|
PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE
Dějinné pojetí:
Antika
Psychologie byla součástí filozofie, převládal spekulativní přístup. Hl
předmětem- duše
Aristoteles- Peri psychés- De anima- O duši
Člení duši na 2 velké třídy 1) rozum NÚS, 2) žádostivost OREKSIS,- emoce,
motivace, konace
Tomáš Akvinský
Rozpracoval konaci- vůli
René Descartes
Myšlenkově připravoval půdu pro změnu předmětu od duše k vědomí
II. pol. 19. stol.
Přeměna předmětu od duše k vědomí. Metoda analytické introspekce. Posun od
převahy spekulativního přístupu k empirickému. Výstavba laboratoří,
nejznámější v roce 1879 Wundtova laboratoř v Lipsku.
V této době se za předmět psychologie považovaly vědomé jevy- vědomí.
William James- později se posunul k pragmatismu. James zavedl řadu pojmů:
Proud vědomí- stream of consciousness, t.j. to, co máme k dispozici od
probuzení po usnutí. Úžina vědomí- pole vědomí, které má ohnisko a obvod.
Práh vědomí- je pohyblivý.
Jevy vědomí se zkoumaly elementovou metodologií- určitý atomismus. Jevy se
nejprve členily na elementy. Pozdější korekce- omezit se jenom na vědomí je
chyba, je to málo.
Freud- posun k černé stránce, vědomí pokrývá pouze část psychiky, nevědomí,
podvědomí, předvědomí- obecně mimovědomí. Jevy vědomí jsou menší než nevědomí
(špička ledovce).
Klasickou psychoanalýzu datujeme od počátku 20. století.
Behaviorismus
Počátek století v USA. Korekce předmětu psychologie na chování. Dosavadní
psychologie je příliš subjektivistická, zkoumá to, co nemůžeme přímo vědět.
John Watson- chování je to, co je zvnějšku pozorovatelné- posun od introspekce
k extrospekci.
Celostní psychologie- Gestalt psychologie
Max Wertheimer- Rozdíl je hlavně v přístupu. Není zde převaha analýzy. Celek
je víc nežli prostá suma částí. Povaha prvku je ovlivněna tím, v jakém se
nachází celku. Změnou jediného člena celku se změní i povaha prvku
Humanistická psychologie- psychologie třetí síly
Psychologie ve snaze o vědeckost příliš studovala zvířata, nemocné lidi.
Znovu se zkoumají lidé v jejich jedinečnosti, zdraví, normální lidé.
Abraham Maslow- Jiné kategorie osobnosti personality
Allport- analyzuje 50 definic osobnosti.
Předmětem psychologie je nyní mysl ale i chování (vnější činnost). Vnější a
vnitřní zkušenost. Nadpersonální záležitosti studuje transpersonální
psychologie.
Mysl, Duše, Psychika, Černá schránka
subjekt, systém
Podněty Odpovědi
Vstup Makrosystém Reakce
Situace Chování
Prostředí Vnější činnost
Výstup (Out put)
Introspekce- přímý způsob poznání sebe sama, jedinečné vidění světa
subjektem.
Kognitivní psychologie
May
Podmíněna počítači- umělá inteligence v analogii s inteligencí lidskou (první
počítač v Americe byl vyroben k vypočítání dostřelu- Enyak)
Začíná se rozvíjet v 60 letech. V současnosti se bouřlivě rozvíjí a mnohdy se
kombinuje s bilolog. přístupem- konekcionismus. Časem se expanduje i do
jiných oblastí nežli pouze kognice.
M.G. P. - Miller, Galanter, Pribram- " Plány a struktura chování".
Někdy jsou řazeni k pozdějším fázím behaviorismu.
Newell, Simon "Human problem solving" 1972
Posmer "Foundation of cognitive science"
Transpersonální psychologie
Stanislav Grof- přesah osobnosti, předmětem je rozšířené vědomí
a) linearita času- mizí časová orientace, identita v čase
b) rozlišování já a ne já, jehož základem je tzv. tělové schéma ( já začíná
tam, kde začíná kůže)- záleží na individualitě a kulturním zázemí.
Kosmické vědomí
Přesah osobnosti souvisí s kategorií Já (P. Říčan " Psychologie
osobnosti)
Vývoj já: To co mohu svobodně dělat (kol 3 let)
To čemu věřím- svět vnitřních hodnot- puberta
To co dělám- střední věk
To, co po mě zůstane
PSYCHOLOGICKÉ METODY
Pozorování
Výchozí základní metoda psychologie. Snaha nechat probíhat procesy, jevy tak,
jak jsou samy o sobě. Pozorovatele by nemělo být vidět, je rušivým elementem.
Volné nestrukturované pozorování, více strukturované pozorování, velmi
strukturované pozorování.
Introspekce- pozorování zaměřené dovnitř, je subjektivní.
Dotazování
Rozhovor- přímá komunikace psycholog proband- respondent
¨Dotazník- zprostředkovaný rozhovor: tužka, papír, počítač, internet.
Analýza produktu
Na jejím základě usuzujeme na psychiku tvůrce (např. kriminalistické ohledání
činu). Kresba rodiny, stromu, analýza dokumentu, obsahová analýza (Berelson).
Obsahy odpadkových košů. Produkty např. záměrné povahy nebo nezáměrné povahy.
Experiment
Nejvíce vysvětluje ve srovnání s pozorováním. Záměrně manipulujeme, ovládáme
a kontrolujeme proměnné. Aktivní manipulace.
Vstup mysl výstup- reakce
Navozujeme a ovládáme podnětové proměnné-nezávislé proměnné. Tyto jsou
nezávislé na pokusné osobě,ale experimentátor je ovládá. Odpovědi jsou na
subjektu závislé- závislé proměnné (na osobnosti, aktuálně probíhajících
procesech). Tyto proměnné registrujeme a zaznamenáváme- některé pozorujeme,
na jiné se dotazujeme, některé se promítnou do produktu (sedmičkový test).
Snaha zjistit, co se odehrává na základě co nejlepší znalosti vstupu a
výstupu, co se děje uvnitř (black box). Inferenční procesy- procesy
vysuzování co se děje vevnitř.
Podle seznamu indikátorů- výstupních reakcí se každý psycholog snaží
vysuzovat (ale bohužel každý něco jiného).
Typy vědecké racionality (v psychologii) a jejich demonstrace na příkladech
západního myšlení a orientálního přístupu. Možnosti a meze západní vědecké
racionality.
Západní racionalita
Rozumová abstrakce
Koncepční a konceptuální propracovanost zaměřená na získávání inf.- které
jsou v určitém relativním protikladu k :
-příme zkušenost
-vhledu
-intuici
-meditacím
-osvícení orientálního typu (např. hinduismus, buddhismus)
Západní přístup je převážně analytický, rozlišující a zaměřující se spíše na
rozdíly:
-induktivní
-objektivní
-generalizující
Pojmové vyjádření- pojmenování věcí atd. Koncepce a psychologická soustava
Aristotelova- věci mají svůj řád a systém (globalizace řádů).
Orientální přístup je spíše:
- syntetizující
- směřující ke ztotožnění s řádem věcí (např. Taoismus)
- deduktivní
- nonverbální
- subjektivní
- integrující
- duchovně individualistický
- spojený s etikou (konfucianismus)
Literatura v přednáškách.
PSYCHIKA JAKO CELEK A JEJÍ ČLENĚNÍ
Je mnoho hledisek.
Jedna z možností:
KOGNICE (poznávání)
EMOCE (city)
MOTIVACE (pohnutky)
KONACE (vůle, chtění, snahy)
Kognice
Získávání informací o světě kolem nás, o nás samých, o naší orientaci ve
světě (kde jsme byli a budeme), informace o informacích- víme, že správně
víme.
Emoce
Mají blízko k motivaci, dodávají nespecifickou energii, nespecifické
hodnocení (např. libost-nelibost)
Motivace
Energetizující funkce chování- dynamogenní, direktivní.
Konace
Energie je řízená, subjekt ji má k dispozici "přídavná palivová
nádrž"- volní úsilí, sebekontrola. Hlavní úloha volních procesů je
systémotvorná. Jiné pojetí- vůle jako dirigent.
Členění kognice a její struktura
ČITÍ
VNÍMÁNÍ
PŘEDSTAVIVOST
- obrazotvornost
- fantazie
- imaginativní aktivity
imaginační kód
MYŠLENÍ
ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ
INTELIGENCE
symbolické procesy, propoziční kód
PAMĚŤ
- vštípení
- uchovávání
- vybavení: znovupoznání
akt reprodukce
POZORNOST- dvě třetiny kognice, jedna třetina do vůle. Pozornost nemá produkt
(čití- počitek). Kognitivista Simon- nadbytek informací, pozornost slouží k
jejich selekci- integrující funkce, souvisí se sebekontrolou.
Emoce- citové jevy
Patří mezi intervenující proměnné. Psychologii to trvalo delší dobu, než se
dostala k poznání, že citové jevy, emocionální proměnné, citové proměnné,
patří mezi zvláštní třídu intervenujících proměnných. Vývojově byly nejspíše
prapůvodními psychickými jevy.
Názory na emoce v době, kdy byla psychologie součástí filozofie:
Aristoteles
NÚS- rozum
OREKSIS- žádostivost- v tom byly emoce zahrnuty velmi propleteně, cit je
podřizován žádostivosti.
Tomáš Akvinský
Věnoval se žádostivosti, zejména oblasti vůle. Vůle má stejně jako emoce cosi
hybného. Nerozeznávali rozdíly. Ve svém učení akceptuje kvalitativní
odlišnost emocionálních procesů od volních, zásadně nepozměňuje Aristotelovu
klasifikaci psychických funkcí, city rozděluje na nižší a vyšší.
