Titulní stránka Příchod Vodnáře I sajrajt

Povídky jsem začal psát, až když mi v nakladatelství Mladá fronta vydali Právě narozené blues v tehdejší edici pro prvotiny, která se jmenovala Omega. Počáteční euforii z vydání rukopisu vystřídalo střízlivění a dnes se nevracím ke své první knížce už ani ve vzpomínkách. S odstupem let musím přiznat, že některé věci jsou mi nejasné. Asi jsme všichni součástí nějaké podivné hry a neznámý režisér nám přiděluje role, jejichž význam a smysl by nám měl být nesdělený, a v té podivné hře nejde o nás, nejde ani o publikum, to představení je určeno pouze pro uspokojení ambic samozvaných vyvolenců a je o manipulaci s lidmi a o handlu s jejich city i životy. Jsou mi podezřelí všichni ti, kteří se nabízejí, že sejmou břímě odpovědnosti a volby z mých beder, abych měl snadnější život, protože, pokud by to mysleli nezáludně, by se sami museli lopotit s dvojnásobnou zátěží. Jak rád bych hopsal životem v zástupu Ježíšků a Kristů, ale tak to bohužel není.

Setkání s dcerami

Když jsem se za svého mládí rozhodl neemigrovat z tehdejšího totalitního Československa, nechtěl jsem opustit lidi, které jsem měl rád, musel jsem se naučit pohybovat po světě jinak. Moje dcery toulavé škrpále zdědily, ale nyní mohou cestovat po okolních kontinentech s lehkostí větru. Mají na to kuráž a ovládají cizí jazyky.

SETKÁNÍ S OSUDEM

Vladimír Ondys

Nemohla jsem pochopit, kde se tu vzal a proč se tak nezvykle pohybuje. Jako oblázek letěl vzduchem a dělal žabky na asfaltové hladině městské ulice. Všechno ztichlo, pohyb se zastavil, jen jeho let pokračoval a donutil bílou ladu jedoucí v protisměru najet do červenobílého zábradlí. Ještě několikrát se převrátil a po krkolomném přemetu zůstal ležet na přechodu pro chodce. Náhle mi došlo, že předtím něco bouchlo za mými zády. Obrátila jsem se. Škodovka s deformovaným předkem a rozbitým čelním sklem stála napříč ulice, soukal se z ní pobledlý řidič a tmavovláska na protějším chodníku se držela za hlavu. Měla vytřeštěné oči a široce rozevřená ústa. Asi křičela. Pohledem jsem se vrátila k ležícímu tělu a tíseň mi sevřela srdce. Nedaleko se válela vyzutá polobotka a noha v pruhované ponožce trčela v nepřirozeném úhlu do středu vozovky. Lidé se seběhli a bezradně klopili hlavy. V mezeře mezi jejich nohama jsem uviděla kaluž. Rozlévala se po černém asfaltu až ke špičkám bot nejbližších lidí. Ustoupili z jejího dosahu a pak ještě jednou. Kruh kolem ležícího těla se rozšiřoval a kaluž rostla a rostla. Vypadala jako přehrada, kterou jsme si dělaly s Honzíkem po dešti u obrubníku chodníku nedaleko vchodu do našeho domu.

Najednou jsem zjistila, že utíkám. Páni, už zase běžím s větrem o závod, vzduch mi sviští kolem uší, rozevlál mi vlasy a chladí spánky.

Jako šíp jsem proletěla potřebnou vzdálenost a rozrazila nehybné postavy. Vrhla jsem se k ležícímu tělu a začala horečně vzpomínat na pravidla první pomoci.

Uvolnit zapadlý jazyk, přitisknout palec na hlubokou ránu s otevřenou tepnou a pak…

Najednou jsem nevěděla, jak dál. Zoufale jsem hledala pomoc ve tvářích přihlížejících, ale čišela z nich pouze zvědavost, strach, lhostejnost a snad i bezradnost. Zvedla jsem ruku. Nejbližší odstoupili a v očích měli odstup. Po předloktí mi stékala krev. Ze zoufalství jsem chtěla vykřiknout, ale nemohla jsem vydat hlásku. Starší muž ve světlém plášti s dokonale vycíděnými polobotkami smetl neviditelné smítko z rukávu a zmizel. Na uvolněné místo se prodrala stará paní ve směšném klobouku, měla berle a křivicí zkroucené nohy. „Můžu vám nějak pomoc, slečno?“ Stářím vybledlé pomněnkové oči na mě upřely pohled. Chtěla jsem ji požádat, ať z nejbližšího obchodu zavolá záchranku, ale vtom čísi ruka chramstla po hodinkách, které se při pádu uvolnily a zůstaly ležet na asfaltu. Po tvářích mi začaly stékat slzy. „Vydržte, proboha, vydržte!“ křičela na mě žena ve špinavém plášti. Přibíhala od stánku se zeleninou. „Za pár minut přijede sanitka, volala jsem do nemocnice.“ S tváří odvrácenou od zraněného se ke mně naklonila a šeptala, ať se nezlobím, ale nesnese pohled na krev. Pak si všimla mé halenky, zbledla a padla jako podťatá. Vlasy se rozprostřely v kaluži a barva zralého obilí nachověla. Řidič v uniformě MHD se snažil jí pomoci. Obličej zraněného začal šednout. Hlasitě jsem se rozplakala. Jeho puls pod mým palcem v ráně už byl skoro nehmatný. Slzy mi kanuly na halenku, kde se mísily s krví, která tolik chyběla zraněnému. Obrýlený mladík mi začal radit, abych z punčošky udělala škrtidlo. Tvářil se vážně, určitě by mi pomohl se svlékáním, ale jinak jenom mluvil a mluvil. Přitiskla jsem palec na přetrženou tepnu o něco pevněji a zdálo se mi, že tlak krve zesílil. Opět jsem zvedla hlavu a pohledem hledala někoho, kdo by mu poskytl kvalifikovanější pomoc, nebo mě vystřídal. Tváře přihlížejících lidí prozrazovaly všechny existující pocity, jenom ten rozhodující chyběl. Dva elegantně oblečení muži se začali přetlačovat o výhodnější pozici a vůbec jim nevadilo, že podpatky svých bot drtí brýle zraněného. Bezmocně jsem dál plakala. Přiklekl ke mně popelář ve vojenské lodičce a výmluvně ukázal ruce. Byly hrozně špinavé. Silné prsty s olámanými nehty se pro svou neohrabanost hodily jen pro hrubou práci, ale byla jsem za to gesto hrozně vděčná. Popelář se zvedl a začal řvát na dav čumilů. Provokoval ho svým zjevem i slovníkem plným vulgárních nadávek. Za jiných okolností by podobné výrazy vzbudily mou nevoli, ale nyní se ukázaly daleko účinnější, než můj pláč a stav zraněného. Pár zvědavců vyklidilo pozice a paní v baretu vyndala z nákupní tašky balíček. Rozbalila ho a ohleduplně přikryla zraněného zakoupenou látkou. Zeptala se mě, co má dělat dál, ale já to nevěděla. Vtom zakvílela houkačka, po několika vteřinách zaskřípěly brzdy a vyrojily se uniformy. Zahnaly čumily, jedna se naklonila ke zraněnému a zakřičela na další, ať přes centrálu urgují rychlou pomoc nebo to špatně skončí. Chodníky po obou stranách ulice byly přeplněné zvědavci a přibíhali další a další. Prosila jsem zraněného, ať neumře, že se hned po návratu domů podívám, jak to vlastně je s první pomocí, ale neposlouchal, neotvíral oči, ba ani jeho krev netepala do bříška mého palce. Zdálo se mi, že ho veliká zebra pro chodce na svých zádech odnáší někam velmi daleko, odkud se vracejí jen vzpomínky.

„Dovolíte, slečno?!“ zaznělo nade mnou. Vzhlédla jsem a ON sahal až do mraků. V ruce měl kytici růží. Když se ke mně sklonil, byl cítit nemocnicí, ale chyběl mu bílý plášť a kufřík. Sevřel ošklivou ránu a uniformě řekl: „Byl jsem vyzvednout květiny pro manželku, máme výročí svatby, a v obchodě mi řekli, že tu někoho porazilo auto… Ztratil moc krve a nebýt téhle slečny, už by nežil!“ Cítila jsem, jak se mi chvěje brada a třesou nohy. Bezmyšlenkovitě jsem začala sbírat střípky skel z dioptrických brýlí. „Na nic nesahejte!“ řekla uniforma a podala mi kapesník. Další uniforma vyslýchala řidiče, který byl o dva tři roky starší než já. Hájil se, že nemohl nic dělat. Zraněný vyšel z prodejny tabáku a vběhl přímo pod kola jeho škodovky asi deset metrů před přechodem pro chodce. Bylo mi řidiče líto, ale ležící postava byla na tom hůř. Podobala se tátovi a vtom mě napadlo, že na něho možná taky někde čeká dívka, která je na tom stejně jako já. Zůstane sama a já vím, jak samota bývá tíživá. Čekajícího člověka ubíjí každá vteřina, má bílou barvu stěn i stropu nemocničního pokoje, na který si při nekonečně dlouhém pobytu promítnete snad každou vzpomínku.

Z dálky zazněl jekot záchranky a rychle se blížil. Měla jsem radost, že zraněný bude žít, a připadala jsem si tu zbytečná. Zpátky jsem neletěla jako šíp, ale vlekla se jako kočka, které přerazili páteř. Už zase vsedě jsem viděla příjezd sanitky. Mladá lékařka z ní vyskočila ještě dřív, než zastavila, a vrhla se ke zraněnému. Lékař bez bílého pláště s kyticí krvavě rudých růží se nevraživě zadíval na dav a cosi jí vysvětloval. Starší muž ve světlém plášti a dokonale vycíděných polobotkách zaujatě líčil několika posluchačům, jak se to stalo. Popelář sprostě nadával a komusi vyhrožoval. Obrýlený mladík hloubal o trestu pro řidiče. Žena ve špinavém plášti si přidržovala mokrý hadr na zátylku a měla smutné oči. Paní ve směšném klobouku se o berlích plahočila kolem a mínila, že to byl OSUD! Lékařka se podívala ležícímu zraněnému do oka, zakroutila hlavou a přetáhla mu látku přes obličej. Opět jsem se rozplakala a v duchu přivolávala tátu. Před několika minutami si odskočil na protější stranu ulice koupit krabičku cigaret. Nechtěla jsem se dívat na siluetu ležící pod přikrývkou, ale nebyl tu nikdo, kdo by se opřel do vozíku s ochrnutou dívkou, která by dala všechno za možnost proletět vzduchem jako šíp několik metrů...

