V praxi pozornosti a bdělosti je velmi důležité, aby student meditace jen tiše a pasivně pozoroval všechny tělesné i mentální procesy; prostě všechno, co se děje. Takové pozorování vytváří sílu, jenže ne ve světském, ale v duchovním smyslu. Soustředění spojené s meditativní pozorností vyvolává vskutku mimořádnou psychickou sílu. Je to ale jakýsi nový druh síly. Není to nepodobné síle slunce soustředěného do jednoho bodu pomocí optických čoček. Také bychom to mohli přirovnat k síle, která spálí oční sítnici, když se člověk zadívá upřeně do slunce. Jestliže soustředíte svou mysl na konkrétní předmět, rozvíjíte tak sílu, která vám umožní dosáhnout váš nejvyšší cíl, sílu, která vám poskytne palivo potřebné pro překonání sebe sama. I ve všeobecném smyslu se mluví o tom, co dokáže soustředění a vytrvalost. Pasivní bdělost v oblasti meditace má ale ještě daleko větší a významnější důsledky.

Tak jako studenti nebo obchodníci doufají v dosažení nějaké hodnosti nebo zisku, tak i ti, kdo meditují, si přejí úspěch. Obzvláště ve vztahu k těm, se kterými mohou být srovnáváni, může vzniknout přání být 'nejlepší'. To je ovšem zbloudilá touha, výtvor klamu 'já', úsilí o dosažení moci nad ostatními. Ale síla bdělosti, spojená s hledáním pravdy, je paradoxně zcela bezmocná. Síla pasivní bdělosti nevede k překonávání či přemáhání ostatních, ale k překonání vlastního já. Je to tvořivá energie, pro probuzení nezbytná. Ještě vhodněji by mohla být nazvána energií znovustvoření, protože to je síla nového bytí.

Tvořivá energie hraje velmi důležitou roli v procesu meditace, ve které jde o dosažení Probuzení; jenže v procesu dosažení Probuzení nesmí vyvstat žádná touha či chtivost, protože ta je mu přímo protikladná, jak můžete vidět ve své praxi. Protože co je hlavní překážka k tomu, aby meditace dosáhla úspěchu? Je to právě touha dosáhnout úspěchu, touha dosáhnout vyšší a vyšší úrovně meditace. Tato touha něčeho dosáhnout obsahuje vnitřní konflikt a vnitřní povahou konfliktu je strast. Jak nás učí buddhismus, touha je aktivní příčinou strasti. Kde je touha, tam je i konflikt, a tak je váš úkol meditační praxe ještě obtížnější. Na jedné straně chcete dosáhnout vyšší úrovně meditace, zatímco na druhé vás zdržuje a zadržuje to, že musíte bojovat proti vnitřním konfliktům, které působí touha. A tak v meditačním procesu vyvstává mnoho dalších potíží. Nakonec už ani nemůžete meditovat; vznikly zde různé negativní vztahy, energie se vytrácí. Není zde už žádná síla, nezůstává vám žádná tvořivá energie, a tak už toho chcete jenom nechat nebo od toho dokonce utéct. Mysl je zmatená a zakalená. Už tu není žádná bdělost, průzračnost a jas. Takže síla je důležitá. Ale jak vzniká tato síla?

V téhle přednášce o ní mluvím jako o 'síle pasivní bdělosti'; měli bychom se tedy podívat, zda pasivní bdělost může opravdu vytvořit sílu, tj. tvořivou energii. Hned na začátku ale musíme pochopit smysl pasivní bdělosti. Proč je to tak nezbytné, abychom věci pozorovali pasivně? Jestliže něco aktivně děláme, je za tím nějaká představa o účelu, který chceme uskutečnit. Výsledkem je to, že pracujeme s tou představou či záměrem, místo se samotným předmětem či skutečností. Naše předpoklady a představy tak způsobí, že reagujeme na prostředí v určitých daných schématech, místo abychom svobodně jednali. V tomto procesu jde vlastně o to, že přetlačujete sami sebe, bojujete sami proti sobě.