René Descartes
Věnoval se převážně emocionálním funkcím, podal kategorizaci afektů,
zdůraznil význam podivu jako základu, z něhož vyrůstá afekt. Poukázal na
vnější faktory vzniku podivu jako jsou novost a náhlost podnětu (bývá s
emocemi spojena, např. hurikány)
Benedikt Spinoza
Zabýval se zvláště strukturou dispozic k afektům
David Hume
Rozděloval vášně a emoce na přímé a nepřímé, dospívá k hlubšímu rozpracování
pojmu emocionálních procesů, i když spekulativní povahy.
Christian Wolff
Rozlišuje dvě základní mohutnosti- Poznávací a volní. Cit je podřízen snaze.
Tetens
Zdůraznil, že cit je samostatnou psychickou funkcí a je nejen nesprávné, ale
přímo nemožné podřizovat city snaze. Tato myšlenka však zapadla, protože v
oficiální filozofii převládala scholastická interpretace Aristotelova učení.
J.J. Rousseau
Zdůraznil samostatnost citů
Emanuel Kant
Rozdělil psychiku na 3 funkce- trichotomie: poznávací, citové, volní
"Kritika soudnosti" - je zde hodně o citech
Pojmy libosti a nelibosti. Vliv citů na činnost- stenický (činy podporující)
astenický (činům bránící)
Brentano
Spojoval citové a volní funkce
Dnešní pohled na emoce
libost nelibost, strast atd.
slast indiference
příjemné
pozitivní
Takzvané Hédonické kontinuum
Aktivace AROUSAL (buzení, excitace) ŠKÁLA AKTIVAENÍ ÚROVNI
- extáze, vytržení, náboženská extáze, orgasmus, videcké, umilecké,
sportovní, afekt, rozjařenost, euforie
- rozčílenost, rozrušenost
- soustředinost, koncentrace, rozehřátá einorodost
- bdilé vidomí, bdilá pozornost
-únava- záleží na stupni, fluktuace pozornosti, denní sniní, dřímota, lehká
ospalost
- usínání
- spánek
- kóma
- klinická smrt
- O, když je elovik úplni mrtvý, pokud neviříme na reinkarnaci (řecko
karteziánská linie)
Ambivalence emocionálních jevů- dvoj a víceznačnost, problematika u
hédonického kontinua.
Emoce v současném pojetí mají tři stránky:
1) Tělesná, somatická
U této existuje určitá mez (tep, který může dosáhnout pouze určité hranice)
Typologie- Kretchmer- tělesný růst koresponduje s psychikou.
Sheldon, u nás Kuťák.
Behaviorismus redukoval emoce na žlázové pochody v organismu- neurohumorální
regulace.
2) Mentální- intrapsychická- fenomenologická
Je zde největší pestrost a jedinečnost. Potíž je v definování při reflexi
dochází ke změně, vnější pozorovatel je velkým zásahem. Emoce nejsou plně
vědomé ve svém prožívání, jsou na okraji úžiny vědomí. Komplikovaná
vernalizace, není možnost srovnání.
3) Behaviorální- expresivní- výrazová
Předstírat, zastírat, agragovat. Jde to u mentální složky, u tělesné pouze
trochu, u behaviorální složky to také jde.
Emoce se promítne do mimiky očí, vzdálenost- teritorialita- těžko rozlišit
přesně u tělesné, behaviorální stránky. Existují společné výrazy emocí, ale
ne všechny.
Teorie emocí
James- Langeova periferní teorie, klasická teorie emocí
Tuto teorii vymysleli nezávisle na sobě James 1884, Lange 1885.
Počátek vzniku moderních výzkumů, přechod od spekulace k empirii. Získala
velký obdiv. Chápali originálně sled změn, které vedly ke vzniku citových
jevů.
Emociogenní situace- velký pes a otevřená vrátka. Navodí nejprve reflexní
změny v činnosti některých tělesných orgánů. Pociťování těchto změn je
vlastním citem. Emoce nejsou ničím jiným, než prožíváním fyziologických
procesů v našich útrobách a svalech. (vnímání psa- tělesné změny, dle Jamese
viscerální, dle Langa oběhové- tyto změny prožíváme jako emoce- uvědomění si
emoce).
Časem James uvádí, že tato teorie je dobrá k uvědomování nižších citů, ne k
uvědomování si vyšších.
Jsme smutní protože pláčeme
Teorie se stala vlivnou, napomohla přechodu od spekulativního k empirickému
přístupu v oblasti emocí. Uvedla do pohybu řadu bádání.
Předchozí koncepce
Existuje emociogenní situace. Člověk ji citově prožívá- citové jevy. Toto
prožívání provázejí tělesné změny.
Walter Cannonova thalamická teorie
1931- článek v psychological review.
Kritika J-L teorie: Jestliže úplně oddělíme vnitřní orgány od ústředního
nervstva, neznemožní to, ani neovlivní prožívání emocí. Při různých citových
stavech lze pozorovat tytéž změny na periferii a to dokonce i v případě, že
se nejedná o stavy citové (průjem).
Změny ve vnitřních orgánech a některých částí těla spojovaných s city by
probíhaly v některých málo inervovaných oblastech a jejich spojení s mnohdy
neuvědomujeme. Emocionální zážitek si někdy uvědomíme ještě předtím, než se
rozvinou tělesné změny. Změny ve vnitřních orgánech jsou často příliš pomalé
na to, aby mohly navozovat city. Umělé navozování změn v domnělých oblastech
také city nenavodily. Hodně to zkoumal Sherington- zjistil všechny symptomy
vzteku u laboratorních psů i po operativním odstranění kožních a viscerálních
počitků.
J-L. teorie otevřela cestu ke zkoumání rozmanitých tělesných změn, které jsou
součástí citových jevů. Pokus vysvětlit fyziologický základ citů, ale na
periferii těžiště není.
Vlastní teorie
Cannon, později doplněno o zjištění Barda.
Odpůrce představy o zdroji citů v periferii. Navrhl umístit mechanismy tohoto
procesu do centra, do thalamu, jako jedno z podkorových center a hypothalamu
.
Jak kognice, vjemy získají emocionální zabarvení?
Za normálních okolností se tyto city neprojevují, ani je osoba vědomě
neprožívá, protože thalamus je pod stálým tlumivým účinkem mozkové kůry.
Jestliže jsou do mozkové kůry vedeny emociogenní senzorické podněty, začnou z
thalamu vycházet efferentní podněty do periferie, aktivuje se sympaticus,
kůra nadledvinek (vago- insulin) a dále vegetativní nervový systém, čímž
dojde k citovému chování. Toto si v kůře souběžně uvědomujeme jako
subjektivní citový zážitek. V této teorii je systematicky rozlišováno
emocionální chování (efferentní činnost thalamu směrem k periferii),
emocionální zážitek (afferentní vliv thalamu na cortex) Vzruchy běží z
receptoru nervovou drahou do thalamu. Samotná thalamická oblast stačí k
zajištění neuvědomělého emocionálního výrazu. Hypothalamické mechanismy
způsobují ovlivnění viscerální a svalové aktivity. Tyto orgány slouží k
zajištění bezprostředně naléhavých odpovědí.
Vzruchy mohou probíhat simultánně do kůry. Kůra- může zde být vyvolána
podmíněná odpověď, která může odstředivou drahou vést k inhibici výrazu
emocí. Cannon v r. 1915 zdůraznil, že organismus se připravuje na kritické
situace navozující strach nebo zlost mobilizací energie (poplachová teorie
emocí). Alarm- propojení se zátěží.
Námitky proti této koncepci
1) opírala se o pokusy s dekorikovanými zvířaty. Tato projevují reakce
zuřivosti i tehdy, když je jim spolu s jinými strukturami odstraněn i
thalamus. Zdá se, že rekce nevzniká až po odstranění některých částí
hypothalamu (psi a kočky mají pravidelnější lebku), ale Cannonovy názory
nelze poopravit přenesením centra emocí do hypothalamu, protože ten již nemá
přímé spojení se senzorickými drahami a nemá ani přímou senzorickou projekci
do cortexu, nemůže proto představovat strukturu dávající senzorickým podnětům
citovou kvalitu dle Cannonových představ. (Hypothalamus nemá přímé propojení.
2) Jestliže by kůra trvale tlumila thalamus, měla by u zvířat po dekortikaci
růst zuřivost, případně jiné citové projevy, ale to se neprokázalo.
Cannonova teorie pokročila v začleňování různých úrovní a mechanismů,
vzájemné ovlivňování.
Papezova a Mc Leanova teorie emocí.
1937 , 1949- navzájem se ovlivňovali.
Papez
První systematický pokus o vyčlenění takového systému mozkových struktur
řídících emocionální projevy, ve kterých má mozková kůra ústřední význam.
limbický systém
Anatomicky jde o značně složité a funkčně těsně spjaté podkorové a korové
struktury. Patří sem dále hippocampus, gyrus cinguli, corpora mammillariea,
septum, amygdala a další struktury.
Papez- viscerální teorie emocí
Korová reprezentace viscerálních podnětů je v gyrus cinguli. Předpokládají se
dva možné vstupy pro impulsy, které vyvolávají emoce. První vstup souvisí s
korovou činností a druhý s aktivitou hypothalamu. Vlastním sídlem emocí by
měl být gyrus cinguli v limbické kůře.
Papez v činnosti limbického systému rozlišuje:
a) projevy- výsledkem je citové chování, které je možné pozorovat navenek a v
periferii
b) procesy- výsledkem je citový zážitek, který se promítá do psychiky- t.j.
fenomenologicky.
