Pár měsíců po Buddhově smrti se podle tradice konal první buddhistický koncil. Na něm dva z předních Buddhových žáků přednesli texty Buddhových řečí a pravidel mnišské obce a ostatní přítomní se vyjadřovali ke správnosti znění těchto textů.

Po dobu asi čtyř staletí se Buddhovo učení šířilo v této ústní podobě. To se může Evropanům jevit podivné a nespolehlivé. Jenže Indové už v Buddhově době měli staletý trénink v učení a recitaci rozsáhlých textů zpaměti a dělali to i nadále, přestože písmo znali. Správnosti znění byla navíc kontrolována společným přednesem. Jestliže dnes tyto nejstarší texty čteme, je dobré mít na paměti, že byly původně určeny pro poslech, resp. ústní přednes.

I po Buddhově odchodu jeho společenství mnichů i laických stoupenců dále rostlo. To ovšem znamenalo různé spory a rozkoly a tak velmi brzy hovoří tradice o 18 různých školách. Rozdíly mezi těmito školami ovšem nemusely být z našeho vzdáleného - pohledu příliš závažné.

Ve 3. století před Kr. se stal velkým příznivcem a podporovatelem buddhistické obce král Ašóka, vládce mocné říše v Indii. Kromě buddhistické obce podporoval i ostatní náboženství a snažil se o "sociální" práci - např. budoval nemocnice pro lidi i zvířata, dal kopat studny a po celé říši dal rozmístit své edikty, vytesané ve skalách a na sloupech. V nich nabádal ke smířlivosti a mravním hodnotám vůbec. Ašóka také vyslal po celém jemu známém světě buddhistické misie. V západním směru se tyto misie dostaly možná až do Egypta, Sýrie, Makedonie, ale trvalejší úspěch zde zřejmě neměly. Na jiných místech byl jejich úspěch větší (k tomu se dostaneme za chvíli).

V Indii buddhismus žil asi do 11. století, tedy celkem 15 století; v posledních 500 stech letech byl už ale v úpadku a po muslimské invazi a pronásledování z Indie prakticky úplně vymizel. Je těžké označit s naprostou jistotou důvody, ale jedním z nich bylo jistě i to, že hinduismus mnohé stránky buddhismu absorboval a zároveň byl pevněji než buddhismus zakořeněn v indické společnosti.

Ještě než zmizel z půdy Indie, rozšířil se buddhismus do dalších zemí. Kromě přirozeného šíření byl hlavním šiřitelem zmíněný král Ašóka ve 3. století př. Kr., kterým začaly oba hlavní směry směry dalšího šíření buddhismu - severní a jižní. Důvodem k tomuto rozlišení na dva hlavní proudy je nejen skutečný postup šíření, ale také fakt, že se jedná o jakési "věroučné" třídění. V zemích, které patří k tzv. jižnímu buddhismu, se dodnes dochovala théraváda, tedy "učení starých" a je to vlastně jedna z 18 škol, které jsme zmiňovali v prvních stoletích po Buddhově smrti. K těmto zemím patří dnes Šrí Lanka, Barma, Thajsko, Laos a Kambodža.

Na sever od Indie se šířil buddhismus ze severozápadní oblasti Ašókovy říše v místě dnešního východního Afghánistánu a západního Pákistánu. Kvetl v oblasti dnešního Afghánistánu, Kašmíru a střední Asie a pak postupoval podél hedvábné stezky do Číny. Z ní se dostal na jih do Vietnamu, pak na sever do Koreje a odtud do Japonska. Přímo z Indie byl buddhismus přinesen do Tibetu.

Země "severního buddhismu" se označují také jako země mahájány. Mahájánový buddhismus ovšem vznikl a rozvíjel se už v samotné Indii; tam ale - jak už jsme si řekli - zanikl, podobně jako v některých přilehlých zemích, ve kterých dnes panuje islám.

Nejprve ke zmíněné jižní větvi.

Na Šrí Lanku přinesla buddhismus ve 3. st. př.Kr. misie, vedená samotným synem krále Ašóky. Ve 30. letech př. Kr. byly na Šrí Lance sepsány na palmové listy kanonické texty théravády, které jsou dnes nejstarším dochovaným souborem buddhistických textů. Dodnes je pro šrílanský buddhismus charakteristická nauková ortodoxie a důraz na texty Kánonu.

Do Barmy a Thajska se dostal buddhismus o něco později, než na Šrí Lanku, i tam ale pevně zakořenil. Pro Barmu je v dnešní době považováno za charakteristické velké rozšíření meditační praxe - je ovšem těžké si to osobně ověřit, vzhledem k politické situaci, která příliš nepřeje stykům s ostatním světem. Thajsko je v buddhistickém světě známé hlavně svými "lesními školami", ve kterých je hlavní důraz kladen na prostý (z našeho hlediska asi přímo tvrdý) životní styl.

