Podzimní Berchtesgaden s Watzmannem a mlhou z Koenigsee v pozadí.

Rozpis trasy:
St 22.9. Piding - Bayerisch Gmain - Winkl - Bischofswiesen - Berchtesgaden - Schoenau u Koenigsee.
Čt 23.9. Projížďka lodí po Koenigsee, zastávky u St.Bartolomea a Obersee.
Pá 24.9. Lanovkou na Jenner (1874 mnm). Přesun Schoenau - Ramsau - Hintersee.
So 25.9. Přes sedlo Hirshbichl do Weisbachu na Tauernské cyklostezce. Přes Saalfelden za Maria Alm.
Ne 26.9. Oddechový den.
Po 27.9. Přes Dienten a a Muehlbach za Bischofshofen.
Út 28.9. Po Tauernské cyklostezce kolem Salzachu přes Werfen - Hallein - za Salzburg.
St 29.9. Kolem Salzachu přes Oberndorf, Burghausen na vyhlídku u soutoku Salzachu a Innu.
Čt 30.9. Přes Braunau po německém břehu Innu až 10 km před Passau.
Pá 1.10. Passau - směr na Českou hranici -12 km před hranicí.
So 2.10. Strážný - Lenora
Ne 3.10.Dvoudenní cesta vlakem domů s noclehem ve Vyškově.
Celé léto jsem se těšil na Korsiku, ale pak nastaly v práci takové fofry, že jsem musel zájezd odřeknout. Teprve v září jsme mohli vyrazit na dovolenou. "Jendovým" autobusem, který jel do Livorna pro poslední účastníky Korsiky 99. My jsme se svezli z Olomouce jen do Německa, kousek od Berchtesgadenu, s tím, že se do Česka musíme dostat svými silami.

Úterý 21.9. Z Olomouce jsme vyjížděli za drobného deště. Hned na počátku jsme měli osobní problémy s řidiči. Byli jsme jediní, kteří chtěli vystoupit v Salzburgu. Všichni ostatní jeli až do Livorna, takže by mohli jet kratší trasou. Trval jsem však na tom, že v nabídce bylo zastavení v Salzburgu. Nakonec vše dobře dopadlo, přestože řidič ještě několikrát něco zabrblal.

Středa 22.9. Těsně po půlnoci jsme byli u Salzburg a já se snažil najít místo pro výstup. Salzburg jsme minuli a bez zastávky projeli zavřenou celnicí do Německa. U dálniční odbočky na Piding byla restaurace s benzínkou a mohli jsme konečně zastavit. Naštěstí již přestalo pršet. Mořili jsme se dost dlouho s nakládáním věcí na kola. Pořád stejný problém. Zase jsme toho měli moc. Naše stará dobrá termoska, nalezená v kontejneru v Dolomitech pod Sellou, byla první obětí odlehčovacího procesu. V nejlepším přijeli policajti a zkontrolovali nás. Moje optimistické tvrzení, že budeme spát u Berchtesgadenu je uklidnilo. Kolem druhé, za nulového provozu jsme projeli Piding a po chvilce začali hledat nocleh. Ohrazená skládka chemikálií, na kterou jsme narazili s k tomuto účelu vůbec nehodila. Nakonec jsme vsadili na to, že nebude pršet a práskli jsme s sebou pod koruny stromů, hned vedle potoka a silnice. Po pár hodinách jsem se probudil do krásného dne. Po nedaleké silnici se v obou směrech řítilo jedno auto za druhým. Tradičně, jak začátkem cyklovýprav bývá zvykem, jsme si dali co "nejtěžší" snídani. Přišli jsme k silnici a než jsem se vzpamatoval, věra ji přešla a odjela kamsi do dále. Připadal jsem si jako v "Pivu přes ulici". Jen tak mimochodem jsem si zapamatoval čas příchodu k silnice. Rovných dvacet minut jsem tam stál, se stále větším strachem, když se objevila moje spása (žena) a převedla mě jako malé děcko. Asi bych tam stál dodnes, nebo aspoň do půlnoci. Přestože to na mapě vypadalo, že je to skoro rovina a silnička vede údolím, museli jsme tlačit několik kilometrů. K tomu bylo bylo docela vedro. V sedle jsme si ze srdce vydechli, že ho máme za sebou. Protože se začalo připozdívat, minuli jsme Berchtesgaden a pokračovali na Koenigsee. V přístavišti jsme byli skoro za šera. Holt byly první podzimní dny. Nkonec jsme ve svahu nad jezerem našli místečko na stan a se svolením majitelů jsme si ho postavili nedaleko přístřešku se schnoucím dřívím.

