|
Zatím co
naše staré názory se neustále mění a staré opory společnosti se postupně
rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam
neustále vzrůstá. Dvacáté století můžeme opravdu označit, tak jak to Le Bon
ve své knize Psychologie davu předpokládal, a to věkem davů.
Ještě neuplynuly ani dvě století od té doby, kdy tradiční politika států a
soupeřství panovníků byly hlavními faktory historického dění. Mínění davů
nemělo zpravidla žádného významu. Tradice politické, osobní snahy vládců a
jejich soupeřství znamenají dnes málo. Hlas davů nabyl převahy. Ten diktuje
panovníkům, jak se mají chovat. Duše davů a nikoliv již rozhodnutí vládců
určují osudy národů.
Abychom pochopili uvažování davů, uvedeme si příklad, jak by dav reagoval v
následující situaci. Chce-li např. zákonodárce stanovit novou daň, má snad
volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta
nejméně spravedlivá daň může být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně
nápadná a na pohled nejméně těžká. Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem
přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů
spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem.
Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla
najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí.
Vezměme si, že by každý občan platil daně tak, jako podnikatelské firmy na
konci roku (navíc samotní podnikatelé mají tu možnost, převážnou část této
sumy odepsat si jakožto nové investice). Místo denně splácených neviditelných
haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím
vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal
stranou po haléřích; tento ekonomický postup předpokládá však jistou dávku
prozíravosti, které jsou davy neschopny.
Uvedený příklad osvětluje naráz davovou mentalitu. Ta také neunikla mnohým
psychologům, úspěšným vůdcům; ale zákonodárci, neznalí duše davů, ji nemohou
pochopit. Dosud nebyli zkušeností dostatečně poučeni, že lidi nelze nikdy
vést předpisy čistého rozumu.
V běžném smyslu znamená slovo dav shromáždění jakýchkoliv jedinců bez ohledu
na jejich národnost, povolání nebo pohlaví a bez ohledu na náhodu, která je
svedla dohromady.
Z psychologického hlediska nabývá však slovo dav zcela jiného významu. Za
jistých daných okolností - ale jenom v nich - má shromáždění lidí nové
vlastnosti, které se značně liší od vlastností jedinců, kteří je skládají.
Vědomá osobnost tu mizí a city i myšlenky všech jednotek jsou zaměřeny týmž
směrem. Tvoří se kolektivní duše beze vší pochybnosti přechodná, která však
má velmi určité vlastnosti. Z pouhého seskupení se stalo to, říkáme dav
organizovaný, nebo chcete-li, dav psychologický. Ten pak tvoří jedinou bytost
a je podroben zákonu duševní jednoty davů.
Charakteristické známky davu jsou následovné:
Ztráta uvědomělé osobnosti, zaměření citů a myšlenek týmž směrem. Logické
uvažování a inteligence davu klesá na úroveň primitivního jedince, zatímco
tendence a schopnost k uskutečňování činů je obrovská. Nejnápadnější jev,
kterým se projevuje psychologický dav, je tento: ať jsou jedinci, ze kterých
se skládá, jacíkoliv, ať jejich způsob života, jejich zaměstnání, jejich
povahy nebo inteligence se jakkoliv shodují nebo liší, nabývají prostě tím
faktem, že jsou přetvořeni v dav, jakousi kolektivní duši. Tato duše
způsobuje, že cítí, myslí a jednají naprosto odlišně než by každý z nich
cítil, myslil a jednal, kdyby byl sám. Nedochází k pouhému sčítání prvků, ale
k jejich kombinaci a utvoření nových vlastností.
Kdyby se individualita v davu omezila na sloučení svých obyčejných
vlastností, vznikl by prostě průměr, nikoli však vytvoření nových vlastností.
Jak tedy vznikají nové vlastnosti?
Vznik zvláštních vlastností davů určují různé příčiny.