Pokud někdo dočetl až sem, tak pro úplnost uvádím, že to byl můj první publikovaný pokus o povídku, který vyšel zhruba před osmnácti lety ve víkendové příloze Mladé fronty.

Vladimír Ondys 4. 12. 2002

KNEDLÍKY V PRÁŠKU

Vladimír Ondys

Jmenuju se Evžen Šourek jsem dlouhej, hubenej, mám zrzavý vlasy a pupínky z toho, že nemám štěstí u holek. Snad proto jsem vždycky záviděl šífákům, jak to s nima uměj. Připadali mi jako z jiný planety. Když jsem se je snažil napodobit, vždycky na mě prasklo, že jsem obyčejnej lakýra z pozemních staveb, a nikdy z toho nic kloudnýho nebylo. Doma ve svým pokoji mám stěny polepený fotkami přístavů, lodí i nahotinek z časopisů, který jsem od nich kupoval za hrozný prachy, a před spaním jsem vždycky snil o tom, jak se jednou kouknu do světa a alespoň jednu noc prožiju s podobnou kráskou. Zdálo se mi o tom snad každou noc, ale po probuzení jsem se většinou koupal v potu a bylo mi hrozně. Někdy jsem si ho musel i vyhonit. Poslední dobou jsem byl z toho už na nervy, říkal jsem si, že bych snad měl navštívit nějakýho doktora nebo o tom napsat Sally do Mladýho světa, ale všechno se změnilo, když jsem poznal Roberta a dostal se na loď.

Celou plavbu do Hamburku jsem se těšil, že až zakotvíme, vyrazím s Robertem do města, zažiju pořádnej cvrkot s kráskama a uvidím REEPERBAHN, o kterým jsem tolik slyšel, ale když jsme u celních pontonů odbočili z NORDERELBE do přístavního bazénu v PEUTE-HAFENU a uvázali se k pilotám u lávky s nápisem:

NICHT ANLEGEN

ČSPLO

LIEGE PLATZ

Robert nechtěl o cestě na St. Pauli ani slyšet. Vymlouval se, že je to moc daleko a že je hrozně utahanej…Snad kdybych měl nějaký marky na taxík. Tak jsme vypili flašku, kterou jsem koupil na oslavu mého křtu Neptunem ještě v Magdeburku, a šlo se spát. Druhej den jsme hned po celním odbavení podpluli dva mosty a první dojem byl fantastickej. Pod lesem zdvižených ramen přístavních jeřábů kotvily zámořáky, za nimi se z mlžnýho oparu zvedaly věže nějakých kostelů a převyšoval je jen televizní vysílač. Nad ním se vznášel modrý balón s nápisem NDR. Tady na Západě! Musel jsem mít oči jako tenisáky, poněvadž se všichni smáli ještě v MOLDAUHAFENU, kde jsme měli vykládat. Prej to byla reklama na nějaký posraný rádio.

Večer po devátý mě Robert zavedl na plovoucí kulturák v SAALEHAFENU a řekl, ať na cestu koupím dvoulitrovku červenýho italskýho vína. Vzal jsem ještě dvě krabičky marlborek a několik pohlednic, na který jsem začal psát pozdravy babičce, bráchovi do děcáku a všem známým, aby viděli, kam jsem se to až dostal a jakej jsem pašák. Robert se začal rozčilovat, že nemám zdržovat, na takový kraviny budu mít čas zítra, ale pak si ode mě půjčil marku na pivo. Když dopil, dal jsem mu ještě marku, protože jsem věděl, že je pořád bez peněz. Bylo mi ho líto. Ze tří manželství mu zůstaly jen alimenty na čtyři děti. Vhodil jsem pohlednice do schránky, a pak jsme podél skladů společnosti TEXACO zamířili k tunelu pod Labem. Těšil jsem se na pořádnej noční život s kráskami, ale šlapali jsme asfalt skoro hodinu a nepotkali ani živáčka, jen po silnici občas profrčelo auto. Míjeli jsme roje světel různých podniků, překladišť i zámořáků, všechno to bylo nějak mimo nás a pocit osamělosti v tom nezvyklým světě mi začal lízt na nervy, ale Robert na moje otázky odpovídal, že za chvilku všechno uvidím na vlastní oči.

Prošli jsme tunelem pod Labem a na druhém břehu jsme narazili na skupinku opilých námořníků, kteří se přetahovali o dvě ženský. Námořníky jsem nechápal, otahaný kurvy nepřipomínaly krásky z plakátů ani na dálku. Na protějším vršku na jedné z budov svítil neonový nápis ASTRA a na nedaleký kostelní věži tloukla půlnoc. Za našimi zády se na vozovce roztříštila láhev, kdosi začal hrozně ječet, ale my jsme šlapali do kopce na St. Pauli a já měl kolem žaludku takovej krásně svíravej pocit. Konečně se splní můj sen!

Jen co noha nohu mine jsme míjeli červeně osvětlený bary, tolik červeně jsem doma neviděl ani o prvního máje, každým krokem přibejvali lidi v okolí, na nárožích postávaly dívky a nabízely své služby. Něco podobnýho jsem dosud nezažil, a tak jsem z toho byl trochu na větvi. Jedna z nich se ke mně přitočila a začala cosi drmolit, ale nebyl jsem s to ze sebe dostat jediný slovo. Civěl jsem na ni jako nějakej balík a cítil, že rudnu. Vtom se ke mně přitočila další a názorně mi předvedla, že je pro svý řemeslo líp vybavená. Měla ji vyholenou jako malá holka. Pak se do sebe pustily a málem mi vypadly oči. Ještě že tu byl Robert. V šoku jsem se nechal vlíct za rukáv pryč a nemohl si srovnat v hlavě, že je něco podobnýho možný. Neony nad REEPERBAHNEM prosakovaly do noční oblohy, všude kolem bylo lidí jako na Václaváku odpoledne a ty holky snad z celýho světa se nabízely kolemjdoucím za pár marek. Zastavil jsem se před plakátem s obrovským prezervativem a četl:

„MANN

BLEIBT MANN

AUCH

MIT KONDOM

STOPPT

AIDS!“

Až na ten prezervativ od rohu k rohu mi to připomínalo jednu básničku od Majakovskýho, kterou jsem kdysi viděl v nějaký čítance, ale rozuměl jsem jenom několika slovům. „Ajc sem, ajc tam, teď něco uvidíš!“ sykl Robert a dovlekl mě před přepážku připomínající vchod do pouličních záchodků v některých zahraničních filmech. Vklouzli jsme do uličky, kde na obou stranách za sklem postávaly holky jenom v plavkách a většina z nich byla krásná jako dívky z plakátů v mém pokoji, i když v jejich výrazu bylo něco neklidnýho. Připomínaly klisničky před startem v Chuchli, párkrát jsem se díval na dostihy v televizi, ale Robert tvrdil, že jsou zfetovaný jako krávy, a konečně mě pustil. Přistoupil k nejbližšímu oknu a začal se dohadovat s jednou z nich. Změřila si mě lhostejným pohledem a pak, páni, přikývla. Vtom se přede mnou zjevila moje babička - vzala si mě před léty k sobě, abych nemusel do děcáku jako brácha, kterej byl ještě moc malej pro jeji péči - a obrátila oči v sloup. Slyšel jsem ji lamentovat něco o Sodomě a Gomoře, že tohle kvůli svýmu slabýmu srdci nepřežije, a zase mě dostala. Zrudl jsem a rozběhl se k východu.

„Šourek, co blbneš? Mohli jsme jít oba a já bych dostal slevu!“ rozčílil se Robert, když mě dohnal. „Prosím tě, běž sám, udělalo se mi nějak špatně od žaludku. To je určitě z tý uzený ryby, co jsme měli k večeři!“ drmolil jsem nešťastně - hrozně jsem se styděl, že nejsem takovej drsňák jako on - a mazal pryč, co to dalo. „Na škopku vedeš silný řeči, a pak zvadneš jako lilie!“ ulevil si vztekle, odplivl a otráveně dodal: „Koukneme do kontakthofu, třeba tě to přejde…“

V KONTAKTHOFU to bylo ještě horší, i když tolik pěknejch buchet pohromadě jsem snad nikdy neviděl. Stály tam ve skupinkách i jednotlivě, v plavkách i bez, my jsme mezi nima bloumali s kamennými ksichty a já jsem cítil, jak mi obrovský kapky potu kloužou po zádech i bocích někam k pasu. Určitě by se mi nepostavil... To bude ostuda! „Slyšíš?!“ sykl znenadání Robert a pookřál. „Jsou tady i nějaký Češky. Pojď, já to nějak zařídím, abys neměl mindrák z toho, že musíš platit za šukání!“ Popadl mě za rukáv a odtáhl k těm nejhezčím. Pár kroků před nima nasadil úsměv široký jako dálnice z Prahy do Brna a spustil: „Zdravím kočuldy, my jsme krajani. Co kdybyste nám daly zadara?!“ Šokovaně si nás změřily a ta menší zakroutila hlavou. „Tobě přeskočilo, to přeci nejde…“ Ale neznala Roberta. „Všechno jde, když se chce. Takovej sex jste ještě nezažily!“ Napínal svaly, aby si všimly, jakou má bednu. Ta větší se rozesmála a dodala: „Kluci, co jste zač? Filmový hvězdy z Barrandova?“ a já jsem jenom valil oči na její veliký prsa. „Co blbneš… Jaký posraný hvězdy? My jsme šífáci!“ řekl sebevědomě Robert, přitočil se k ní s pohledem drsňáka a šklebil se jak debil. „Tak víte co?“ zareagovala menší: „Až sem příště připlujete, dotáhněte knedlíky v prášku a určitě se domluvíme. A teď nezaclánějte!“ Větší se na mě slibně pousmála. Po dlouhý době jsem spal mnohem klidněji a ty nešťastný pupínky už nebyly tolik vidět.

