Titulní stránka  Příchod Vodnáře  Povídky  Proměny

I SAYRAYT

se bude jmenovat tato stránka a obsah názvu si může každý naprosto demokraticky, uf, to je ale kostrbatý slovo, vyložit po svém. Nabízí se několik variant, z nichž alibistická ( i sajrajt) je určená pro případné estéty, aby je odradila od vstupu na můj web. Zdejší prostor je použitelný pro všechna literární zvěrstva. Lze na něm v pohodě zvracet s kýmkoliv nad čímkoliv a vězte, že v poslední době je mi často na blití. Uvidíme, co se z toho vyvrbí...

Jsem Franta Francouz,

toho jenom čert si váží,

když se mě rodná Paříž zbavit snaží,

teď na krk oprátku mi háží

a moje šíje řve z plna hrdla,

kolik prdel váží...

Jestli jsem to nezvrtal, tak určitě cítíte, jak se v té kádi veršů vaří člověčina. Smrdí to i voní zároveň. S tím chlapem, co je napsal (Francois Villon), by se člověk určitě nenudil, jenom mít kliku ho potkat. Pomočování v dětským věku už mám za sebou, tak teď si ještě odbýt stařecký přisrávání do trenýrek a třeba to pak vyjde. Ale s ním bych musel začít znova chlastat...

Uvidíme!

Případným zájemcům dám vědět...

S věrnou kamarádkou

Vladimír Ondys

Narozen 9. 3. 1951 v Rumburku

V roce 1984 mi vydalo nakladatelství Mladá fronta prvotinu Právě narozené blues. V sobotních přílohách novin a v časopisech jsem publikoval necelé dvě desítky povídek a nyní se v knize PŘÍCHOD VODNÁŘE vracím do začátku sedmdesátých let. Děj titulní novely se odehrává v nejmenovaném severočeském městě, v Praze a ve čtenářsky zajímavém prostředí říční plavby. Novější povídky vyšly později v knize KALNÉ VODY, sborníku INTELEKTUÁL, PSÍ VÍNO a PAKO.

Kalné vody

NĚCO:

Někteří politici se před kamerami demonstrativně ládují hovězím, aby uklidnili veřejnost, protože vědí, že vůl se nemůže nakazit nemocí šílených krav.

Vadí mi, když si někdo stěžuje na nějakou nepravost a pak z něho vyleze, že mu nejde o případnou nápravu, ale o to, že užitek z ní má někdo jiný.

Vždy vystupovali kultivovaně, ale jinak na všechno a všechny srali.

Všichni se rodíme jako lidi, ale mnozí z nás umřou jako hovada.

Problém není v zhovadilosti některých lidí, ale v jejich společenském postavení a v intelektuální zdatnosti, se kterou se mnohdy velice úspěšně snaží ovlivnit myšlení ostatních lidí, aby v přijatelné formě znormalizovali hovadství.

Kdyby se nejednalo o tak vážný problém, jako je snaha převzít odpovědnost za rozhodování o věcech, které velmi ovlivňují životy nás a našich dětí, tak by se člověk docela pobavil při pohledu, jací morální trpaslíci na naší politické scéně často hrají a jak vystupují. Často mám pocit, že jsem se nechal ukecat a koupil si za nekřesťanský peníz lístek do divadla, kam na jeviště vtrhla šmíra s manýry světových hvězd, předvedla hroznou slátaninu a na závěr mě vypískala, protože jí netleskám a přemýšlím, kde se v nich vzala nesoudnost ke svým schopnostem a drzost lákát obecenstvo na nejhloupější frašku, jakou jsem kdy viděl. Vlastně bych zasloužil seřezat, protože moje prachy už dostali, budou potřebovat další obecenstvo a já jim můžu pokazit reputaci svým názorem. Totalita měla svoje výhody pro lidi, kteří byli u moci, a teď by se docela hodila, když jsme u koryta my TI VYVOLENÍ KLUCI, jak to jenom navlíct? Chtělo by to ňáký rozumný zákony na výtržníky a křiklouny, trochu zmáčknout média a silnýho strejdu tam venku, nejlíp za louží.

