O založení prvního kláštera [Vinaja pitaka III, 179]
Tak jsem to slyšel. Tenkrát žil Probuzený v Rádžagaze v Bambusovém háji. Tehdy ještě neučinil žádné prohlášení o tom, jak mají mnichové bydlet. žili tu či tam: v lesích, mezi kořeny stromů, pod převislými skalami, ve stržích, v jeskyních na úbočích, na pohřebištích, v hustých křoviscích, ve volné krajině, na hromadě slámy. Když časně ráno opustili tato místa, budili v lidech důvěru. Ač už šli tam či zpátky, ač se dívali vpřed nebo na stranu, ohýbali se nebo šli rovně, hleděli stále před sebe a pohybovali se s důstojností.
Tehdy navštívil park jeden bohatý obchodník z Rádžagahy. Viděl mnichy, jak se tam procházejí a v jeho srdci vyvstala důvěra. Přišel k nim a zeptal se jich: "Ctihodní, jestliže zde vystavím obydlí, budete v nich bydlet?"
"Probuzený nám nedovolil žít v obydlích."
"Zeptejte se ho tedy, ctihodní, a pak mi řekněte."
Šli k Vznešenému a on jim dal své svolení. Řekli o tom obchodníkovi a ten dal v jediném dni postavit šedesát příbytků. Pak pozval Vznešeného a společenství mnichů na příští den na oběd. Po jídle pak formálně daroval tyto příbytky Obci.
Sestra tohoto obchodníka byla manželkou Anáthapindiky, který se právě v tu dobu rozhodl vydat se obchodně do Rádžagahy - ve skutečnosti to bylo přesně v ten den, na který bylo společenství mnichů v čele s Probuzeným pozváno na oběd. Když přišel, jeho příbuzný právě přikazoval svým služebníkům a sluhům: "Všichni rychle vstaňte, vařte kaši, rýži a omáčky. Připravte i zákusky."
Anáthapindika si pomyslel: "Vždycky když jsem přišel, hospodář odložil všechny své povinnosti a vítal mě. Ale teď je zřejmě úplně zaneprázdněn rozdělováním úkolů pro služebnictvo. Připravují se zde snad zásnuby nebo svatba? Nebo nějaká velká oběť? Nebo pozval na zítřek Bimbisáru, krále Magadhy, i s celým doprovodem?"
Když obchodník skončil práci se služebnictvem, přišel k Anáthapindikovi a přivítal ho. Když se pak spolu posadili, svěřil se mu Anáthapindika se svými myšlenkami a on mu odpověděl: "Není zde žádná svatba, ani král s družinou nebyl pozván na oběd. Ale je tu velká oběť: Pozval jsem na zítřek obec mnichů vedenou Buddhou, Probuzeným."
"Řekl jsi "Probuzený"?"
"Řekl jsem "Probuzený."
"Řekl jsi "Probuzený"?" "Řekl jsem "Probuzený."
"Řekl jsi "Probuzený"?" "Ano, řekl jsem "Probuzený".
"To je ale velice vzácná zpráva: "Je zde Probuzený". Mohl bych teď hned navštívit Vznešeného, Dokonalého, Plně probuzeného?"
"Teď není vhodná doba na návštěvu. Můžeš za ním jít zítra brzy ráno."
Anáthapindika odešel a říkal si: "Zítra ráno uvidím Vznešeného, Dokonalého, Plně probuzeného."
Lehl si a myslel na Probuzeného. Třikrát v noci vstal, protože si myslel, že už svítá. Nakonec se vydal k Sívakově městské bráně. Neviditelný duch mu otevřel bránu. Ale jakmile vykročil z města, světlo ho opustilo a temnota zůstala před ním. Strach, úzkost a hrůza ho zachvátily. Chtěl se vrátit zpět, ale pak uslyšel ducha Sívaku:
"Stovky slonů a stovky koní,
stovky vozíků tažených mulami,
statisíce dívek pokrytých drahokamy a zlatem -
to všechno nemá cenu ani šestnáctiny
jednoho kroku vpřed.