Před svou druhou plavbou jsem nemohl sehnat knedlíky v prášku. Snad to bylo tím, že pro změnu byla k mání sojovka i kečup. Od rána jsem lítal po Děčíně až do noci, ale všechno bylo na draka. V noci jsem se budil zase celej zpocenej, ráno jsem vstával s pytli pod očima a pupínků jsem měl snad dvakrát tolik. Babička nic neříkala, ale bylo na ní vidět, že si se mnou dělá hlavu. Byl jsem jako posedlej. Skoro všichni vedoucí z potravin mě osobně znali, někteří už z dálky kroutili hlavou a za mými zády si ťukali na čelo, jiní se vrhali pod regály se švestkovými kompoty s výrazem sebevrahů a zbytek přede mnou prchal nouzovými úniky. Robert si ze mě celou dobu jenom utahoval, ale poslední den před vyplutím si půjčil bavoráka od kapitána a zamířili jsme do Rumburka, kde je náš lodník viděl před nástupem na loď.

Měli je v samoobsluze na náměstí. Skoro plnej regál! Ale to už jsem na tom byl dost bídně s korunama, a tak jsem vletěl do sousední restaurace a štamgastům nabídl pár marek ušetřenejch z posledního naloďováku za čtrnáct korun. V návalu, kterej kolem mě vznikl, se začaly kácet židle i stoly. Číšník, nějak se na něho nedostalo, mě ze vzteku polil pivem, vynadal do veksláků a vyhodil z hospody, ale všechny knedlíky v prášku byly naše. Z celýho obchoďáku se seběhly prodavačky a vejraly, kolik balíčků se vejde do lodního kufru.

Dovlekli jsme kufr k autu a na třetí pokus ho dostali na zahrádku. Bavorák poklesl o několik centimetrů, kola šla šejdrem, ale do Děčína jsem se vrátil jako hvězda a šel slavit. Už jsem viděl ty velký prsa a zkoušel si je pohladit.

Po několika dnech plavby v příjemných představách, kdy jsem se dopracoval až k dívčímu klínu, jsme dopluli do Hamburku a hned první noc vyrazili na REEPERBAHN. S hrozně těžkým lodním kufrem jsme se museli prodírat hloučky mladých Američanů v nažehlených uniformách vojenskýho námořnictva. S prkenicema naditejma dolarama vtrhli na St. Pauli z letadlový lodě a s výrazem sexuálních maniaků pronásledovali kdejakou sukni. Prolezli jsme snad všechny kouty, kde postávají holky, ale krajanky jsme nenašli. Robert, vzteky bez sebe, chtěl knedlíky vysypat na chodník a s prázdným lodním kufrem jít do uličky lásky, ale začal jsem mu to rozmlouvat. Vrátíme se do přístavu a rozdáme je klukům. Vytřeštil oči, nechal kufr kufrem a ztratil se mezi vojenskými námořníky. I s markama, který jsem si k němu dal, poněvadž je vazba a tady člověk nikdy neví, na koho narazí. Celou hodinu jsem seděl na lodním kufru a čekal, že v něm dobro zvítězí a on se vrátí, ale marně. Pak jsem zkusil prodat několik balíčků, abych měl na taxík, ale s mou němčinou to bylo předem prohraný.

Až někdy k ránu jsem se dovlekl s těžkým lodním kufrem do přístavu a po dlouhý době jsem usnul jako zabitej, ale stejně jsem se za chvíli probudil zase celej zpocenej. A ty sny! Dorazil mě Robert, kterej v uličce nechal všechny marky a na loď se vrátil až někdy v deset. Spokojeně pohvizdoval a utahoval si ze mě přede všemi, že do šífáckejch legend vstoupím jako neochvějnej panic, a tak nevím, jestli přece jenom nemám navštívit nějakýho doktora.

Nebo o tom napsat Sally do Mladýho světa?

Za tuhle povídku jsem dostal snad v roce 1988 cenu v humoristické soutěži OLOMOUCKÝ TVÁRŮŽEK, ale nebyl zájem ji vydat. Publikoval jsem ji až začátkem devadesátých let.

Vladimír Ondys 23. 12. 2002

PODZIM

Vladimír Ondys

Jindřišce bylo na jaře osm, Robertovi bude v lednu šest.

Nespouštěl jsem z nich oči.

Děti se dívaly přímo před sebe na věnce a stuhy s nápisy, které měly mého zasnulého syna ujistit o hlubokém zármutku. Největší byl od snachy a pak z podniku, v němž od promoce pracoval. Ostatní tu byly převážně jen proto, že je to zvykem. Ode mne dostal kytici, kterou mi obstarala Marcela. Vybrala růže. Naposledy ho viděla před dvěma lety. Udělal jí hrozný výstup. Odešla a několik dnů se neukázala. Její sestra mi řekla, že odjela na podnikovou chatu kamsi do Krkonoš. Obstaral jsem si adresu a o víkendu ji překvapil. Dohodli jsme se, že si svůj společný život zařídíme tak, abychom byli na sobě nezávislí. Nelíbilo se mi to, ale byla to její jediná podmínka. Musel jsem ji respektovat, ale Jindřich se s mou novou ženou nikdy nesmířil. Odmítal za mnou jezdit a náš osobní styk se omezil na minimum. Svým způsobem jsem ho chápal a snažil se jednat tak, abychom se neodcizili úplně. Když jsem se dozvěděl tu hroznou novinu, nebyl jsem s to cokoli udělat. Marcela se objevila až večer. Beze slov přede mne postavila sklenku s koňakem a šálek černé kávy. Na nic se neptala a nechala mě, abych jí všechno vypověděl až druhý den ráno.

Monotónní hlas s nosovým přízvukem mluvil o mém synovi jako o cenném předmětu a mne napadlo, zda vůbec ví, jak mu přátelé říkali. Roztrpčilo mě to a obě děti se stále jen dívaly na stuhu s nápisem: TATÍNKOVI OD JINDŘIŠKY A ROBERTA. Konečně se hlas odmlčel a zazněla hudba. Následoval odjezd rakve, do ticha zaznělo šoupání podrážek a tiché hlasy začaly kondolovat. Stáli jsme v řadě a kolem procházeli lidé neznámých tváří. Předávali si mou ruku a pronášeli slova, jejichž význam byl ve většině případů zcela formální. Odpovídal jsem jim ve stejném duchu a nemohl se dočkat, až mě mine poslední člověk. Má bývalá žena Vlasta se mě málem dotýkala loktem. Neplakala. Černý závoj jí splýval přes obličej, ale díky otevřeným dveřím, kterými do obřadní síně pronikalo podzimní slunce, jsem jako jediný vklouzl do jejího soukromí a zjistil, že se tváří vyrovnaně. I ve smutku byla půvabná. Pohlédl jsem na děti.

Robert nakláněl hlavu k Jindřišce a na něco ji upozorňoval. Zahleděli se ke stropu obřadní síně, kam se zatoulala sýkorka. Narážela do zdí a okenních skel. Patrně sem vlétla jedním z pootevřených oken a nyní nemohla najít cestu ven. Zoufale se pokoušela uniknout z uzavřeného prostoru. Dětí se zmocnilo vzrušení, přestaly vnímat ponurost obřadu i smutek cizích obličejů, a když vysílená sýkorka začala klesat podél stěn, Robert se rozplakal, zatímco Jindřiška se snažila proniknout zástupem kondolujících, ale zřízenec s koštětem v ruce ji předběhl. Unavenou sýkorku smetl k zemi, sevřel ji do velké dlaně a zamířil ke dveřím. V černém obleku upnutém až ke krku připomínal krkavce. Vyhodil sýkorku do volného prostoru, ale patrně ji stiskl příliš. Nepokračovala v letu. Mrtvě dopadla na hrubý štěrk pod schody. Jindřiška začala plakat a vyvolala tím kvílení korpulentní dámy. Několik dalších se přidalo a jejich afektovaný nářek mi připomněl sbor v opeře, na kterou jsem už desítky let neměl čas. Snacha sklonila hlavu a odevzdaně čekala na konec obřadu. V očích procházejících se leskly slzy. V duchu jsem si říkal, že nežil zbytečně. Namlouval jsem si, že zemřel vinou nemocného srdce, a ze všech sil jsem se snažil vyhnout pohledu na tělíčko sýkorky ležící na hrubém štěrku.

Vezl jsem snachu domů a poslouchal děti, jak mluví o sýkorce.

Vzpomínaly na ni jako na přítele a vymýšlely si úplné legendy o jejím osudu i předešlém životě. Jejich bezelstná slova mě zraňovala a snacha stále jen mlčela. Prázdný byt mi připadal propastně rozsáhlý a ti tři mi v něm připomínali trosečníky. „Nejraději bych vás odvezl do své vily. Aspoň na dva tři týdny...,“ hlesl jsem, abych přehlušil tíživé ticho. Sedla si do křesla a dlaněmi sevřela spánky. Děti odběhly a v jednom z pokojů se začaly o něčem dohadovat. Za několik minut se vrátily a chtěly na zahradu. Přikývla. ,,Nebo mám zůstat? V ústavu mě na pár dnů omluví.“ Nebyla to pravda, pro vládu jsme na zakázku rozjížděli projekt nových nervových plynů a byla to nesmírně náročná práce.

S tváří ukrytou v dlaních zakroutila hlavou. Zamířil jsem k baru a nalil jí trochu koňaku.

Slunce studeně zářilo a stromy v zahradě byly už skoro bez listí. Oknem jsem zahlédl děti. Měly zakloněné hlavy a sledovaly klínovité formace ptáků mířících na jih.

„Co s vámi teď bude?“

Zvedla hlavu a upřela na mě pohled.

„Nechceš nějaké peníze?“

Sáhl jsem do kapsy, ale včas mi došlo, jak je to hloupé, a řekl: „Bude nám všem chybět!“

Uchopila skleničku a napila se tak, jak pijí jen ženy, které se alkoholu dotknou je svátečně, a když už se ho dotknou, tak se určitě opijí. S očima plnýma slz prohlásila: „Vám určitě ne a my jsme si už dávno zvykli na život jen ve třech!“

Zvedl jsem se a zamířil ven z domu.

Po hladině jezírka pluly kousky ledové tříště. Posadil jsem se na jeden z několika kamenných výčnělků. Její slova mi připadala krutá. Vzpomínal jsem na syna a hledal momenty, pomocí nichž bych ji usvědčil ze lži. Místo nich se v mých vzpomínkách zjevovala Vlasta a zraňovala mě stejnými výpady. I její oči se podobaly očím Jindřichovy ženy.