První příčinou je, že jedinec nabývá v davu již pouhou skutečností, že je
součástí většího počtu lidí, pocit nepřekonatelné moci, která mu dovoluje
povolit pudům, jež by osamocen nezbytně potlačil. Jelikož je dav anonymní, a
proto nezodpovědný, ustoupí jedinec těmto instinktům tím spíše, že mizí úplně
pocit zodpovědnosti, který ho jinak vždy zdržuje či svazuje.
Druhou příčinou je duševní nákaza, jež rovněž podmiňuje u davů projev
zvláštních vlastností a určuje zároveň i jejich směr. Nákaza je snadno
zjistitelný, ale dosud nevysvětlitelný jev, který lze přičíst k jevům povahy
hypnotické, kterou budeme studovat dále. Le Bon tvrdí, že v davu je každý čin
a cit nakažlivý, a to do té míry, že jedinec velmi často obětuje svůj osobní
zájem zájmu kolektivnímu. Je to vlastnost, která je přímo protichůdná jeho
přirozené povaze a člověk je jí schopen výhradně jako součást davu.
Je ovšem opravdu altruismus tak nepřirozený? Podíváme-li se na tuto otázku z
pohledu dnešní sociobiologie, můžeme dospět v mnoha případech k právě
opačnému výsledku. Nesmíme zapomínat, že každému jedinci, třebaže si to
nemusí uvědomovat, jde v životě převážně o blaho svého budoucího potomstva.
Jaký je zájem kolektivu při davových demonstracích, pučích či revolucích?
Především změna dosavadní situace. A to každým jedincem, jež je součástí
davu, je tato změna předpokládána jako změna k lepšímu, i když může dokončení
této změny trvat roky či desetiletí. Stejně tak jako u listopadové revoluce v
našem státě v roce 1989. Vypořádání se se starým režimem a napravení
veškerých jejích škod napáchaných za více než čtyřicet let nám zabere roky a
možná i desetiletí. Tím všichni lidé, kteří se podíleli na této revoluci,
podíleli se také, třebaže nepřímo, na svých osobních zájmech, a to na lepší
budoucnosti pro své děti a další generace.
Třetí příčina je zdaleka nejdůležitější, poněvadž podmiňuje v davovém jedinci
zvláštní vlastnosti, naprosto odporující vlastnostem osamoceného jedince. Tím
je sugestibilita, jejímž následkem je ostatně i výše uvedená nákaza.
Pečlivá pozorování svědčí o tom, že jedinec, který je nějakou dobu uprostřed
jednajícího davu, je brzo přiveden - působením proudění, které z davu vychází
nebo z jakékoliv jiné nám neznámé příčiny - do zvláštního stavu. Le Bon tento
stav přirovnává stavu, který je podoben onomu, do něhož se dostane
hypnotizovaný v rukou hypnotizéra. "Jelikož život mozku je u
hypnotizovaného paralyzován, stává se tento otrokem všech svých nevědomých
činností, které hypnotizér ovládá podle své libosti. Vědomá osobnost zmizela
a vůle a úsudek jsou ztraceny. City a myšlenky jsou zaměřeny směrem, určeným
hypnotizérem."
Jistě je toto dobré přirovnání, díky kterému si můžeme do určité míry
objasnit působení davu na jedince. Ovšem tak úplně s tím souhlasit nemohu.
Jak dnes víme, při hypnóze hypnotizovaný člověk nikdy neudělá to, co by se mu
za normálních okolností bytostně příčilo. Například nikdy na rozkaz hypnotizéra
neskočí z okna, ani nezabije jiného člověka - samozřejmě pokud se nejedná o
vraha, kterému něco takového přijde vcelku normální a běžné. Bereme-li v
potaz skutečnost, že ovlivnitelnost hypnotizovaného člověka má určité limity,
které nelze překročit, dovolil bych si totéž tvrdit i o ovlivnitelnosti
jedince davem.
