Systém buddhistické meditace, ve kterém meditujeme, se nazývá meditace vhledu. Někteří z vás vědí, co je to vhled, ale často je toto slovo zavádějící, protože zahrnuje různé významy, v závislosti na vašem zázemí a stupni pochopení. Jestliže zde mluvím o významu vhledu, nemám v úmyslu přidat další definici k těm, o kterých jste už četli. Nechte stranou všechny ty významy, které jste zatím nashromáždili. Jinak nebude možné, abyste pochopili buddhistický smysl tohoto slova.

Skutečným významem vhledu je vidět s moudrostí, vidět pravdu jako pravdu. Když se díváte na věci nezakrytýma očima, vaše vidění nic neblokuje. Podobně, jestliže vidíte s moudrostí, není zde žádná pochybnost, nejistota, zmatek nebo klam. Je zde dokonalá bdělost, čistota a jas. Jinak nejde o vidění, ale o představování a spekulace.

Při tomto druhu vidění zde není nikdo, kdo vidí, žádné vědomí osoby, která vidí, žádná oddělená bytost, která vidí. To je velmi důležité. Jestliže myslíte, že vidíte, pak to není pravé vidění, ale jen vnímání, a ve vjemu je vždy přítomen vnímající subjekt a vnímaný objekt. Následkem toho nemůžeme důvěřovat pouhým smyslovým vjemům, protože mohou být zkresleny a překrouceny v souladu s neuvědomenými jevy a mentálními stavy.

Vhled má v zásadě dvě funkce. Tou první je proniknutí, proražení hradeb nevědomosti. Bez tohoto proniknutí přes hradby nevědomosti nemůžete vidět skutečnost. Je to jako v podobenství o slepém člověku, který se dotýká slona, ale není schopen ho úplně poznat. Proniknutí je tedy stěžejní funkcí vhledu, protože jen vykořeněním nevědomosti může být tato nevědomost odstraněna.

Druhou funkcí vhledu je "odříznutí". Vhled odřezává nečistoty, znečištění a všechny neprospěšné stavy mysli. Tato znečištění nezničí žádná osoba - jsou odříznuty silou vhledu. Jestliže si máme plně uvědomit pravdu, tyto dvě funkce vhledu jsou základní a měly by jít ruku v ruce. Někteří lidé mají z té "odřezávací" funkce vhledu strach. Mylně se domnívají, že ego může být nějak poškozeno. Blud této víry spočívá v tom, že žádné ego jako samostatná bytost neexistuje. Je to právě tato falešná představa sebe sama, co je odříznuto vhledem. Jinými slovy řečeno, vhled nám umožňuje vidět věci, jaké jsou, místo abychom si je nesprávně představovali.

Vhled má více úrovní, mezi nimiž můžeme rozlišit tři. První je vhled Svrchovaného Buddhy, plně probuzeného, toho, kdo sám objevil pravdu. Tato úroveň se nazývá vhled do všeho čili vševidoucnost. To znamená, že Buddha rozvinul dokonalost ve všech jejích aspektech a může proto vidět všechny věci jasně a dokonale.

Druhá úroveň vhledu přísluší Mlčícímu Buddhovi, který dosahuje probuzení svým vlastním úsilím a pochopením, ale postrádá kvality nutné pro učení lidí. Jeho vhled je dost hluboký, aby odřízl všechny nečistoty a pronikl do skutečnosti tak, jako Svrchovaný Buddha, ale neumí jasně vysvětlit, co vidí a chápe. Jeho vhled postrádá kvalitu učitele.

Třetí úroveň vhledu mají žáci, následovníci Buddhy. Ti, kdo dosáhli probuzení, vidí jasně pravdu jako pravdu, ale ne tak pronikavě, jako ji chápe Buddha. To, co dělá Buddhovo pochopení hlubší než jeho žáků, je dokonalost, která byla nutná k jeho probuzení. Sáriputta, jeden z Buddhových žáků, byl uznáván pro svou velkou moudrost, takže ho mnozí lidé srovnávali se samotným Buddhou. Ale jeho pochopení nebylo stejné jako Buddhovo, ačkoliv se k němu velice blížilo.

Pokud by někdo z nás dosáhl probuzení, bude to na úrovni Buddhových následovníků, protože jsme na cestě, kterou učil Buddha. Shromažďujeme vědomosti. Nejdeme cestou jen vlastního objevování, neodevzdali jsme se meditaci, aniž bychom žádali instrukci či radu od někoho jiného. Proto je náš vhled slabý ve srovnání s Buddhou. Ale o to nejde. Jde o to, dosáhnout pochopení skutečnosti, dosáhnout probuzení. To je ta podstatná věc.