Díky svým obchodním aktivitám jsem měl možnost komunikovat s cizinci a jejich pohled na život v našem nedomrlém reálném systému byl zajímavý díky odstupu a nepolitickému úhlu vidění. Jeden z Američanů mi řekl, že lumpové jsou všude, ale u nich na středozápadě musí každý počítat s tím, že pokud se sníží k nějaké nepřístojnosti, odvrátí se od něho každý slušný člověk a nezávisle na soudním rozhodnutí už zkrátka nemá ve společnosti šanci, jeho okolí se od něho distancuje, protože ztratil kredit, kdežto u nás má pocit, že veřejnost fandí lumpům a cítí se dotčena, až když se jí lumpárna bezprostředně dotkne. Australský obchodník mi zase tvrdil, že u nás by nepodnikal ze dvou důvodů. U nich doma nejsou tak velké rozdíly mezi občany vzhledem k podnikání a zaměstnání jako u nás a díky daním jejich společnost vzkvétá. Děti chodí do pořádných škol, zdravotnictví je na úrovni a po silnicích se dá jezdit, ale my ze společných daní platíme především škody, které napáchaly politici v tom lepším případě neuváženými kroky, a ti, aby se udrželi u moci, činí populistická rozhodnutí k jejich nápravě viz třeba vytunelované banky i kampeličky. Peníze pak zákonitě chybí tam, kam by měly směřovat ve skutečnosti. Němec lakonicky prohlásil, že jejich vláda na rozdíl od naší ochrání především německý trh a zájmy, protože není padlá na hlavu a ví, na jakých základech se vybudoval jejich poválečný hospodářský zázrak. Pro mě byl velmi zajímavý názor jednoho z Američanů, který řekl, že kdyby se zákony daly vykládat a obcházet stejným způsobem u nich doma, tak USA v této podobě už neexistují, dravci by je dávno rozebrali.

JAK MĚ RODIČE VYSTRČILI MEZI CIZÍ LIDI

Maminka mě poprvé odvedla do školky a já jsem byl v kolektivu děcek, ostřílených v prostředí určenému k výchově v duchu budovatelského socialismu a světlých zítřků už v předškolním věku, tak ostýchavý, že jsem se styděl zeptat okolních copatých holčiček s červenými mašlemi, které se od soudružky (tohle slovo se pro mě stalo novým pojmem a obohatilo mou slovní zásobu pro oslovení nějaké ženy, dosud jsem jim říkal jenom paní nebo teto) vychovatelky snaživě učily poroučet větru a dešti s pohledem upřeným k obzoru ozářenému rudým optimismem, kde se můžu vyčůrat, a když se mi v podbřišku vyboulil močový měchýř, tak jsem se uchýlil do kouta ke kamnům, abych se nenastudil, a pustil to do kousavých punčochových kalhot, maminka si se mnou vždycky užila, než mi je oblékla, a šup, rázem jsem se stal pro všechny TENPOCHCANÝNOVÝ. Zbytek dne jsem všechno nějak přetrpěl, ale následující ráno jsem se mamince vytrhl z ruky těsně před vchodem do školky a prchal pryč, co mi nohy stačily. Co kdybych opět nepřekonal stud a tentokrát se třeba pokadil! Chudák maminka neměla můj motiv k běhu, a tak na mě ztrácela metr za metrem. Když viděla, že mířím k nejrušnější křižovatce ve městě, tehdy se přes ni valila auta ve frekvenci od jednoho do tří za dopoledne, začala křičet o pomoc a vybízet lidi, aby mě zadrželi. Žádný chlap se k tomu nepropůjčil, pochopili, že jsem na útěku za svobodou, a drželi mi palce, ale nějaká megera mě chytila do náruče a držela jako v kleštích, dokud k nám uřícená maminka nedoběhla. S hlavou zabořenou do obrovitých koz se mi sice podařilo ji několikrát kopnout do kolena, ale výsledkem mého snažení byl jenom smích Kyklopa. Do školky mě stejně nedostaly ani spojenými silami. Na chodníku jsem se s nimi přetahoval a bojoval o každý metr. Neobešlo se to bez křiku, plácanců na zadek a výčitek, že ohrožuji splnění maminčiny denní normy ve fabrice, tudíž i pětiletý plán celé naší lidově demokratické vlasti, ale znenadání se všechno změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Dostavil se zázrak! Naproti neoblíbené školce stála jiná školka, muži a ženy se po válce hodně milovali navzdory celkové bídě, ze které vyběhla paní, nebyla to soudružka vychovatelka, ale moudrá a laskavá teta, a ta se mě ujala. Zařídila, abych si prohlédl budovu v parku, po válce z ní vyhnali německého majitele, pak ji zase znárodnili českému fabrikantovi, seznámila mě se všemi dětmi a nechala vybrat, kam chci, když už musím, chodit. Přeji každému z celého srdce podobnou kliku v okamžiku, kdy člověku není zrovna do zpěvu, protože je dobré vědět, že na tomhle posraným světě se najdou lidi, kteří s vámi dovedou sdílet nepříjemnou realitu a v rámci svých možností se snaží ji ulehčit.