Zdůraznil význam hippokampu a g. cinguli pro hypothalamickou činnost. Dal
podněty ke zkoumání retikulární formace. Limbický systém a retikulární
formace se na emočně vegetativní aktivaci podílejí společně. Limbický systém
nejspíše funguje jako zesilovač emočně kladných a záporných efektů různých
podnětových situací. Primárním úkolem retikulární formace je udržovat
potřebný stupeň bdělosti mozkové kůry a celého organismu. Dochází tak k
interakci mezi kůrou, limbickým systémem, hypothalamem, sympatikem a
parasympatikem. Impulsy ze smyslů přicházejí přes struktury subthalamu do
přední a střední části hypothalamu. Odtud jdou do corpora mammillaria , kde
je anatomická možnost obohatit je o impulsy z kůry, zvláště z hippokampu,
komplexní informace se pak dostává z corpora mammillarie prostřednictvím
mammilo-thalamického traktu přes thalamus do g. cinguli, kde vzniká citový
zážitek.
Vývojově staré struktury limbického systému jsou jedinou korovou reprezentací
viscerálních funkcí viscerální mozek.
Mc Lean
Připisuje největší význam hippokampu a amygdale, jež jsou úzce funkčně
spojeny. Gyrus hippokampus a g. dentatus chápal Mc. Lean jako recepční zóny
pro senzorické impulsy čichu, chuti a viscerálních funkcí, které sem
přicházejí přes přímá afferentní spojení, čich má skutečně přímou projekční
dráhu, což má dopad na sociální život (parfémy) , korová kontrola je ztížená.
Další impulsy sem přicházejí hlavně ze senzorických center neocortexu. Dle Mc
Leana se tyto vstupy v hippocampu analyzují, v obsazích se oddělí specifické
od všeobecného a symbolicky s přiřadí k vlastnímu citovému zážitku.
Afferentní spoje amygdaly se podílejí na parasympatických funkcích. Navrhuje,
aby g. Hippocampus byl afekto-receptorickou částí kůry, hippocampus je
afekto- motorickou částí kůry. U Mc. Leana je hypotéza o existenci dvou
anatomicky a i z hlediska chemické reaktivity odlišných center spojených s
chemickou pozitivní as negativní emocionalitou. Různým umístěním elektrod
bylo zjištěno, že nejvýraznějšího efektu lze dosáhnout, jsou -li elektrody
umístěny v limbickém systému a v oblastech s ním spojených, tam je asi
umístěno fyziologické centrum slasti. (krysy- autostimulace).
Blízko centra slasti odhalili Muller a Delgado centrum, které je patrně
fyziologickým základem averzivních emocí.
Časem byly tyto teorie kritizovány, že příliš pojímají pokusné osoby jako
pasivní. Proband byl trpný až do aplikace podnětu. To vedlo psychology k
určité korekci. Osoba může být apriori aktivní.
Excitační teorie emocí- Arnoldová
"Emotion and personality" 1960
Sledovala postupnost jevů, které proběhnou v organismu od okamžiku vjemu
vnějšího k zážitku, který lze zkoumat introspekcí, k emociogennímu chování.
Tato postupnost nemůže začít jenom podnětem, který působí na organismus.
Mozek není pasivní systém neuronů, který by se aktivoval až po působení
podnětů z venku. Má svou vnitřní aktivitu , tím vzniká možnost modifikovat
aferentní senzorické podněty jak na thalamické (hl. mimovědomá úroveň), tak
na kortikální úrovni podle očekávání, která prožíváme. Spojení vjemů a
očekávání představuje v podstatě základ pro hodnocení situace. Mnohdy se
stane, že očekávání je více než ten vjem a jedná se už na tomto základě.
Nastane emocionální postoj- vztah vzniklý v určité situaci. Ohniskem může být
např. hněv, radost, strach, nakažlivá radost. Postoj navozuje tok nervových
impulsů z kůry do center thalamu a hypothalamu. Může se to stát dlouho před
vjemy, podněty. K těmto impulsům se někdy přidají i faktické podněty. Ale
často jenom postoje navozují procesy spojené s citovým chováním a tělesnými
změnami (skrze představy atd)
Na základě zpětné vazby jdou impulsy do kůry o dění na periferii.
Dle Arnoldové se emocionální hodnocení uskutečňuje přes kortikální pole
limbického systému. Zde dochází k příjmu nervových impulsů z motorických a
senzorických oblastí.
- emociogenní situace a očekávání
- hodnocení shody mezi vjemem a očekáváním
- emocionální postoj
- emocionální chování tělesné a vegetativní změny na periferii
- zpětná vazba ( jé, já se červenám)
- korová registrace
- opakovaná hodnocení
J-L te.- z obličejové mimiky jdou impulsy do mozku a mohou zesilovat reakci
Strach a úzkost jsou charakteristické změnami sympatiku regulovány centry v
zadním hypothalamu, které jsou pod excitační kontrolou mechanizmů
lokalizovaných ve frontálních lalocích kortexu. Pozorované vzrušení a hněv a
zuřivost jsou napojeny na změny parasympatiku kde regulují přední jádra
hypothalamu jež jsou pod excitační nadřazenou kontrolou g. Cinguli přes
přední jádra thalamu a přes hippokampus.
Návazně Lazarusovy výzkumy stresu ukázaly, že záleží na kognitivním
zpracování, zda se určitý podnět stane pro jedince stresorem nebo ne.
Zhodnocení značí pro Lazaruse kognitivní zpracování ohrožení ať už fyzicky
nebo symbolicky, nebo sebehodnocení.
Aktivační teorie emocí Lindsley 1951, Elizabeth Duffyová 1962
Duffyová- "Activation and behaviour"
Už ve 30 tých letech si všimla role aktivace u emocí. Vyvinula se pod vlivem
nových poznatků o biolektrické aktivitě mozku EEG.
Předpokládá se obecný excitační proces- arousal- zajišťovaný retikulární
formací. Arousal může být vyvolán elektrickou stimulací retikulární formace
mozkového kmene, (Moruzzi 1949) představující klíčový orgán nespecifické
aktivace. Arousal představuje zvednutí celkové aktivační hladiny. Retikulární
systém se skládá ze systému ascendentního směřujícího vzhůru do kůry velkého
mozku a směru descendentního z kůry do mozkového kmene. Ascendentní i
descendentní složka mohou mít kromě budivého účinku i účinek tlumivý.
Specifická senzorická podráždění postupují ze smyslových orgánů do mozkové
kůry do příslušných projekčních oblastí. Např. čití pohybu jdou nervové
vzruchy ze svalů do senzorické části pohybového centra. Zároveň s tím jsou však
ze společné senzorické dráhy předány impulsy do ascendentního retikulárního
systému. Tím dochází k nespecifickému difusnímu zvýšení dráždivosti širší
korové oblasti.
Převod aktivace do různých forem chování se uskutečňuje prostřednictvím
hypothalamu a mozkové kůry. Kortex aktivuje výboj z nižších center nebo z
hypothalamu. Změny v hladkém svalstvu se vedou přes retikulární formaci jako
zpětné impulsy. Každý vnější či vnitřní podnět funguje jednak jako specifický
signál adresovaný určité senzorické oblasti kůry, ale zároveň jako impuls pro
nespecifickou probouzecí aktivitu retikulární formace, která připravuje kůru
a limbický systém na akci. Jestliže se dalšími překážkami a neúspěchy
stupňuje aktivace, chování většinou přestává být koordinované. Vzrůstající
zpětná vazba a biochemické změny stimulovaly hypothalamus tak, že se vymanil
z kontroly kortexu. Člověk pak může reagovat afektivními projevy, které
přesahují meze společenského normovaného chování. Descendentní retikulární
systém umožňuje, aby korová činnost ovlivňovala zpětně retikulární formaci.
Dle názoru Duffyové a Lindsleyho- emoce z tohoto hlediska představují jeden
konec kontinua aktivace.
Tito autoři navrhovali zrušení pojmu emoce. Aktivace je sice jednou z
nejpodstatnějších složek citových jevů, ale nelze zanedbávat obsahovou
stránku emocí. Většině evropských psychologů se aktivační teorie emocí jevila
či jeví jako biologizující redukce. Emoce, i když je vázána na arousal,
nemůže být nikdy ztotožněna jen s úrovní aktivace, neboť percepční, představové
a myšlenkové obsahy mají podstatný význam v genezi a kvalitě emocionálních
jevů.
Jednotlivé emoce
Úzkost
Strach- obava před něčím konkrétním
Úzkost- nemá předmět, neznámá hrozba.
Obojí jsou to emoce nelibé, záporná část hédonického kontinua.
Bazální úzkost- utváří se v raném dětství jako důsledek citové deprivace.
Zabarvuje trvale život člověka pocity nejistoty a ohrožení.
Atachment- si má dítě vytvořit do jednoho roku. Přilnutí, nejvíce k matce, k
otci trochu méně. Musí si vytvořit basic trust, pocit základní důvěry. Někdy
se vytvoří basic intrust- podporuje vznik bazální úzkosti.
Úzkost je považována za emoci naší doby. Za podmínku života v industriální
společnosti, v níž je člověk zvěcňován, manipulován, obklopen lhostejností.
Behavioristé mají tendenci chápat úzkost jako synonymum pojmu tenze (vnitřní
napětí).
Úzkost vysoce koreluje s tzv. ergickou tenzí, tj. napětím, které plyne z
neuspokojených potřeb (Cattel, Kuťák- 16. Faktorový dotazník)
Podle R. Maye, je úzkost důsledkem tušení ztráty hodnoty, kterou subjekt
považuje za podstatnou pro seberealizace a je to důsledek ohrožení integrity
ega. ˇúzkost koreluje vysoce s neurózou, s pocity osobní nedostatečnosti a
viny. Fyziologicky je úzkost spojena se zvýšený svalovým napětí a s výraznými
kardiovaskulárními a gastrointestionárními reakcemi.
Psychoanalytikové rozlišují dva speciální druhy úzkosti:
1) neurotická- obava, že se pudy vymknou kontrole
2) morální- nezpůsobilost uplatnit svědomí
Úzkost může člověka aktivovat nebo dezaktivovat. Zlepšení či zhoršení učení
záleží na míře úzkosti. Jsou zde velké individuální rozdíly.
Strach
Je reakcí na konkrétní nebezpečí (víme, čeho se bojíme). Má velmi reálné
obsahy dané pojetím ohrožující situace. Fyziologicky souvisí strach s
činností sympatiku.