Jak jsme již řekli při studiu základních vlastností davu, je dav veden téměř
výhradně nevědomím. Jím uskutečněná jednání mohou být dokonalá co do svého
provedení, ale poněvadž nejsou řízena vědomě, jedná zde jedinec podle
nahodilého podráždění. Dav je hříčkou všech vnějších podnětů, odráží jejich
stálé obměny a proto je otrokem popudů, které přijímá. Na osamoceného jedince
mohou působit stejné podněty jako na člověka v davu, ale nepovolí jim,
říká-li rozum, že je nevhodné jim ustupovat.
Dav však není jen popudlivý a proměnlivý. Právě tak jako divoch nesnese, aby
se něco postavilo mezi jeho přání a vyplnění této žádosti. Snáší to tím hůře,
čím více mu množství dává pocit neodolatelné moci. Osamocený jedinec dobře
ví, že nedokáže sám zapálit komplex budov nebo vyplenit skladiště, pokušení
provést takové činy ho sotva napadne. Tvoří-li však součást davu, může nabýt
i tak silného pocitu moci, vyplývající z množství, že podlehne prvnímu
podnětu k vraždění a loupení. Nečekaná překážka bude zuřivě odstraněna.
Cestou sugesce a nákazy bývá často tak zvaný zázrak spatřený zprvu jen jedním
člověkem, přijat ihned všemi. Takový je průběh těchto, v dějinách tak často
se vyskytujících hromadných halucinací, které mají na první pohled všechny
klasické známky pravosti, protože jde o jevy potvrzované tisíci lidmi. Této
zásadě neodporuje duševní kvalita jedinců, kteří dav tvoří. Tato kvalita je
bezvýznamná. Nevzdělanec i vědec se stávají stejně neschopnými pozorování,
jakmile jsou v davu.
Následující příklad patří k nejlepším, poněvadž jde o hromadný přelud řádící
v davu, ve kterém byli jedinci všech druhů, nejprostší i nejvzdělanější.
Vypravuje ho námořní důstojník Julien Félix ve své knize o mořských proudech.
Fregata La Belle-Poule kroužila po moři, aby vyhledala korvetu Le Berceau, od
které byla odtržena prudkou bouří. Byl jasný, slunečný den. Náhle stráž hlásí
plavidlo bez stožárů. Mužstvo se zadívá určeným směrem a skutečně všichni,
plavčíci i důstojníci, vidí zřetelně vor přetížený lidmi a vlečený čluny, na
kterých vlají tísňové signály. Admirál Desfossés rozkázal spustit člun, aby
spěchal ztroskotaným na pomoc. Blížící se plavčíci i důstojníci, kteří do
něho vstoupili, "viděli zmítající se zástup lidí spínajících ruce a
slyšeli tlumený a zmatený šum velkého množství hlasů". Když však člun
dorazil k domnělému voru, spatřili pouze několik větví, pokrytých listím a
urvaných ze sousedního pobřeží. Před tak hmatatelným důkazem ovšem přelud
zmizel.
Na tomto případě jasně vidíme mechanismus kolektivního přeludu tak, jak jsme
ho právě vyložili. Na jedné straně byl dav v pozorném očekávání, na druhé
straně sugesce, způsobená stráží, hlásící ztroskotanou loď na moři, sugesce,
která cestou nákazy byla přijata všemi přítomnými plavčíky i důstojníky.
Dalším příkladem, jež Le Bon uvádí ve své knize, je novinová zpráva o dvou
utopených děvčátkách vytažených ze Seiny. Tyto děti byly nejprve zcela určitě
poznány asi tuctem svědků, všechna jejich tvrzení byla tak shodná, že vyšetřující
soudce neměl nejmenších pochybností. Dal tedy vystavit úmrtní listy. Ale
zrovna, když se mělo přikročit k pohřbu, vyšlo náhodou najevo, že obě domnělé
oběti jsou spokojeně živy a že se jen velmi málo podobají utopeným děvčátkům.