Vladimír Ondys 1. 12. 2002

ŽIVÁ ENCYKLOPEDIE ROCKU

TOHO DOKTORA JE RADOST POSLOUCHAT, KDYŽ MLUVÍ O MUZICE, A POTĚŠENÍ KOUKAT, JAK MU ZÁŘÍ OČI!

Před několika lety mi dal MUDr. Jaroslav Pichlík, postava nechvalně známá mezi vlezdoprdelníky, nadutci, čurybrky a zaprděnci, uznejte sami: lékař přece musí pofoukat nežita na prdeli kdejakými sralbotkovi kdekoliv (třeba i v hospodě) a v kteroukoliv denní i noční dobu, ale tohle padesátiletý individuum je fuj! zarostlej ROCKER s trikem zdobeným lebkou a zkříženými hnáty, to dneska máme pěkný doktory, (hlavněževystudovalizanašeprachy!) přečíst svou reportáž z patologie, svým morbidním obsahem a naturalisticky pojatými fotografiemi na titulní stránce vyděsila tehdejšího sponzora časopisu, už si nevzpomínám na jméno, tak, že po zhlédnutí čísla, do kterého vložil svoje prachy s touhou je rozmnožit zdánlivě bohulibou činností, skočil v chemičce do kádě s kyselinou sírovou. Rozpouštěl se v ní za vítězoslavného křiku: "Mě ti pojebaní felčaři nikdy nedostanou!" a pro nekonvenčně pojatý časopis to byl pohřeb jak vyšitej. Požádal jsem Jardu Pichlíka o svolení a reportáž jsem poněkud upravil. Tak vznikla tato povídka.

ZROZENÍ DÉMONA

JAROSLAV PICHLÍK

VLADIMÍR ONDYS

"Kdo by to do tý Simony řekl" uvažuju, jak tak ležím a čumím do bílýho stropu, znám na něm každou prasklinu, do levý ruky mi kape glukóza, do pravý antibiotika - mililitr asi za dva tisíce - do nosu funí kyslík, monitor za hlavou do zblbnutí pípá a kreslí křivky, cévka odvádí krvavou moč... "Dceruška z nóbl rodiny. Dutá hlava, ale skvělá postava, dokonale načinčaná, třikrát denně koupaná, na sobě arsenál z nejlepších butiků, táta zvíře v politice, máma v podnikání... Za nich a celkem očekávaně i po nich prvníposlední... Kde si to uhnala... Drogy? Sex? Snad obojí, byla jako urvaná... A zrovna já to od ní musel koupit!

Jak si tak uvažuju, najednou už neležím, ale začínám se vznášet sám nad sebou, nebo co, pořád vejš a vejš, pohybuju se v prostoru, teď až někde u stropu, třebaže moje tělo leží furt dole na posteli. C-c-co... -aha. Moody nekecal!

Vchází sestra (Micka, co má čtyřky a hrozně útlej pas, šíleně dlouhý nohy, super zadek... Kdybych to zde býval zvládnul, určitě bych ji dostal!), zvedá mi oční víčko a pokouší se nahmatat puls. Zelenými kukadly na mě neosobně civí... Znenadání pohybem ruky odhodí pramen dlouhých vlasů, zajiskří v nich odpolední slunce a vytvoří zlatou auru kolem hlavy, vteřinu snad nevěří svým smyslům a pak volá: "Pane doktore, pojďte sem rychle, on nám už asi exnul!" Přibíhá ordinář zdejšího patra, snaží se mi nahmatat tep... A stejně marně jako ona. Už to mám za sebou, ale nejsem nikde u stropu, dřívější měřítka teď neplatí, jsem mimo jejich prostor, ale tunel do jinýho světa tu pro mě nikdo nevyhloubil, tak jenom ze zvědavosti zírám a s tou ležící postavou dole už nemám nic společnýho...

"No jo, sestři, tak kolik je?" ptá se doktor. "Čtrnáct padesát. Blbej čas! Zas přijdu o hodinu později domů. A to žena chtěla navštívit syna... Připravte mi papíry, ale hoďte sebou, sestři!" Následuje odstranění všech hadiček (konečně bez cévky, ale co blbnu, vždyť to stejně necejtím), svlékání a mytí. Tělo během nemoci nějak sešlo a moje chlouba obrovský moudí se trapně scvrklo. Hraje si s ním tlustá sestra a zachází s ním jako s kabanosem. Na můj vkus má dost nezvyklý představy. Ještě že se vrací Micka. Škoda, že už nežiju. Sehrál bych s ní velikou partii. Rafinovanými dotyky prstů bych ji rozjel, pokračoval bych jazykem, až by se ji kundička rozvlnila jako hřbet běžící kobylky, a potom bych ji narazil na kůl, kde by omdlívala v nespočetných orgasmech, které by nám rozvibrovaly duše v nádhernou tóninu vesmírné rezonance končící splynutím v jedno tělo. Teď už je to v prdeli! Ještě jméno fialovým fixem na stehno...

A už ho vezou! Totiž mě... Nebo koho vlastně? Jsem z toho celej tumpachovej. Není to einfach, zvyknout si na jiný skupenství. Z rádia mi Láďa Mišík připomíná lahodnou chuť gambrinusu, už je to pro mě labutí píseň, a tak raději přemýšlím o tom, kdo se postará o moje zlatý křečky...

Patologie je zvláštní oddělení. Akurátní. Nejvíc ta soudní! Ještě jsem si nezvykl držet se stranou své ex-schránky. Blížíme se ke vchodu cestou mezi růžově kvetoucími keři, všude kolem to omamně voní a ptáci řvou jak chlapi, když nametený táhnou domů z hospody. Je to pro mě ňáký heavy. Proč jsem, kurva, umřel zrovna v květnu? Nemohlo to přijít třeba koncem listopadu?!

Vnitřek zařízení je podobný stejnému v nemocnici, kde jsem pracoval, než mě to sklátilo. Předsíňka, ajnclík pro zřízence, kancl s psacím strojem (aha, tady mají počítač), místo jednotlivých boxů společný chladící komory (teda, nic moc), několik mrtvol, jedna z nich je pěkně zrychtovaná, mladá holka narazila na úchyla, a pitevna se dvěma kamennými stoly. Tak tady si neužiju moc legrace...

Chvíli jsem jen tak bloumal prostorem jako zbloudilá duše, ale pak jsem dostal nápad. Vstoupil jsem do svého těla a přenesl ho do konce šedesátých let.

