Je velmi důležité, aby byl člověk schopen vidět vlastní zábrany či překážky meditační praxe. Co je hlavní překážkou meditace? Máme-li to říci jedním slovem, musí to být já - nic víc. 'Já' je hlavní překážkou každého pokroku, obzvláště duchovního. Možná řeknete, že v oblasti materiálního pokroku je to tak, že čím více máte, tím více existujete. Ale takový smysl pokroku je ve skutečnosti proti pokroku, protože končí v nepřátelství, soutěžení, závisti a utrpení.

Možná si také myslíte, že bez pojmu já se nedá nic udělat, protože úspěch, dosažení něčeho či pokrok ho předpokládají. Při meditaci si třeba říkáte: "Já medituji, já chci být klidný, já toužím po tichosti". Jestliže tato tvrzení znamenají, že pracujete pro sebe, pro své já, pak klid je mimo váš dosah. Stane se občas, že na krátké období dosáhnete klidu; pak jste s touto zkušeností tak uspokojení, že na ní ulpíte. Když si sednete příště, očekáváte, že přijde podobný zážitek; a když se to nestane, jste zklamaní a nešťastní. Stalo se to, protože se vám nepodařilo vidět své úsilí jinak než jako sobecké, pro sebe.

Chcete-li plně žít, je vaším prvním úkolem osvobodit se od já. I když se vám to teď nezdá, můžeme žít bez já, můžeme žít šťastně a pokojně, pracovat a účastnit se života společnosti. Je to opravdu tak - překonat zabývání se vlastním já je jediná cesta, která člověku zaručuje pravý mír a štěstí. Vzpomeňte si, že jsem vám říkal, že ta chvíle, kdy trpíte, je dobrou chvílí pro meditaci. Ve chvíli utrpení můžete jasně vnímat sami sebe, jak reagujete na situaci; uvědomění povahy já je velmi ostré. S plně rozvinutou bdělostí, tj. viděním věcí jaké jsou, přestávají mít štěstí a neštěstí svůj význam. Ve stavu pravé bdělosti, kdy překážky jsou překonány, dosahuje člověk vnitřní osvobození, ve kterém má význam jen svoboda.

Jak můžeme dosáhnout tento stav vnitřní svobody? Musíme odstranit všechny překážky tak, že - paradoxně - nevyvíjíme žádné agresivní úsilí, abychom je vyčistili. Podle buddhismu jsou dva způsoby, jak odstranit překážky. Jedním je vstoupit do stavu meditativního pohroužení. V takovém stavu jsou ale překážky pouze potlačeny, ne vykořeněny, a tak znovu vyvstanou, když z pohroužení vystoupíte. Druhým způsobem je jasné pochopení překážek v tom okamžiku, kdy se objeví. To je cesta vhledu. Rozprava o ustavení pozornosti nás učí tuto cestu, kterou Buddha mnichům vyložil ze své vlastní zkušenosti a kterou můžeme ověřit i my.

V této suttě je zmíněno pět překážek. Bylo by sice možné rozlišit jich víc, ale těchto pět nám poskytuje shrnující typologii. První překážkou meditačního rozvoje je smyslová žádost, včetně hledání uspokojení či potěšení prostřednictvím představivosti a mysli. Všechna možná uspokojení či požitky získané prostřednictvím smyslů, obzvláště mysli, hrají v životě velice aktivní roli a v meditaci snad ještě víc. V počátcích meditace mysl hledá štěstí a klid, chce se těšit z duchovního života a vnitřního světa. Smyslové žádosti, jako je tato, můžeme v meditaci jasně pozorovat. Je v povaze povrchní mysli, že nikdy není trvale uspokojena. Proto hledá stále dál a dál, dokud není odstraněna překážka smyslové žádosti. To může udělat bdělá pozornost právě v tom okamžiku, kdy se mysl vydá něco hledat. Všimněte si vyvstání žádosti a zkoumejte ji pozorně a pečlivě. Takové vytrvalé zkoumání přinese ustání smyslové žádosti. Mysl získá novou jasnost a překoná otupělost podmíněného myšlení.