Rozvedli jsme se, když mu bylo deset roků. Odstěhoval jsem se do armádního objektu a několik let se s nimi nemohl stýkat z bezpečnostních důvodů obrany státu. Čtyřiadvacet hodin denně jsem se musel potýkat s problémy našeho ústavu. O Jindřichovi jsem se dozvídal z dopisů, které na mé výslovné přání každé tři měsíce posílala Vlasta a jejichž obsah byl stále stejný. Pár vět o jeho zdravotním stavu, několik slov o škole a podpis. Sám nikdy nepřipsal ani řádku. Uviděli jsme se, až když začal studovat; shodou okolností se v nedalekém městečku zúčastnil prázdninové brigády. Pozval jsem ho a s pýchou provedl ústavem, v němž jsme nyní dosahovali špičkových výsledků. Tvářil se netečně, až při odchodu se zeptal, jestli bych ho neodvezl svým autem, poněvadž jinak by nestihl večeři. Souhlasil jsem, ale u brány mě zastihl telefonát kolegy Havlase, který se mnou nutně potřeboval projednat jakýsi problém. Jindřicha jsem odvezl alespoň na nádraží, a když se všechno vyjasnilo, vrátil jsem se, bohužel už odcestoval vlakem. Na vysoké škole si vybral stejný obor jako já a výsledky měl poměrně slušné. Trochu jsem mu pomohl, když se ucházel o místo v jednom podniku, který vedl jeden z mých bývalých kolegů. Začali jsme se sbližovat až do okamžiku, kdy jsem mu představil Marcelu. Od prvního pohledu na ni žárlil a později ji začal nenávidět. Snad proto, že byla jen o pár let starší než on. Znovu jsme se přestali stýkat, ale místo Vlasty mě teď informoval nadřízený a podle jeho hodnocení jsem na Jindřicha mohl být hrdý. Oženil se dost pozdě a místo pozvání poslal jen oznámení. Chápal jsem jeho rozpoložení. Jako svatební dar jsem jim věnoval drahé auto. Později jsem se dozvěděl, že ho prodal a peníze poslal Vlastě. Překvapilo mě to, ale nechal jsem to tak. Za dalších deset let se slušně vypracoval a čekala ho slibná perspektiva.

Ze zalesněných kopců zavanul chlad a hladina jezírka pokrytá ledovou tříští ho umocnila. Na obzoru se kupily sněhové mraky. Zvedl jsem se a límec kožichu ohrnul tak, aby mi chránil zátylek. Na schodech jsem uslyšel klavír. „Máte zavolat domů!“ řekla a její prsty se opět rozběhly po klávesách. Vzpomněl jsem si na ústav a ve spěchu vytočil číslo. Nestačil jsem se ani rozepnout a v pokoji bylo najednou veliké teplo.

„Prosím?“ zazněl v telefonu distingovaný hlas Marcely.

„Stalo se něco v ústavu?“ zeptal jsem se pln nedobré předtuchy.

„Došlo ke kolizi. Máš ihned přijet!“ řekla nevzrušeně a dodala: „Upozornila jsem je na skutečnost, že takhle tě vyrušovat je krajně nevhodné, ale Havlas trval na svém. Prý jste se tak domluvili!“

Vzdálené hlasy a taneční hudba tvořily kulisu jejích slov.

Zavěsil jsem, a když jsem se otočil, všichni tři stáli ve dveřích. Drželi se za ruce a beze slov na mě hleděli.

„Jakmile to bude možné, vrátím se zpátky!“

Zůstali stát na stejném místě a snacha mi cosi říkala. Nepřítomně jsem se usmál a naposledy jim zamával. Až v půli cesty mi došla její slova.

„Nehoňte se,“ řekla a s podivným zábleskem v očích dodala: „i když vy infarkt dostat nemůžete!“

Sešlápl jsem pedál plynu motoru auta až k podlaze. Tma kolem byla milosrdná, ale za okny číhala chladná noc. Šeptal jsem slova na svou obhajobu, ale nikdo mě neslyšel. Nebyl tu žalobce ani soudce, byl jsem tu jenom já a studený podzim.

SMRT VČELY

Vladimír Ondys

Dnešní odpoledne je jako, když se zakousneš do melounu, Dominiko. Vidím v něm krvavě rudou dužinu s černými peckami, tvé bílé zuby a slastný výraz v očích. Všude kolem je hlava na hlavě, ale bez tebe se tu cítím osaměle. Ležím na dece a dívám se, jak včely přeletují z jednoho květu jetele na druhý a sají z něho nektar. Na obzoru za nimi se pohybují opálené nohy a ještě dál je vidět spousta hlav ve vodě, která je jako kafe. Před minutou mi jedna z včel bodla do chodidla žihadlo a ještě teď mě z toho mrazí, ale nic proti nim nemám. Ba naopak. Jedna z nich mi dala žihadlo, a pak musela zemřít. Moc mě to mrzí. Je to surovost, kterou přináší život. Ležím na dece pod žhnoucím sluncem, přemýšlím o tom a čekám, jestli mi oteče nebo neoteče noha. Mám chvíli čas, a tak ti píšu dopis. Než se uvidíme, budu ho nosit v hlavě. Stejně je to legrace mít hlavu za poštovní schránku. Nebo snad srdce?

Na deku si ke mně přisedl známý. Neviděli jsme se roky a snad proto se vyptává na věci, které jitří staré rány, ale tvářím se lhostejně, když říkám, že odešla za jiným a odvedla i dcery. Na vánoce jsem neslyšel jejich zobcové flétny ani koledy. Řval bych bolestí jak zvíře nad tou zradou a ona mi nabídla přátelství. Asi zapomněla na horké noci, kdy jsme byli jedno tělo a vlnili se na tobogánu slasti. Nebo se ozvaly výčitky svědomí? Pil jsem, abych otupil bolest, kdy člověk prožívá své peklo tady na zemi, ale místo zapomnění přicházela kalná rána, kdy nepomáhaly ani tři prášky proti bolení hlavy.

Najednou se slyším, jak vzpomínám na Hamburk, odkud jsem se před týdnem vrátil a náš rozhovor konečně získává jiný ráz. Mluvím o Hamburku, myslím na tebe a jemu z očí mizí výraz, který se v nich objevil, když kolem kráčel slepec v plavkách, dávno už vyšly z módy, doprovázený nehezkým mladíkem s tváří plnou akné. O Hamburku jsem po svém návratu vyprávěl už tolikrát, že si mohu dovolit myslet na tebe a mluvit o městě tuláků z celého světa. Napadlo mě přitom, že... Ale proč o tom teď mluvit!

Nebe nade mnou je jako tvůj pohled, Dominiko. Sedím na dece u vody a vyprávím o umělcích, které jsem viděl vystupovat na Spitalerstrasse v poledním slunci. Sjeli se z celého světa a dav kolem nich nevšímavě plynul. Občas se někdo zastavil a v pouzdrech na nástroje, kloboucích i papírových miskách se zaleskla další mince, ale oni hráli, zpívali, tančili či malovali se zaujetím, které můžeš plně vychutnat i na ulici, musíš se však zastavit a nevnímat okolní ruch.

Mluvím o nich a hlavu mám plnou tebe, Dominiko. Měl jsem rád svou ženu, ale byla jiná. Její úsměv neměl kouzlo tvého a nedovedla se na mě podívat jako ty. Chtěla mít pohodlný život, ale já byl tulák, kterého děsil pach sterility. Pamatuješ, jak jsem za tebou přijel jenom v tílku a vybledlých džínech? Tvůj mondénní ctitel a barmanka ve vinárně, kde tys pila kolu s citrónem a já své oblíbené bílé, nemohli pochopit, proč se právě ty a takhle díváš na tuláka, který půl předešlé noci prospal na lavičce v parku, aby nepropásl ranní mžik slunce, opil se tím pocitem a pak skočil z mostu do řeky. Let vzduchem byl hrozný, připomínal poznání pravdy, ale po vynoření z vody jsem se zalykal štěstím a krvavý šrám na lýtku byl směšnou daní. Mnohem bolestivější jsou jiné rány. Stejně je to zvláštní... Mluvím o umělcích v Hamburku s podivným chlapíkem, v očích mu čtu závist, slyším chtivé: "Co sis přivez?" a myslím na tebe. Snad jsem příliš ješitný, ale zoufalý výkřik tvého ctitele, že kvůli tvé přízni zahodí kravatu a sako, začne chodit v tílku a vybledlých džínech, ve mně vyvolal pobavení z představy jeho přerodu v bohéma. Zas bude o jedno snobské strašidlo víc.

Rozhovor na dece s nudným patronem mě přestal bavit. Sedíme a mlčíme. Naše mlčení ale nemá šťávu souznění, kterou cítím u přítele básníka, když posloucháme oblíbenou desku a jsme obklopeni obrazy od našich přátel malířů. Najednou se slyším tlachat banální nesmysly a začínám mít vztek na sebe. Na něho taky. Je to předzvěst blížící se agresivity. Občas dělám rozporuplné věci, jsem totiž lehkomyslný, ale pak se mě zmocní zuřivost. Teď se chovám tak hloupě, až se mi z toho dělá zle a zapomínám i na tebe. Zvedám se a ze všech sil prchám od podivného chlápka a po hlavě se vrhám do vody. U břehu je jako kafe. Teplá a špinavá. Zběsilými tempy mířím pryč z toho mumraje a opět tě nacházím v čisté vodě. Plaveme spolu na druhou stranu jezera. Píšu ti dopis a nevím, jestli ho kdy dostaneš a pokud ano, zda mu porozumíš. Snad je to tím, že jsem dostal žihadlo od včely, kterou to stálo život.

Obloha se znenadání zatáhla a na pláži vypukl zmatek. Všichni se snaží schovat před deštěm pod stromy a je to paradoxní, vždyť je to taky voda. Támhle běží Jirka, Dominiko. Tvrdí, že na rozdíl od něho, milovníka jenom příjemných prožitků, chci poznat všechno a to může být můj konec. Nyní se snaží proniknout do hloučku dívek pod rozložitou vrbou. Déšť se změnil v lijavec, ve kterém plavu pryč od pláže s obrovskou tabulí a černým nápisem PLAVÁNÍ POUZE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ! Aťsi... Není to tak dlouho, co jsem přeplaval Máchovo jezero!

Že se vytahuju? Tak trochu. Za to může moje ješitnost. My, muži, jsme hráči a naší drogou je váš obdiv.