Symptomy: zrychlení srdeční činnosti, nepříjemné pocity v žaludku, studený
pot, napětí žaludečních stěn, třesení, průjmy, slabost, mdloby, pokálení se
atd.
Vystupňovaný strach je prožíván jako hrůza, zděšení-. Strach je aktivující,
hrůza desaktivující. Perspektivní strach je prožíván jako obava. Ve stavu
hrůzy se člověk cítí být zcela bezmocný, neví jak jednat a proto hrůzu budí
např. fantomy- situace ohrožující život bez naděje na záchranu.
Strach je považován za emoci s rychlým vzestupem hustoty nervových impulsů,
což se projevuje zvýšenou intrapsychickou dynamikou a vystupňovaným vzrušením
(lidé začnou plašit), což vede k blokádě intelektuální aktivity, ale uvolňuje
to pudový únik, nebo úplný útlum akceschopnosti.
Hněv
Má pravděpodobně vrozený základ. U dítěte se objevuje už ve 4,-5, měsíci věku
v nerozvinuté podobě možná i dříve. Je patně vrozenou reakcí na překážku v
uspokojení potřeby. Je obvyklou reakcí na frustraci. Bývá spojen s agresí
vůči zdroji frustrace (existuje však i nehněvivá instrumentální agrese).
Ribot- vysvětluje hněv jako útočnou formu pudu sebezáchovy. Je-li agrese
úspěšná je hněv dovršen pocitem vítězství. Je li neúspěšná, městná e a
transformuje v ostřejší a krutější agresi, případně v destruktivní tendence.
Typickým výrazovým znakem hněvu (Ribot) jsou:
Zničující pohyby, zvláště u osob s nedostatkem zábran. Ve výrazech se
objevují rudimenty vrozených zastrašovacích reakcí, respektive přípravy na
boj- zatínání pěstí, poloha těla v postuře přípravy na boj.
Fyzická agrese může být nahrazena agresí verbální (nadávky, pomlouvání).
Agrese se může přesouvat na obětního beránka (ve skupině). Vystupňovaný hněv
se projevuje jako vztek, zuřivost, běsnění. Škála rozzlobení- Nakonečný:
- hněv
- vztek
- zuřivost
- běsnění
Vondráček"
- hněv
- zlost
- vztek
Hněv se vyznačuje oslabením nebo ztrátou zábran. Zaplavuje vědomí subjektu a
dezorganizuje jeho intelektovou činnost. Mívá následující znaky:
- difusnost
- energetizující moment
- silná tenze
- těžká ovladatelnost
Hněvivá tenze má jinou povahu než tenze úzkostná a vyznačuje se tendencí k
okamžité redukci.
V oblasti sociálních vztahů:
Hněvivé chování je v hrubých formách tlumeno. Kultivuje se či promítá do
nadávek, kritiky, ironie, osočování, očerňování, intrik apod.
Hormonální mediátor hněvu je noradrenalin, který je ve své molekulární stavbě
podobný adrenalinu a byl dříve pokládán za hormon hněvu.
Walter Cannon
Symptomy vzteku:
Snížení nebo zastavení procesu v digestivním traktu (ve mně se to všechno
sevřelo)- Přesun krve z abdominálních orgánů ke kosternímu svalstvu. Zesílení
kontrakcí srdce (možnost infarktu). Hlubší respirace, dilatace bronchů,
mobilizace cukru v krevním oběhu.
Smutek
Reakce na ztrátu nějaké hodnoty (opakem radosti, která je reakcí na zisk) . V
mírnější podobě je to pouhé zarmoucení, např. ze ztráty cenné věci. Ve
výraznější podobě je to žal, např. při ztrátě blízké osoby. Žal zahrnuje:
Pocit bezvýchodnosti a touhu zaměřenou do minulosti, aby se nestalo to co se
již stalo a co je již neodvratitelné. Člověk je v hlubokém smutku zaměřen do
minulosti, ztrácí smysl pro perspektivy, což může vést ke ztrátě aspirace a
zájmu o život vůbec.
Sebevraždy:
- zkratkovité
- bilanční
- demonstrační
Źal
Žal je desaktivující, jeho komponentou je pocit bezmocnosti a beznaděje.
Setrvávající žal je hoře, spojené často s depresivními stavy, trudomyslností
a melancholií. Prožíváme li žal, cítíme se :
- poraženi
- osamocení
- bídní
- neschopni něco učinit
- máme světobol
- svět cítím jako temný a kalný
- pocit bezmocnosti a opuštěnosti
Výrazovým projevem smutku je pláč, ale hluboký žal probíhá bez pláče jako
tiché stékání slz.
Radost
Slabší formou je spokojenost. Nejsilnější formou je extáze štěstí. Dosažením
cíle získá člověk nějakou hodnotu, cítí se spokojen. Je-li to hodnota
významná nebo dosáhl-li ji po překonání překážek- má člověk radost.
Déletrvající a vystupňovaná radost může být prožívána jako pocit blaha nebo
štěstí. Zejména vedlo-li to k radikální změně situace (např. zbavit se
chudoby, osamělosti, ponižování, závislosti apod.).
Radost je reakcí na zisk, je obsahově diferencovaná podle toho, co bylo
získáno- jsou zde jemné rozdíly. Její komponentou je pocit více či méně
intenzivního veselí.
G. Dumas- pokládá na základě introspekce radost za syntézu pocitů blahobytu,
lehkosti a síly. Při pocitu radosti se cítíme dobře, lehce a plni síly.
W. Mc. Dougall- radost je potěšení vyššího druhu, provází vědomí získání
nějaké hodnoty. Výrazem radosti je :
- spokojený úsměv
- smích
- celkové uvolnění
- často motorická aktivita (mnutí rukou, poskakování, výkřiky radosti). V
radosti je tendence dávat ji najevo a proto často (Sdělená radost=dvojnásobná
radost) vyvolává pocity závisti a snahu bagatelizovat její příčinu. Někdy
bývá označována za reakci na úspěch, který znamená zisk nebo zvětšení hodnoty
sebe sama. Reálné já x ideální já.
Izard- radost je ve své nejčistší a nejvýznamnější formě reakcí na dosažené
nebo vykonané dobro. Radost pramení také z toho, že se jedinec zbaví nějaké
strasti, starosti, stresu.. Perspektivní radost je prožívána jako naděje.
Nesplní-li se obava, prožívá člověk radost, mnohdy stačí jenom nepřítomnost
obav.
Biologický význam radosti- spočívá patrně v její zpevňovací funkci aktivizace
jednání, jehož byla dovršením (nepřítomnost nemoci).
Vyšším druhem radosti je pocit blaženosti- něco jako buddhistická nirvána,
stav, v němž člověk necítí žádnou potřebu, což je v praktickém smyslu
dosahováno po dokonalém uspokojení všech potřeb- viz. motivace, motivační
cyklus.
Potřeby ve stavu latence- aktualizace (čekání na vstup energie)- gratifikace
(uspokojování)- desaktualizace.
Štěstí
Pocit štěstí je vrcholová radost, která se protahuje ve více či méně
trvalejší stav, v němž je celková pozitivní životní bilance.
Touha po štěstí: individuálně různě pojaté- je silně motivující. Dosažené
štěstí se časem stává jakousi samozřejmostí a jako pocit se rozplývá.
Pascal- účelem života není najít štěstí, ale hledat je.
Akvinský- štěstí je největší dobro, člověk který je šťastný nemůže chtít už
nic jiného
Štěstí leží někde mezi spokojeností a extází, která je ještě intenzivnější
formou blaha.Neštěstí má charakter úderu, který rozbíjí, je to zničující
pohroma s trvalejším důsledkem. Štěstí na rozdíl od radosti se vyznačuje
větší intenzitou, je to také relace k něčemu trvalejšímu. Jeho slabší formou
je jakási životní pohoda. Psychologicky by šel pojem štěstí vymezit jako
nejintenzivnější pocit blaha při vyváření životní bilance.
Nálada
Může mít mírnou až střední intenzitu. Zdrojem je částečně známý soubor
podnětů na úrovni vědomé nebo částečně nevědomé, nevědomé.
Je trvalejšího rázu- hodiny až dny.
Sycení nálady- splynutina či slitina různých pocitů.
Nálada má tyto složky:
- Psychické procesy- aktuální složka
- Psychické stavy- pokud to není jen chvilková náladička
- Psychické vlastnosti- při vhodných podmínkách v rodině a vrozených
dispozicích se může vyvinout vlastnost jako osobnostní rys (radostnost,
úzkostnost, atd.) Je potom těžké rozlišit úzkostnost od oprávněné úzkosti.
Rodově dědičné a vrozeně individuální.
Vliv nálady na ostatní psychické funkce:
Podbarvuje ostatní procesy a psychické funkce. Určitá vnitřní psychická
determinace. Čekání na příležitost- se žákovskou knížkou.
Různá míra schopnosti rozeznávat náladu u sebe a u druhých, různé schopnosti
v rozeznávání a pamatování se kladných a negativních nálad.
Afekty
- intenzita nad středem až do extrému (pro porovnání důležité tzv. near
accidents)
- zdroj obvykle známe
- afekt zaplaví, zatemní úžinu vědomí, jsme pohlceni. Snížená schopnost
sebereflexe
- ztráta zábran.
V historii afektů si jich všímal hlavně Descartes.
Vášně
- jejich intenzita je vyšší než nálada, nižší nežli afekt
- trvání- až celý život
mají blízko k osobnostním rysům. Vliv vyhraněné hodnotové orientace.
Nadsituační aktivita.