Opět tvrzení prvního svědka, který se stal obětí mylné představy, stačilo k
ovlivnění všech ostatních.
Takovýchto a jím podobných příkladů bychom mohli uvést spoustu, nicméně
pojďme dál. Hromadná pozorování davem jsou ze všech nejklamnějších a
zpravidla prostě představují iluze jednotlivce, který pak cestou nákazy
působil na ostatní. Nespočetná řada faktů dokazuje, že k svědectvím davů je
třeba mít naprostou nedůvěru. Logika zařazuje souhlasná svědectví četných
svědků do kategorie nejpřesvědčivějších důkazů, kterých se můžeme dovolávat,
chceme-li přesně rekonstruovat nějakou událost. Ale to, co známe z
psychologie davů, nám ukazuje, jak se v tomto směru mýlí. Nejpochybnější jsou
beze sporu ty události, jež byly pozorovány největším počtem lidí: říci, že
nějaká událost byla souhlasně zjištěna tisícem svědků, znamená, že skutečnost
se podstatně liší od podané zprávy.
Ať jsou city projevované davem dobré nebo zlé, mají vždycky dvě vlastnosti:
jsou velmi jednoduché a velmi přehnané. I v tomto směru jako v tolika jiných,
blíží se jedinec v davu bytostem primitivním. Neschopen odstupňování vidí
věci jenom v hrubých rysech a nezná mezistupně. Přehánění citů v davu je
zesíleno tím, že projevovaný cit se pomocí sugesce a nákazy velmi rychle šíří
a tak zjevný souhlas, se kterým se setkává, velmi stupňuje jeho sílu.
Prudkost citů u davů, hlavně u davů různorodých je ještě zvyšována tím, že
nemají pocit odpovědnosti. Vědomí naprosté beztrestnosti - a to tím silnější,
čím je dav početnější - a vědomí značné okamžité moci, způsobené množstvím,
dovolují skupině city a činy, jež jsou nepředstavitelné u osamoceného
jedince.
Nelze prohlásit za všeobecně platné pravidlo, že rozumové úvahy nemají na
davy žádný vliv. Avšak argumenty, kterých užívají a které na ně působí, jsou
z logického hlediska podřadného druhu. Charakteristickou známkou davové
logiky jsou jednak asociace věcí sobě nepodobných, které mají k sobě jen
zdánlivé vztahy, jednak bezprostřední zevšeobecňování výjimečných případů.
Právě asociace tohoto druhu jsou vždy davům předkládány řečníky, kteří s nimi
umějí zacházet. Jen takové asociace mohou ovlivnit davy. Řetězec přísně
rozumových úvah by byl davům naprosto nepochopitelný, a proto můžeme říci, že
neuvažují nebo uvažují chybně a že na ně úvaha nemá vliv. Při četbě některých
proslovů užasneme, že přes to, že byly tak slabé, měly tak ohromný vliv na
posluchače; při tom ovšem zapomínáme, že byly sestaveny pro uchvácení davů a
ne jako četba pro filozofy.
Le Bon uvádí, že všechny formy davových přesvědčení mají náboženský
charakter. Náboženskými nejsme jen tehdy, uctíváme-li nějakého boha, ale i
tehdy, když dáváme všechny síly svého ducha, veškerou oddanost své vůle a
všechen žár fanatismu do služeb nějaké věci nebo bytosti, která se stává
cílem a vůdcem našich myšlenek a činů.
Právě u davů se tento náboženský cit velmi projevuje, má velmi prosté
charakteristické znaky: zbožňování domněle vyšší bytosti, bázeň před mocí,
která se jí přisuzuje, slepé poslouchání jejich rozkazů, neschopnost
rozebírat její dogmata, touhu šířit je a tendenci pokládat za nepřátele
všechny, kdo ji neuznávají. Ať se takový cit vztahuje k neviditelnému bohu,
ke kamenné modle, k hrdinovi nebo politické myšlence, zůstává vždy v podstatě
náboženským.
