Psychoanalýza - přehled

Zakladatelem psychoanalýzy je Sigmund Freud. Jeho teorie osobnosti je založena na modelu jednotné energetické soustavy usilující o rovnováhu. Motivace je základním pojmem teorie. Pramení z existence vrozených pudů, které směrují osobnost směrem k vlastnímu uspokojení. Freud je původně lékař, proto i jeho teorie má silné biologické zabarvení, akcentuje biologickou determinaci psychiky. Osobnost je rozdělena do tří úrovní vědomí. První z nich je vědomá úroveň, která obsahuje prožitkové obsahy, které jsou aktuální. To na co právě myslíme, co právě prožíváme. Druhá úroveň je předvědomá. Je zaplněna obsahy, které nejsou aktuální, ale o jejich aktualitě rozhodujeme my svou pozorností. Obsahy předvědomí jsou nám přístupné, a záleží jen na naší pozornosti, které obsahy se do předvědomí odsunou a které naopak z něj použijeme. Poslední úrovní je úroveň nevědomá. V ní jsou obsahy, ke kterým nemáme přístup. Nemáme jej buď proto, že vstup těchto obsahů do vědomí není možný, nebo je znemožněn jinými psychickými ději - obrannými mechanismy ega (vytěsnění, potlačení...). Nevědomí ovlivňuje naše chování ve stejné, nebo i větší míře, jako vědomí, ale my nemáme možnost do něj nijak zasahovat. Přitom právě zde se tvoří obsahy pro náš život zásadní.
Krom těchto úrovní, rozdělil otec psychoanalýzy osobnost do struktur, které se podílejí na správě obsahů v jednotlivých úrovních obsažených. Tyto struktury se nazývají instance a jsou jimi id, ego a superego.
Id, neboli ono, je tvořeno konstitučními pudovými procesy, které mají za cíl jedině vlastní uspokojení, řídí se principem slasti. Funkce id jsou vždy nevědomé (primární procesy). Na jeho energii jsou závislé ostatní dvě instance .
Ego, neboli já, vychází z id jako nástroj uspokojování jeho potřeb, zajišťuje naše přežití. Působí na úrovni reálných procesů (sekundární procesy). Je to právě ego, které se podílí na rozlišování toho co je fantazie a co realita. Jeho speciální funkcí je obrana. Ego je prostředníkem mezi id a superegem. Jsou-li některé duševní obsahy pro naši mysl nestravitelné, ego je vytěsní do nevědomí, kde přestanou být hrozbou, ale snaží se o návrat do vědomí. Selže-li obrana ega z nějakého důvodu, je vědomí zaplaveno úzkostí a systém psychiky se začíná hroutit.
Superego, neboli nadjá, je výsledkem styku psychiky s okolním světem. Přejímání rodičovských norem u dítěte vytváří hodnotící a regulační instanci, která plní v psychice dospělého podobnou funkci, jakou mají pro dítě rodiče. Dozoruje nad egem, radí mu co dělat, hrozí tresty etc...
Id i superego se řídí vlastními, mnohdy iracionálními požadavky a je úkolem ega nalézt cestu, při které mohou vzájemně koexistovat. Proto taky je síla ega v tomto systému hlavním ukazatelem duševního zdraví. Cílem je, aby se nehromadila energie, snížení pudového napětí. Způsoby vybití jsou závislé na povaze pudů. Ty se dají rozdělit do dvou skupin, které jsou označovány jako principy - princip slasti a princip smrti.
Princip slasti je pojímán jako široký sexuální pud - libido, které energetizuje většinu akcí, které psychika provádí. Z principu smrti můžeme zmínit například agresivní pud, který je obrácen navenek.
Psychoanalýza ve Freudově pojetí prošla značnou kritikou a už za jeho života opustily psychoanalýzu některé význačné postavy jeho hnutí. Z těch nejvýznačnějších lze jmenovat A.Adlera, C.G.Junga, C. Ferenczy... Jejich následovníci vytvořily neoanalýzu. Ta se dělí do několika větví, ze kterých ty nejvýznačnější jsou ego analýza (H. Hartmann, E. Ericson, D. Rappaport) a kulturní analýza ( K. Horneyová, H. Sullivan, E. Fromm)
Kulturní analytici přináší k původní teorii nový rozměr, kterým je vliv společnosti. K. Horneyová zachovává důraz, který klade psychoanalýza na zážitky z dětství jako určující prožitky pro vývoj psychiky. Tvrdí však, že základní vliv pochází ze sociálního prostředí dítěte. Právě tam je zakotven klíčový termín její teorie - základní úzkost. Ta je u dítěte vyvolána chováním rodičů, které je pro dítě stresující, protože je nesrozumitelné. Dítě je vystaveno nárokům, které v něm probouzí strach, jeho důležití lidé jsou popudlivý, nároční, nevypočitatelní. Čím více takových pocitů zakouší, tím je nejistější. K překonání nejistoty využívá různých interpersonálních vztahů. Horneyová je rozdělila do tří kategorií.












Směrem k lidem se dítě pohybuje, pokouší-li se u nich získat jejich dobrou vůli, zajistit si osobní bezpečí. Pohybuje-li se ratolest směrem proti lidem, dospělo k závěru, že jediným prostředkem k přežití je agresivní chování, chce mít navrch, porazit ostatní. Podobný koncept se vyskytuje u A. Adlera - dítě usilující o moc. Poslední typ pohybu je charakterizován snahou o únik. Dítě s ostatními nechce bojovat, nechce se s nimi měřit, většina lidí mu nerozumí, jemu se zdá, že jim na něm ani nezáleží. Drží-li se dítě strnule jen jednoho typu chování, jde o vysoce ohrožené dítě. Duševně zdraví může být jen ten, kdo účinně mísí všechny tři druhy pohybu vůči společnosti. Neurotické potřeby dospělých jsou jen pokračováním maladaptivního chování u dětí. Vyznačují se nutkavostí a jejich základní složky jsou nevědomé. ( neurotické potřeby - náklonnosti a schválení, partnera beroucího odpovědnost za život druhého, uzavřít svůj život úzkými mantinely, moci, využívat druhé, prestiže, obdivu, výkonu, soběstačnosti a nezávislosti, dokonalosti a nenapadnutelnosti). Horneyová zdůrazňuje potřebu svépomoci při léčbě duševních chorob.
Ještě o kousek dál k sociálním vlivů posunul psychoanalytickou teorii H.S.Sullivan. Tvrdí, že osobnost nemá reálnou samostatnou existenci, ale je výsledkem interpersonálních vztahů. Aby se osobnost stala zralou, musí proběhnout kombinace sociálních, sexuálních a kognitivních procesů. Ve vývoji klade Sullivan velký důraz na sexualitu, podobně jako Freud. Zavedl mnoho nových termínů a pojmů, nejdůležitější z nich je jev \"prsu v ústech\", jako první interpersonální zkušenost v životě.
Rozlišuje dva základní stavy - absolutní tenzi a absolutní euforii. Většina lidí tenduje, má-li možnost, k euforii, ale ve většině z nás je, vlivem podmínek, obsažena alespoň částečná tenze. Tenze vzniká buď ignorováním potřeb organismu, nebo z úzkosti. Z přetrvávajícího opomíjení potřeb vzniká apatie, z přetrvávající úzkosti se člověk snaží uniknout somnolentním odpoutáním (spánek). Člověk touží jednak po uspokojení svých potřeb, jednak po interpersonálním bezpečí. Tyto dvě touhy jsou často protichůdné a člověk se snaží za pomoci vnitřních dynamismů snížit z toho plynoucí tenzi. Základními dynamismy jsou systém já a sublimace. První z nich je systém verbálních technik, které slouží ke zmírnění obtížných situací. Sublimace je pojatá šířeji než u klasické psychoanalýzy, jde o společensky přijatelné činnosti, které uspokojují část motivačního systému, který způsobil nesnáze.
Personifikace je pojem, který Sullivan používá k popisu vývoje, respektive postupného rozlišování mezi sebou a okolím, já a nejá, a konečně i k rozlišení dobrého a špatného já.
Hněnvivé odezvy u dítěte jsou vyvolány odmítáním něhy a bezpečí dospělými. Sullivan pojmenoval mechanismus vzniku odezev malevolentní transformací.
Posledním z významných \"kulturních analytiků\" je E. Fromm. Jeho práce má výrazně sociální zaměření, jedinec je u něj vždy vnímán v perspektivě společnosti. Osobnost je u něj \"celek zděděných a získaných duševních vlastností, které jsou pro jedince příznačné a činí jej jedinečným\". Uvnitř ní rozlišil dvě složky - temperament a charakter. Temperament je trvalý, povahou konstituční. Charakter se utváří hodnotovými volbami ovlivňovanými sociokulturními vlivy.
Charakter je rozdělen na dva základní druhy - produktivní a neproduktivní. Produktivní charakter se soustřeďuje na obdarovávání druhých prostřednictvím lásky a práce.Neproduktivní pak, je takový, který není schopen sám nic vyprodukovat a musí to co potřebuje dostávat od druhých. Docílí toho buď pasivním chováním, nebo aktivním úsilím (vykořisťováním). Charakter se utváří ve dvou základních procesech. Socializace, skrze niž si člověk vytváří vztah k druhým i sobě. Asimilace, jíž si člověk získává co potřebuje. Je zřejmé, že produktivní charakter je svázán se socializací, zatímco asimilace patří charakterům neproduktivním. Chceme-li být dobře přizpůsobeni, musíme využívat vyváženě obou procesů.
Podle Fromma existuje pět základních lidských potřeb :
- vztaženosti
- transcendence
- zakořeněnosti
- identity
- orientačního rámce
Zásadou terapie je pokus pomoci pacientovi, aby získal či obnovil svou schopnost milovat.
Z ego analytiků zmíníme E. Ericsona. Omezil význam pudů v motivaci lidského chování, podle něj jsou fyziologické tlaky vyvažovány působením kultury a společnosti. Jeho teorie se nazývá epigenetická. Tedy taková, v níž jedno stadium navazuje na druhé, musí být nejprve dokončeno jedno vývojové stadium, na něž pak navazuje další. Ústředním tématem je utváření identity a ega, přičemž ego systém je, na rozdíl od Freuda, v interakci i se sociálním okolím. Teorie je zacílena na vývoj osobnosti. Popisuje jej v osmi stadiích. Každé z nich je charakterizováno nějakým konfliktem, na další stadium lze úspěšně přejít teprve až po vyřešení předcházejícího konfliktu. Každé z nich je navíc charakterizováno ctností, která se vytvoří jako výsledek úspěšného řešení.
1. Bazální důvěra proti bazální nedůvěře je konfliktem prvního stadia. Vytváří se ve vztahu k matce, nebo pečujícímu člověku. Jsou-li potřeby kojence náležitě saturovány vzniká základní důvěra a jako následek pak první ze ctností - naděje. Ta není chápána jako filosofický konstrukt, ale jako základní podmínka přežití.
2. Autonomie proti pochybnostem je konflikt druhého stadia. V tom se dítě učí ovládat vyměšování, učí se chodit, učí se mluvit. Postavíme-li mu do cesty příliš mnoho překážek, nebo naopak příliš málo, projeví se to i ve všech ostatních interakcích. Ctností stadia je vůle.
3. Iniciativa proti vině je konflikt třetí. Dítě plánuje, experimentuje, pouští se do řady nových činností. Přílišný tlak na úspěch ze strany dospělých může vyvolávat pocity viny. Je-li konflikt úspěšně zvládnut, dítě se naučí být iniciativním a získá další z ctností - účelnost. V tomto stadiu se poprvé objevují náznaky budoucích aspirací.
4. Snaživost proti pocitu méněcennosti, je konflikt čtvrtý. Přecházíme od hry k produktivní činnosti, úspěch v nich vyvolává radost, neúspěch se naopak projeví méněcenností. Při zvládnutí konfliktu získá dítě kompetenci, kterou později využije při zvládání budoucích úkolů.
5. Identita proti zmatení rolí. Konflikt se odehrává v pubescenci. Jde o jeden z nejnáročnějších úkolů, při které zisk, či ztráta sebe sama stojí velmi blízko. Sjednocují se všechny představy jedince o něm samém. Vědomí identity dává dospívajícímu důvěru v to, jak jej vidí ostatní. Ctností, kterou zde lze získat je věrnost, osobní oddanost.
6. Intimita proti izolaci, je konflikt, který vyvstává v šestém stadiu. Jde o spojení vlastní identity s identitou druhého, bez obav o ztrátu sebe sama. Konflikt je bojem o intimitu k druhému člověku, kdy se snažíme ještě výrazněji pochopit vlastní identitu při objevování identity druhého. Ctností stadia je láska.
7. Generativita proti stagnaci, je předposledním konfliktem, který je třeba řešit. Lidé se zapojí do vytváření společnosti a užitečných věcí. Boj se vede mezi aktivitou a pasivitou vůči sobě i druhým. Ctností je pečování, ochota přispět svou konstruktivní troškou do mlýna společnosti.
8. Integrita ega proti zoufalství. Pokud se člověk úspěšně probil všemi konflikty a nesnázemi až do tohoto stadia, má všechny zmíněné ctnosti a může se ohlédnout za svým životem s uspokojením. Jeho ego je integrováno a on sám může žít s pocitem dobře odvedené práce. Ctností je moudrost. Ericson k tomuto stadiu poznamenává: \"Zdravé děti se nebudou bát života, pokud jejich rodiče budou mít dostatek integrity, aby se nebáli smrti\"