22.9. První kilometry směr Berchtesgaden
Cyklostezky jsou skvělá věc!

Tak na tohle nemáme.(Watzmann v pozadí)

Projížďka po Koenigsee je něco, na co se jen tak nezapomíná		 Čtvrtek 23.9.Přestože zvýhodněný kombinovaný lístek na loď a lanovku stál asi 1000 Kč, bylo by hříchem jet dál a nepoznat krásy okolní krajiny. Poněkud nás zarazily fronty Němců, ale i Japonců a dalších turistů na molech. Nevybrali jsme si sice místo s nejlepším výhledem, ále i tak to stálo za to. Srázy nad jezerem byly tak vysoké, že jejich okraje bylo vidět jen průhledem ve střše lodi. Uprostřed jezera byla zastávečka, kdy trubač demonstroval ozvěnu na tom místě. Když jsme přistáli u kostelíčku Sv.Bartoloměje, hned u přístaviště byla řada zahradních restaurací s rozveselenými hosty. Šli jsme raději dál kolem vody a posvačili ze svých zásob. Asi po dvou hodinách jsme nasedli na nejbližší loď a popojeli k zadnímu konci jezera. Z přístaviště to byla hezká procházka k menšímu jezeru Obersee. Někteří dokonce stačili dojít na druhý konec Obersee, skoro až do uzávěru hlubokého údolí. My jsme došli jen tak do poloviny, protože doba odjezdu posledního spoje se rychle blížila. Zbytek cesty byl sice krásný, ale poněkud jsme trpěl. Na lodi totiž nebyly záchodky a loď si to sunula strašně pomalu. Ke svému stanu jsme došli až za tmy. Po večeři jsme vypili trochu rumu a šli spát. Objevili jsme kouzlo podzimních výletů: Noci jsou krásně dlouhé a člověk může spát i 12 hodin.

2. zastávka na zadním konci Koenigsee.
Obersee je hned u zadního konce Koenigsee.

U Sv.Bartoloměje je snad jediné rovné místo kolem jezera.

Sv.Bartoloměj je 1.zastávkou na projížďce po Koenigsee.

Pátek 24.9.V noci sprchlo a ranní mlha ležela nad Koenigsee. Měl jsem docela strach, že se "levný" lístek na Jenner, který jsem koupil včera, prodraží, protože nahoře nic neuvidíme. Ale než jsme se nasnídali, začalo vyčasovat a u lanovky už bylo hezky. Po malém nákupu chleba, sýra a mléka jsme nasedli do minikabinky a vyjeli vzhůru. Bohužel jsme dole zapomněli teleskopickou tyčku. Na vrcholu bylo sice hezky, ale "nebylo do čeho píchnout". Věra by nejraději vyrazila na celodenní túru a musel jsem ji "krotit". Raději jsme sjeli dolů. Tyčka rtam samozřejmě nebyla. Věra jen prohodila "Hhhaajzzli". Balit stan odpoledne není moc taktické, ale za to byl krásně suchý. Bočními cestami jsme se dostali k podvečernímu Hintersee.


Po krátké vycházce k Obersee čekáme na odjezd poslední lodě.
Na vodě se tvořila mlha a na břehu žebraly divoké kachny. Na nocleh to bylo příliš civilizované. Nabrali jsme vodu a jeli dál do údolí. Ocitli jsme se v národním parku a tak jsme se snažili zašít v hustém křoví co nejlépe. Stavěli jsme stan až za tmy, ale přesto po turistické stezce prošlo ještě spousta lidí.

A takhle vypadá Koenigsee z Jenneru.
Podvečer u Hintersee

Nad koncovou stanicí lanovky na Jenner. 		Výhlídka na Koenigsee.
Pohled z Jenneru na sever
Odpolední balení nad Schoenau

Sobota 25.9. Ráno jsme zjistili, že jsme docela dobře skryti ze strany stezky, ale ze silnice jsme byli jako na dlani. Zbourali jsme rychle stan a přestěhovali vše na lavičku u stezky. Tam jsme začali vařit a jíst., zatímco kolem chodily davy výletníků a srdečně nám přály dobrou chuť. Stoupání do sedla Hirschbichl bylo sice nedlouhé, ale jedno z nejstrmějších, jaké jsme zažili. Nahoře, hned za Německou hranicí, bylo veselo. Výletníci hodovali v příjemné restauraci. My si uvařili o kus dál, poněkud méně chutnou krmi. A pak jsme se vydali na cestu dolů. Těšil jsem se na ni celé ty nekonečné kilometry stoupání. Ale radost mě okamžitě přešla. Poprvé jsem viděl značku "klesání 30 procent". Protože mi zadní brzda moc nebrzdila, přestože jsem svíral brzdy ze všech sil, kolo požád jelo. Že lanka občas praskají jsem se převědčil asi tak před měsícem. Proto jsem raději slezl a nechal se vláčet kolem dolů. Po pár stech metrech se klesání zmírnilo na "příjemných" 15 procent. a mohli jme nasednout. Trochu mě mrzelo, že jsme ztratili výšku tak rychle, ale i za Weissbachem to jelo "skoro samo". Tauernskou cyklostezku vedla po dně rozšiřujícího se údolí a až na pár úseků byla asfaltová a oddělená od silnice. Ve vesnicích byly skoro všechny domky přeměněny na penziony, pastviny na golfová hřiště. Před Maria Alm se krajina začala mírně vlnit. Samotné městečko mělo náměstí "jeden velký kýč", ale hezkej. Zvládli jsme ještě pár kilometrů stoupání a začali hledat nocleh. Údolí zúžilo a najít rovný plácek na příkrých stráních bylo umění. O to větší, že se zrovna všude intenzivně hnojilo, a tak i rovná místa se nedala použít pro rozmetané kravince. Málem jsme oba zkolabovali, když jsme tlačili kola do stráně k pracně nalezenému místu. Ale hlavně že to dopadlo.