Nyní se zamysleme, jakou úlohu hraje výchova a vzdělání na psychologii davů.
Nejprve si přiblížíme jaká byla tato situace před sto lety.
"Učit se lekcím, znát z paměti gramatiku nebo učebnici, dobře opakovat a
napodobit, to je," jak píše bývalý francouzský ministr školství Jules
Simon, " podivné vychování, kde každá práce je opřena o víru v učitelovu
neomylnost a končí tím, že nás oslabuje a činí bezmocnými." Le Bon
navazuje, "tato výchova však představuje mnohem vážnější nebezpečí,
neboť vštěpuje tomu, kdo ji přijal, prudkou nechuť k poměrům, z nichž se
zrodil a neodolatelnou touhu z nich uniknout. Vytváří nám dnes v nižších
sociálních vrstvách armádu proletářů, nespokojených se svým osudem a vždy
připravených ke vzpouře, a ve vyšších vrstvách naši frivolní a zároveň
skeptickou a lehkověrnou buržoazii s její přímo pověrečnou důvěrou v
prozřetelnost státu, který však přesto ustavičně kritizuje, obviňujíc vždy
vládu ze svých vlastních chyb, ač je sama neschopna bez zakročení autority
cokoliv podniknout."
Autor dále vysvětluje situaci konkrétněji. Stát a jeho tehdejší způsob vzdělání
"vyrábí" všechny tyto držitele diplomů, ale je schopen zaměstnat
pouze malý počet těchto lidí. A protože počet vyvolených je omezený, je nutně
ohromný počet nespokojených. Ti jsou pak ochotni ke všem revolucím, ať je
kdokoliv jejich vůdcem a jakýkoliv jejich účel. Nabytí prakticky
neupotřebitelných vědomostí je bezpečný prostředek, jak udělat z člověka
revolucionáře. Le Bon pokládá tehdejší výchovu za nebezpečný prvek úpadku a
tvrdí, že výchova, která místo aby mládež povznášela, ji snižuje a kazí.
Porovnáme-li situaci o sto let později, najdeme určité shody a přeměny
zároveň. Opět jako příklad sáhnu po listopadové revoluci roku 1989.
Vzpomeňme, kdo spustil tuto revoluci. Nejprve to byli studenti, poté se
přidali učitelé, herci, umělci, posléze všichni ostatní. Zde vidíme onu shodu
s Le Bonem, ovšem jak se změnil přístup školství, změnil se i způsob, jakým
dnešní výchova působí na davy. Toto můžeme vypozorovat z projevů davu onoho
17. listopadu a následujícího týdne, kdy se dav pravidelně scházel na Václavském
náměstí a Letenské pláni. Jako účastník mohu doložit přítomnost nálady a
euforie přímo opačné násilí a bezohlednosti. Vezměme například, že jediná
výloha nebyla rozbita, naopak panovala láskyplnost a ohleduplnost. Kdykoliv
se někomu udělalo nevolno, okamžitě se tvořily koridory pro volný průjezd
sanitních vozů, každý pomáhal každému a v této jednotě byla tak mocná síla.
Závěrem k této myšlence mohu říci, že ani tuto variantu Le Bon nevylučoval,
když tvrdil, že: "duši davů lze alespoň částečně zlepšit nebo zhoršit
vzděláním a výchovou".
Moc slov je těsně spjata s představami, jež slova vyvolávají a je úplně
nezávislá na jejich skutečném významu. Obyčejně jsou nejpůsobivější právě ta
slova, jejichž smysl je nejméně vymezený. Takové jsou např. výrazy:
demokracie, socialismus, rovnost, svoboda apod., jejichž smysl je tak
nejasný, že k jeho přesnému vymezení by nestačily ani objemné knihy. A přece
je jisto, že se k jejich krátkým slabikám pojí síla opravdu magická, jako
kdyby obsahovaly rozřešení všech problémů. Shrnují v sobě různé druhy
neuvědomělých tužeb a zároveň i naděje v jejich uskutečnění.