To není ten správný způsob, jak se dostat do kontaktu se skutečností a jak v sobě udržet mír, protože v tomto procesu reagování se velmi posiluje pocit osoby, představa 'já'. A když je ve vás představa 'já' velmi silná, začnete vydávat hodně energie, a proto se cítíte unaveni. Vzniká zde tíha, která klade odpor. To už možná znáte sami ze své vlastní zkušenosti. Takže představa 'já' je hlavní překážkou, chce-li někdo dosáhnout stavu klidu nebo zakoušet mír mysli. Proto je velice důležité, abychom při sledování toho, co se v nás děje, byli pasivní, ale přitom bdělí. Při této praxi je třeba odložit stranou všechny představy o vlastní podstatě, představa 'já' zde nesmí působit. Nesmíte myslet sami na sebe, představovat si, jak meditujete. To je velmi důležitá věc, protože když myslíte sami na sebe, jak něco děláte, není to meditace, ale myšlení na meditaci, představování si, co se má stát. Nežijete plně v přítomnosti.

Jak nás učí Rozprava o ustavení pozornosti (pokud správně pochopíme, co říká o praxi pozorování dechu), jde o to, pozorovat proces dýchání, ne ho řídit. Buddhistická praxe soustředění pozornosti na dech je velmi odlišná od jiných cvičení, protože všechno, co při ní máme uplatnit, je pozornost. Necháváte dech vstupovat a vystupovat zcela přirozeně a normálně; vaší úlohou je pouze ho sledovat - naprosto pasivně, aniž byste do samotného dýchání vkládali jakékoliv představy, vysvětlení nebo výklady. Jestliže takto dech sledujete, vidíte, když je hluboký či dlouhý. Víte o tom a vidíte to tak, jak to je. Když je dech povrchní či krátký, rovněž si toho všimnete ... a tak dále, ať jsou vdechy či výdechy dlouhé nebo krátké. Jestliže sledujete věci pozorně, souvisle a pasivně, chápete správně, co jsou. Není zde žádné pojmenování ("toto je dlouhý dech", "toto je krátký dech"), není zde žádný úmysl řídit dech. Když budete řídit svůj dech a přece jen dosáhnete stavu klidu, je to jen výsledek tvořivosti mysli. Takový klid či mír - představovaný klid - tímto řízením sice můžete dosáhnout, ale je to nicméně jen výtvor mysli, ne nepodmíněný mír, skutečný klid. Kromě toho, jestliže přijde pocit míru a klidu při čistém pozorování dechu, můžete si tento pocit uvědomit, protože když je mysl tichá a pozorná, okamžitě a velmi jasně je vnímáno cokoliv, co přijde do kontaktu s funkční myslí. Není zde žádná otázka, jak to vnímat. Je to velmi vnímavý, jasný a bdělý stav mysli. Jestliže cokoliv vstoupí do takové mysli, vjem je velice ostrý.

S pomocí procesu dýchání tedy můžete přímo vidět a chápat veškerou činnost těla, protože dýchání, s jeho pohyby nahoru a dolů, je jako zrcadlo, ve kterém si tuto činnost můžete uvědomovat skoro tak, jako když se díváte na svou tvář v zrcadle.