V Kambodži se buddhismus, spolu s celým národem, teprve začíná vzpamatovávat z vlády rudých Khmérů, jejichž hlavním prostředkem vlády bylo vraždění celých skupin obyvatelstva. Mniši samozřejmě byli jednou z těchto skupin.

A teď něco k zemím mahájány. Do Číny se buddhismus dostával někdy od počátku našeho letopočtu. Setkával se zde se velkými potížemi, které pramenily jednak ze silného odporu Číňanů k cizincům, jednak zřejmě z toho, že velmi rozvinuté nauky a rozsáhlé spisy buddhismu té doby měly konkurenci v domácím konfucianismu a taoismu. Ale nakonec se i zde buddhismus ujal a dal vzniknout mnoha různým školám. Nejznámější z nich je nepochybně čchan (v japonské podobě nazvaný zen).

Někdy kolem roku 1000 začal buddhismus v Číně upadat, ale nikdy nevymizel úplně. žil spolu s taoismem a oficiálním konfucianismem až do příchodu komunismu k moci.

Ve 4. st. přišel buddhismus do Koreje ve formě všech hlavních čínských škol. Nejvlivnější z nich byla korejská obdoba čchanu.

Do Japonska se buddhismus dostal v 6. st. nejprve z Koreje (jako součást politické delegace), brzy tam ale začal proudit přímo z Číny. Spolu s celou kulturou přejali první japonští vládci i čínský buddhismus. Z toho se pozděj vyvinuly specifické domácí formy. Nejznámější ve světě je zen, v samotném Japonsku zřejmě bylo a je více přívrženců tzv. školy čisté země, která působí poněkud "nebuddhisticky" a jejíž praxe spočívá téměř výhradně v kultu soucitného buddhy Amidy.

Do Tibetu přicházel buddhismus z Indie v několika vlnách: první byla zřejmě ve 4. st, druhá v 8. st. V průběhu staletí se vytvořily čtyři hlavní školy; pro celý tibetský buddhismus je však charakteristické uplatnění buddhistického tantrismu. V Tibetu došlo k ojedinělé situaci, kdy se představitel jedné z těchto čtyř škol stal zároveň i světským představitelem celého Tibetu (s titulem dalajláma). Jak je dost obecně známo, současný dalajláma musel po čínské invazi do Tibetu uprchnout a žije nyní s velkou tibetskou komunitou v severní Indii.

Po tomto (velmi stručném) vylíčení cest, kterými se šířil buddhismus, je možná vhodné uvážit důvody a smysl všech jeho proměn. Podstatné pro šíření buddhismu bylo a je to, že jeho součástí je tolerantní postoj, ač ve smyslu společenském nebo duchovním. Jak se buddhismus šířil, měnil svou podobu a své formy v závislosti na konkrétním etniku, národu či kultuře.

Často byl podporován králi či šlechtou a byl tedy také - ve společenském smyslu - vystaven korupci a následné vnitřní degeneraci nebo útlaku, když se panovník změnil nebo když přišel jiný. Buddhismus jako celek ale nikdy nevytvořil centrální instituci, která by stanovovala přesně vymezený soubor pravd. Mohl se proto šířit zcela pokojně a opravdu "do šířky"; nejen z pohledu geografického, ale také z hlediska nauk, metod, textů i obřadů. (Tato rozmanitost a mnohotvárnost je pro nás Evropany občas těžko pochopitelné a rozhodně velice nepřehledná.)

Z hlediska samotné nauky je to asi tak: v buddhismu vlastně vůbec nejde o nauku a nejde o vyznávání nějakých daných pravd. Jde o praxi, která jedince dovede k vlastnímu poznání pravdy. Proto také není tak důležité, k jaké nauce se člověk hlásí, ale jak koná. žádná nejlepší, zaručeně pravá nauka sama o sobě nikomu nepomůže.

Cokoli nás navede ke vnímání pravdy, tj. ke skutečnosti, to je pravá nauka. Cokoli nás odvádí od pravdy, skutečnosti, to je falešná nauka, ač je "sama o sobě" jakkoliv krásná, hluboká, vzrušující, "objektivně" pravdivá. Jedinou pravou naukou je pravda, věci tak, jak jsou.

Je nesmyslné někomu vnucovat, co si má myslet a říkat mu, co je pravý buddhismus. žádný neexistuje.

Je jen soubor nástrojů a prostředků, které někdy někde pomohly probuzení ke skutečnosti, k tomu, co nemá jméno.