Tak to je teda nářez, prožívat to všechno znova. Mám na sobě první rifle a triko vlastnoručně obarvený tak, aby vypadalo jako dovezený z Ameriky. Vracíme se s Bárou z koncertu The Matadors, broukáme si jejich fláky a v hospodě na rohu ulice si kupujeme flašku vína. Jdeme k nám domů, protože naši jsou na chatě. Mám strach, že Bára pozná, jak jsem nezkušený, poněvadž jsem to ještě se žádnou holkou nedělal. Na schodech se začneme líbat, má mrštnej a nenasytnej jazyk, a já si nenápadně cpu naběhlíka do levý nohavice těsných džín, aby trapně netrčel dopředu. Připadám si jako hrozný nemehlo, ale Bára se snaží vysát mi mozek z hlavy, abych nemusel na vejšku do Prahy. Konečně jsme v mém pokoji. Vrháme se na pohovku, vzájemně se svlékáme a ta její podprda ne a ne dolů. Říká: "Počkej, ty nešiko, ještě mi ji roztrhneš a máma mě zabije!" Naučeným pohybem ji rozepne a sundá. Páni, to je ale nádhera! Ve světle pouličních lamp vkrádajícím se okny klesají a hned zase stoupají pevná ňadra s velikými bradavkami. Nemůžu od nich odtrhnout oči a snad bych na ně civěl až do smrti, ale Bára mě strhává na sebe. Cítím, jak mi svírá naběhlíka stehny a udiveně šeptá: "Ten je velikej. Viď, že budeš opatrnej..." Vtahuje mě do sebe a přidušeně vykřikuje slova, kterým není rozumět. Šokuje mě vlhkost klína a žár sálající z jejího těla. Obepne mě nohama a já se dávám do pohybu. Následující pocity jsou nepopsatelné. Zahryzla se mi do krku a nehty mi drásá kůži na zádech, ale nevnímám bolest. Ženu se jako chrt za kořistí stále rychleji a rychleji, křičí, sténá a znovu křičí, je to hrozně opojný a následuje šleha. Vzepnu se a umírám slastí...

Podle mých dřívějších měřítek je ráno. Zřízenec nese moje tělo na stůl a tiše si pohvizduje, jako by se těšil, až se pustí do práce. A hele, přichází kolega doktor Čistý. Léta jsme sloužili ve stejný nemocnici a kamarádili spolu. Očividně ztuhl, ale jenom na okamžik. Navážeme spolu kontakt? Usilovně jsem se pokoušel o komunikaci a snažil se vecpat do jeho podvědomí, ale slupka profesionality, ke které se upnul, aby si udržel odstup, vytvořila blok ledového kvádru. Bezbarvým hlasem dal pokyny zřízenci a začal se radit s kolegyní. Oči jako trnky za brýlemi nad rouškou napovídaly, že je nebezpečně inteligentní a chlapa, který ji zaujme, doslova převálcuje. Není vodou, která mele břehy, ale živlem bořícím hráze. Chandler by tutově napsal, že její pohled byl cejtit až v zadní kapse kalhot. Zrovna teď musím bejt mrtvej!

"Tohle zbylo z mýho kamaráda!" řekl znenadání Čistý a zadumaně pokračoval: "Jaro je období sebevražd z nešťastný lásky a on dojel na posedlost sexem."

Zřízenec zručně odřízl horní část mé bývalé lebky a vyklopil mozek na tác. Na rozdíl od falusu se nezcvrkl a působil majestátně. Občas jsem ho musel tlumit drogami a alkoholem, aby mě nepřivedl k šílenství. Hlavně za totality. Když už jsem nevěděl kudy a kam, říkal si, že Bůh buď není, nebo je to komouš, ale koncem osmdesátých let mi došlo, že jsem bral Boží jméno nadarmo, protože se ukázalo, že Boží mlýny melou. Na rozdíl od miliónů jinejch lidí jsem měl kliku, že na můj život vyšlo období, kdy zrovna mlely a v mý části světa rozemlely totalitu. I když asi totalita i třeba AIDS, teď už v jejich světě, slouží jako trest za lidskou pýchu. Totalitu jsem přežil, ale urážení Boha v mém případě nezůstalo bez odezvy. Pokora mi nebyla souzená.

