleností většinou stačí polární osu dalekohledu seřídit pomocí tzv. polárního hledáčku. Polární hledáček je malý dalekohled, který je upevněn na montáži dalekohledu (u továrně vyrobených dalekohledů bývá uvnitř duté hodinové osy) a jehož optická osa je rovnoběžná s polární osou montáže dalekohledu. Pomocí tohoto hledáčku ustavíme montáž tak, že umístíme Polárku, popřípadě i jiné hvězdy v jejím okolí na značky, které jsou vyznačeny v zorném poli tohoto dalekohledu. Pro fotografování s objektivy s delší ohniskovou vzdáleností je však potřeba montáž ustavit podstatně přesněji, například pomocí driftové metody.

Způsoby fotografování na paralaktické montáži:

Paralelní fotografování je nejjednodušší metoda fotografování na paralaktické montáži. K její realizaci potřebujeme vhodný objektiv k fotoaparátu. Tento fotoaparát je pak paralelně upevněn s tzv. pointačním dalekohledem.

Objektivy k fotoaparátům se vyrábějí s různými ohniskovými vzdálenostmi, od extrémně krátkoohniskových, které poskytují zorné pole až 180° (tzv. objektivy typu rybí oko), až po teleobjektivy s ohniskovými vzdálenostmi okolo 500 mm a nebo i více. Tyto objektivy mohou mít optickou soustavu složenou z čoček, zrcadel a nebo popř. i kombinace čoček a zrcadel. Objektivy se upevňují na fotoaparát po odejmutí základního objektivu buď pomocí závitu a nebo pomocí bajonetového spojení. Podle toho, jak velkou část oblohy se chystáme fotografovat, si zvolíme vhodný objektiv (samozřejmě pouze v případě, že jsme dostatečně majetní a tudíž máme na výběr z více objektivů :)  ).

Pointační dalekohled je obyčejný dalekohled, který má v obrazové rovině okuláru vláknový (záměrný) kříž (stejný kříž, který mají např. některé triedry), který nám umožňuje přesné pointování. Pointování je činnost, kdy pomocí pointačního dalekohledu vedeme dalekohled na paralaktické montáži za hvězdami, a to tak, že pomocí hvězdy, kterou umístíme do středu vláknového kříže, provádíme korekce v jemných pohybech montáže dalekohledu a tím se snažíme v průběhu expozice udržet tuto hvězdu ve středu vláknového kříže a tak odstranit vliv rotace Země a korigovat lehké nepřesnosti v chodu hodinového stroje (pokud jej montáž má).

Fotoaparát s objektivem můžeme upevnit pomocí vhodného zařízení buď přímo na tubus dalekohledu a nebo i místo (nebo vedle) závaží na německé paralaktické montáži. Pomocí vhodného upevňovacího zařízení můžeme fotoaparát zamířit i na jiné místo oblohy než kam míří pointační dalekohled, a tím odstranit problém, kdy se v oblasti, kterou se chystáme fotografovat, nenachází vhodná (dostatečně jasná) pointační hvězda. V případě, že máme fotoaparát umístěn na tubusu pointačního dalekohledu a použijeme objektiv s velkým zorným polem, si musíme dát pozor na to, aby se nám na výsledné fotografii nezobrazil i tubus pointačního dalekohledu.

Z okulárového výtahu dalekohledu vyjmeme okulár a na jeho místo umístíme tělo fotoaparátu (bez objektivu; naprosto vhodné je tělo jednooké zrcadlovky s vhodným adaptérem). Zde je dobré připomenout, že je potřeba použít dalekohled, který má vnitřní průměr okulárového výtahu kolem 50 mm (2“). Pokud použijeme dalekohled s okulárovým výtahem, který má okulárový výtah s průměrem např. 1.25“ (31.75 mm), tak s největší pravděpodobností dojde k „oříznutí“ rohů fotografie, to jest, že na výsledné fotografii nebudou v rozích žádné hvězdy. Toto je způsobeno stíněním okulárovým výtahem a platí to pro standardní kinofilm 36x24 mm. Pokud použijeme film  s větším formátem, např. 6x6 cm, tak musíme samozřejmě použít i větší okulárový výtah.

Pokud použijeme dalekohled Newtonova typu, tak by tento dalekohled měl být uzpůsoben k fotografování. Dalekohled pro vizuální fotografování má ohnisko málo vysunuté z tubusu, protože je použito malé sekundární zrcátko kvůli menšímu centrálnímu zastínění primárního zrcadla sekundárním. Pokud je ohnisko málo vysunuté z tubusu, tak může nastat problém se zaostřením, protože při tloušťce těla fotoaparátu může nastat situace, že i když bude fotoaparát přímo na tubusu, tak ještě stále nebude zaostřeno. To se dá vyřešit úpravou dalekohledu s použitím většího sekundárního zrcátka.

