Jedna malá stopa

a z ní stoupá obláček tepla

Vylétne výš než strom

až nakonec prstem prorazí oblak

Nemám všechno co mám abych měl

Kolébám se vystaven monstrózní jehle

Kdepak Ještě ne

Klepeto se posune po ciferníku

Pohled se zabodne až dovnitř

Neznám

A přece tím jsem

Vezměte si všechno

Já přece neodejdu odtud kde jsem

Propadlé zvony mají vykotlané stoličky

a do očí se dívá zvenku trochu světla

Mrzne

Prohlížím si celou pláň od věčnosti k přítomnosti

Ty prostory mě donutí se ohnout

Déšť slz

Uragan

Výkřik oněmění

Prosím už ne

ale přece ano

Vezměte kladivo bez násady a propadnete šílenství

Bezmezná propast lítosti a hněvu se chová tiše jako uvězněná poštolka

Přetrhá si několik jemných vlásečnic na hrdle

a odkašlává krví

Nesmí se to a přece se to dělá až do aleluja

Ta vzpomínka je opálený trám ale na všem sedí ptáci

Nacvičují létání a vržou křídly

Nesmazatelný dojem vyboulených zobáků

Přemýšlení se přetaví

do klikaté čáry

Přešlapuji v předsíni

Někde koleje

Neznám zvonění bez první slzy

Provaz prořezává samou rzí

Vesmírná tma oblétává světlice

Existence na samé hranici

Právě ta nejnesmyslnější lidská kolomaz odkapává do kaluže

Krocani hvízdají na futrály od keksů

Pochopil jsem a mlčím

Takové neznámo kde

Promyšlené uhnízdění serafínů

Ještě ne a pořád nic

Nerozmělním čas který je rozdrcený pod mýma nohama

Silnice volná a už zase obsazená

Kudy teď

Nesvázaná a přece

soustřeďuje myšlenky

Fragmenty

Nezcizitelná tajemství se vynořují na obzoru a planou

Slepé oči všechno vidí

Myšlenky už nemohou

Co je za nimi se prosazuje

Koule od visacích hodin na katedře smíchu

Pleskot masturbujících žab

Zvířata klečí v porostu

Hledej ještě dál ale pořád na stejném místě

Už ani krok nebo se nemohu nikdy zřítit

Tyto hranice

ještě nikdo nevymezil

Tma

A úplný klid

Klepám na dveře

Rachot přede mnou

Už skoro nejsem

tak se nafukuji bez jediného vzdechu

© Ivan Holík, 25. 1 1994

(24-25)

> další báseň! --- vzkaz pro autora --- zpět na obsah <

internetová kniha poezie 2000-1 sam