MOTIVACE
Užší pojetí motivace
Připisuje motivu pouze energetizující a dynamogenní funkce ( funkce
direktivní, směrová) je zajišťována třídami jiných proměnných, podle
Sedlákové nejčastěji kognitivními, je tomu tak např. v kognitivních a
humanistických teoriích motivace
Širší pojetí motivace
Připisuje motivu tři funkce v lidském chování:
- dynamogenní
- energetizující
- direktivní
Takovéto pojetí je například běžné v hédonistických a incentivních teoriích
motivace. Direktivita je vyjádřena pouze částečně. Energetizace , která je
nepochybná je sdílena s emocemi.
Dynamogenie- také nenáleží čistě motivaci, působí zde také vůle (Buridanův
osel). Vůle někdy není schopna.
Direktivita- hlavně kognice.
Teorie motivace
K.B. Madsen- klasifikuje dle hlavního obsahu základních hypotéz v modelu
teorie do čtyř kategorií.
Homeostatický model W.B. Cannon
Je to nejstarší model. Cannon formuloval pojem homeostáze v r. 1945. Navázal
na koncepci vnitřního prostředí francouzského fyziologa C. Bernarda. Všechny
biologické procesy včetně chování jsou determinovány narušením homeostázy,
tj. optimálních podmínek rovnováhy v organismu. ¨biologické procesy včetně
chování pokračují tak dlouho, dokud homeostáze není obnovena. (Madsen- nebo
organismus nezemře)
Homeostatický model (Madsen)- narušená homeostáza vytváří potřebu jenž
determinuje centrální pud. Společně s kognitivními procesy tento pud
determinuje chování jež redukuje, nebo ukájí potřebu, čímž se znovu objevuje
homeostáza.
Freud, Hull- biologický model- důležité pro vědu podarwinovského období.
Popularita tohoto modelu vedla k tomu, že ho psychologové nadužívali a že po
dlouhou dobu byly ignorovány skutečnosti jež do tohoto modelu nezapadaly.
Další modely jsou alternativami homeostatického modelu.
Pobídkový model (incentivy)
Harlow- kritizoval homeostatický model jako příliš úzký. 1953. Ukázal, že
kromě homeostatického pudu existují i jiné biologické primární motivace.
Zejména se zabýval existencí vizuálního exploračního pudu (pokusy se
senzorickou deprivací, Kanada). Mnoho experimentů později ukázalo, že tzv.
homeostatické pudy (hlad, žízeň, sex) nelze plně vysvětlit pomocí
homeostatického modelu. Nejstarší a experimentálně nelépe podložený útok na
úzký homeostatický model podnikl
P.T. Young
Na potravních preferencích živočichů ukázal, že je to příliš úzký model.
Hlavní tvrzení, jež jsou obsažena v pobídkovém modelu:
Určité vnější podněty mají dynamický účinek, tj. determinují stav aktivace
nebo mobilizační energii v organismu. Tento dynamický stav zároveň s
kognitivními procesy determinuje chování organismu. Toto chování často vede k
redukci vnějších dynamických podnětů. Tyto podněty přicházejí z podnětových
objektů zvaných pobídky- incentivy, tj. z motivujících podnětových objektů
dynamických, aktivujících, energii mobilizujících. V některých teoriích
pobídky zahrnují činitele posílení (reiforcers) a cílové objekty.
Pobídky se rozdělují na:
1) primární
Mají vrození dynamických účinek Dle tzv. hédonistický teorií má vnější
stimulace jak afektivní, tak i senzorické následky a afektivní buzení
zaměřuje organismus (arousal) k podnětovému objektu nebo proti němu a tak
ovlivňuje volbu a preferenci. (Young, Hebb, Mc Clelland, Tinbergen).
2) sekundární
Mají získaný dynamický účinek. Například nápis totální výprodej (Atkinson,
Lewinova valence objektů, Katexe- přídech proměnné tohoto druhu)
Kognitivní model motivace
Tento model motivace byl implicitně obsažen v mnoha starších teoriích vnímání
a kognitivních procesů, avšak aniž byl rozpracován do podoby teorie motivace.
U celostních psychologů tendence k uzavření nebo k vytvoření dobrého tvaru ,
byla chápána jako dynamická proměnná, jako síla.
Tato koncepce nebyla nikdy rozpracována do podoby explicitní motivační
hypotézy. Tendence k uzavření měla zřejmě za cíl pouze explanovat motivaci
kognitivních procesů.
K. Lewin
Svou teorií spíše pobídkové než kognitivní povahy inspiroval Tolmana (závěry
zjištění precizoval v pojmu intervenující proměnná). Inspiroval Tolmana po
emigraci do USA.
Tolman
Jeho teorie zahrnovala jak kognitivní, tak motivační proměnné, aby tak
explanovala účelové chování u živočichů a člověka. Tolmanova znakově tvarová
pohotovost byla smíšenou kognitivně motivační proměnnou. Matice přesvědčení o
hodnotě objektu. Člověk je podle Tolmana trs intervenujících
proměnných.Matice přesvědčení o hodnotě objektu- kognitivně motivační teorie.
Existují dvě verze kognitivního modelu:
1) Kognitivní procesy determinují procesy dynamické, takže kognitivní procesy
mají účinek jak řídící, tak i nepřímo dynamický. Jako dobrý příklad- teorie
Festingera.
2) Kognitivní procesy mají svou vnitřní motivaci Woodworth
Jeho teorie obsahuje zobecnění myšlenky vnitřní motivace do takové podoby
priority chování, jež prohlašuje, že nejzákladnějším druhem motivace je
aktivní zacházení s prostředním (drive). Tato teorie nevylučuje skutečnost že
i vnější motivace- stimulace, tj. pobídky, incentivy, může někdy
spoludeterminovat chování. Organismus by byl aktivní i bez těchto vnější
zdrojů motivace (ale pozor pokusy se senzorickou deprivací) Má sám jakousi
spontánní aktivitu- nadsituační aktivita.
Humanistický model motivace (Madsen)
Tento model motivace není tak jasně vymezen jako tři předchozí. Má dva
důležité rysy:
- humanistická koncepce psychologie
- hypotéza, že existuje zvláštní třída lidské motivace.
Tato třída motivace nebo lidského chování jako celku se chápe jako nedeterminovaná
ve smyslu vnější determinace. Odpovídá ve filosofii otázce lidské svobody,
svobody lidské vůle a sebedeterminace.
G.W. Allport
1937 "Osobnost"- 59 definicí osobnosti. Rozlišuje mezi vědou
idiografickou a nomotetickou, která je orientovaná na zákony. Idiografická je
orientovaná na něco vyjímečného.
Nomotetické jsou přírodní vědy
Idiografické- hermeneutické vědy.
Zavádí koncepci funkční autonomie motivace, jež byla podnícena myšlenkou v
první knize Woodworthově. Dle této koncepce existují doklady pro třídu
motivace u dospělých zralých a mentálně zdravých lidí, která je funkčně
nezávislá na primární motivaci s níž se setkáváme u živočichů a malých dětí
(neurotiků a dále od normy).
Allport tvrdí, že motivační teorie obsažené v teoriích učení se zakládají na
experimentech se zvířaty a že teorie motivace v psychoanalýze jsou příliš
úzce podloženy výzkumy neurotiků, kteří jsou ve své motivaci infantilnější
nežli zdraví dospělí jedinci.
Teorie Abrahama Maslowa
Autor poukázal na nezbytnost nové humanistické koncepce vědy oproti koncepci
přírodovědné, jež do té doby ovládala americkou psychologii. V souvislosti s
tím také obhajoval zvláštní humanistickou koncepci člověka oproti
převládající koncepci biologické.
Humanistická psychologie:
- nezkoumáme jen, zvířata, ale hlavně člověka (oproti behavioristům)
- existuje normální člověk (oproti psychoanalýze)
V Maslowově koncepci člověka je obsažena hypotéza o zvláštním humanistickém
modelu motivace: metamotivace- růstové potřeby, které jsou nadstavbou nad potřeby
homeostatické.
Madsen: Maslow vytvořil metapropozici.
Všechny tři modely jsou částečně pravdivé, neboť odpovídají různým úrovním
motivace. Jsou pravdivé, mají však omezený obor platnosti.
Hierarchie potřeb
vyšší potřeby
- potřeby seberealizace - potřeby růstu , metapotřeby
- potřeby uznání - self esteem, social esteem, sebeúcta, uznání druhých-
afiliační potřeby - love and belongingnessnižší potřeby- potřeby bezpečí -
safety needs- fyziologické potřeby - physiological needs
Potřeby seberealizace, self actualization, sebenaplněníTýká se žádosti
člověka po sebenaplnění, totiž jeho tendence uskutečnit to, čím potencionálně
je. Implicitně obsazeny i potřeby sebetranscendence (transpersonální
dimenze).Charakteristiky lidí, kteří se seberealizují
1)Vyšší potřeby jsou pozdějším stupněm fylogenetického vývoje. Existují už u
sociálně žijících druhů zvířat ? Antropoidních opic?
2) Vyšší potřeby jsou pozdějším stupněm ontogenetického vývoje
3) čím vyšší potřeba, tím méně je důležitá pro přežití, tím déle může být její
uspokojení odkládáno a tím snáze se potřeba trvale ztrácí.
4) Žití na úrovni vyšších potřeb vede k větší biologické efektivnosti,
delšímu životu, k menšímu počtu nemocí, lepšímu spánku, chuti k jídlu atd.
5) vyšší potřeby jsou subjektivně méně naléhavé
6) uspokojení vyšších potřeb vede k žádoucnějším subjektivním výsledkům, t.j.
k hlubšímu pocitu štěstí, klidu a bohatství vnitřního života.
7) sledování a uspokojování vyšších potřeb současně znamená všeobecnou
tendenci ke zdraví, t.j. tendenci směřující dál od psychopatologie
8) vyšší potřeby musí mít při svém vzniku splněno více předběžných podmínek
9) vznik vyšších potřeb vyžaduje příznivější vnější podmínky.