Dalekohledy mají většinou menší světelnost než objektivy či teleobjektivy k fotoaparátům. Obvyklá světelnost astronomického dalekohledu se pohybuje v rozmezí 1:6 až 1:15, a z tohoto důvodu nastává poměrně velký problém- jak zaostřit. Při použití dalekohledu s touto relativně malou světelností je obraz na matnici fotoaparátu poměrně hodně tmavý a proto je docela obtížné zaostřit. U některých fotoaparátů je možnost vyměnit standardní matnici za jinou, která je jemnější a světlejší a tím můžeme tento problém jakž takž vyřešit. Pokud nemáme možnost vyměnit matnici fotoaparátu, tak musíme použít některou z metod zaostření. Zaostření fotoaparátu je poměrně důležitá věc a je třeba jí věnovat dostatečnou pozornost, protože jakákoli nepřesnost v zaostření bude znát na výsledné fotografii.

Při fotografování v ohnisku dalekohledu poměrně velmi vzrostou nároky na přesnost pointace. Jako pointační dalekohled je potřeba použít dalekohled s dostatečně velkým zvětšením. Toto zvětšení by mělo být alespoň takové, jako je ohnisková vzdálenost snímacího dalekohledu v centimetrech. Při použití snímacího objektivu s ohniskovou vzdáleností 1000 mm (100 cm) se doporučuje použít pointační dalekohled se zvětšením 100x.

Pozitivní projekce

Princip této metody je ten, že se při fotografování použije celý dalekohled (to jest včetně okuláru) a né jen pouze objektiv dalekohledu. Okulár poslouží jako optická soustava prodlužující ohniskovou vzdálenost a tím i k výraznému nárůstu zvětšení fotografovaného objektu.

Pomocí vhodného upínacího zařízení (nástavce) upevníme tělo jednooké zrcadlovky s odejmutým objektivem za okulár a fotografovaný objekt zaostříme na matnici (pokud to půjde, když ne, tak musíme použít nějakou z metod přesného zaostření).

Výsledná efektivní ohnisková vzdálenost (a tím i zvětšení fotografovaného objektu) závisí na třech faktorech a to na ohniskové vzdálenosti objektivu a okuláru a na vzdálenosti políčka (roviny) filmu od okuláru. Vztah pro výpočet výsledné efektivní vzdálenosti je:

            F_Efektivní= F_OB * M, kde M je tzv. faktor zvětšení obrazu a platí pro něj M = (S₂-F_OK)/F_OK

 F_OB a F_OK je ohnisková vzdálenost objektivu, resp. okuláru, a S₂ je přibližně vzdálenost políčka (roviny) filmu od středu soustavy čoček v okuláru. Ze vztahu je jasně patrné, že se vzrůstající hodnotou S₂ vzrůstá i celková ohnisková vzdálenost soustavy  a můžeme tak plynule měnit zvětšení. Zvětšení samozřejmě není možné neomezeně zvětšovat a je velmi závislé na kvalitě optické soustavy, především na kvalitě okuláru a maximální možné zvětšení, kdy je výsledný obraz ještě dobré kvality, je nutné zjistit pokusnými fotografiemi.

Efektivní ohnisková vzdálenost u této metody může dosáhnout i několik desítek metrů, ale daní za to je velké snížení celkové světelnosti soustavy. Proto je tato metoda obzvláště vhodná na fotografování těch nejjasnějších astronomických objektů, jako je Slunce, Měsíc a jasné planety, kdy při velkém zvětšení obrazu, které nám poskytne tato metoda, se můžeme pokusit o fotografování detailů na těchto objektech.

Na kvalitu výsledné fotografie má vliv kvalita optických členů soustavy (objektiv a okulár), ale jelikož se používá velké zvětšení obrazu, tak má na kvalitu fotografie rozhodující vliv momentální stav atmosféry. Chvění obrazu způsobené jevy v atmosféře (seeing) má velký vliv na kvalitu a je proto vhodné při snaze fotografovat detaily na Slunci, Měsíci či planetách vybírat pouze ty nejlepší noci.

Afokální metoda

Za dalekohled zaostřený na fotografovaný objekt se za okulár umístí fotoaparát s objektivem zaostřeným na nekonečno. Světelné paprsky, které vystupují z okuláru jsou rovnoběžné, a proto se tato metoda nazývá afokální. Okulár dalekohledu spolu s objektivem fotoaparátu vlastně tvoří projekční soustavu.