Před časem jsem se vracel nočním rychlíkem od svých dcer, Dominiko. V kupé se mnou seděl jen starý pán. Vlak se řítil zasněženou krajinou a my jsme spolu vedli řeč o náboženství. V mnohém jsme si rozuměli, jen to základní nás rozdělilo. On potřeboval mít pro svou víru Boha tam nahoře a já ho hledal v sobě, ale rozešli jsme se v toleranci, i když tvrdil, že mě lituje. Já jeho ne. Asi je to mou větší nedokonalostí a nezájmem vnucovat jiným své názory.

Dnešní odpoledne, které bylo, jako když se zakousneš do melounu, Dominiko, mi včela dala žihadlo, a tak tu teď plavu daleko od svých dcer i ostatních lidí. Jsem tu sám a přece jsem tu s tebou. Leje jak z konve, a kdyby tu rostly lekníny, určitě bych pro tebe nějaký utrhl, ale kde by se tu vzaly. Pode mnou je je nom temná hlubina a kolem zuří bouře. Dominiko, začalo to tvým kousnutím do melounu, včelím žihadlem... život je stejně jenom sen... Podívej, rodí se blesk! Míří k nám a jak září... Teď je to splynutí s vesmírem!

Zase spolu sedíme ve vinárně, ty piješ kolu s citrónem a já své oblíbené bílé. Okolní muži mi tě závidí pro tvůj pohled, mládí a krásu. Co nevidět opustíš universitu a s touhou vzlétnout začneš poznávat život, který je jako...

Znenadání mi skáčeš do řeči, nedovolíš mi vyslovit nejdůležitější metaforu a tvrdíš, že s Dominikou je to nějaká mýlka. Ty jsi přece Klára! Já vím... S těmi jmény je to trochu zmatené, promiň, ale něco mi brání oslovit tě stejně, jako ti, kteří se snaží, abys byla sterilní kvůli snesitelnějšímu životu, poněvadž dnešní odpoledne bylo, jako když se zakousneš do melounu, Dominiko, a já jsem dostal žihadlo od včely, kterou to stálo život...

KDYŽ LÁSKA NEPŘIŠLA

Vladimír Ondys

Náhodou jsme se dotkli jeden druhého a narostla nám křídla. Vzlétli jsme až k samému nebi. V úžasu z hloubky pod námi, kde všichni jsou tak malí, jsme se opíjeli výškou jako vínem z jižních svahů a zapomněli na doteky.

Křídla zakrněla. Dole byli dál všichni malí, ale nebe zůstalo nad námi.

Jsou to dlouhé noci, Dito. Dlouhé a bezesné. Převracím se na lůžku, poslouchám oblíbenou muziku, většinou je to blues a Eric Clapton, někdy taky Ozzy Osbourne, kouřím jednu cigaretu za druhou a ničemu nerozumím. Měl bych tě po tom všem nenávidět, ale místo toho cítím lítost. Je to k vzteku! Rozum mi radí, abych se ti v budoucnu vyhnul, ale srdce žene krev v rytmu tvého jména. Cítím tě tak všude i v těch nejjemnějších vlásečnicích těla. Prožil jsem desítky měsíců v nudném stereotypu, než jsem tě potkal. V kolotoči uzavíraných obchodů jsem byl úspěšný a vydělal dost peněz. Zpočátku to bylo omamné, ztratil jsem pojem o čase a kontakt s nejbližšími, a když mi to došlo, bylo příliš pozdě. Stal se ze mě osamělý pijan. To je nejhorší, co může chlapa potkat. Po nocích jsem vysedával v nejlepších barech a záviděl zamilovaným. Ženy, které jsem potkával, byly většinou dokonale krásné, ale nezajímavé. Šly za pachem peněz a já jim je dopřával. Tak se ze mě stal bohatý bezdomovec. V prostředí, kde jsem se musel pohybovat, nebylo na city místo a vzdal jsem se iluze, že v něm poznám lásku… Už jen ve skrytu duše jsem doufal, že to nějak přežiju.

Zcela náhodou jsem tě potkal v den oslavy tvých narozenin. Trávila jsi je s přítelkyní z dětství. Využil jsem naší, do té doby povrchní, známosti a oslovil tě. Zbytek noci jsi prozářila svou přítomností a na rozloučenou jsem dostal číslo tvého telefonu. Asi měsíc nato jsem ti zavolal a pozval tě na večeři do nejlepšího podniku ve městě. Začali jsme se scházet a postupně sbližovat. Objevoval jsem zajímavý svět a bylo to velice příjemné. Večery ve dvou u svíčky, hudba, která se nám líbila, dlouhé noční rozhovory o knížkách a životě. Byl jsem fascinován tvou něhou a vlídností. Ve studeném a bezcitném světě obchodníků, který mě přes den obklopoval, ses večer stala orosenou růží. Jednoho podzimního večera jsi mi citovala svého oblíbeného Antoine de Saint Exupéryho a já jsem po tobě zatoužil jako po žádné jiné ženě. Byl jsem stále v tvé blízkosti, i když nás často dělilo několik set kilometrů.

Pak se to stalo. Můj sen se splnil.

Leželi jsme nazí na koberci, podle svých slov jsi byla plná motýlů a plakala jsi štěstím. Nikdy nezapomenu na ten nádherný pocit tvé skutečné blízkosti. Cítím vůni tvého těla a slzy. V následujících hodinách jsme se snažili plně vychutnat dosud odpíraný pohár erotiky. Ze dvou bytostí jsme splynuly v jednu tetelící se slastí. Nechala jsi mě vstoupit do svého klína a ve chvílích orgasmu jsi šeptala mé jméno a drtila mi hlavu sevřením nohou. Kéž by ta noc nikdy neskončila… Od toho dne jako by do tebe vstoupil duch věčné ženskosti a pro všechny kolem sebe jsi rozkvetla. Tvá proměna byla okouzlující. Zamilovanost z tebe přímo zářila a šířila jsi světlo naděje, že život může být i hezký. Byl jsem v tom až po uši. Dostal jsem od tebe porcelánového slona pro štěstí se vzkazem: Miluji tě! Tvá Dita. Bylo to báječné, ale ne tak docela pravdivé. Mělo tam stát: Zamilovala jsem se, ale o lásce vůbec nic nevím.

Přišly vánoce.

Dal jsem ti prsten. Vybíral jsem jej dlouho a zaujal mě mystickým vzhledem. Od okamžiku, kdy jsi prsten navlékla, a bylo to pod vánočním stromkem, se všechno začalo měnit v můj neprospěch. V lednu jsem musel odcestovat na druhý konec republiky a po několika dnech mě čekal dopis v recepci hotelu, kde jsem bydlel. Byl od tebe. Nedočkavě jsem roztrhl obálku a začal číst. Dopis byl bez oslovení a úvodní věta zněla: „Mám Tě plně v žilách, koluješ mi tělem a omezuješ přitom mojí mysl. Nevíš o tom - děje se to všechno mechanicky, nepodmíněně. Vetřelec, proti kterému nejde bojovat: ani se nechce. Splyne a ztotožní se. Příjemná muka pro masochistu a já masochista stoprocentně jsem. Nechci novou transfuzi - pustit žilou či postupně nechávat odkapávat tuto Tebou nasáklou krev na dlažbu, živím si Tě. S rozkoší Tě pozoruji, jak se mi proléváš úplně všude, dokonce i do těch nejintimnějších míst, která si šetříme a kam vpouštíme jen vyvolené. Co zmůžeš? Nic. Nedá se tomu bránit ani pozemskými ani duševními očistami. Vracení do normálu? Ach ne, toužím být nenormální v tomto stejně postiženém světě. Život = symbioza nenormálností. Bůh ví, jak vzniklých. Ano, prostě je to tak, nezměníme nezměnitelné, avšak z chyb se dá učit (od průměrných a vejš má každý tuto schopnost). A tak poprvé beru prášky proti životu. Nechtěně počatému. Nedáme šanci. Je to milosrdné nebo kruté?! V mém případě asi to první. Pa, příště… Dita.“ Dnes si uvědomuji, že to byl jediný dopis, který jsem od tebe kdy dostal. Moc jsem mu nerozuměl, ale vyvolal ve mně zmatek. Takovou jsem tě totiž neznal. Asi jsem náš vztah neviděl tak složitě. Poslední věty mě zarazily. Počítal jsem s tím, že časem spolu budeme žít a naše rodina se stane ostrůvkem pokoje a klidu v okolním chaosu. Tvůj dopis mě začal pronásledovat v myšlenkách a nemohl jsem se soustředit na nic jiného. Uzavřel jsem špatné obchody, jen abych se mohl co nejdříve vrátit, a následky na sebe nenechaly čekat ani týden. Přišel jsem skoro o všechno své jmění. Abych se popravdě přiznal, tu ztrátu jsem moc nevnímal. Byl jsem plný pouze tebe, stala ses mou jedinou hodnotou. Povýšil jsem tě nad všechny ostatní a zmocnil se mě strach, že tě ztratím. Hodil jsem za hlavu vyhlídku na výnosný obchod, který mohl nahradit předešlou ztrátu, a odcestoval za tebou.

Po návratu jsem se setkal s někým zcela jiným. V tvém bytě se začali scházet zvláštní lidé. Párek gayů, tělesně postižená dívka, která se na tebe citově zcela upnula, žena hazardního hráče s postiženým děckem, mladík závislý na heroinu… Vévodila jsi té bizarní společnosti a zlatý prsten s černými kameny ti dodával lesku. Vedli jste řeči, kterým jsem nerozuměl. Převraceli jste hodnoty a svůj pohled na život nadřadili mému. Vstoupil jsem do světa, kterého jsem se vždy podvědomě obával, byl to svět lidské odlišnosti a snad i smutku, ale v tom světě jsem prohrával svou normálností. Nechápal jsem proč, když jsem vás snad i chápal a snažil se nerušit. Od toho dne skončily naše večery. Neměla jsi chuť poslouchat hudbu jenom ve dvou, která se nám dříve líbila, ztratila jsi zájem o dlouhé noční rozhovory nad svíčkou o knížkách a životě. Nefascinovala jsi mě svou něhou a vlídností. Antoine de Saint Exupéry zmizel kdesi v poušti… V ložnicí nad postelí, kde jsme se dřív tak vášnivě milovali, visel portrét dvou lesbických dívek v objetí a ty ses ke mně obrátila zády. Tehdy jsem cítil vůni tvého těla obzvlášť intenzivně a vibrátor na poličce v koupelně mě zraňoval. Spalovala mě touha vniknout do tebe a vrátit nás oba do světa naděje. Jedné noci se mezi námi rozpředl zvláštní rozhovor a co slovo, to rána. Všechny odlišnosti v tvém podání byly ctnostmi, aniž by sis plně uvědomila, jak krutě mě zraňuješ. Nebo se u tebe projevily i sadistické sklony?