10) Ti, u kterých již došlo k uspokojení obou druhů potřeb, cení si obvykle
vyšších potřeb více než těch nižších
11) čím vyšší je úroveň potřeby, tím širší je okruh identifikace s láskou,
t.j. tím širší je počet lidí s láskou se identifikujících a tím vyšší je
průměrná míra této identifikace
12) sledování a uspokojování vyšších potřeb má žádoucí občanské a společenské
důsledky
13) uspokojování vyšších potřeb má k seberealizaci blíž nežli uspokojování
potřeb nižších
14) sledování a uspokojování vyšších potřeb vede k větší, silnější a
opravdovější individualitě (C.G. Jung)
15)Čím vyšší je úroveň potřeb, tím svobodnější a účinnější může být
psychoterapie. Na úrovni nižších potřeb je psychoterapie stěží platná.
16) Nižší potřeby jsou lokalizovanější, hmatatelnější a omezenější než
potřeby vyšší.
Na rozdíl od ostatních mají seberealizující se lidé ve vyšší míře tyto
osobnostní rysy:
- účinnější vnímání reality a harmoničtější vztahy k ní
- akceptování (sebe, jiných, přírody)
-zaměřenost na problémy (věcnost)
- spontaneita, přirozenost, prostota
- kvalita odstupu, potřeba soukromí
-autonomie, nezávislost na kultuře, okolním prostředí, vůle, aktivita
- trvale živé hodnocení
- mystické vrcholní zážitky Peek experiences
- pospolitost
- meziosobní vztahy
- demokratická struktura charakteru
- rozlišování mezi cíli a prostředky, mezi dobrem a zlem
- filozofický, nehostilní smysl pro humor
- tvořivost
- odolnost vůči enkulturaci, tedy vůči určujícímu vlivu kultury, schopnost
přesáhnout danou kulturu
- nedokonalosti seberealizujících se lidí
- hodnoty seberealizace
- vyřešení rozporů seberealizaci
Vývoj vzniku vyšších potřeb:
socializace zespolečenštění interiorizace individualizace
Kritika humanistické psychologie
Mnoho záměrů, myšlenek, ale málo popsaných postupů, jak myšlenky aplikovat v
praxi.
Potřeba-H.A. Murray
1938 " Explorations in personality"
Hodnocení Madsena: Velmi zajímavá a plodná teorie motivace.
Murray více než kdokoliv jiný, je odpovědný za zavedení pojmu potřeby do
psychologie, které tak dal závažné místo v moderní psychologii.
U lidí v základu architektury motivace jsou hlavně potřeby.
Hypotézy o potřebě:
Potřeba je konstrukcí, vhodnou fikcí či hypotetickým pojmem, která
symbolizuje sílu (jejíž fyzikálně chemická povaha je neznámá) v oblasti
mozku, sílu, která organizuje percepci, apercepci, proces myšlení
(intellection), snažení (conation) a jednání tak, že přeměňuje existující,
neuspokojivou situaci v určité zaměření (set-einstellung, ustanovka).
Potřeba je někdy vzbuzena přímo vnitřními procesy určitého druhu
(viscerogenními, endokrinními, thalamogenními), které vznikají v průběhu
životních sekvencí, častěji však (jde-li o stav pohotovosti) výskytem jednoho
z mála obvykle působících tlaků (nebo anticipujících představ takového
tlaku-press). Tedy se projevuje tím, že vede organismus k vyhledávání-
approach, nebo vyhýbání se - avoidance setkání, nebo došlo-li k němu, vede
jej k tomu, aby dával pozor a reagoval na určité druhy tlaku.
Může dokonce vytvářet iluzivní percepce a bludné apercepce (projekcemi
vlastního představového tlaku do nevhodných objektů).
Každá potřeba je charakteristicky doprovázena zvláštním citem nebo afektem a
směřuje k užití určitých způsobů (dílčích potřeb a aktonů- instrumentální
akty) k podpoře svého trendu.
Může být slabá nebo silná, okamžitá, nebo trvalá. Obvykle však přetrvává a
vede ke vzniku určitého průběhu manifestního chování (nebo fantazie), které,
v případě, že organismus je způsobilý a vnější odpor je překonatelný, mění
počáteční okolnosti takovým způsobem, že vytváří konečnou situaci, která
ukojí , uklidní nebo uspokojí organismus.
Motivační cyklus
Lidská činnost má cyklickou povahu. Motivační cyklus tvoří jednu složku,
základní komponentu.
latence aktualizace gratifikace desaktualizace
Pokud nenastane gratifikace- frustrace, deprivace. Hlubší změny ve struktuře
osobnosti- pokud je opakovaná deprivace. Záleží samozřejmě na věku, protož
osobnost je stabilizovaná kolem 40 let. Terapie po 40 roce působí spíše na
chování.
Hypotéza funkční autonomie- nižší potřeby , hlavně fyziologické, jsou
subjektivně méně naléhavé, patro se rozšiřuje, je tam větší bariéra.
Prahy se mohou snižovat například u hysteriků a hypochondrů. Individuální
životní historie, jek byl v mládí uspokojován. Potřeba bezpečí, lásky a
sounáležitosti (attachement, basic trust, primární socializace v rodině).
Motiv- v širším pojetí je to obecné označení pro motivační proměnnou. V užším
pojetí- zpředmětnění (nalezení objektu), potřeby vede ke vzniku specifických
pohyblivých spojení ve vztahu k určitým objektům, potřeba se transformuje v
motiv mezi něčím vnitřním a třídou vnějších předmětů.
- potřeby
- instinkty
- pudy
- cíle
- postoje
- hodnoty
- zvyky, návyky
- přání
- touhy
- žádosti
= motivační proměnné
Jejich řazení od vědomého k nevědomému
Nevědomí- pudy-instinkty-potřeby/motiv/
hodnoty-zvyky-zájmy-ideály-cíle-vědomí
=jejich řazení od vědomí k nevědomí.
Postoje
Mají z jedné třetiny kognitivní složku, spadají k motivaci. Postoj umožňuje
více či méně vědomě se chovat.
Zvyky, návyky
Postupně nastupuje automatizace
Touhy
Pokud jsou ve vědomí, začnou se postupně měnit v přání
PLURALISMUS V PSYCHOLOGII
1) transcienciální pluralismus
Jednotlivé poznatky jsou závislé na rovině filozofických východisek.
Například filozofie představovaná lékaři. Nyní transcienciální problémy
2) pluralismus jako specificky filozofické východisko
Dáno historií.
Antika- duše, psýché, anima
Descartes- vědomé jevy
Konec 19. století- nevědomí. Jednota vědomí a nevědomí
Zač. 2. dek. 20. stol- metodologická introspekce- prožívání a odpor vůči
introspekci v čele s behaviorálními směry.Vymezení činnosti jako takové-
sociálně vědní způsob.
3) pluralismus metodologický- 7 skupin (chronologicky)
a) metody převzaté z přírodních věd- elementová metodologie- asocianisté.
Nejvíce rozšířeno na prvky, elementy základy psychického dění, které se
kombinují
b) celostní, tvarová psychologie, gestalt
Psychické jevy vyšší nejsou sumou nižších, protože mají nové vlastnosti,
kvality
c) introspektivní- prožívání
d) omnispektivní- extrospekce, pozorování jevů přístupné jedinci i ostatním
lidem
e) fenomenologická- zastávání zároveň fenomenologické filozofie, eidetické a
transcendentální analýza
g) psychické činnosti- vychází z analýzy produktu.
4) pluralismus terminologický
Vychází z psychologického jazyka a povahy jeho terminologie. Má zdroj hlavně
v běžné dorozumívací řeči. Odlišné termíny. Pojem například myšlení bývá
různými školami různě definován (asocianismus, gestalt, informatismus).
DVA ZÁKLADNÍ PŘÍSTUPY K OBECNÉ PSYCHOLOGII
1) genetický přístup
O jednotlivých psychických procesech a jim odpovídajících psychických
funkcích jako o jejich genetické bázi. Vývojové hledisko. například
genetická, vývojová psychologie
2) strukturální přístup
Předpokládá se zprůměrovaný dospělý člověk u něhož jsou normálně vytvořeny
psychické procesy a funkce. Studují se bez zárodečné, vývojové podoby. Je
častější
V obou se realizuje dvojí analýza:
1) Týká se procesů- psychické akty, které ve svých výsledcích nesou nějaké
obsahy. Všímám si znaků, které jsou charakteristické pro průběh např. emocí.
Procesuální analýza- první Brentano: psychologie má studovat hlavně akty-
způsoby vztahování se subjektu ke světu. Jsou to procesy, formy, jejichž
výsledky jsou obsahy.
Akty=procesy=nosiče (obsahu)
2) Je zaměřena jenom na výsledky
Skrze výsledek studuji proces.
PSYCHICKÝ OBSAH
Výsledky všech procesů, které spolu interagují.
1) Dle toho, jak mohou být vědomé:
- vědomí- to co si uvědomuje, co je jasné a oddělené od pozadí
- neuvědomované v dané chvíli- mohou ale být zvědoměny, mohou být
neuvědomovány.
- nevědomí- částečně zvědomitelné, některými technikami, např. psychoanalytickými.
2) Nakolik je psychický obsah záležitostí tzv. prezentačních procesů
- procesy sycené především vnímáním
3) reprezentační procesy
- procesy symbolické- mají obsah strukturovaný, bývá nazýván význam.
Reprezentační obsah je zajišťován znakem, který je jednotou dvou stránek:
má výraz-zastupuje výrazový plán jazyka
má význam-obsah, nejenom jakýkoliv, ale je strukturovaný. Je složen ze dvou
složek. Znak označuje referenci. Tato se získá tak, že se znak oddělí od
předmětu.
Význam:
denotát-notáre=značiti, označovati. Předmět k němuž se znak vztahuje.
denotace- hledání denotátu. Ale nemusí se vztahovat k předmětu. Obsah je dán
kulturně a historicky, mění se.
konotát-zkušenost a emoce jednak vlastní, jednak předávání zkušeností např.
hodnocení minulosti.
