Chystala jsem se triumfovat

ale nebe mě lhostejně

míjelo jak červa.

Bylo neoblomné, kmitalo hvězdami,

netečné k zbláznění,

jako by má nepatrnost nebyla

nikde vyjádřena ani kapičkou

tajícího krystalu – jež docela mizí.

Nač činy, budoucnost, přemáhat čas?

Jsem – nebudu, opouštím ráda obraz obra,

v jehož malíčku jsou obsaženy

všechny galaxie vesmíru.

I když je to strašné vědomí,

drátěná košile do třeskutého mrazu.

© Ria Holíková

> další báseň! --- vzkaz pro autora --- zpět na obsah <

internetová kniha poezie 2000 sam