„To už se spolu nebudeme ani líbat?“

„Jsem unavená… A přestaň se mě dotýkat!“ zazněl ze tmy hlas jak závan mrazivého chladu.

„Jak dlouho budu čekat, Dito?“

„Nevím…,“ hlesla jsi. Snad provinile?

„Dobře…“

„Hm,“ řekla jsi a k mému zděšení to mělo výsměšný nádech. Po několika minutách jsi usnula a pro mě tehdy začaly bezesné noci po tvém boku.

V následujících dnech se začal bortit svět mých představ o lásce a harmonickém vztahu. Ve tvé bizarní společnosti jsem se začal cítit osamělý. Netuším, jestli dřív někomu z vás lidi ublížili, ale vy jste se jim nyní bezdůvodně vysmívali. Začal jsem mít dluhy a budoucnost mi nevěštila nic příjemného. Pro jistotu jsem prodal pistoli. V máji jsi mě vyhodila z bytu. Decentně. My dva jsme se k hádce nikdy nesnížili. Na všechny problémy jsem zůstal sám a už jenom ve skrytu duše doufal, že to nějak přežiju… Několik týdnů jsem skoro vůbec nevycházel z bytu. Většinu času jsem proležel na lůžku, hleděl do stropu a přemýšlel. Společnost mi tvořil pavouk, který v rohu ložnice u okna rozpřádal svou síť a lapal do ní mouchy. Vedl jsem s ním dlouhé dialogy. Byl moudrý. Pomohl mi, a tak jsem jednoho dne vstal a napsal sprejem na zeď ložnice: „Každý z nás je kamenem valícím se po svahu v hlubokém smutku, že už nikdy nemůže být součástí něčeho, co přestalo být v okamžiku, kdy se utrhl a vydal na svou pouť. Hledáme lásku, ta však není, všechno je to jen iluze z dotyku dvou kamenů, které měly štěstí, že se během svého letu na okamžik setkaly a po jejich dotyku vzniklo pár dalších úlomků, které se taky valí. Začalo to skálou a končí to sutí!“

V červnu mi přišel telegram. „Proč nebereš telefony. Čekej mě v neděli odpoledne. Michal.“ Přijel a vypadal úspěšně. Jenom zíral. Zhubl jsem nejméně o deset kilogramů, oči se mi leskly jako v horečce, a když jsem mu zapaloval cigaretu, ruce mi vibrovaly. „Má to svou výhodu, ráno při močení se vždycky udělám!“ Byl to velice chabý pokus o humor, ale on se rozesmál. „Potřebuju spolehlivého společníka…“ Od tohoto okamžiku se mi začalo opět dařit, Dito. Na vnitřní stranu dveří svého bytu jsem přilepil list s citátem: „V každé nepřízni osudu je i cesta za přízní!“, abych ho měl na očích při odchodu mezi lidi.

Zdánlivě jsem už v pohodě, jenom ty noci bez barů a tebe jsou dlouhé, Dito. Přicházíš ke mně ve vzpomínkách na začátek našeho vztahu. Zamilovala ses, ale o lásce nic nevíš. Když jeden miluje druhého víc, než sám sebe, a je schopen udělat cokoli, aby ten druhý byl šťastný, má láska naději. Láska je taky tolerance a pochopení. Dobrovolné spoutání sebe sama pro milovanou bytost. V tvém případě to neplatilo. Zamilovala ses do vysněné představy a nemínila jsi slevit. Upnula ses k bludu, a když jsi zjistila, že jsem normální člověk, hodila jsi mě přes palubu své bizarní lodi. Nekompromisně a tvrdě. Bez nejmenší výčitky, že je to zrada. Nejvíc jsi ale ublížila sama sobě. Zabila jsi motýly a zhasla světlo, které ostatní kolem ozařovalo. Je mi tě líto…

Proč láska nepřišla?!

Můj noční výkřik ční jako úd z hladiny ticha, pod kterou se třou už dávno leklé ryby…

Vladimír Ondys 31. 12. 2002

CHLAPEC A KACHNA

Vladimír Ondys

Studený severák hnal po obloze cáry mraků a rtuť teploměru klesala pod nulu. Jitro se rodilo nesmírně pomalu a namáhavě. Krátce po východu slunce se vítr utišil a zimní krajina se probudila do mrazivého rána. Holé koruny stromů trčely k obloze jako březová košťata a pole pokrytá popraškem sněhu působila nevábně.

Ze dveří rodinného domku, stojícího o samotě deset minut rychlé chůze od vesnice, vyšel asi tak devítiletý chlapec a zamířil k brance plotu, který odděloval pozemek od volného prostoru. Jedno z oken se otevřelo, ven se vyklonila mladá žena a vykřikla: „Už zase sis nevzal rukavice!“ Chlapec oběma rukama popotáhl za popruhy školní brašny, měl ji dnes obzvlášť těžkou, protože si do ní uložil několik kamenů protkaných žilkami zlata, které objevil v hromadě přivezeného uhlí, aby svůj poklad ukázal klukům ze třídy, a ohradil se, že mu není zima. „Počkej, hned ti je podám!“ dodala žena a zmizela za záclonou. Chlapec si pro sebe cosi zabručel a vyhoupl se na plot. Ojínělý rám ho zastudil do dlaní, ale když seskočil na druhou stranu a vrazil ruce do kapes bundy, pocítil opět teplo. Vykročil k vesnici a z okna zaznělo: „Tomáši, počkej!“ Snažil se neslyšet, ale další výkřik, o poznání varovnější, ho dohonil. Věděl, že jeho matka je s to za ním vyběhnout z domku jen nalehko, i když ji otec neustále říkal, že se teď musí šetřit, aby to nedopadlo jako minule, kdy se z nemocnice vrátila sama místo se slibovaným bráškou a dlouho chodila po domě s uplakanýma očima, obrátil se a loudavě vrátil k oknu, tentokrát brankou. Matka mu podala rukavice a vyčítavě prohodila: "Proč lezeš přes plot, když hned vedle je branka? Koukni, jak to pletivo vypadá! Táta si s tím dal takovou práci…“ Natáhl si rukavice a mlčel. Neměl ten plot s brankou rád. Bez nich to bylo mnohem lepší, ale táta, když přestavěl celý dům s chlívky i kurníkem, tvrdil, že takhle je to jistější. „Zavaž si pořádně tkaničky a běž, ať zase nepřijdeš pozdě!“ řekla matka a mírněji dodala: „Zpátky se neloudej, měla bych o tebe strach…“ Přikývl a sklopil hlavu, aby nepoznala, že jí neřekl o první hodině, která jim odpadla. Musel by zpátky a nemohl by se zastavit v dílně, kde se teď v zimě opravují stroje. Chtěl vidět, jak z tátova traktoru budou vyndávat motor. Otec se večer matce pochlubil, že po opravě bude mít nejsilnější traktor v okolí. Ani v sousedním družstvu takový nemají!

Opravaři s tátou stáli kolem traktoru, který byl vprostřed dílny, a umazaní od šmíru vypadali jako černoši. O čemsi se radili a vypadali nerozhodně. Sledoval je zpovzdálí a čekal, co bude. „Jestli se s tím budeme dál takhle babrat, nevyjedeš ani v květnu!“ rozkřikl se znenadání Kolomazník. „Jak to, že nepřišly součástky, objednávali jsme je někdy v říjnu?!“ Vyhoupl se na traktor a velikým kladivem začal bušit do nějakého šroubu. Znenadání praskla násada, kladivo zafičelo kolem hlavy jednoho z přihlížejících opravářů a skončilo u chlapcových nohou. Zvedl je a zamířil k tátovi. Držel kladivo za přeraženou násadu a v dlani cítil její ostrou hranu. Otec se otočil a vzal kladivo. Chlapec si všiml jeho velikých rukou, naplnilo ho to zvláštním pocitem a dodal: „Přišel jsem za tebou, první hodina nám odpadla…“ Kolomazník vykřikl, že fakani nemají co dělat v dílně, a on k němu pocítil silnou nenávist. Nejraději by po něm vystřelil prakem, ale otec ho poklepal po rameni a Kolomazníkovi řekl, ať si příště dá větší pozor na to, co vypustí z huby, mohl by přijít k úrazu. Není to fakan, ale jeho Tomáš! Položil kladivo s přeraženou násadou na ponk a dodal: „Utíkej do školy, ať zase nemáš malér!“

Do školy přišel po zvonění a dostal poznámku, že nedbale vypracoval domácí úkol. V další hodině dostal pětku za poslední diktát. Aby se vyhnul záludnostem v psaní i a y, napsal ho ve zkratkách. Chtěl to nějak napravit, a proto vytáhl z brašny jeden z kamenů, byl to ten největší, zvedl ho nad hlavu a zlaté nitky se zablýskaly. Chtěl ho ukázat učiteli, ale Honza, soused z lavice, se mu snažil vytrhnout kámen z ruky, aby ho jako první mohl podat učiteli, a dostali vyhubováno, že při hodině ruší. Poté si učitel prohlédl kámen a o zlatých nitkách prohlásil, že nejsou zlaté. Vrátil ho chlapci a Honza se mu začal pošklebovat. Nejraději by mu jednu vrazil, ale nemohl. Učitel se zastavil opodál a při výkladu se na ně díval. O přestávce se s Honzou poprali a přestali na sebe mluvit.