Pokračuj, hospodáři, jdi dál.
Je lepší jít kupředu, než vrátit se zpět."
Když mu to duch řekl potřetí, tma ho opustila a světlo bylo před ním. Strach, úzkost a hrůza ustaly. Pak Anáthapindika vstoupil do Chladivého háje, kde prodléval Probuzený. Ten den vstal časně, ještě před svítáním, a procházel se tam. Když uviděl Anáthapindiku přicházet, zanechal chůze a posadil se na připravené místo. Když tak učinil, řekl Anáthapindikovi: "Pojď, Sudattó."
Anáthapindika si řekl: "Oslovil mne jménem!" a byl šťastný a plný naděje. Přistoupil k Vznešenému, padl mu k nohám a řekl: "Doufám, že Vznešený spal dobře."
"Ten, kdo došel svrchované nibbány,
ten, jehož smysly jsou nepohnuty,
skutečný mudrc, ztišený a bez podkladu existence,
ten spí vždy dobře.
Odmítl veškerá připoutání,
není žádného sporu v jeho srdci.
Spí v blaženosti ten, kdo je v míru -
v míru spočívá jeho mysl."
Poté dal Vznešený Anáthapindikovi postupné poučení. A tak na tomto místě vyvstalo Anáthapindikovi čisté, neposkvrněné oko Dhammy: "Co se zrodí, to také zemře". Tak se stal nezávislý na komkoli jiném ve věci Učení. Řekl: "Je to nádherné, Pane. Jako kdyby někdo obrátil čelem to, co bylo odvráceno, nebo odhalil to, co bylo zakryto; jako kdyby někdo ukázal cestu zbloudilému nebo nesl v temnotě lampu s myšlenkou: "Ti, kdo mají oči, uvidí to, co lze vidět." Ať mne Vznešený přijme jako svého následovníka, toho, kdo se k němu obrací jako k útočišti, ode dneška až do posledního dechu."
"Ať Vznešený se společenstvím mnichů přijme pozvání na zítřejší oběd."
Mlčením dal Vznešený najevo svůj souhlas. Když tedy Anáthapindika zjistil, že Vznešený souhlasí, zvedl se ze svého místa, vzdal mu úctu a odešel po levé straně.
Bohatý obchodník z Rádžagahy se doslechl, že Anáthapindika pozval společenství mnichů vedené Vznešeným. Šel za ním a řekl: "Pozval jsi na zítřek společenství mnichů vedené Vznešeným. Ale ty sám jsi tu hostem. Dám ti peníze, abys mohl opatřit jídlo."
"Není třeba. Mám dost peněz, abych opatřil jídlo pro společenství."
Doslechl se o tom i jakýsi občan Rádžagahy a nabídl se, že poskytne peníze, ale Anáthapindika opět odmítl. Také Bimbisára, král Magadhy, učinil podobnou nabídku, ale byl odmítnut.
Když noc míjela, měl už Anáthapindika v obchodníkově domě připravena nejrůznější vybraná jídla a byl čas oznámit Vznešenému: "Je čas, Pane, jídlo je připraveno."
Protože už bylo ráno, Vznešený se oblékl, vzal si misku a svrchní plášť a odešel do obchodníkova domu, doprovázen společenstvím mnichů. Tam usedl na připravené místo. Pak hospodář Anáthapindika vlastnoručně obsloužil společenství mnichů vedené Vznešeným nejrůznějšími druhy vybraných jídel. Když Vznešený dojedl a odložil svou misku, usedl Anáthapindika vedle něj. Pak řekl Vznešenému: "Pane, ať Vznešený se společenstvím mnichů svolí a stráví období dešťů u mne v Sávatthí.
"Ale Dokonalí se těší z prostor, které jsou prázdné, hospodáři."
"Vím, Vznešený; vím, Šťastný.
Pak Vznešený učil Anáthapindiku, nabádal ho, povbuzoval a dodával mu odvahy. A když pronesl tuto řeč o Dhammě, vstal a odešel.