U Saal Feldenu je Tauernská cyklostezka pohodová

Také Maria Alm je docela na rovině, ale kolem dokola samé hory.

Neděle 26.9. Včerejší kilometry se na nás podepsaly, a tak jsme vyléhavali. Chtěl jsem sice vyrazit aspoň odpoledne, ale počasí se začalo chmuřit. Dokonce jsem už měl vyklizený stan a sbaleny spacáky, ale v bourání stanu zabránil déšť. Když jsem viděl Věřinu radost z toho že prší, zase jsem vše rozbalil a zalezli jsme do teploučka.

Pondělí 27.9. Odpočatí jsme začali stoupat mezi hory. Bylo to jen pár kilometrů do sedla. Tam jsem naposled vyfotil krajinu kolem foťákem zděděným po Vénovi. Po svačince jsme bleskem sjeli asi 2 km do Dientenu. Když jsem chtěl vyfotit nádherné hory nad údolím, zjistil jsem, že nemám čím. Věra se vrátila do sedla zjistit, zda jsem ho nenechal tam. Ale přišla s nepořizenou. Pro jistotu jsem tam zajel stopem a prošel se po cestě dolů. Bohužel zrovna po pravé straně tekl zarostlý potok, takže pokud mi foťák upadl během jízdy, těžko bych ho uviděl. Když jsem se vrátil, byl jsem tak zklamaný a naštvaný, že jsme si zašli do penzionu, který byl shodou okolností naproti parkoviště, kde jsme se se ženou navzájem očekávali, a dali si pivo. Co je to 28 ATS proti foťáku. Věra si osladila život ještě nějakým tím dezertem se šlehačkou. S poněkud lepší náladou jsme pak vyrazili na další stoupání. Stoupání bylo o dost kratší než klesání do Bicschofshofenu. V jednom okamžiku jsem na chvilku nedal pozor a málem jsem přeletěl přes krajnici. Nekonečné zlomky vteřin jsem jel po šotolině, otíraje kolo o svodidla, než se mi podařilo dostat přední kolo zpět na asfalt, i za cenu docela slušné osmy. Mimochodem svodidla byla dvojitá a jen tuším, jaká díra byla pod nimi. Ve městě jsme ještě stihli nakoupit v supermarketu. Bohužel líh na vaření v Rakousku jaksi nevedou a na topení značkovým alkoholem jsme neměli. Až za tmy jsme našli na cyklostezce lavičku s výhledem na řeku a loučkou pro stan.
Úterý 28.9. Časně ráno proběhlo po cyklostezce několik joggerů apod., ale jinak byl klid. Už jsme byli tak otrkaní, že jsme nechávali stát stan až do snídaně. Počasí nevypadalo moc vesele. Takové klasické podzimní.i . U krásného hradu Werfen postaveného v sedle Lueg, jsem v lékárně koupil konečně líh na vaření, i když nebyl o moc levnější než konzumní alkohol. Po překonání frekventovaného úseku, kde cyklostezka vedla na kraji silnice jsme sjeli na staré silnice, které byly nahrazeny dálnicí a tedy skoro bez provozu. "Prielomem" Salzachu jsme projeli dost rychle do rovin před Salzburgem. Tam nás zastihl drobný déšť. Naštěstí jsme včas našli úkryt pod dálníčním mostem. Mezi naskládáným dřívím, které si tu sušil nedaleký stolař, jsme si navařili a dokonce po létech zahráli i karty. Po třech hodinkách vynuceného odpočinku jsme mohli pokračovat. Až na malé bloudění v Halleinu, byla cesta skoro fádní a kilometry bezbolestně ubíhaly. Přesto jsme byli v Salzburgu až za tmy. A byl jsem totálně mokrý. Ne že by pršelo, ale zkoušel jsem svou novou, nepromokavou a absolutně neprodyšnou bundu. Seděl jsem na lavičce pod ozáženým hradem a měl jsem toho dost. Věře se podařilo sehnat vodu a mohli jsme pokračovat. Kousek za městem jsme našli oblikátní lavičku s loučkou. Jakmile jsme měli postaveno, začalo opět pršet.

Hrad Werfen v sedle Lueg


Podvečerní Salzburg