Pro začátečníky je největším problém, jak udržet mysl pod kontrolou. Byli jsme cvičeni v myšlení, v tom, jak věci dokázat, protože věříme, že skutečnost pochopíme myšlením, hromaděním stále většího množství informací. Meditační praxe je ale něco docela jiného - zde nemáme přemýšlet, ale být si vědomi myšlenkového procesu. V tom je podstatný rozdíl. Jestliže přemýšlíte o meditaci - o dýchacím procesu, pohybech dechu nahoru a dolů, o pocitech a vjemech - pak nemeditujete. Spíše se jen přizpůsobujete přání a stavům mysli. Takové přizpůsobování nemá schopnost objektivní pozornosti a bdělosti.

Schopnost kontroly vzniká, když se jen díváme a jednáme přímo. Většinu času reagujeme na věci v souladu se svými koncepty, představami, názory a věděním nashromážděným v průběhu života. Jen ve vzácných okamžicích se díváme a jednáme přímo, bez přizpůsobování se svým představám. Když se střetáme s myslí plnou představ, vědomostí a názorů, zdá se, že nás zcela pohlcuje a formuje náš svět. Ale když se na ni podíváte s plnou pozorností, aniž do ní vkládáte své představy, když necháte všechno stranou, otevřete svou mysl, otevřete se, abyste viděli, co se děje právě v tomto okamžiku, když se díváte pečlivě, ale zcela pasivně, bez uplatňování vůle - pak zde vyvstává schopnost kontroly bez sebemenšího úsilí kontrolovat mysl. Vyvstává díky úsilí o bdělost, ne podrobením se našim předchozím mentálním stavům. Tato bdělost je proces meditace. Ta má dva důležité aspekty: soustředění a pozornost.

Slovo "soustředění" je překlad pálijského termínu "samádhi", který doslova znamená "stabilita mysli" či "ustálená mysl". Jde o to, že člověk se snaží udržet mysl v jednom bodu, u konkrétního předmětu, představeného před mysl. Řekněme, že se díváte na zpodobení Buddhy, snažíte se podržet v mysli jeho tvář, jeho hlavu a celé tělo se všemi částmi, snažíte se zapamatovat si to všechno. Díváte se na něj, a pak zavřete oči a vidíte ho i se zavřenýma očima. Když něco zapomenete, otevřete zase oči, díváte se a snažíte se vidět celý Buddhův obraz ve své mysli. Snažíte se znovu a znovu držet svou mysl u toho obrazu. To je cesta soustředění.

Ale tohle soustředění je jen povrchní. Je zde totiž závislost na předmětu. Vaše mysl nemůže opustit stanovený objektu meditace, protože ve chvíli, kdy se ztratí, budete smutní a zklamaní. A taková závislost nevyhnutelně znamená, že soustředění je jenom povrchní. Jste-li opravdu nezávislí, dostáváte se hlouběji a žijete se svobodnou myslí.

Takové hlubší soustředění se nazývá stavem meditačního pohroužení (v páli se nazývá džhána). Když mysl vstoupí do prvního pohroužení, je zde soustředění mysli spolu s pěti mentálními faktory, které s touto stabilní myslí spolupracují. Jsou to mentální uchopení, rozvažování, radost, blaženost (klid) a sjednocení čili jednobodovost mysli, ve které je mysl sjednocena s objektem v jednom bodě. Mentální uchopení je schopnost zaměření mysli k objektu, která mysli nedovolí odběhnout pryč a snaží se ji stále posunovat zpět k objektu; to znamená opakované úsilí. Tento faktor doplňuje rozvažování, které umožňuje člověku vidět celý obraz - jednotlivé stromy stejně jako les. Rozvažováním v tomto hlubším smyslu se člověk dostává do stavu radosti, štěstí a jednoty s objektem. Je zde ale stále pocit 'jsem v jednotě s objektem'. 'Já jsem' je stále zde, což ukazuje, že cíl ještě nebyl dosažen.