Domů šel sám. Rozhodl se nikde nezdržovat, aby maminka neměla starost, ale když zaslechl dvojí houknutí lodí, které se takto zdravily při míjení, zapomněl na své předsevzetí, stejně pramenilo z neúspěchů ve škole, a zamířil k řece. Měl to skoro při cestě. V duchu si sliboval, že potom bude utíkat, a vydal se zkratkou kolem nově postaveného kulturního střediska, kde měli poslední mikulášskou besídku. Seběhl k řece a v ohybu mezi stromy uviděl záď lodi, která vezla náklad uhlí do nedaleké elektrárny. Rozběhl se za ní po břehu proti proudu a říkal si, že ji musí dohnat ještě před místem, kde do řeky ústil potok, aby mohl zamávat na kapitána, ale měl smůlu. Začalo ho píchat v boku, brašna s kameny protkanými zlatem byla přece jen těžší než obvykle, zvolnil krok, a pak se zastavil. Loď pomalu mizela na konci ohybu, za nímž následoval další a další. Sundal brašnu, otevřel ji a vytáhl pytlík s kameny. Jeden po druhém bral do dlaně a před každým hodem si říkal, že je to stejně jenom kočičí zlato. Před posledním vrhem zahlédl na zamrzlém potoce nějaký pohyb. Sevřel kámen o něco pevněji do dlaně a přikradl se k ústí potoka. O několik metrů výš uviděl divokou kachnu, která zde zamrzla. Vysílená marným bojem o život občas chabě zamávala křídly, ale neměla šanci se sama vymanit ze stále silnějšího sevření ledu. Rudé slunce klesalo do větví vzdálených stromů a mráz sílil. Chlapce se zmocnilo vzrušení. To by byl úlovek! Kam se na něj hrabe Honzův prázdninový kapr. Rozhlédl se po okolí, ale nikde nebylo ani živáčka. S bušícím srdcem se ukryl za kmen nejbližšího stromu a přemýšlel, jak to udělat, aby o svůj úlovek nepřišel. Kachna znehybněla. Vytušila nějaké nebezpečí a pud sebezáchovy jí velel šetřit zbytky sil. Chlapec se opět rozhlédl a pod břehem vymletým vodou spatřil vyplavenou větev silnou jako mužská paže. Seběhl pro ni, ale když se ji snažil zvednout, poznal, že přimrzla k zemi. Vtom divoká kachna zamávala křídly a chlapec zpanikařil. Seběhl k potoku a vstoupil na led, který zapraskal. Udělal další krok a u břehu to ruplo. Měl strach, aby se neprobořil, ale touha chytit kachnu byla silnější. Postoupil o krůček a tentokrát se nic nestalo. Skoro nedýchal. Kachnu měl užuž na dosah ruky, rozeznával na ní každé peříčko, fascinovalo ho její malachitové zbarvení hlavy, které přecházelo do hluboké černě u kořene zobáku, všiml si výrazu očí, předklonil se a vtom led povolil. Ocitl se ve studené vodě, sahala mu až do pasu, a divoká kachna začala zoufale bojovat. Tloukla křídly do uvolněného ledu, a když se na ni chlapec vrhl, zobákem mu uštědřila nejednu ránu. Levou rukou si ji přitáhl k sobě a kamenem protkaným zlatými žilkami bušil do rozpukaného ledu, aby ji vyprostil. Konečně se mu to povedlo. S divokou kachnou v náručí vystoupil na břeh a rozběhl se k místu, kde nechal školní brašnu. Vysypal knihy i sešity. Zmrzlou a vyhladovělou kachnu se do ní pokusil nacpat, ale znenadání si vzpomněl na učitele. Raději toho nechal. Přitiskl ptáka k hrudi a zamířil k domovu zkratkou přes pole pokrytá popraškem sněhu. Do kraje se vkradl večerní soumrak a znatelně se ochladilo. Mokrý oděv na chlapcově těle začal tuhnout, ale jemu nebyla zima. V dlani cítil tlukot kachního srdce. Začal zpívat píseň, která neměla slova. Byla o tom, jak chlapec chytil divokou kachnu a zachránil ji před zmrznutím.

V domku na samotě se už svítilo. Představil si, jak matku překvapí, a ve tváři se mu objevil sebevědomý úsměv. Do zahrady vstoupil brankou a v chodbě, kde se po příchodu domů přezouval, dělal co největší hluk, aby na sebe matku upozornil. Dostavila se během okamžiku, a když uviděla, jak je promáčený, zoufale vykřikla: „Tomáši, cos to proboha vyváděl? Ty nemáš rozum!“ Vrhla se k němu a rychle ho začala svlékat. Divoké kachny v rohu chodby si nevšimla. Lamentovala, že tohle určitě odstůně, a kachna se mezitím v teple trochu vzpamatovala. Znenadání vzlétla a přes kuchyň, kde jedním křídlem smetla ozdobný talíř a hodiny, zamířila do obývacího pokoje. Posadila se na televizi a rozhlížela se po okolí. Když ji chytili, v pokoji to vypadalo jako po boji. Rozzlobená matka uklízela střepy a chlapec odnesl divokou kachnu do sklepa. Do misky, kterou položil vedle kotle ústředního topení, nalil mléko a nalámal několik rohlíků. Nechal rozsvícené světlo a vrátil se do bytu. Po večeři dostal horečku a musel do postele. Vypil hrnek lipového čaje a spolkl dva acylpyriny, ale nevadilo mu to. Zachránil přece divokou kachnu, kterou si zcela určitě ochočí. Usínal s báječným pocitem, že má konečně něco, co se vyrovná i Honzově ráčkující kavce. To budou kluci koukat!

V noci ho probudily hlasy z kuchyně. Matka tvrdila, že divoká kachna udělala škodu za několik set korun a musí z domu. Otec ji chlácholil, ať si raději vzpomene na slova psychologa, který chlapce vyšetřil na doporučení učitele. „Hned ráno ji zastřihnu křídla, pak nepřeletí plot, a až Tomáše omrzí, uděláš nám z ní dobrou baštu!“ zakončil debatu otec. Světlo v kuchyni zhaslo a v chlapci by se krve nedořezal. Potichu vstal a vykradl se do chodby. Miska u topení byla prázdná. Kachnu objevil až v nejvzdálenějším koutě sklepa. Uchopil kachnu do náruče, přitiskl ji k sobě a na tváři cítil její hebké peří. Modrým fixem jí udělal na zobáku proužek, aby ji v budoucnu poznal i na dálku, odnesl ji na zahradu a u plotu ji vyhodil do vzduchu. Zamávala křídly a zamířila k noční obloze. Po návratu do postele si utřel slzy, ze školní brašny vytáhl kámen a začal si ho prohlížet. Zlaté nitky se v měsíčním světle blyštěly a naplnily chlapcův pokoj jasem, v němž okolní věci získávaly neopakovatelnou krásu a tajuplný nádech. Usnul a kámen, který mu vypadl z ruky, se zakoulel pod psací stůl do míst, kam nikdy nedosáhne vysavač ani koště.

Předchozí výběr je z povídek, které jsem publikoval v tisku.

ZLODĚJ

Slýchával jsem o něm dost často v dětství. Pocházím z města, kde se často tvrdilo mezi dospělými, že ukradl celé sídliště a odvlekl ho do Děčína na Kamenickou.

Představoval jsem si ho jako hrozného siláka, který se češe na patku s havlem, aby vypadal jako frajer, má tetovaní na svalnatých předloktích, šátek na krku a zručně koulí plnou popelnici k popelářskému vozu, kde ji s kolegou zavěsí, pak to zasyčí a zarachotí obsah sypaný do nákladového prostoru. Chlapík si všimne mého pohledu a pohrdavě procedí skrz zuby: „Nepleť se tu, smrade, abys nepřišel k úrazu!“ Prstem mi udělá čmouhu na tváři, popadne vyprázdněnou popelnici a se smíchem plným zkažených zubů ji odvalí na místo, kde stála, s lehkostí obra, který večer cestou z hospody podpírá domy, aby se nezbortily. Dlaní se opře o každou zeď a hlasitě vyhrožuje nějaké nepřítomné paní, že ji přizabije, až ji jednou chytne. Později jsem se dozvěděl od babičky z Palackého ulice, že mu utekla s nějakým úředníkem do Děčína. Taky mu ji někdo ukradl a asi mu hodně chyběla, křičel s takovým zoufalstvím. V mých dětských představách se stal neznámý zloděj ještě víc nebezpečný, a když mě jednou tatínek požádal, abych se oblékl do svátečních šatů, že si s ním musí něco vyřídit, nebylo mi do smíchu a celou cestu jsem trnul strachem, jestli se vrátíme ve zdraví domů.

V Děčíně jsme navštívili nějakou budovu plnou kanceláří a pak mě tatínek vzal na most přes řeku. Dívali jsme se do hloubky pod sebou na veliké lodě a on tvrdil, že po Labi doplují až do nějakého přístavu, jehož název mi připomínal Rumburk, kde jsem se narodil. Nad městem se tyčila stěna nějakých pastýřů s domečkem jako z pohádky a poprvé jsem uviděl opravdový zámek.

Tatínek se zastavil v restauraci na pivo, kde sedělo plno siláků, bavili se spolu o práci na nějakých šífech a jeden mi dal americkou žvejkačku. Přestal jsem snít o tom, že se stanu popelářem, je mnohem zajímavější plout někam daleko s pusou plnou žvýkaček.

Cestou na nádraží jsme potkávali hezky oblečené lidí v rušných ulicích se spoustou obchodů a moc jsem si přál, abychom tady mohli bydlet s maminkou i sestrou, ale tatínek se smál s tvrzením, že do paneláku jenom přes jeho mrtvolu.

Asi se bál, že silák Okres by znovu ukradl sídliště a odvlekl je do jiného města.

Vladimír Ondys 9. 11. 2004

NOC NA KAMENICKÉ ULICI

Ležel jsem v manželské posteli mezi Vendou a jeho ženou Jiřkou. Přála si to, aby na ni nevlezl, když je tolik opilý, a neudělal jí čtvrté děcko. Poslouchal jsem dech spících a díval se střídavě do stropu i okna a čekal, zda se objeví i tady.

Po zakotvení na Vaňově jsme pokračovali vlakem do Děčína, táhli hospodami, a když jsme dolámali všechny šreky s jinými posádkami u piva na Daliborce, hospodskej se rozhodl zavřít, že nadešla policejní hodina. Zůstal jsem stát na chodníku jenom s lodníkem Vendou.

Tvrdej chlap. Ani rána lahví od šampusu ho nesrazí na zem. Dostal s ní do hlavy v pajzlu na Národní třídě vedle Zlatý kapličky při rvačce kvůli přelétavým holkám a šífáci vyhráli nad montéry od Metrostavu několik zubů, sluneční brýle a zlomenej deštník. Tloukla nás s ním během potyčky křiklavě zmalovaná stařenka a spílala nám, že jsme ji neoslovovali: „Paní hraběnko!“

Taková pitomost v době totality.