V meditaci vhledu je důležité, aby naše pozornost nebyla vázána na jeden objekt. Zde musíme spíše vidět celý proces, celou událost. Je to perspektiva, která není stavem rozptýlení, ale jasnosti. Pro náš život přece nejsou charakteristické jednotlivé izolované události. Když už například hovoříme o mysli, nemáme na mysli jenom mysl, ale i ty početné jevy a stavy, které jsou s ní spojené. Plně chápat znamená zakoušet pravdu v její úplnosti, ne jen si pamatovat izolované pravdy, které jste se někdy naučili. Problém toho, když ztotožníte pravdu s pamětí, s nějakým pojmovým schématem či způsobem, jak si ji představovat, je v tom, že nás může oklamat. Když si racionalizujete či představujete svou zkušenost, nepodaří se vám vidět, co se ve vás doopravdy děje, nepodaří se vám udržet jasnost mysli a bdělost. Jakmile se pokoušíte pojmenovat svou zkušenost, své poznání, vyvstane alespoň trochu zmatku. O jméno vůbec nejde. Co je důležité, je vidět věci, jaké jsou. Jestliže je jasné, co se děje, není zde žádná potřeba věci označovat to nebo opakovat slovy.

Druhou překážkou je zlá vůle, odpor či nenávist. Ta ukazuje na prudkou mysl, vzrušené vnitřní stavy. Nenávist a násilí jsou škodlivé formy vědomí. Musíme se naučit rozpoznávat násilnost ve svém nitru a proč se násilně chováme. Násilí je často motivující silou. Často v člověku vyvstávají vzpomínky na to, jak ho někdo zranil či urazil, a takové vzpomínky pak provokují hledání pomsty. Ego je v těchto chvílích mimořádně silné. Jak můžeme bojovat s těmito stavy? Soustřeďte se a uplatněte plnou bdělost, abyste zjistili, proč mysl vůbec hledá odvetu, proč je tak prudká. Přímým pochopením násilných stavů se postupně naučíte, jak s nimi zacházet. Cestou vhledu je především dívat se a pozorovat, být si plně vědom toho, co se děje: jak to vzniká, pracuje a vyhasíná. Všechny tyhle věci musí být pochopeny jasností a čirou bdělostí, bez nějakých projekcí a clony konceptů. Pro uvědomování skutečnosti se může myšlenkový proces stát hlavní překážkou, protože dává jen omezené schéma. Být si vědom věcí, jen s cílem je pochopit, jaké jsou, je činnost bez představ, otupělosti či zmatku. Mysl s vhledem je vždy jasná a volná. Jen taková mysl může vnímat skutečnost.

Další překážkou je lenost a otupělost či ospalost. Např. obzvláště v první dny intenzivní meditace na kursech v meditačních centrech mají lidé problémy s únavou. Ta může být fyzická nebo mentální nebo obojí. Když mluvíme o třetí překážce, nemáme však na mysli fyzickou únavu, ale jistý stav duševní lenosti, kdy je mysl ve stavu jakési otupělosti. Mysl nechce pracovat a vnucuje vám myšlenku 'Jsem velice unavený'. 'Já' je ospalé. Abychom překonali toto vyčerpání, je třeba se podívat, zda je mentální nebo fyzické. Rozlišení mysli a těla, mentálních a fyzických procesů, je první krok vhledu. Únava může ovšem být fyzickým jevem, ale musíme pozorováním zjistit, zda to tak opravdu je. A když pak této ochablosti porozumíme, únava zmizí. Co se mě týče, když se cítím unavený a medituji, fyzická ochablost rychle mizí a cítím se čilý. Tento jev je při meditaci zcela přirozený. Proto žádám ty naše přátele, kteří se cítí v meditaci unavení, aby pečlivě pozorovali rozdíl mezi mentálními a fyzickými procesy. Nejde tady o získání nějakého vědění - nepotřebujete žádnou informaci - jen pozorujte pečlivě a jasně a pochopení rozptýlí vaši otupělost.