Teď přicházíme k otázce, jak vlastně vzniká vhled? Je to tehdy, když je bdělost plně ustavena. Ve skutečnosti není naší snahou rozvíjet vhled, ale bdělost či pozornost, což je faktor vedoucí k vhledu. Jste-li si plně vědomi vašich mentálních stavů a všech obsahů mysli, pochopíte, jaké opravdu jsou. Uvědomíte si stav věcí: jak vznikají i jak pomíjejí. Uvidíte objevování a mizení všech jevů, fyzických i mentálních.

Jedinou cestou, jak dosáhnout takové pochopení, je ustavení bdělosti. Jakmile jste si plně vědomi toho, co se děje v přítomném okamžiku, pochopíte skutečnou přirozenost věcí a procesů. O skutečnosti vám nikdo nemůže nic říci. Proto musíte sami dosáhnout probuzení. Nikdo vám to nemůže říci, protože pravý význam vhledu je v osobní zkušenosti. Vhled, to není vzpomínání, přemýšlení nebo vnímání, ale zakoušení.

Být si vědomi sami sebe je pro nás těžké, protože je zde překážka vytvořená naší představou 'já' či 'moje'. To je ta hlavní překážka v praxi bdělosti. V počátečním stádiu meditace si možná říkáte: "(Já) medituji" nebo "(Já) jsem si toho vědom". Toto 'já' si s praxí meditace stále překáží. Když je bdělost plná a úplná, 'já' zmizí. V tomto 'já' je touha, očekávání, rozumování, fantazírování, přemýšlení. Toto 'já' je jakýsi svazek všech těchto věcí a je to hlavní překážka v praxi bdělosti.

Pochopit procesy tohoto 'já', 'moje' je pro nás velice důležité. Když pochopíte procesy myšlení, pociťování a existování, bdělost bude daleko silnější. Jestliže se cítíte zahanbeni, protože jste udělali něco špatného, není už zde žádná bdělost, jen znečišťující emoce, které vyvstávají a ovládají vás. Použitím bdělosti na tyto emoce nad nimi můžete získat kontrolu. Taková bdělost vede k vhledu do pravé přirozenosti věcí. Hlavním příkazem meditační praxe je nenechat se unést 'já'.

Vhled a pochopení jsou vždy spojeny s odpoutaností. Pro běžný život je naopak charakteristická připoutanost, protože se v něm stále bojíme ztráty jistot. A tak jsme připoutáni k tomu, co vlastníme, k tomu, co doufáme získat. Připoutanost je postojem většiny lidí, odpoutanost vypadá jako negativní stav. Ve skutečnosti je to ale právě naopak. Když jste k něčemu připoutáni, je mysl opravdu v negativním stavu, kdy nechce pochopit pravou přirozenost věcí. Veškerá tvořivost je zničena, jestliže se necháme ovládnout touto vnitřní tendencí uchopovat. Teprve s odpoutaností, obzvláště od příjemných i nepříjemných pocitů a všech činných stavů mysli, můžete být skutečně tvořiví. Jste svobodní a volní, protože chápete věci, jaké jsou. Jasnost pochopení neznamená jen vědět, že by se něco mělo udělat tak a tak. To je jen pouhé řemeslo. Pochopení doprovázející odpoutanost nabízí daleko více, než jen znalost techniky. Dosahuje nejzazší hlubiny lidské existence.

Odpoutaná mysl, zrozená z pochopení skutečnosti, je tvořivá. Má volnost k tomu, aby pracovala na svou plnou kapacitu. Připoutaná mysl je omezená a produkuje ve velkém rozsahu problémy, jejichž pramenem je sledování zájmů svého já. Naproti tomu síla odpoutané mysli zničila klam zájmů 'já'. Buddha řekl: "Odpoutání je nejlepší ze všech podmíněných i nepodmíněných věcí." Pracovat s přivlastňující myslí je úplně jiné než práce s odpoutanou myslí. Přivlastňující mysl se stává obětí toho, co nemohla dostat. Věří, že její situace závisí na tom, co získá. Pro odpoutanou mysl je naopak charakteristický klid, pokoj a stálost, stav vnitřní rovnováhy, která se nerozptyluje získáváním věcí. Odpoutanost a osvobození dosahují všechno bez úsilí. Není to stav lenosti nebo otupělosti, ve které se nic nedělá; je to hluboce tvořivý stav, ve kterém lze dokázat cokoliv.

