Uplynuly další dva roky. Další zářezy na pažbě, další neslušnosti, za něž se pochopitelně nikdo nikdy neomluví, protože by se shodil a také další počin Lebkhoru. Nahrávání proběhlo tradičně v zimním období, kdy se nepřehřívají mozky (kdo vlastní) a staví sněhuláci (kdo umí). Změna nastala v tom, že tentokrát se sestava uchýlila přímo do studia TuhýŽ, neboť horské pobyty dělaly Dagghorovi potíže s aklimatizací a Obithor se panicky bojí sněhu ve větších vrstvách.
Na nahrávání se nedostavil Doubrathör, jenž se podle svých slov věnoval vyrhování defektních dojnic, ovšem podle našich zdrojů si užíval neřestných radovánek s nám všem dobře známou deviantkou S.N.. Poprvé se nahrávalo ve dvou dnech, což mělo určitě pozitivní vliv na pohodu při tvůrčí činnosti. Co nebylo doděláno na první session, dokončilo se do konání druhé.
Karell Křižíkk je podle Chomýže Dagghora nejlepší počin Lebkhoru. Je pravdou, že se zde nachází hodně raritních kousků a z nich opravdu vyčnívají "Indiáni" (kdo je asi složil?). Je zajímavé, že Deathor nedostál svým slovům a znovu se vrátil k nové verzi songu "Naše píseň", tentokrát se stylovým označením 1997 a bez asistence kláves. Vůbec se dá říct, že celé demo je (oproti předchozím) velmi umírěné, s čím dál větším důrazem na melodii (že by věkem?) a velký prostor dostává "normální" kytara. Asi nejlepším příkladem je v tomto směru epický "Prawý chléb", temná balada ze studeného Ruska, v níž se uplatňují Dagghorovy klávesy jen velice okrajově. Už to není jen zběsilá honba za tím "být co nejvíc slyšet", ale spíše je patrná snaha všech doplnit celek. Z dalších kusů je třeba upozornit na "Záchodového dědka" s chytlavým riffem a přesvědčivým Dagghorovým vokálem, melodrama "Štěstí podle Dietera Wálecze" s textem Wíta Qwětoslawa Chomýže (ze sb. Bujará fujara a švarný hulán), vypalovačku "Rychlejší než hlemýžď" a již výše zmiňované "Indiány".