Čtvrtou obtížnou překážkou jsou nepokoj a ustaranost. To je překážka, která může být překonána teprve dosažením arahantství, posledního stadia uskutečnění. Proč je mysl nepokojná? Proč je ustaraná? Protože postrádá mír. Nepokoj můžeme přirovnat k prachu, který je rozptýlen a rozvát do mnoha směrů. V meditaci se začne objevovat mnoho věcí, které se za života nashromáždily, a lidé mají sklon od nich utéct, protože se bojí pohlédnout na ten bludný kruh. Je dobře, když vyvstávají věci, které vás ruší, protože pak máte možnost je pozorovat a jasně rozlišit. Všechno, co jste v životě nashromáždili, musí být postupně vyneseno na povrch, abyste to mohli pozorovat; jinak si nemůžete plně uvědomit pravdu.

Právě v tomto stadiu budou některé meditující rušit nejrůznější pocity a pokud nebudou dost silní a stateční, vznikne přání tomu rychle uniknout. Tato reakce je přirozená jak v meditaci, tak v běžném životě. V běžném životě si jí ale moc nevšimnete, protože vás natolik zaměstnávají vnější věci, že vnitřní poruchy zůstanou nepovšimnuté. Zdá se vám, že vnější věci jdou zcela hladce a jste s nimi spokojeni, ale pokud to uvnitř vře, nemůžete dosáhnout míru.

Při hluboké analýze není možné zůstat spokojený se smyslovými či povrchními hodnotami života. Vnitřním pozorováním a rozjímáním si uvědomujeme vnitřní rušivé prvky v nás. Ve skutečnosti je ale nepotřebujeme ani hledat. Najdou si nás samy, možná ve chvíli, kdy je nejméně čekáme.

Někteří si teď možná řeknete: "Vyslechl jsem přednášku ctihodného učitele o vnitřních poruchách a teď na ně musím dávat pozor". Nesnažte se vytvářet takové pocity uměle. Skutečná podoba těchto vnitřních poruch závisí na vašich činech nashromážděných v životě. Vynořují se zevnitř, ne zvnějšku. To, čemu v buddhismu říkáme Mára, Pokušitel, není něco vně nás - je to uvnitř. Mára jako znak psychologické skutečnosti je pro duchovní vývoj velice užitečný. Bez Máry by Buddha nedosáhl Probuzení. Je velice zajímavá odpověď, kterou dával Buddha Márovi, když ho pokoušel. Říkal: "Poznal jsem tě, Máro. Nemůžeš mi nic udělat." Buddha byl trochu zastrašen, když byl velice silně pokoušen noc před Probuzením. Ale když poznal: 'Toto je Pokušitel', mohl pokračovat v meditaci a dosáhnout Probuzení. Neměli bychom Máru, symbol nepokoje a pokušení smyslového světa, považovat za nějakou překážku duchovního rozvoje. Naopak, jsme-li si vědomi těchto vnitřních poruch, jsme schopni se s nimi utkat přímo, s plným vědomím. Tak už nepůsobí jako jakési podpovrchové, skryté obrazy, které překážejí našemu pohledu na skutečnost.

Poslední překážkou je skeptická či obranná pochybnost, nejistota. Překonat pochybnost je snadné. Vyvstává tehdy, když je mysl zmatená. Jakmile máte nějakou pochybnost, zastavte se, tiše seďte a zkoumejte tuto pochybující mysl. Pečlivým pozorováním může být pochybnost postupně rozřešena. Nesnažte se tu věc vysvětlovat a vykládat nebo hledat řešení. Odpověď se odhalí sama, až bude mysl klidná. Jakákoliv intelektuální odpověď bude jen částí toho, o čem pochybujete! Když hledáte odpověď, vytváříte si představy, které mají něco vysvětlit. To ale není žádná odpověď. Nějaký výtvor mysli není cesta, jak řešit problémy na cestě k probuzení.