Pochopení procesu podmiňování

V meditační praxi je jednou z nejdůležitějších věcí oprostit se od dychtivosti jakéhokoliv druhu, a obzvlášť ve vztahu k času. Budete pracovat mnohem lépe, jestliže budete prostě dělat, co můžete, bez přemýšlení o čase. Možná se vám zdá, že je velice těžké dělat něco úplně bez dychtivosti, ale zjistíte, že když si ji budete budete vědomi, kdykoliv vyvstane, nakonec se od ní zcela osvobodíte. Dokud budete vědět 'tohle je ten lupič', neuškodí vám. Jestliže ho ale nepoznáte, může vás zranit.

V meditaci jste pozorovali vyvstání a mizení vdechů a výdechů. Jak se říká v Rozpravě o pozornosti, ať je pozorován jakýkoliv objekt, meditující musí být schopen vidět jeho vznik a zánik a vyvstávání a mizení objektu a subjektu. Takové pozorování povede k uvědomění: 'Tento objekt či jev existuje pouze na okamžik'. Povaha fyzických procesů, ale i stavů mysli a mentálních obsahů, je taková, že vznikají a odcházejí z okamžiku na okamžik, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Poznání tohoto faktu vede k pochopení pravdy a svobody.

Je-li to takto, jak vůbec mohou tělo či mysl souvisle existovat? A jak mohou přestat existovat? Můžeme říci, že tělo dojde ke konci, když už je velmi staré a není schopno dál vykonávat své funkce. Ale jak může ustat mysl? Je velice obtížné zastavit mentální procesy, a mnoho lidé věří, že to není možné; jenže otázka zastavení mysli není věc víry nebo nevíry, ale věc vlastního vidění. Názory založené na víře nebo nevíře nemají žádný význam pro pravdu - mají jen psychologickou hodnotu. 'Jasné vidění', tedy přímé uvědomění pravdy je daleko smysluplnější. Meditace, chápaná jako přímé uvědomění, není způsob, jako utíkat od věcí, jaké jsou, ale způsob, jak skutečně žít. Meditace je jen částí a oblastí života a nemůžeme ji od něj oddělovat.

Ve skutečnosti jste už všichni meditovali mnohokrát, protože skutečná meditace nemá žádný systém nebo formu. Buddhistická meditace není nějaký systém, ale způsob života nebo, lépe řečeno, způsob, jak jednat. Buddha nikdy nedával žádné techniky, jak rozvíjet meditaci nebo cvičit mysl, ale dával instrukce, jak cvičit sami sebe. Toto Buddhova 'jak' není nějaká technika. Prostě jen říkal, že si máte být vědomi těla, pocitů, mentálních stavů a jevů. To se dá udělat jen přímo, bez spoléhání na nějaké techniky. Kdyby mě někdo požádal a metodiku cvičení, měl bych asi potíž mu dát něco takového. Když si ale člověk uvědomí své vlastní překážky, je také schopen meditovat. Nejlepší radou je vytrvat ve cvičení bdělosti, den za dnem, noc za nocí, a pak už všechno přijde. Nedělejte si starosti s tím, že máte problémy a překážky. Takové problémy máme všichni, měly by se ale stát spíše částí vaší meditační praxe, než zábranou k ní. Budete-li ke konfliktům přistupovat pozorně, najdete jejich řešení.

V tomto úsilí je prvním příkazem pochopit naši podmíněnost. Kolik věcí nás v životě podmiňuje? Chcete existovat? Chtěli byste být něčím jiným nebo zůstat stejným člověkem? To, co nazýváme život, je proces vznikání a trvání. Bez toho by nebylo žádné existence a neexistence. Proces vznikání je charakteristický pro všechny stránky života. Dech vyvstává a odchází bez ustání každým okamžikem. Když se zastaví, umíráme. Je ale možnost, jak se dostat mimo vnímání dechů, aniž bychom umírali - je to prostě pojem 'já', co mizí.

V tomto bodu nastává dotek se skutečností. V takovém otevření pojmy života a smrti nemají žádný význam. Dalo by se tomu říci "umírání uvnitř", protože umíráme svým vzpomínkám, myšlenkám, pocitům a vjemům. 'Já' není pravda, ale pojem, který existuje pouze v mysli. Proto se také můžete dostat za ni, mimo proces vznikání a trvání.

Dokud je zde vznikání a trvání, je zde také žízeň po existenci, vznikání, a je zde také připoutání. Lpíte na životě a nechcete umřít. Tato žízeň a připoutání vznikají ze smyslového kontaktu a následných pocitů. Život obecně je vlastně ohromným gejzírem kontaktů. Jinak bychom ho mohli popsat jako sled zakoušených událostí. Bez nich by nebylo života, a tak dokud je proces vznikání podmíněn žízní, připoutáním, pocity a kontaktem, tělo, mysl a mentální stavy musí jít stále dál. Ale když proces vznikání ustane, ustávají také jevy, smyslové kontakty a odezvy na ně. To se nazývá Nibbána. Nibbána je nalezena, když člověk prolomí proces vznikání a trvání, bludný kruh života, smrti a znovuzrození.