Když přijde meditující do druhého stadia meditačního pohroužení, odumřou mentální stavy uchopení a rozvažování. Zůstávají jen radost, blaženost a jednobodovost. V hlubokém klidu třetího meditačního pohroužení vyhasíná i radost pohroužení a zůstává jen blaženost ve smyslu klidu jednobodovosti funkční mysli. Nakonec je meditující, jestliže dojde do čtvrtého meditačního pohroužení, osvobozen od blaženosti i strasti. Není zde žádný fyzický či mentální vjem, je zde pouze vyrovnanost a bdělost. Ve čtvrtém pohroužení je meditující vyrovnaný, osvobozený od žádosti ve smyslu její nepřítomnosti, ale stále je zde ještě mysl nevědomě připoutána ke svému objektu soustředění. Může zde vzniknout pravá bdělost a vhled, ale je zde nebezpečí, že v člověku vznikne připoutanost k samotnému stavu vyrovnanosti a klidu. Z toho důvodu, a také vzhledem k obtížnosti cesty pohroužení, se jeví jako vhodnější cesta pozornosti a bdělosti.

Jaký je smysl pozornosti? Pozornost - to je cesta vhledu, ne cesta soustředění; a vhled znamená vidět pravdu. Pozornost je proces pečlivého, souvislého a důkladného pozorování. Jestli sledujete pozorně moji řeč, nesoustřeďujete na ni svou mysl, protože jen použitím pozornosti můžete vnímat, co se říká a můžete sledovat slova i způsob řečníka.

Pozornost obsahuje mentální stav zájmu. Zajímáte se o něco s jediným účelem (úmyslem) - pochopit to. Není přítomna žádná touha, chtění nebo připoutání, je zde pouze bdělost. A když je zde bdělost, je tu i jasné pochopení, protože ty jsou vždy spojeny. Pozornost, bdělost a pochopení jsou nejdůležitější faktory pro rozvoj vhledu do skutečnosti. Pozornost zahrnuje pozitivní vztah k činnosti, naslouchání nebo pochopení. Když při tomto procesu nastane okamžik ticha, uvidíte, jak neklidní vlastně jste a kolik energie v životě zbytečně vyplýtváte. Můžete pochopit falešné jako to, co je falešné a tak můžete dojít k pochopení pravdy jako pravdy. Jestliže nevidíte, co je falešné, nemůžete si uvědomit, co je pravé. Nestačí uvědomit si pouhou představu o pravdě namísto pravdy samotné. Nemůžeme pracovat s představami a myšlenkami, abychom došli k pochopení. Musíme vidět věci takové, jaké jsou. Musíme se dívat a jednat - ne myslet a reagovat!

V tomto procesu rozvoje pozornosti je přítomna bdělost. Když jsme si plně vědomi mentálních stavů i všeho, co se děje uvnitř i vně, vidíme skutečnost sebe samých. Stále máme s sebou zrcadlo - zrcadlo mysli, které odráží všechno jako objekt bdělosti. V pozornosti meditující vidí nejen objekt jako objekt, ale je si vědom jak objektu samotného, tak procesu mysli, která ho odráží. Soustředění je něco jiného. Soustředění vidí jen jednu věc -jen objekt, ale ne práci mysli, která na objekt reaguje. V pozornosti, která vidí oboje dohromady, máme zrcadlo, které ukazuje naši odezvu na vnitřní i vnější objekty. Můžeme pozorovat všechny věci, aniž bychom je vykládali, aniž bychom vysvětlovali věc či celý proces reakce mysli. Díváte se na to jasně a bděle bez jakékoliv otupělosti. Jestliže je mysl otupělá a nemůže zachytit, co chce, upadá do zmatenosti. Jindy, když se v něčem zachytí, úplně uvízne a neví, kam jít nebo jak pokračovat, a pak je frustrovaná a zablokovaná. Ale při rozvoji pozornosti je zde stále jas a bdělost - probuzení -, protože mysl je otevřená, a postupně se můžete osvobozovat od všech dřívějších mentálních stavů i podmiňujících vlivů.

Tato svoboda vede na novou cestu. Je nová, protože úplně překračuje všechna stará a zaběhaná schémata jednání a života. Pozorností se člověk otvírá tvůrčí síle meditace. Je to síla, založená na vidění věcí tak, jak jsou. V tomto posledním stádiu nejsou žádné otázky. Možná se ptáte: "Jak to budu vědět, když dosáhnu stavu tichosti?" Ale když do něj opravdu přijdete, žádná taková otázka nebude existovat.