Z mého těla se na pitevním stole stala hmota a zřízenec s ní pracoval stejně zručně jako hrnčíř s hlínou nebo zedník s cihlami. Rozřízl hrudník a břicho, odlomil přední část žeber, vyjmul z těla jednotlivé orgánové systémy a ukládal je na stůl. Průdušnice-srdce-plíce-jazyk-jícen-žaludek-slinivka-střeva-játra a ledviny.

Čistý začal s vlastní pitvou a zaměřil se na srdce. Ňadra kolegyně, nakukující mu přes rameno, jako tykadla sondovala, kde končí blok ledového kvádru a začíná člověk, ale Čistého zajímala aorta a pozorně ji studoval. Vzpomněl jsem si, že byl kdysi názorově až brutální ekolog. Tvrdil, že zásadní problém týhle planety a týhle formy existence je přemnožení silnejch debilů, kteří bez nejmenších skrupulí s těmi nejpokleslejšími zájmy ničí přírodu. Jakou hodnotu by pro něho mělo srdce třeba Johna Lennona? Nevalnou... ZACHRAŇTE PANDU! Čistý v bloku ledového kvádru profesionality a snad i vědeckého zájmu pižlal moje srdce. Najednou mi přišlo líto, že se neožere rumem, jak se mezi lidmi traduje. Snažil se stanovit perfektní diagnózu smrti mého těla, ale nevěděl vůbec nic o duši, i když musím přiznat, že exceloval precizností. V jeho přístupu snad byla i určitá pieta a smysl pro kolegialitu. Já bych se s tím tak nepáral.

"Tak tu máme, kolegyně, nějakou infekci. Velký játra, uzliny... Počkáme si na výsledek histologie, ale obávám se, že v jeho případě rozhodne virologie. Celej život se snažil dát na frak Casanovi!"

Pohledem sklouzl po mém těle na stole.

Dali si s ním nadstandardní práci. Přiklopili lebku, vložili zpět orgány, které nemuseli odeslat na bioptické zkoumání, a celkem slušně mi zašili tělo. Vlastně to tělo už ani nebylo, stalo se odpadní hmotou určenou k odklizení. Lednice jim moc nechladí a sám bych se nechtěl cítit pozejtří. Teď jsou na řadě černí havrani a kremace po rozloučení v obřadní síni.

Dřívější kamarád Čistý se po důkladném sprchování sešel s kolegyní živlem v kanclu, kde si dali kafe. Několik minut setrvali v tichu, v němž odměřoval čas jen zvuk lžičky narážející na bok porcelánového šálku při míchání cukru. Kolegyně o čemsi usilovně přemýšlela a pak řekla: "Asi ti budu připadat jako blázen, ale přísahala bych, že jsem na okamžik viděla na krku čerstvej cucflek a něco jako škrábance na zádech... Už mi z těch mrtvol hrabe. Nedáme si panáka?" Nechala si zapálit cigaretu a na revanš mu nabídla obsah hlubokého výstřihu. Blok ledového kvádru poněkud roztál a nechal mě vstoupit do podvědomí. "Je ho škoda!" prohodil tiše a dodal: "Byla s ním docela sranda... Prožili jsme několik pěkně divokých mejdanů!" Přivolal jsem na pomoc pár démonů v podobě erotických vzpomínek a čekal, co to s ním udělá, ale vsázel jsem především na ni. To byla moje krevní skupina. Nenápadná myška, která ví, jak lze vyvolat v žádaném partnerovi dokonalý orgasmus, aby vzápětí jako kudlanka pozřela jeho osobnost. Oči jako trnky se zamlžily, napověděly mu větu a Čistý ji vzápětí položil jako otázku. Na okamžik zaváhala, jde přece o nejstarší hru, která je na scéně po celá tisíciletí, a pak přikývla.

Co bude se mnou?

Vladimír Ondys 3. 12. 2002

copyright © vladimír ondys 2002  kontakt: ondys@o2active.cz