Při studiu určitého jazyka vidíme, že slova, z nichž se skládá, se mění během
století dosti pomalu; co se však mění bez ustání jsou představy, jež
vyvolávají, nebo smysl, který se jim přikládá. Naprosto přesný překlad z
nějakého jazyka, zvláště jde-li o národy zaniklé, je nemožný.
Již od dob vzniku civilizací podléhaly davy vždy vlivu iluzí. Přes všechny
své pokroky nemohla dosud filozofie poskytnout davům žádný ideál, který by je
mohl okouzlit; poněvadž však potřebují iluze za každou cenu, obracejí se
pudově, tak jako hmyz, jdoucí za světlem, k davovým řečníkům, kteří jim je
poskytují. Hlavním faktorem ve vývoji národů nebyla nikdy pravda, nýbrž klam.
Le Bon říká: "...je-li socialismus dnes tak mocný, je to proto, že
představuje jedinou dosud žijící iluzi. Všecky vědecké důkazy nemohou
zastavit jeho postup. Jeho největší síla spočívá v tom, že je hájen lidmi,
kteří neznají skutečnou podstatu věcí, a proto se směle odvažují slibovat
lidem štěstí. Sociální iluze dnes vládne nad troskami minulosti a patří jí
budoucnost". Je až hrozivé, uvědomíme-li si, jakou měl autor pravdu.
Iluze úžasného socialismu vládla jenom v našem státě téměř půl století. Davy
nikdy nežízní po pravdě; odvracejí se od skutečností, které se jim nelíbí a
zbožňují klam, když je oslňuje. Kdo v nich umí vzbudit iluze, ovládne je
velmi snadno. Kdo se je snaží iluzí zbavit, stane se vždy jejich obětí.
Jde-li o to, uchvátit na okamžik dav a přimět ho k tomu, aby vykonal nějaký
čin, je třeba působit naň rychlou sugescí. Nejúčinnější je zajisté jít sám
příkladem. Dále je nutné, aby dav byl již jistými okolnostmi připraven, a aby
ten, kdo chce dav strhnout, měl vlastnost, kterou můžeme nazvat prestiž. Vůdcové
se především uchylují ke třem prostředkům: tvrzení, opakování a nákaza.
Čisté a prosté tvrzení bez zvažování a bez důkazů je jedním z nejjistějších
prostředků, jde-li o to, aby se nějaká idea ujala v mysli davů. Čím je
tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoliv důkazů a výkladů, tím
větší má autoritu.
Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno,
a to pokud možno týmiž slovy. Tvrzená věc se opakováním konečně ustálí v
myslích do té míry, že je přijata za dokázanou pravdu.
Nákaza nevyžaduje současnou přítomnost jedinců na jednom místě. Může působit
i na dálku pod vlivem jistých událostí, která zaměří mysli týmž směrem.
Výsledkem nákazy je přijmutí téže myšlenky a napodobování chování ostatních.
Nabývají-li názory, programované tvrzením, opakováním a nákazou velké moci,
je to proto, že nakonec získají sílu zvanou prestiž. Prestiž je ve
skutečnosti jakási fascinace, kterou náš duch pociťuje před určitým jedincem,
dílem nebo ideou. Tato fascinace ochromuje všechny naše kritické schopnosti a
naplňuje naši duši úžasem a úctou. City, jež pak vyvolává, patří do téže
třídy jako sugesce, které podléhá hypnotizovaný. Prestiž je nejmocnější
hybnou silou každé vlády a vůdcové by bez ní nemohli nikdy vládnout.
literatura:
Le bon - Psychologie davu
Edward O. Wilson - O lidské přirozenosti
Jozef Výrost, Ivan Slaměník - Sociální psychologie
|