Matka- shodné denotáty, konotát dle emoce, zkušenosti. Jak se zjišťuje
konotát, který souvisí s emocionálním významem a souvisí s kategorií postoje.
Metody měření postojů, které se vztahují ke konotátům- Osgoodův sémantický
diferenciál. Asociační technika měření postojů prostřednictvím významu. k
určitém znaku- např. otec, sestavil celou řadu bipolárních škál, které byly
sestaveny pomocí adjektiv dobrý-7 políček-zlý. Ale i unipolární škály. Metoda
inadekvátních adjektiv.
Sémantický diferenciál je založený na asociační technice. Zaškrtnutím se
získá reálný polaritní profil. Jaký by mohl být- ideální polaritní profil.
Mohou se vypočítávat korelace mezi jednotlivými škálami. 3-4 faktory, které
se zobrazují v rámci sémantického prostoru.
matka
otec během psychoterapie se tato distance může měnit.
KLASIFIKACE PSYCHICKÝCH PROCESŮ A FUNKCÍ
Běžné evropské systémy klasifikace
2 základní linie v dějinách psychologie:
1) procesy a funkce se dělí na dvě základní. Dělení pochází ze starověku
(Aristoteles poznávací, volní). Aristoteles nerozlišuje nižší a vyšší
žádostivost, toto až u Akvinského (pudy, vůle). U Aristotela je smyslové
vnímání rovnocenné rozumovému na rozdíl od Akvinského.
U Akvinského- dějiny poznávání- smyslové klamy se dají korigovat rozumem.
Už u Aristotela se objevuje dvojí pojetí psychických funkcí a procesů. Každý
psychický proces má svojí základnu- jde o dvojí úroveň psychologické
terminologie: dispoziční a aktuální.
¨V národních jazycích a to také v češtině se rozlišuje -ost- čití-čivost, vnímání-
vnímavost, city-temperament, myšlení- inteligence.
Tedy psychická funkce a její dispozice. Není stejně zastoupeno ve všech
zemích. Německo dispozice k vůli = volní nadání, jakási schopnost prosadit
se.
V češtině nebývá tak rozpracováno, málo originálních pramenů.
Aktivita
Odpovídá termínu procesu. Aktuálně probíhající proces. Aktivita je zastoupena
hlavně v těch psychologiích, které vycházejí z činnosti. Psychická činnost
vzniká zvnitřňováním vnější činnosti. Místo pojmu procesu se používá pojem
aktivita. Dispozice uzrává vnějšími vlivy.
Aristotelská dichotomie se udržela dlouho. Teprve osvícenství jím otřáslo.
Zavedena tzv. trichotomie psychických funkcí. City vedle poznávacích a
volních funkcí, hlavně Rousseau.
Iniciátorem trichotomie psychických funkcí Kant ve svých kritikách
(soudnosti, rozumu,,).
Tetens a Mendelson- v 18. století.
Rozlišují se funkce poznávací, citové a volní.
Ve 20. století- krize psychologie kolem introspekce.
Wundt- výzkum smyslového poznání je jiný dělá-li ho lékař nebo psycholog.
Rozdíl spočívá v introspekci.
Později námitky vůči introspekci- vycházely z Descartova kriteria (zásada
evidence). Některé jevy se nedaly postihnout, jsou příliš subjektivní, nelze
jednoho člověka rozdělit na pozorovatele a pozorovaného, nelze postihnout
člověka jazykem.
Hledala se tudíž nová východiska- behaviorismus a chování.
Behaviorismus odmítá mentalistické termíny, t.j. ty, které jsou závislé na
introspekci- například touha, nejistota, strach, předsevzetí, rozhodnutí o
něčem, ale odložení realizace do budoucna, plánování, vůle.
Evropská psychologie
Poznávací procesy- čití, vnímání, představování, myšlení
Behaviorismus neuznává dispoziční pojmy, protože dispozice jsou závislé na
uznání. Faktor exogennosti, environmentalismu.
Hovoří o chování. Co je v behaviorismu ve vztahu k percepci, k chování,
učení.
Které pojmy se v behaviorismu nevyskytují- představování.
Neobehaviorismus- představování je zkoumáno jako druh chování výrazového.
Dále termín myšlení- interpretuje se vulgárně, je redukováno na vnitřní řeč.
V neobehaviorismu je myšlení studováno jakožto řešení problémů.
City nebo emoce
Někteří autoři mezi těmito rozlišují. V radikálním behaviorismu jsou city
redukovány na doprovodné procesy- změny ve vegetativní soustavě.
Neobehaviorismus- city se začaly studovat až když se manifestně projeví do
chování, manifestně organizují, dezorganizují. Katastrofické teorie citů-
když se chování destruuje
Volní aktivity
Behaviorismus tyto aktivity absentuje. Prosazuje se sem pojem, který částečně
jednou svojí úrovní nahrazuje volní aktivity. Pojem regulace, regulační
chování. Část regulace- autoregulace, sebeřízení, znamená starou evropskou
problematiku vůle. Navíc vnesl behaviorismus do psychologie nové pojmy. Učení
obrátilo pozornost k motivaci, ta se totiž na učení značně podílí. Teorie
motivací- incentivní teorie motivace.
Motivace- první studie vzniká v Evropě Freud "Uber Histerie" 1892.
Hlavně idiograficky orientovaný.
Atribuce
Proces, který se uplatňuje ve vnímání, ale je závislý na vyšších poznávacích
procesech, na takových, které patří do oblasti myšlení. Ty, které se studují
v myšlení pod názvem usuzování. Inferenční procesy- vnášené procesy. Při
usuzování přisuzujeme nějakou příčinnou souvislost.
Lovaňská škola- výzkum těchto procesů.
Teorie atribuce- v 60. letech tohoto století. V současnosti se rozlišuje
atribuování prostředí, atribuování lidem. Zprvu se to týkalo jenom příčin,
později i vlastností. Proces je závislý na projekci. Projekce jsou dosti
podobné mezi různými lidmi.
Locus of control
Místo kontroly, místo řízení. Souvisí s tím, že behavioristé studovali
chování člověka. r. 1961. Stagner zavedl pro označení místa, které převažuje
v učení v kontrole posilování. To probíhalo pod vlivem vnějšího zásahu, nebo
vnitřní direktivy. Později se tento pojem dostal do psychologie osobnosti
vůbec. Chápáno jako těžiště nebo místo řízení, které má rozhodující vliv na
chování člověka, kdy jde o zhodnocení chování nebo vytváření jeho norem.
1) vnější locus of control- hlavně v situacích, kdy jde o (veřejné mínění,
norma, autorita).
2) vnitřní locus of control- řídí se svědomím, svými normami, sklony, které
považuje za důležitější než vnější.
Externalisté-internalisté
Atribuční snaha přisoudit způsob chování vnitřním nebo vnějším okolnostem.
Vyhodnocení doprovodné reakce člověka na stres
V procesu zažívání stresu se mohou vyskytnout situace, kdy je člověk
frustrován. Projevuje se to v atributivní tendenci. Subjekt v sobě snižuje
následky frustrace tak, že pomocí určitého obranného mechanismu atribuuje
neúspěch okolí nebo sobě, nebo nějaké vyšší síle. Atribuce se projevuje tak,
že prostřednictvím obranného mechanismu se realizují obrany: extrapunitivní
obrana- člověk poškozuje něco vnějšího, intrapunitivní- poškození je obráceno
dovnitř, sám sebe obviňuje. Záleží na tom, jakou mají lidé tendenci.
Inpunitivní- neobviňuji ani vnější prostředí nebo sebe sama, ale uplatňování
zákona .
Rosenzweig- vytvořil test pro děti a dospělé, kde jsou scénky do kterých
respondent projikuje vlastní tendenci k reakci na stres.
KOGNITIVNÍ PROCESY
- východiska obecně psychologická
Existují tři základní obecně psychologické procesy- trichotomie:
Kognitivní-jsou nejstabilnější
Emocionální-
Volní procesy-volitivni nebo konativní
Jsou problematické v americkém přístupu, kde se setkáváme s problematikou
regulace nebo psychického řízení. V Evropě pojem regulace i pojem konace
zůstává.
Tato trichotomie distorzovaná behaviorismem. Vstoupil sem subsystém
motivačních a regulačních aktivit.
Kognitivní procesy
Prostřednictvím nichž člověk poznává svět a sám sebe se dělí dle
následujících hledisek:
1)Podle úrovně
a) vyšší kognitivní procesy- představování a myšlení, paměť jako proces k
poznávání se vztahující
pozornost- předpoklad uplatnění v dalších procesech. Dispoziční základ-
funkce od procesu, končí obvykle koncovkou ost, čivost, vnímavost, atd. viz
výše.
2) Dle toho jsou li to procesy:
a) obsahové- všechny výše jmenované s výjimkou pozornosti, která je formální.
Je to podmínka průběhu poznávacích procesů. Jejím výsledkem je úroveň jasnosti
a zřetelnosti (od pozadí odděleno, vystupuje do popředí) obsahu vědomí.
Záměrná pozornost někdy v učebnicích souvisí s vůlí. Taktéž vnímání- živelné,
záměrné.
b) prezentační a reprezentační proces
prezentační
Podnět, který ho zakládá se vztahuje k přítomnému působení na subjekt. zde se
předpokládá subjekt- objektový výkladový rámec (neplatí v introspektivní
psychologii). Čití a vnímání- podněty zde , nyní přítomné v tomto okamžiku. V
závislosti na bezprostředním působení, k jejich fixaci nepotřebujeme symbolu,
jsou to presymbolické procesy.
reprezentační
Re=znovu, opět.
Opět zpřítomňuje podnět- např. vybavení obrazu, předmětu, jevu. Základem je
představa, která je způsobena vyzníváním vjemu. Není založena na vybavování.
Patří sem pouze představy vyvolané vybavovacími mechanismy. představování a
myšlení spjaté s řečí. symbolické procesy-závislé na symbolu.