Tento proces vznikání váže bytosti k samsáře, kruhu existence. Rodíme se, abychom zemřeli, a zase obnovili život v tomto Kole vznikání. Ve skutečnosti se tento proces odehrává v každém okamžiku, ale protože tomu nevěnujeme pozornost, nevidíme to ani nechápeme. Místo toho je naše mysl pohlcena v mnoha činnostech vnějšího světa, takže zapomínáme na svět v našem nitru. V praxi pozorování vdechů a výdechů či stoupání a klesání břišní stěny začínáme jasně vidět okamžikovou povahu našeho fyzického bytí. Dále jsme schopni rozlišit mentální a fyzické procesy, i když ovšem v každém případě je zde jen proces vznikání. Nejsme si vědomi ničeho, co by bylo stálé, a tímto analytickým poznáním jsme schopni překonat falešné představy (tj. pojem já). Překonání falešných názorů je prvním krok vhledu.

Člověku, který zná tyto procesy teoreticky, bez toho, aby je sám viděl, takové vědění nepomůže k jistotě o jeho pravdivosti. Takové studium začíná jistotou a končí ve zmatku, protože informace jsou založeny na nashromážděných abstrakcích, které mohou mít logický smysl, ale postrádají existenciální platnost. V meditaci člověk přímo "vidí" fyzické a mentální procesy i vztahy mezi nimi z okamžiku na okamžik, a zrakem, který není zkreslen připoutáním. Fyzické procesy nemohou existovat bez mentálních a mentální nemohou pracovat bez fyzických. Od tohoto poznání se dostáváme k dalšímu kroku: uvědomění podmíněnosti. Jak jsou tyto procesy propojeny? Co je příčinou jejich pokračování? Tento krok přinese záblesk vidění povahy podmíněnosti věcí. Svým vlastním viděním poznáte, že jste podmíněná bytost, a také podmiňující bytost.

S uvědoměním si skutečného vlastního stavu je dosaženo také osvobození od připoutání k tomuto podmiňujícímu procesu. Pochopení podmíněnosti umožňuje člověku žít s věcmi, ať jsou příjemné nebo nepříjemné. Schopnost žít se všemi věcmi, a tak je překonávat, je částí úplnějšího pochopení přirozenosti věcí, včetně sebe samého. Buddhista se nesnaží uniknout před životem, ale spíše proniknout jeho iluzorní povahu, a tak získat schopnost žít se vším, co život přinese. Tak máte pravou svobodu díky pochopení, co jste a co byste měli být. Člověk, který postrádá pochopení podmiňujícího procesu, nemůže žít klidně a šťastně, když se střetne se zklamáním a problémy. Pak, uprostřed potíží, se zpravidla rozčilujeme a ztrácíme rovnováhu. Teoreticky víme, že bychom měli být klidní, ale nemůžeme. Meditace nám nabízí naučit se vyrovnávat s nepříjemnými věcmi a neštěstím. Shrnuto, meditace může dát smysl a účel našemu životu.

Měli bychom mít na mysli dvě základní věci. Tou první je pochopení či jasnost vnímání čehokoliv, s čím přijdeme do styku. Tou druhou je svoboda či osvobození v tom smyslu, že se nenecháme ničím podmínit či chytit. Jedinou cestou, jak dosáhnout tyto dva cíle, je stálá bdělost a dostatek odvahy vidět všechno, co je v nás, ať je to příjemné nebo ne. Nesmíme očekávat, že v životě zažijeme jenom dobré a krásné věci. Meditace nám poskytuje cvičnou půdu, abychom se naučili čelit všem stránkám našeho života. Umožňuje nám překonat dychtivá očekávání, že se nám podaří najít zlatý zámek někde v mlhavé dálce. S tímto pochopením překonáme spoustu trápení. S udržením plné bdělosti můžeme v klidu zakusit všechno: vnější událost, pocity uvnitř, činy druhých lidí, představy a názory, které jsou v konfliktu s vašimi vlastními. Uvidíme, jak všechny tyhle věci souvisle vyvstávají a odcházejí. Vyvstávají v závislosti na příčinách a pak zase mizí. Mysl, která vidí podmíněnou a přechodnou povahu všech událostí, se osvobodí pochopením těchto podmiňujících procesů, uvnitř i vně.