Venda tvrdil, že mi už nikdo nezastaví v cestě na sever. Můžu přespat u nich, ale musím se chovat tiše, mají malý byt. Jiřina nám určitě vyčiní za pozdní příchod i opilství. Nesmí však křičet, aby nevzbudila ostatní.

Zaslechl jsem nárazy do skla a uviděl ji.

Můra kroužila kolem lampy a snažila se ze všech sil navodit dojem, že žárovka svítí. Sametově majestátní se smrtihlavem na zádech.

Nezklamala.

Je to můj souputník.

Venda se rozesmál ve snu a Jiřka zavzdychala. Nemohla k manželovi, stal jsem se zdí, která je oddělila. Pak se převalila na břicho a přehodila přes mě nohu s lýtkem o velikosti sudu.

Ráno po probuzení jsem si protřel oči.

Kolem manželské postele stáli rodiče Jiřky, bratr se švagrovou a dvěma dětmi, Vendovy tři dcery.

Nejmenší ukrývala něco v dlaních.

Všichni mlčky zírali a čekali na naše probuzení.

Nejmladší znenadání řekla: „Koukej, strejdo!“ a z rozevřených dlaní vyletěl motýl.

Pestře zbarvený.

Vladimír Ondys 13. 11. 2004

DOMOV

Lodní pytel se špinavým prádlem nechal za dveřmi.

„Proč nejsi oholený, vypadáš pohuble!“ přivítala ho matka jedním dechem a odvlekla do kuchyně.

„Nemám hlad, dal jsem si párek na nádraží.“

„Kolikrát jsem ti říkala, abys podobné věci nejedl. Chceš si zničit žaludek?“

„Musím s tebou mluvit dřív, než přijde táta.“

Přistoupila k němu se zkoumavým pohledem. Snad hledala křížek na čele, který mu nenápadně dělala před odjezdem proti jeho vůli. Nesnášel podobná gesta a cizí doteky. Odpouštěl je pouze nejbližším.

Přejela mu dlaní po tváři.

„To ještě chvilku počká. Dostala jsem pár vajíček od Dvořákové. Jsou domácí.“

Podíval se na hodiny a přikývl. Nic jiného mu stejně nezbývá. Potřebuje ji získat jako spojence proti otci.

„Tys pil?“

„Jenom jedno pivo. K tomu párku…“

Přikrčila se.

„Víš, jak dopadl Josef!“

Znělo to trpce s přijatou pokorou k osudu, který je neomylný a platí pro každého bez výjimky.

Postavila pánev na plynový sporák a nalila olej. Brala vejce z plata, jedno po druhém rozbíjela o hranu pánve, ke každému nedůvěřivě přičichla a vzápětí vylila žloutek s bílkem na rozpálený olej. Pokaždé to trochu zasyčelo, ale vždy o něco méně.

Rád ji pozoroval při vaření už od dětství.

Posadil se ke stolu a sledoval, jak krájí chleba a krajíce pokládá na mělký talíř. Znenadání se ho zmocnila touha povědět jí něco příjemného. Doufal, že mu to pomůže usnadnit vysvětlení, proč přijel naposledy.

„Se solí a pepřem bys to neměl tolik přehánět.“

Přežvykoval beze spěchu a přemýšlel.

Matka domyla použité nádobí a posadila se na židli u protější strany stolu. S rukama pod bradou se dívala na syna. Zapomněla na bolest nemocné páteře, která jí nedovolila žít i pracovat, jak by si přála. Operace nezaručovala potřebný výsledek a lékař ji doporučil, ať se smíří se zhoršujícím stavem. Deprese nebudou mít obludné účinky.

„Škoda, že nejde nějak zařídit, aby se vrátilo tvé dětství. Jsem tu celé dny sama. Dáme si kafe?“

Přikývl.

Tichým hlasem vyprávěla nějakou tuctovou příhodu a nevšímala si jeho mlčení.

Vzpomněl si na dárek a naznačil, že se vrátí za okamžik.

Zalovil v lodním pytli a vytáhl předmět zabalený do špinavých svršků.

Na stůl postavil zahradního trpaslíka.

Nádherně kýčovitý. Zapůsobil na něho pestrostí barev. Symbolizoval rozdíl mezi šedivou tlupou zachmuřených trpaslíků s pohledem upřeným ke světlým zítřkům a okamžitou radostí ze života lidí za oponou.

Matka nevěděla, jak se má zachovat. Řekla: „Hm.“ A v podivném tichu to připomínalo výbuch.

Přepadl ho pocit podobný noční můře z dětství.

Hnědozelenou barvu protkávaly žilky zlata. Pijavice nebyla slizká, jak se vždy bláhově domníval při pohledu pod hladinu rybníka. Její dotek cítil jako oblak jemného peří. Nemohl se nadechnout. Ze všech sil se snažil vymanit, ale neměl dost síly. Kristus sestoupil z obrazu nad postelí, posadil se na pelest a díval se hlubokým pohledem plným smutku. Konejšivě šeptal nějaká slova. Otevřel oči. Matka seděla na jeho místě a tvrdila, že jeho alergie propukla s větší silou než posledně. Nemusel do školy.

Začal jí vyprávět o snu.

Povzdechla: „Neměl bys tolik přemýšlet.“

Měla smutné oči.

Znenadání věděl, že ze sebe nedostane ani jednu pracně přichystanou větu o emigraci.

Přišel o odvahu k rozhodujícímu kroku.

Proč člověk musí mít někoho rád, když ho většinou nejbližší uvězní na nejdéle?

SEN

Probudilo mě naříkání a pláč.

Otevřel jsem oči.

Polštář jsem měl zmáčený slzami.

Je nad ránem a město odpočívá. Za obzorem se slunce začíná prát s raním šerem.

V pokoji se mnou nikdo nespí.

Jsem osamělý spáč a brečím.

Šokující zjištění!

Vždycky mě fascinuje existence něčeho, o čem jsem se domníval, že to už neexistuje. Pláč prý očišťuje duši mnohem účinněji nežli smích.

Uvařil jsem kávu a zapálil cigaretu.

Na balkóně srkávám vřelý nápoj a usilovně přemýšlím. Snažím se vydolovat sen z podvědomí. Je to velmi náročné, ale vrací se po chvíli soustředění.

Přichází ke mně táta a nejsem sám sebou, mám podobu svého dědečka, jeho otce. Je to zvláštní mít nezvyklou totožnost. Snad k ní došlo jenom proto, že jsme se spolu přestali stýkat po smrti maminky. Trvá to roky. Máme tvrdé palice. Nelíbí se mu můj styl života a mně zase jeho kecy o poctivý práci ve fabrice. Nejvíc ho vytáčí zrzavej prcek v televizi. Až k nepříčetnosti. V jeho očích je to naivní idiot, kterej by za války nepřežil ani vteřinu. Když ne nepřítel, zastřelili by ho podřízení vojáci, aby se vyhnuli smrti kvůli jeho blbosti. Mně byl lhostejný. Život mě naučil, že není zlato všechno, co se třpytí. Nejošidněji se blýská pozlátko.

Táta po mně pokukuje a pak tvrdí: „Dědku, je to v prdeli, jsme staří chlapi a musíme odejít!“

Co je to za blbost?

Pravidelně dostávám zprávy od sestry o jeho zdravotním stavu a měl by být v nejlepší kondici. Prošel celkovým vyšetřením v nemocnici a lékař mu gratuloval. Mnohem mladší by mu mohli závidět. Ráno zavolám domů.

Šel jsem dospat a doufal v příjemnější sen.

Žádný se nedostavil.

V osm mě probudil spolumajitel firmy, musíme odjet do Karlových Varů, kde nás čeká obchodní jednání.

Cestou mu vypravuji svůj zážitek a ptám se, jestli nebudu vypadat jako cvok, když zavolám sestře.

Směje se na celé kolo a tvrdí, že podobných píčovin se mu zdálo. Mám to pustit z hlavy nebo se zblázním. Podle něho jsem přetažený z práce. Po návratu si zaflámujeme v oblíbeném baru a sbalíme přítulné slepice.

To bílý dnes musí ven, sex uvolňuje napětí.

Před lety jsme seděli v penzionu s majitelkou, varovala nás před stresem z podnikání. Zákeřný parchant. Nebral ohled na miliony a dostal ji na půl roku do blázince. Ze všech obchodních aktivit si ponechala hotýlek jako klícku pro bohatou klientelu. Opili jsme se v baru s pilotem lufthansy a skončili v bordelu. Z klína jedné z dívek tryskalo šampaňský, pilot se svlékal u tyče, aby oslnil, a dva následující týdny jsme dřeli zadarmo. Stres nás honil po republice od města k městu. Zatím nám nestačil dát osudovou babu, ale veselých kurev bylo požehnaně.

Pustil jsem sen z hlavy. Čekal nás náročný den.

Věnoval jsem se zákaznici a přes koleno lámal angličtinu. Odborné výrazy jsou hlavolam.

Společník vstoupil do dveří a barva pleti připomínala mléko.

Vůbec ho nemusím, postrádám v něm alkohol.

Přebral mi zákaznici a dodal, ať okamžitě zavolám sestře. Volal synovec na jeho mobil.

Můj byl nedostupný, aby mě nerušil při jednání.

Poslouchám vyzvánění a zírám na vřídlo. Kolísavě tepe v prosklené kopuli. Spring water… Při autonehodě podobně stříkala krev jedné z obětí. Zničila mi drahý oblek, ale vydržel jsem mačkat tepnu až do příjezdu sanitky.

Sestra pláče.

Něco říká, vůbec jí nerozumím, ale tuším.

Cítím chlad kolem žaludku, stoupá vzhůru k srdci a tiskne hrdlo.

Je to reakce na náhlý vedro, sen byl předzvěstí smrti.

Musím domů.

V telefonu slyším hlas švagra. Jezdí se sanitkou v nemocnici a tvrdí, že táta to má odbitý. Umíráček mu zaklinkal mezi lidmi. Je to zhruba dvě hodiny, co mu sfoukli svíci. Při nákupu mu prasklo srdce v obchodním domě, když vracel lahve od piva.

Umřel v botách a nenáviděl střelný zbraně.

Moje: „Proč?“ ho doprovázelo už od dětství.

Nikdy se nedozvím jeho největší tajemství.