Fotoaparát se za okulár upevní pomocí vhodného adaptéru, a nebo je možné fotoaparát umístit na samostatný stativ (z důvodu odstranění chvění fotoaparátu při stisku spouště, které by se mohlo přenést na dalekohled, a tím rozmazat obraz). Pokud umístíme fotoaparát na samostatný stativ, tak tomu musíme přizpůsobit expoziční dobu. Protože fotoaparát není pevně upevněn k dalekohledu, tak se může při použití delší expozice stát, že se fotografovaný obraz v průběhu expozice pohne a tím výsledná fotografie nebude dostatečně ostrá. Abychom mohli použít dostatečně krátkou expoziční dobu, tak je vhodné použít dostatečně citlivý film, který nám tuto krátkou expozici dovolí. U fotoaparátu na samostatném stativu musíme ještě dbát na centrování celé soustavy (na shodnost optických os dalekohledu a fotoaparátu) a na zabránění vnikání parazitního světla mezi okulárem dalekohledu a objektivem fotoaparátu. Tato metoda opět poskytuje velkou efektivní ohniskovou vzdálenost a proto je vhodná pro fotografování detailů na jasných objektech jako je Slunce, Měsíc a některé planety. Efektivní ohniskovou vzdálenost získáme ze vztahu:

            efektivní ohnisková vzdálenost = F_FOT * ZV_DAL, kde F_FOT je ohnisková vzdálenost objektivu fotoaparátu a ZV_DAL je zvětšení dalekohledu.

U metod fotografování, kde se používá velké zvětšení, vzniká velký problém, a to chvění soustavy vzniklé sklápěním zrcátka jednooké zrcadlovky a otevřením a zavřením závěrky fotoaparátu. U některých (většinou dosti drahých) fotoaparátů je možné samostatné sklopení a uzamčení zrcátka jednooké zrcadlovky ve sklopené poloze, a to ještě před otevřením závěrky, a tak odstranit jeden zdroj chvění. Samotné otevření závěrky již tak výrazné chvění nezpůsobuje (většinou).

V poslední době se ukazuje jako velice vhodné u metod, kdy se používá velké zvětšení (pozitivní a negativní projekce, afokální metoda), použít digitální fotoaparát. U digitálního fotoaparátu většinou odpadá starost o případné chvění, ale hlavní přednost je v tom, že je možné získat sekvenci záběrů jdoucích rychle po sobě a tak můžeme vybrat záběr, kdy byl stav atmosféry (seeing) nejlepší a tím i výsledná fotografie je nejkvalitnější. U metod s velkým zvětšením obrazu je šance na získání kvalitního záběru poměrně malá, a proto je použití digitálního fotoaparátu výhodné i z ekonomických důvodů. U afokální metody můžeme použít i digitální fotoaparát, který nemá výměnné objektivy. Digitální fotoaparáty s výměnnými objektivy jsou zatím poměrně velmi drahé, a proto použití digitálního fotoaparátu např. u metody pozitivní projekce je záležitost pro „majetnější“ astronomy. Výhodné je, pokud má digitální fotoaparát možnost manuálního nastavení expoziční doby a tím vzniká možnost alespoň trochu ovlivnit fotografii. Všeobecně pro astronomickou fotografii platí, že čím více manuálně nastavitelných funkcí fotoaparát má, tím je vhodnější.

Negativní projekce

U této metody je prodloužena ohnisková vzdálenost objektivu pomocí optické soustavy se zápornou ohniskovou vzdáleností, kdy nejčastěji se používá Barlowova čočka. Prodloužením ohniskové vzdálenosti objektivu získáme zvětšení fotografovaného obrazu, a proto je vhodné ji použít na fotografování jasných objektů, jako např. Slunce a Měsíce.

U této metody dochází ke zkrácení ohniskové vzdálenosti objektivu pomocí optické soustavy s kladnou ohniskovou vzdáleností (kompresor, reduktor). Zkrácení ohniskové vzdálenosti objektivu je vhodné, pokud máme dalekohled s dlouhou ohniskovou vzdáleností (a tím i s menším zorným polem, např. Cassegrain) a chceme fotografovat objekt větších úhlových rozměrů. Zkracovací (kompresní) faktor optických kompresorů bývá 0.25x až  0.66x. Například při použití optického kompresoru s faktorem 0.33x na dalekohledu s ohniskovou vzdáleností objektivu 1000 mm dosáhneme výslednou ohniskovou vzdálenost 330 mm a tím i ve stejném poměru vzroste zorné pole a světelnost. Čím je zkracovací poměr kompresoru větší, tím je i jeho optická konstrukce náročnější (a tudíž i cena bude větší).