Bdělost a soustředění jsou různé věci, protože v běžně přijímaném smyslu je soustředění procesem vylučování, intenzívního zaměřování mysli výlučně na jeden konkrétní objekt, bez zájmu o cokoliv jiného. Praxe meditace vhledu sice vyžaduje soustředění, ale ne jako formu vylučování. Vede naopak k rozšiřování a pronikání. Když je mysl klidná, na jisté úrovni meditace se objevuje rozšíření mysli. Není to něco, co by se dalo naplánovat, je to spontánní. V páli se toto rozšířené vědomí označuje jako appamána čili neohraničená bdělost. V takové stavu vědomí člověk ztrácí pocit izolace či oddělení.
Smyslem stálé bdělosti není získat nějaké jasně vyjádřitelné vědění, ale zakusit skutečnost takovou, jaká je. Taková bdělost je vlastně procesem dívání se s plnou pozorností, dokud člověk nevidí pravou přirozenost věcí. Není to ale záležitost vědomého úsilí zkoumat podstatu objektu; vyvstává spontánně ze samotného procesu bdělosti. Proto také dívat se na něco s plnou pozorností neboli zahrnujícím soustředěním je nedílnou částí bdělosti.
Až do jistého stádia meditace je velice obtížné dívat se pasivně na vznik a zánik mentálních a fyzických procesů a jen si je uvědomovat, protože mysl se neustále snaží všechno, s čím se setká, vysvětlovat a vykládat. Stimulována vším, co až dosud nashromáždila, pobíhá mysl z místa na místo. Na této úrovni je trpělivost absolutně nezbytná. Někteří lidé mohou cítit obrovskou psychickou trýzeň, kterou by se neměli snažit potlačit. Mysl se bude pokoušet uniknout dilematu, ve kterém se ocitla; máme-li ale úspěšně pokračovat v meditaci, tento fakt psychického utrpení si musíme přiznat. Postupně se bude tato bolest zmírňovat, ne protože se ji snažíte vyhnout, ale protože jste ji neustále pozorovali. Tak se od mentálního utrpení osvobodíte. Vytrvalé uvědomování a přiznávání si psychické bolesti je důležitou složkou meditace. Pomáhá nám změřit a probádat hlubiny naší vlastní skutečnosti. Umožňuje nám vidět sebe sama takové, jací opravdu jsme, i uprostřed toho, co se nám jeví jako muka mentální trýzně a co se rozpouští silou bdělosti. Je to jako dívat se na svou tvář v zrcadle. Nemůžeme tomu obrazu uniknout, právě tak jako v meditaci nemůžeme uniknout faktu, že jsme podmíněné bytosti. V bdělosti přichází úleva.
Stálá bdělost vypadá jako velice pasivní věc ve srovnání s aktivním životem, ale ve skutečnosti je aktivní a tvořivá. Když sedíte tiše v meditaci a uvědomujete si, co přichází a odchází, jsou vaše vzpomínky a myšlenky jako neustávající proud, který prýští z vašeho nitra, aniž byste je jakkoliv vyvolávali. Nechte je přicházet, nesnažte se je zahánět. Taková snaha by vedla jenom k tomu, že byste se těmito náhodnými myšlenkami zabývali ještě víc. Prostě si je jenom uvědomujte; berte je tak, jak jsou. Dívejte se, jak vyvstávají, jak ve vás působí a jak na ně mysl reaguje. Takto nebudete vidět jen izolovaný objekt, ale proces. V tom se bdělost odlišuje od pouhého soustředění. Vede k čistotě, bdělosti a probuzení. I když bude vaše mysl zatemněná žádostí po něčem, snažte se za každou cenu být si vědomi této zatemněnosti.
Se stálým uvědomováním vidění, doteků, chutí, vůní, zvuků a myšlení můžete pochopit sami sebe ve vztahu ke svým představám, citům a pocitům. Pak budete schopni být ve styku se Skutečností. Toto sjednocení není vlastně nic jiného, než vnitřní integrace. Všichni máme problémy se svou rozporností a disharmonií. Abychom tento stav překonali, snažíme se změnit věci vnějškově - přizpůsobit svůj způsob jednání a řeči anebo opravit vnější prostředí. Málo se ale snažíme změnit svůj vnitřní stav. Jenže vnější změny nepřinesou změnu srdce a nakonec všechny tyhle povrchní přizpůsobení vytvoří ještě více utrpení, protože mysl ulpívá na svých nadějích na výsledek a sama se vnitřně neproměňuje.
S meditací, která není zaměřena na konkrétní cíl, nastává postupně vnitřní změna, a tak problémy vnější změny a přizpůsobování mizí. Pochopením sebe sama je člověk osvobozen, aby mohl žít a jednat správně, ne nahodile. Meditace mění vnitřní kvality i vnější činy, protože vede k pochopení falešného a pravého, zdání a skutečnosti. Když si člověk uvědomí, co je uvnitř něj falešné, nepravdivé a rozporné, může pochopit pravdu.
K tomu, abychom byli v kontaktu s pravdou, je nezbytné jasné uvědomování činů. Když jdete, jděte s jasným vnímáním i vědomím; když mluvíte, mluvte s jasnou myslí a záměrem; když něco posloucháte, mějte jasný cíl. Proč to posloucháte? Abyste si potvrdili své vlastní představy a názory? Nebo jste doopravdy ochotni nacházet něco nového? Měli byste mít jasný cíl a snahu pochopit. Jinak budete vnímat a přijímat jen to, co souhlasí s vašim vlastním zázemím. Místo abyste jen zakládali svůj souhlas či nesouhlas na takové podobnosti nebo rozdílu, měli byste usilovat o to, abyste jasně chápali. Takové pochopení překračuje všechny vnitřní rozpory, které vyvstávají, když nejste schopni dosáhnout bdělosti a jasnosti, která vidí věci tak, jak jsou, bez zkreslení působených vlastními zájmy. Touha po zvětšení vlastního ega omezuje schopnost pravé svobody. Jasným a nezkresleným vědomím svých činů člověk překonává rozpory vyvstávající z rozlišování 'subjekt-objekt'. Toto já či ego je překonáno, nepůsobí zde žádné já. Jsou zde pouze činy a jednání vycházející z plné bdělosti a jasného chápání. Jak to řekl Buddha: "To, co bylo slyšeno, je jen slyšení; co bylo viděno, je jen vidění; co bylo myšleno, je jen myšlení." Není zde žádný subjekt či objekt působení.
'Já' vám brání v pochopení této věci. Myslíte víc na jednající já, než na samotné jednání. Jednáte v souladu s předpojatými představami o tom, co jste a čím se chcete stát. Lpíte na touze dosahovat něčeho a trpíte, když se to nepodaří. Taková rozlišování - jako 'já' a 'cíl' - vás oddělují od skutečnosti a brání vám ji poznat. Pro svou podmíněnost těmito představami, nejste schopni vidět pravdu. Když se staneme bdělí, vidíme věci takové, jaké jsou, v sobě samých. Teprve pak s nimi můžeme být v souladu, nezatíženi přehradami, které může překonat samotná bdělost.