Dobrou analogii s pasivním vnímáním nám dává také jiná činnost - dívání se na televizi. Co vidíte v televizi? Vidíte, jak se objevují obrázky a přitom ve vás vyvstávají různé pocity. Někdy jste hodně vzrušení či rozrušení, ale neuvědomujete si to. Obrázky v televizi vás pohltily, úplně jste se při jejich sledování ztratili. Jinak řečeno, nevnímáte sami sebe, což je zlé, protože nepozorujete svou mysl a mentální stavy reagující na obrázky, nebo na cokoliv se zrovna díváte. Mohli bychom tomu snad říkat 'objektivní vidění'? Určitě ne! Je to subjektivní vidění, protože ty vnímané obrázky interpretujete podle kladných či záporných emocí. Tak je z toho subjektivní vidění či pozorování. Ale když se pokusíte dívat se na televizi a použít to jako meditační zrcadlo k dívání se na svou mysl, na její stavy a city, pak teprve vidíte, jak se 'vy' díváte na televizi. Nejen vidíte obrázky, ale říkáte si: "Jak mě může bavit či těšit dívat se na televizi?" To a 'já' bude z toho všeho velice nešťastné, ale jestli se tomu tlaku poddáte, nikdy neuvidíte sami sebe, jací opravdu jste. To je to nejdůležitější. Možná si říkáte: "Jak si mám odpočinout, když se neuplatní žádné 'já' a žádná příjemná věc?" Ale odpočinout si můžete pasivním pozorováním jakékoliv věci. Právě stav pasivní bdělosti je skutečný odpočinek mysli a těla. Zkuste to a uvidíte sami, zda je to pravda nebo ne. Jestliže pasivně sledujete svou mysl (všimněte si například, jak vaše mysl reaguje na mou řeč), vidíte celý obraz vašeho 'já'. Když je mysl ve stavu pasivní bdělosti úplně, je velice tichá. Na prahu tichosti je zde ještě jakýsi pohyb, ale ať se cokoliv pohne, stane se tak tiše, klidně a hladce, takže stav mysli či tohoto jasu je stále obsáhlejší, zatímco vědomí se rozšiřuje. V praxi vipassany se musí vědomí rozšiřovat, nikoliv stahovat, protože rozšířeným vědomím můžete vnímat skutečnost ve všech jejích stránkách.

Jak se mysl dostane do této tichosti? Kdykoliv se vám mysl odhalí, kontemplujte ji prostě pasivním uvědomováním. Mysl má sklon se zastavit, kdykoliv ji začnete sledovat, ale jakmile ztratíte svůj cíl, začne se opět pohybovat. Proto musíte svůj cíl podržet. To je ten pravý záměr. Sledujte každý stav mysli, ať je to obava, strach, údiv, myšlení, mluvení - prostě jakýkoliv jev mysli pozorujte pečlivě a souvisle, aniž byste o něm přemýšleli, aniž byste se snažili ho ovlivňovat, aniž byste se snažili jakoukoliv myšlenku či představu interpretovat. To je velmi důležité, když se dostanete do hlubší úrovně meditace. Pojmenovávání je hlavní překážka toho, abyste se dostali do této hlubší úrovně, protože v okamžiku, kdy identifikujete to, co pozorujete, vzniká představa. Pak máte opět co dělat s představami, a tak se dostáváte zpátky na povrchní úroveň. Nedaří se vám zůstat hluboko ve skutečnosti toho, na co se díváte. V hloubce musí být všechny pojmy, všechna jména a slova opuštěna, takže mysl může zůstat tichá a bdělá a objevuje se tvořivá energie. Silou porozumění a za přítomnosti tvořivé energie mohou být odříznuty všechny nečistoty. A tuto tvořivou energii můžete zakoušet ve stavu pasivní bdělosti, ve stavu tichosti a úplného utišení. Měli bychom si tedy tuto metodu připomínat.

Pozoruji mnoho přátel, kteří přicházejí, aby pod mým vedením meditovali, a většina z nich má stejné potíže, když jde o to, vstoupit do stavu klidu a úplného utišení. Tou hlavní překážkou je touha dosahovat. Myslím, že pokud správně chápete buddhismus, budete se mnou souhlasit, že touha je hlavní příčinou strasti (dukkha) a že dukkha zahrnuje mysl, mentální stavy, pocity, tělo a tělesné aktivity - a všechny tyhle věci obsahují konflikt. Konflikt se jasně projevuje, když se objeví touha. Jestliže se objeví touha, vytvoří nutně pojem duality, ve kterém je pozorovatel a pozorovaný předmět. Je v něm rozdělení a kde je rozdělení, tam není harmonie. A kde není harmonie, tam není sjednocení. Pak také není možné pochopit skutečnost. Ale to všechno je na vás - vy sami to musíte vidět.