V té době měl Anáthapindika spousty přátel a známých, kteří se s ním přišli přivítat. Když pak skončil své obchody v Rádžagaze, vydal se do Sávatthí. Po cestě pak všechny nabádal: "Lidé, zřizujte zahrady, stavějte příbytky, připravujte jídlo k darování. Ve světě se objevil Probuzený. Pozval jsem ho. Přijde po této cestě."
A lidé dělali, jak jim řekl.
Když přišel Anáthapindika do Sávatthí, procházel celé město a hledal místo vhodné pro mnišské ústraní. Nakonec uviděl krásný park prince Džéty, který splňoval všechny požadavky. Šel k princi Džétovi a řekl mu: "Pane, dej mi k užívání svůj park."
"Nedám ti ho, ledaže bys ho celý pokryl sto tisíci zlaťáky."
"Kupuji ten park, pane."
"Neprodal jsem ti ho, hospodáři."
Požádali tedy smírčí úředníky, aby rozhodli, zda došlo k prodeji parku nebo ne. Úředníci řekli: "Jakmile jste stanovil hodnotu parku, pane, došlo k jeho prodeji."
Pak Anáthapindika přivezl na voze zlato a pokryl Džétův háj statisícem zlatých mincí. Jenže zlato, které přivezli, zprvu nestačilo. U brány zůstal malý kousek země, která nebyla pokryta zlatem. Anáthapindika tedy přikázal svým lidem, aby šli a dovezli ještě zlato. Tehdy ale prince Džétu napadlo: "To není jen tak, že Anáthapindika utrácí tolik zlata." Řekl: "To stačí hospodáři, tenhle kousek už nech mně. To bude můj dar."
Anáthapindika si pomyslel: "Princ Džéta je vynikající a velmi známá osobnost. Bude velice dobré, když tak známí lidé pojmou důvěru v Učení a Obec." A tak nechal ten kousek země princi Džétovi, který na něm dal vystavět strážní domek. A pak dal Anáthapindika vystavět v Džétově háji příbytky, položit otevřené terasy, vystavět brány a besídky, vztyčit haly, krbové místnosti, sklady, záchody, připravit pokoje a koupelny, urovnat chodníky, upravit bazény a vyhloubit jezírka.
Vyprávění o Vakkalim [Vinaja pitaka XXII, 87]
Nemocný Vakkali si velmi přál uvidět Buddhu, ale byl příliš nemocen a tak se za ním Buddha vypravil sám.
Když ctihodný Vakkali viděl, že Buddha přichází, pokusil se vstát. Ale Buddha mu řekl: "Nech toho, Vakkali, nevstávej. Jsou zde místa, připravená k sezení. Tady si sednu." Pak se zeptal:
"Cítíš se už lépe, Vakkali? Lepší se to? Zlepšují se tvoje bolesti nebo se zhoršují? Jsou nějaké známky zlepšení?"
"Ne, Pane, necítím se lépe; není to lepší. Mám kruté bolesti a pořád se zhoršují. Nejsou žádné známky zlepšení, jen se to zhoršuje."
"Máš nějaké pochybnosti, Vakkali? Máš nějaký důvod k lítosti?"
"Ano, Pane, mám mnoho pochyb. A mám důvod k lítosti."
"Udělal jsi něco nemorálního, co by sis musel vyčítat?" "Ne, Pane, neudělal jsem nic nemorálního, co bych si musel vyčítat."
"Dobře, Vakkali, ale jestli jsi neudělal nic nemorálního, máš zcela určitě nějakou starost nebo úzkost, která tě trápí."
"Už dlouho, Pane, jsem chtěl přijít a spatřit Vznešeného, ale moje tělo nebylo dost silné, abych byl schopen to udělat."
"Zadrž, Vakkali! Co bys chtěl vidět na tomhle ubohém těle? Ten, kdo vidí Dhammu, Vakkali, ten vidí mne; a kdo vidí mne, vidí Dhammu. Vskutku vidět Dhammu znamená vidět mne a vidět mne znamená vidět Dhammu."