Někdy kolem roku 563 př.n.l. se v zahradách Lumbiní narodil Siddhattha Gótama. Jeho otcem byl Suddhódana, vládce drobného království Sákjů v severovýchodní Indii. Jeho matka Májá zemřela brzy po porodu a tak Siddhatthovu výchovu převzala jeho teta Mahápadžápatí.

Z různých mimořádných úkazů se o narození chlapce dozvěděl mudrc Asita, žijící v Himálajích, a přišel ho navštívit. Když dítě uviděl, zaradoval se, pak mu ale vyhrkly slzy. Když se ho zeptali, zda chlapce čeká něco zlého, odpověděl, že naopak - dosáhne nejvyššího vědění a stane se velkým učitelem světa. On sám naříká, protože je příliš stár, aby se toho dožil.

Otec Suddhódana neměl ovšem příliš radost, že by se z jeho syna měl stát mudrc a asketa a tak se snažil udržet ho doma. Siddhattha měl tři paláce pro každé roční období Indie, dostával jen vybranná jídla a přepychové oděvy, trávil život v radovánkách. V 16 letech byl oženěn s Jasódharou, se kterou měl také syna Ráhulu.

Protože jeho otec se ho snažil uchránit všech nepříjemných nebo ošklivých stránek života, zakazoval mu opouštět území paláce. Podle tradice podnikl Siddhattha přesto čtyři významné vyjížďky do města. Na první z nich potkal člověka těžce postiženého stářím, na druhé nemocného, na třetí skupinu lidí, nesoucích mrtvé tělo ke spálení. To jím těžce otřáslo. Na čtvrté vyjížďce pak naopak uviděl asketu sedícího s jasným pohledem, vyzařujícím klid.

Jeho znepokojení rostlo, až se rozhodl stát se asketou, který v bezdomoví hledá odpověď na své otázky. Opustil rodinu, ostříhal si vlasy a oblékl žluté roucho žebravého askety.

Siddhattha se vydal za známými učiteli své doby. Prvním z nich byl Álára Káláma. Brzy ovládl nejen jeho nauku, ale naučil se také, jak dosahovat vysoký stupeň soustředění. Viděl ale, že to není to, co hledal a tak odešel. Pak přišel k jinému učiteli jménem Uddaka Rámaputta. U toho se ale naučil jenom to, jak dosáhnout stav soustředění o stupeň vyšší. Odešel tedy i od něj a rozhodl se sám hledat nejvyšší poznání pomocí prostředků, které se už naučil.

Podroboval se tuhé askezi - žil v divokých lesích, někdy na hřbitovech, vystavoval se mrazu noci a žáru poledního slunce, prováděl intenzivní dechová cvičení, která mu přivodila prudké bolesti, jedl stále méně, až vypadal jako kostra potažená kůží. Pak si uvědomil, že toto není cesta a bude-li takto pokračovat, zemře, aniž nalezl to, co hledal. Tu si vzpomněl na jeden zážitek z dětství, kdy se při slavnosti, sedě sám pod stromem v naprosté pohodě a uvolnění, spontánně vnořil do stavu hlubokého soustředění. Napadlo ho, že toto bude správná cesta.

Siddhattha se vykoupal v řece, snědl misku rýže a usedl pod stromem. Za svítání dosáhl konce svého hledání a došel k vědění, které později popsal např. takto:

Od této chvíle už nebyl Siddhatthou, ale Buddhou, tj. Probuzeným, Vědoucím. Dalších sedm týdnů strávil na místě dodnes nazývaném Bódh-Gajá, sedě pod stromem Probuzení a na několika dalších místech.

Spočíval v "blaženosti osvobození"; pak začal rozvažovat, co si počít s dosaženým věděním. Viděl lidstvo spoutané žádostivostí, nenávistí a nevědomostí. Snaha předat své vědění jiným lidem se zdála beznadějná. Pak však došel k tomu, že přece jen "jsou někteří, jejichž oči jsou jen málo zastřeny prachem". Vydal se do Isipatany (nynější Sárnáth poblíž Banárasu),aby oslovil skupinu pěti asketů, kteří byli už dříve po nějakou dobu jeho žáky.

Tak začala doba Buddhova vyučování. Celý zbytek života (tedy od 35 do 80 let) putoval pěšky v oblasti o šířce a délce několika stovek kilometrů a vyučoval všechny, kdo o to měli zájem, bez rozdílu pohlaví, kasty či postavení. Mnozí se stávali jeho stoupenci: někteří zůstali doma jako Buddhovi laičtí stoupenci a podporovatelé, jiní dokonce odcházeli z domova a stávali se Buddhovými žáky, členy mnišské obce. Po první skupině pěti žáků přibývali další a tak už po prvním roce Buddhova působení mělo společenství mnoho set členů.

Někdy v této době se Buddha rozhodl navštívit svou rodinu v městě Kapilavatthu. Buddhův otec, král Suddhódana nejevil ovšem žádné nadšení nad tím, že jeho syn se toulá po světě jako žebravý mnich ve společnosti lidí pochybného původu; princezna Jasódhará zase stále ještě nebyla prosta pocitu, že má nárok na svého manžela. Po určitém úsilí je Buddha přesvědčil a nakonec se někteří z jeho rodu stali i členy společenství - vlastně i na naléhání samotného Suddhódany, který chtěl, aby jeho syn dostal vhodnější společnost. Dokonce i Buddhův syn Ráhula se stal členem Obce. O šest let později byla na prosbu Buddhovy tety (a vlastně také nevlastní matky) Mahápadžápatí a přímluvy bratrance Ánandy založena ženská obec.

Když bylo Buddhovi asi 70 let, prošla Obec těžkou krizí. Způsobil ji jeho bratranec Dévadatta, který si pomocí nadpřirozených sil získal přízeň krále Magadhy Adžátasattua a pak se snažil ovládnout i Obec. Nejprve přišel za Buddhou a žádal ho, aby mu svěřil řízení Obce, vzhledem k tomu, že je už starý. Když byl odmítnut, rozhodl se Buddhu zabít. To se mu několikrát nepodařilo, a tak na to šel jinak. Požadoval, aby bylo v Obci zavedeno povinně pět nových, asketických, předpisů. Skutečně tak vyvolal roztržku, která vedla až k oddělení několika set mnichů, kteří se přidali k Dévadattovi. Buddha poslal za odštěpenou skupinu jednoho ze svých předních žáků Sáriputtu a ten mnichy přesvědčil, aby se vrátili. Tečkou za tímto příběhem byla smrt Dévadatty.

Nedlouho před svým 80. rokem, při pobytu ve Vésálí, oznámil Buddha, že za tři měsíce zemře a vyslal Ánandu, aby shromáždil Obec (rozmístěnou a usídlenou na různých místech pod vedením významných Buddhových žáků). Pak se vydal do Kusinary, kde (roku 483) zemřel. Jeho poslední slova byla: