Snad každý z nás máme "svůj" kraj, kam se rádi vracíme. Mým oblíbeným (při vší úctě k našim pohraničním horám), je právě Křivoklátsko. Možná je to tím, že jsem tu byl poprvé na wandru. Proto o něm také píšu na prvním místě.

Křivoklátsko tvoří Zbirožsko-Křivoklátská vrchovina  spolu s Lánskou a Kralovickou pahorkatinou. Oblast byla kdysi dnem starohorního moře, které bylo vyzdviženo sopečnou činností. Území je výrazně modelováno korytem řeky Berounky, tekoucí místy kaňonovitým údolím, a jejími přítoky (Rakovnický potok, Zbirožský potok, Javornice, Klučná, Vůznice, Klíčava), které se zařezávají hlubokými údolími. Jako CHKO bylo vyhlášeno roku 1978 na ploše 630 Km čtverečních a zahrnuto mezi Biosferické rezervace UNESCO.  Typickými představiteli fauny jsou Jelen evropský, Výr velký, Mlok skvrnitý a další. Na jeho území je mnoho památek všeho druhu, zejména hradů či zřícenin. Nejznámější z nich jsou: Křivoklát,Krakovec,Točník, Týřov a Žebrák.
Zajímavé jsou i jiné památky: Lánská koněspřežka, Stradonice, Podmokly, U šesti trampů, Děd,
                                            Klíčavská přehrada,

Informace o návštěvních dobách apod. lze získat  na SHK ( statní hrady Křivoklátska )

Křivoklátsko zaujímalo odedávna významné postavení v dějinách myslivosti a později lesnictví. Od Přemyslovských dob se tato končina stala oblíbeným lovištěm českých knížat a králů, což se výrazně projevilo i v rázu jejího osídlení. Nešlo tu o osídlení zemědělské, které odnímalo půdu lesům, ale o sídliště, která byla nápomocna provozu myslivosti v součásti stravy a získání kůží, které byly ve středověku důležitou složkou odívání. Proto se zachovaly tak rozsáhlé komplexy lesů. Až koncem 17.století se začaly zakládat na vymýcených plošinách (např.Požáry) panské dvory  a začíná rozvoj železných hutí, které část dříví využívaly k výrobě dřevěného uhlí v milířích, pálených bezprostředně blízko těžby, přímo v  porostech. Takové využití bylo v nepřístupných polohách jedinou možností, neboť lehké dřevěné uhlí se snadno sneslo k odvozovým cestám. Dodnes se najde mnoho milířišť, která jsou v terénu snadno patrná jednoduchou úpravou okolí (malá kruhová plošina, v zemi jsou zbytky dřevěného uhlí.) Dříví se plavilo po vodě, velkým odběratelem byla Praha. Les se stačil obnovovat nálety. Přirozená skladba dřevin  dub 44%, buk 12%, ostatní - jedle, habr, javor, lípa, olše atd. se postupně měnila protěžovaným smrkem. Dnešní zastoupení je asi následující: smrk 36%, borovice 21%, dub 16%, buk 8%, modřín 6%, habr 5%,  jedle 4%, bříza 2%, ostatní 2%.

Samostatnou kapitolou, nejen z hlediska Křivoklátska, ale celé střední Evropy je hrozivý trend ubývání jedle bělokoré. Přispěl k tomu mimo jiné fakt, že jedle je považována za nejkrásnější vánoční stromek, a také - a to velmi podstatnou měrou, zhoršující se stav evropského ovzduší. Dnes se přirozené zastoupení druhů vyskytuje hlavně na polesí Kouřimec a Dřevíč.
Ochrana přírody Křivoklátska se právě pro rozlehlé lesy přirozené skladby dlouho nepovažovala za naléhavou. Proto byla vyhlašována nejprve ochrana nelesních útvarů,převážně geologického rázu, formou přírodních výtvorů, např. Vraní skála ( obr.), Hudlická skála ( obr.), Buližníková skála u Svaté, Zdická skalka u Kublova, Čertova skála u Křivoklátu aj. Přispívala k  tomu skutečnost, že v oblasti jsou hojná paleontologická naleziště (J.Barrande).
V roce 1978 byla vyhlášena CHKO na 634 km čtverečních a jako zvlášť cenné území díky podílu listnatých kultur v suché pahorkatině, význačné ve středoevropských poměrech, je zařazena do seznamu biosferických rezervací UNESCO.
(V ČR je v souč. době 6 Biosf. Rez.)

Hrad může pocházet z konce 11.století, první písemná zmínka o něm je v Kosmově kronice r.1109. To však zřejmě šlo o hrad dřevěný, kamenná stavba byla postavena v letech 1230-1280. Hrad byl oblíbeným místem pobytu českých králů, za Jaggelonců byl nákladně přestavován. Hrad několikrát vyhořel po zásazích bleskem, ale byl postupně vždy obnoven. V letech 1882-1886 byl restaurován J.Mockerem. Křivoklát vlastnilo několik významných šlechtických rodů, až jej v roce 1929 vykoupil Československý stát jako významnou kulturní památku. Dnes je hrad naší Národní kulturní památkou.

Protože jde o jeden z nejznámějších českých hradů, uvedl jsem jeho popis velmi stručně.
Více informací lze nalézt na SHK.

Stavebníkem tohoto hradu byl Jíra z Roztok, křivoklátský purkrabí a nejvyšší lovčí, oblíbenec krále Václava IV. Hrad Krakovec vvystavěl za pomoci stavitelů, kameníků královské huti (v letech 1381 až 1383). Hrad, především obytného určení, byl chráněn malým předhradím s branou a padacím mostem. Obytnou tříkřídlou část hradu střežila mohutná půlválcová věž nepřevyšující palácová křídla. Roku 1410 získal Krakovec Jindřich Lefl z Ležan, jehož hostem zde byl po několik měsíců Mistr Jan Hus. Odtud pak také odjel 11.10.1414 na svou osudnou cestu do Kostnice. Roku 1445 se stal majitelem hradu Albrecht z Kolovrat, jehož potomci se psali Krakovští z Kolovrat a sídlili zde až do roku 1548, kdy Krakovec koupili Lobkovicové. V roce1660 koupil hrad, zpustlý během třicetileté války, Ota Jiří Helversen a zahájil jeho rozsáhlou opravu. Z té doby pochází druhý název hradu - "Červený zámek", podle nově opravených střech krytých červenými taškami. V létě r.1783 udeřil do hradu blesk a po požáru z něj zůstaly pouze holé zdi. Díky péči KČT se z hradu dodnes zachovaly rozsáhlé zříceniny, dosahující výše 3 pater, a to i přesto, že část zdi byla barbarsky odstřelena dynamitem, neboť jí hrozilo zřícení.

Hrad byl založen roku 1280 Oldřichem Zajícem z Valdeka. Jeho potomci ho v roce 1336 vyměnili s králem Janem Lucemburským za Budyni a Klapý. Lucemburkové ho však pak ještě opravili a rozšířili. Karel IV.zde často nocoval při svých cestách do říše. O vánocích 1351, které tu trávil s rodinou , mu zde onemocněl prvorozený syn kralevic Václav (pozor, nejde o Václava IV.) a po pár dnech zemřel. Od těch dob se císař hradu vyhýbal, připomíná se tu jednou v roce 1360. V letech 1383-1409 pobýval na Žebráku Václav IV., který s oblibou  lovil v okolních lesích. Za něj byl hrad přestavován, avšak roku 1395 došlo k požáru. V ten čas se nejspíš král rozhodl vystavět Točník, výhodněji situovaný na kopci. Od roku 1422 se střídalo v zástavě několik významných českých rodů. Během 16.století rychle chátral a jeho osud zpečetil další rozsáhlý požár  v roce 1532.
Kromě zbytků zdí paláce se z hradu zachovaly dvě válcové věže, z nichž vyšší, tvořící dominantu celé zříceniny, slouží po opravě jako rozhledna. Dříve v ní bývalo vězení. Její mohutná silueta vzhlíží po staletí s pokorou "žebráka" k nedalekému vrchu na němž se tyčí hrdý Točník...

"…svítí-li Točník jasně do dáli, značí to špatné počasí…" (lidové rčení)

Královský hrad Točník patří mezi naše nejmladší, avšak nejrozsáhlejší  hrady. Stavba započatá nedlouhopo požáru Žebráku probíhala velmi rychle a král Václav IV.zde pobýval již roku 1398. Jméno hrad dostal nejspíš podle točité cesty z podhradí k první bráně (dnes zazděné). Mohutný královský palác střežící svým vypouklým obloukovýmčelem vstup do hradu se částečně dochoval dodnes. Jeho zajímavostí bylo značné množství padacích můstků, umožňujících  odtud rychlý ústup všemi směry, které král osobně navrhl do projektu  po svých špatných zkušenostech z dvojitého zajetí. Dalšírozsáhlé komnaty a místnosti na hradě byly určeny pro hosty a pro početnou královskou družinu, která obývala menší z paláců, pod nímž byly ve skále vytesány konírny pro 100 koní. Roku 1420 navštívil hrad král Zikmund, odvezl zdejší poklady a brzy nato hrad spolu s Žebrákem zastavil. V roce 1425 se marně pokoušelo Točník dobýt husitské vojsko. V první polovině 16.století byly provedeny úpravy v renesančním stylu a prohloubena studna. V r.1594 připadlo Točnické panství zpět královské komoře. V r.1600 zavítal na Točník císař Rudolf II., který nebyl údajně moc nadšen, že tu musí nocovat, neboť se bál strašidel.(Na tom koneckonců není nic divného, Rudolfovo podivínství je poměrně známé.) Za třicetileté války byl opěrným bodem císařské strany, byla na něm dokonce umístěna děla. Střídání posádek a špatná údržba se podepsaly na jeho postupném chátrání. V současné době je po dlouhých opravách opět přístupný.

Rozsáhlá zřícenina hradu Týřova, jednoho z nejstarších a nejdůležitějších královských hradů v Čechách ležína skalnaté ostrožně nad pravým břehem Berounky, obtékané ještě potokem Úpořem a bezejmeným potůčkem. Týřov je hrad tzv. kastelového typu (kastel=pravidelný vícevěžový hrad s obvodovou zástavbou). První historická zmínka pochází z roku 1249. Z jejího kontextu vyplývá, že hrad už tehdy musel být hotový či alespoň téměř dokončený. (Václav I.zde přijal kralevice Přemysla a předáky panské opozice). V letech 1315-1316 zde byl vězněn Jindřich z Lipé, odpůrce krále Jana Lucemburského.  Další zmínku nacházíme v díle Vita Caroli r.1333, ve kterém se uvádí Týřov mezi prvními vykoupenými hrady. V dalších dobách je pouze minimum zpráv, které by hovořily o jeho stavu či úpravách. Až do druhé poloviny 15.století nejsou žádné. Zástavné držení, do nehož se hrad na počátku 15.století dostal, jistě jeho technickému stavu neprospělo, i když válečné akce tohoto bouřlivého století se Týřovu zjevně pro jeho vojenské kvality vyhnuly. V letech 1460 a 1473 připsal král po 100 kopách na opravy Joštovi z Ensidle. V 16.století začal hrad nezadržitelně chátrat, nezabránilo tomu ani dalších 100 kop připsaných roku 1556.. Od roku 1575 se uvádí jako pustý.
Připojení panství s pustým hradem ku Křivoklátu pak definitivně vyloučilo možnost, že by se Týřovu mohlo dostat obnovy, neboť v mechanismu křivoklátského panství nemohl již hrát žádnou roli.
Většího zájmu se hradu dostalo v průběhu 19.století v začátcích turistiky, kdy se stával cílem nadšenců jakým byl K.H.Mácha, který si ho také nakreslil do svého deníku. Hlavní vědecký výzkum probíhal ve třicátých letech a po druhé světové válce. V současné době jsou z části zachovány tzv. flankovací věže - 7 (obvykle válcové, vystouplé z hradeb, kryjící lépe prostor před hradem) a donjon (obytná obranná věž, poslední útočiště obránců).

Zřejmě nejslavnější české oppidum (keltské opevněné sídliště), středisko obchodu, řemesel a náboženství. Keltové vstupují do dějin jako první pojmenovaní a písemně zaznamenaní obyvatelé středoevropského vnitrozemí. Kmen Bójů osidluje velkou část Čech a dává naší zemi jméno - Boiohaemum - Bohemia. Keltové (nebo také Galové) se představují Římu drtivými nájezdy, ve 4.století př. n. l. začíná jejich expanze. Keltové ač neměli příliš kvalitní zbraně - kopí z měkkého železa, slabé štíty, se představili jako neohrožení válečníci. Vedou dobyvačné války a roku 386 př.n.l. dobývají Řím. Dvě století trvá jejich nápor, ale válku nelze vést věčně, vzrůstá tlak obyvatelstva na porobených územích, vznikají vzpoury.
V roce 225 př.n.l. uštědřují římské armády Keltům jednu z rozhodujících porážek. Někdejší dobyvatelé se musí bránit za hradbami výšinných oppid. Keltové ovšem ze scény nevymizeli, na podmaněných i neobsazených územích přešli k novému způsobu života, začli se věnovat tvořivé práci. Do kultury Keltů, představující zejména na našem území krátkou dějinou etapu, se zároveň promítla velká pracovitost a píle, důmysl a technický talent, stejně jako umělecké cítění. Také nám přinesli mnoho: běžně používali železo, bronz, ba i sklo, o čemž svědčí nálezy šperků. První silnice u nás vystavěli Keltové, jako první u nás začali razit mince, podle tenkostěné keramiky se soudí, že znali hrnčířský kruh, který byl s jejich odchodem takřka na jedno tisíciletí zapomenut…

Podmokly jsou obec na Křivoklátsku, nedaleko Skryjských jezírek. Protéká jí potok, sice nevelký, zato vytvářející za severním okrajem vsi mělké bažinaté údolí. V tomto místě došlo v roce 1771 k největšímu nálezu keltských zlatých mincí v Evropě. Tehdy se po dešti sesul hlinitý břeh a poklad, ukrytý v kotlíku, se částečně vysypal ven. Našel ho jeden kolemjdoucí vesničan a celá ves se pak vydala s motykami k potoku.
O nálezu se dozvěděla vrchnost, poklad zabavila a zlato roztavila pro ražbu dukátů. Jen málo mincí se dostalo do soukromých sbírek a po letech do Národního muzea v Praze.

Poněkud ve stínu koněspřežky z Budějovic do Lince vyrostla v Čechách i koněspřežka jiná. Její vozy vyjeli na cestu ku Praze již 21.3.1830 a konečná stanice byla v Dejvicích, kde je dnes stanice metra Hradčanská. Trať nebyla určena k přepravě osob, ale jen k dopravě dřeva z polesí Píně a také uhlí. Trasa Pražsko-Lánské koňky z Píní byla dlouhá jen 62,5 km, neboť nikdy nebyla dokončena v celé délce do Plzně. Trať vyměřoval J.Barrande a při své práci objevil dnes známá Skryjská jezírka a hlavně hodně zkamenělin. Při stavbě v polesí Píně u Lán byl používán tvrdý pískovcový kámen z okolí Kamenných Žehrovic. Díky tvrdosti kamene, ještě dnes můžeme objevit na trati původní mostky. Cestu najdeme za vesnicí Ruda po odbočení vlevo ze zeleně značené cesty za Pilským rybníkem. Ocitneme se tak v polesí Píně a po cestě dojdeme až k Lánské oboře. Za myslivnou Píně stojí i budova, která bývala nádražím. Před Lány se trať kroutila vlevo a koně klusali směrem k Rýnholci. Od roku 1838 byla trať prodloužena až do údolí Klíčavy. Lidé používali dráhu jako cestu, tím docházelok poškozování a provoz musel být i na čas přerušen. Dřevěné pražce nahradily kamenné. Na Kladensku vzrůstala těžba uhlí a trať zakoupila Společnost Buštěhradské dráhy, která ji roku 1863 přestavěla na normální rozchod a nasadila páru. Na zbytku tratě z Lán do Píní se jezdilo až do roku 1873.

Pěkná ves na Berounce s vodáckým tábořištěm a stylově zařízenou trampsko-vodáckou hospodou. Naše východiště na legendární Javornici.

Ano bohužel je to tak, z téhle jinak docela pěkné rozhledny není dnes nic vidět. Pravda, můžete odtud sledovat vrcholové partie korun dubů, modřínů a jiných stromů, zkrátka botanik by si tu něco našel, ale obyčejný člověk je zklamán. Čím? No ani ne tak tím výhledem-nevýhledem, jako neschopnosti příslušných institucí domluvit se na rozumném kompromisu.
Rozhledna z bílých cihel na Dědu u Berouna, byla prvním z takovýchto objektů vybudovaných Klubem českých turistů. Stavba započatá 1. května 1893 byla hotova za čtyři měsíce a slavnostně otevřena v září téhož roku. Co ale stavitelé nenaplánovali šťastně, byla výška věže. Původně bezlesý vrchol, na němž byla postavena, postupem času zarůstal náletovými dřevinami a protože je nikdo neodstranil, stalo se, že takto vzniklý porost rozhlednu zcela přerostl.

Klíčavská přehradní nádrž na stejnojmeném toku slouží hlavně pro zásobování Kladenska pitnou vodou. Protipovodňový význam je druhořadý. Právě z hygienického hlediska je jakákoli rekreace v jejím okolí vyloučena. Vodní dílo se navíc nachází v uzavřené Lánské oboře, takže k němu není veřejný přístup. Přímá gravitační betonová hráz je 50 metrů vysoká, 176 metrů dlouhá a zadržuje 8 900 metrů kubických vody. Jako stavba mládeže byla dokončena v roce 1955.
Nad hladinou přehrady se nacházejí zbytky hrádku Jivno, založeného zřejmně v 1.pol. 13.století jako lovecký hrad pro krále Václava I.. Jádrem byla pravděpodobně okrouhlouhlá obytná věž, vestavěná doprostřed čelní obranné zdi. Jediná písemná zpráva pochází z roku 1551, kdy byl značně poničen hledači pokladů.
 
 

-