Analýza morfologie poznávacích procesů
Morfologie-tvarosloví, výsledky řečové činnosti, které mají určité znaky,
atributy.
Procesy- Obecná psychologie analyzuje mechanismy, které se uplatňují v rámci
procesů, vytváří psychologické modely jednotlivých poznávacích procesů.
Výsledky těchto procesů jsou obsahy. Tyto obsahy studujeme tak, že si všímáme
jak se obsah např. vjem liší od představy.
Psychologie je věda, která se snaží zjistit obecně platné zákonitosti
poznávacích procesů, tzv. nomotetický přístup analýzy procesů. Je to věda
idiografická, popis obsahu jedince.
Morfologie poznávacích procesů
Počitek - na úrovni čití, uvědomění si jednoduché vlastnosti předmětu, jevu,
který na mne právě teď působí. Poznávací procesy nemusí být vždy vědomé Je
jich pouze 10%, pouze ty jsou zpřístupnitelné. Studium počitků v dějinách
psychologie přeceněno. Jsou to vyvozené charakteristiky, protože po vzoru
přírodních věd vše z elementů.
Počitek obsahuje pouze jednu vlastnost působícího předmětu. Obsahuje-li jich
více, jedná se již o vjem. Apercepce již způsobuje, že se jedná o vjem.
Vjem- výsledek vnímání. Uvědomění si předmětu a jevu, který na nás právě
působí. Vnímání je multimodální proces- celá řada smyslových orgánů, ale
jeden je vždy v dominantní pozici (sluchové zrakové vjemy atd.).
Výsledek přetrvává působení podnětu- vyznívání počitků, vjemů atd., následný
obraz nebo paobraz (komplementární barvy) Oscilace paobrazu se střídá,
protože se uvádí do korelace s neurodynamickými mozkovými procesy. Purkyňův
paobraz- pátá fáze naměřena ve střídání paobrazu.
Vedle paobrazu vznikají dále kontrastní jevy.
Kontrast současný- růžový opar kolem zeleného čtverečku- v okolí se vytváří v
doplňkové barvě
Kontrast následný- po určité době vyznívá ten podnět téže nebo doplňkové
barvy.
Iluze a klam- výsledky vznikající v procesu vnímání, jsou to vjemy, které
jsou inadekvátní realitě podnětu.
Iluze je působena subjektivními faktory, u klamu jsou to faktory objektivní
(Muller-Lyerova iluze) Iluze je tedy inadekvátní uvědomění si podněty, které
je způsobeno subjektivními faktory.
představa
Uvědomění si předmětu a jevu, který v daném okamžiku na mě nepůsobí. Vjem-
jeho podnět bývá umístěn do okolí. Uplatňuje se zde exteriorizace vědomého
obsahu do okolí. Představa je zažívána jako vnitřní obraz, který není umístěn
do okolí. Představivost je nejdůležitější psychická funkce, zakládá duševní
život.
Halucinace je patologická- umístění jejího vzniku do okolí.
Vjem je celistvý, představa úlomkovitá. Můžeme si představit pouze část. vjem
je živý, prokreslený, vybarvený, představa je vybledlá. vjem nelze vyvolat na
základě vůle. je volně nevyvolatelný. Představa je vůlí ovlivnitelná.
Představy
a) paměťové
jsou to obrazy předmětů a jevů, které na nás v minulosti působily
b) fantazijní
rekonstruující skutečnost- ze zbytků představ si vytvářím fantazijní
představu
tvůrčí- nemají vztah k realitě.
Překračují poznávací funkci, mají spíše funkci prožívání.
Dále rozlišujeme představy jedinečné- představa jednotlivce a představy
obecné, které jsou schématické.
Zvláštní typy představ
Eidetická představa
velmi názorné, souvisí s eidetickou vlohou. Zkoumal je Jaensch- Margburská
psychologická škola. Expozice obrázku, který se má zreprodukovat- věrná
reprodukce. Založeno na vyznívání. Souvisí s Hormony- např. s obsahem jódu v
potravě. Musí se odlišit od tzv. geniální paměti
Perseverační představa
Proti vůli člověka se vrací do jeho mysli- perseveruje. Není to patologický
jev. Vzniká dvojím mechanismem: únava analyzátorů- dlouhodobé působení
monotónních podnětů (např. hledání hub). Nebo ocitneme-li se v blízkosti
situace, která je emocionálně velice nabitá (pohřeb atd.).
Je zde narušeno:ovládání vůlí, je to nepříjemné.
MYŠLENÍ
Jeho pojímání prošlo velikou změnou. Zač. 19. století, zpočátku suplováno
logikou -pojem, soud, úsudek.
je nejmladší poznávací funkcí. Jeho samostatnost prokázána Wurzburskou
školou. Celé myšlení se rozpadlo do několika témat. Řešení problémů, pojem
atd.
Myšlení dnes:
Dispoziční base myšlení-inteligence
Pojmotvorné procesy-vytváření pojmů, pojmové učení
Myšlenkové operace- analýza, syntéza, abstrakce, zobecňování, srovnávání,
rozlišování
myšlenkové postupy- dedukce a indukce, konkretizace a determinace
Studium inferenčních procesů- deduktivní a induktivní úsudky, uvažování apod.
Řešení problémů- hypotézy a strategie
Myšlení a řeč-vzájemný vztah, řeč umožňuje vývoj myšlení, umožňuje pojmovou
artikulaci.
Pojem
Liší se od představy. Vzniká v důsledku centrálně probíhajícího procesu.
Některé teorie odvozují pojem z abstrakce, která není vázána na smysly.
Pojmem rozumíme uvědomění si podstatných a obecných vlastností předmětů nebo
jevů. Dříve suplováno tzv. obecnou představou, která uchovávala nejobecnější
znaky. V asocianismu hypotéza vyježděných kolejí. Vzruch v určitých nervových
okruzích, opakování zkušenosti. V CNS společně vzrušená část, vznikají hlubší
rýhy po excitacích.
Pojem vzniká hlavně na základě abstrakce. Každý pojem má svůj rozsah a obsah.
Obsah pojmů je dán základními znaky, které jsou charakteristické pro daný
pojem, určen kulturně a historicky..
Rozsah pojmů- výčet předmětů, které jsou nositeli tohoto obsahu. Dle něj lze
předměty dělit na jedinečné, obecné- celá třída předmětů.
Pojmy rodové- jsou pojmy nadřazené- například žena-matka
Druhové- ty, které jsou vázány s ostatními pojmy souřadnými vztahy a patří
pod jedno rodové téma věda-matematika. Sternova koncepce.
Od roku 1967 vznikl v USA směr kognitivní psychologie.
Zavádí nové pojmosloví vycházející z informačního paradigmatu. Poznávací
procesy jako procesy zpracování informací.
Procesy se od sebe liší- mají jinak definované vstupy a výstupy. Např.
vnímání- vstup informací závislý na vstupu smyslovém. Představování- závislé
na centrálních procesech aktivujících paměťové stopy.
Zpracování informací- kódování informací.
Mentální reprezentace
Pojem lze uplatnit pro vystižení všech výsledků poznávacích procesů. Týká se
kódování informací- pouze poslední části řetězce kódování informací, t.j.
terminální, finální část kódování = mentální reprezentace-mr.
Mr- postihuje výsledky procesů s charakterem reprezentace t.j. od
představování výše.
různé názory na vznik vjemu.
Ten ke svému výsledku- apercepce, není ryze prezentační proces. Procesy
vytvořené pomocí znaku, symbolu. Použití tohoto znaku nemusí vést k
reprezentačnímu procesu (písmo pro dítě- na nic neodkazuje).
znak, symbol, na něco odkazuje, jinak nejde o reprezentační zpracování
vjemového procesu. Jsou transkulturální odlišnosti.
Mr- proces, který ruší klasicky vymezené výsledky. Má dvě složky:
1) dispoziční
Stará paměť (staré pojetí) vzpomínka, memorovací výsledek paměti. Skladiště,
procesoru (kognitivní pojetí paměti)
2) aktuální
To co se teď dostává do vědomí.
Mr může být uložena i v nevědomí.
Další dělení mr.:
1) Jednoduchý kód
Odvozuje se od reprezentačních systémů vůbec, které jsou přítomny ve
společnosti (sdělujeme informace slovy, malováním apod.) Externí reprezentace
fungující ve společnosti.
a) reprezentace je již nástrojem imaginace, má spojitý analogový kód
b) propoziční forma reprezentace
nejelementárnější jednotka myšlení hodící se k vyjádření kvality. Má
diskrétní kód. Je základem nespojitých znakových systémů.
2) Smíšené formy
Pokud současně použiji dvou jednoduchých forem- dívání se na televizi (jazyk,
obrazy, titulky). Je od ostatních forem odlišná tím, že se hovoří o mentálním
modelu. Je formou vnitřní kognitivní mentální reprezentace. Model předmětu,
jevu, vnějšího nebo vnitřního světa. Je vystavěn na základě využití jek
imaginativní, tak propoziční reprezentace. Je studován transkulturně (např.
MM Země).
Úrovně mentální reprezentace
Je důležitá pro ustavení vnitřního psychického života.
Dělení dle obsahu:
a) mentální reprezentace světa kolem nás- mr. prvního řádu (lavice)
b) Už ve druhém roce je dítě schopno reprezentovat, že ono reprezentuje-
reprezentace reflexe vnějšího světa- Mr. druhého řádu.
Důraz kladen na mentální slovesa, která jsou vhodná k označení psychické
činnosti (myslím, že to je lavice)
c) mr. třetího řádu.
Reflektuji psychickou činnost tohoto druhého člověka. (myslím, že matka si
myslí, matka si myslí že...) Je tedy o další řád složitější. Rekurzivní
charakter mr. znamená, že se dají dělat řetězce mr.
Lidská reprezentace max. IV.-V. řádu.
|
