|
|
Úvod
Současná bojová umění, oceňovaná zejména pro své výrazné výchovné potence,
vznikla ze starých válečných dovedností Dálného východu. Původní bojová umění
budžucu (bu-válka, boj, džucu-dovednost, umění) byla výhradně prostředkem
k přemožení nepřítele. Z této kategorie se vytvořila budó
(dó-cesta, způsob života) s cíli výchovnými a kultivačními.
Budó jsou bojová umění mladší, spjatá se staršími budžucu, jak je zřejmé z jejich názvů, např.
z aikidžucu se vyvinulo aikidó, podobně jako z džúdžucu džudó.
Od počátku 20.století se bojová umění rozšířila jako disciplíny sportovní, sebeobranné či všestranně
výchovné do celého světa. Jejich zřejmým kladem je využívání rezerv, spočívajících v lidské
psychice, zlepšování disciplíny a sebeovládání.
Cvičení bojových umění má globální účinek na lidské tělo, postihuje všechny jeho oblasti.
Zdůrazňuje dechovou kontrolu spojenou se schopností uvolňovat a využívat energii.
Zvláštní pozornost se věnuje dokonalé integraci mysli a těla v činnosti.
Karatedó - Stručná historie
Přestože téměř každý národ či etnická skupina si v průběhu historie vytvářely bojové techniky
pro potřeby boje s nepřítelem, vyniká Dálný východ hloubkou a propracovaností jednotlivých
systémů. Roli kulturně vyspělejší země v této oblasti hrála Čína, z níž byly často i
celé směry bojových umění přenášeny do okolních zemí, v nichž byly většinou modifikovány. Je
však pravděpodobné, že i čínská bojová umění byla ovlivňována z Indie.
Týká se to zvlášť karatedó: většina prací klade kořeny jeho vzniku do oblasti Indie.
V literatuře se uvádějí zmínky o indickém boji pěstmi, o bojovém cvičení spojeném s tancem
(nata), o technikách boje beze zbraně zvané vadžramušti (tvrdá pěst). V jihoindickém
Kérala je dodnes populární disciplína kalaripajat, ktará jako celek není přímo uměním
sebeobrany, ale sebeobranu zahrnuje. Marama adi je součástí této disciplíny jako
znalost 108 vitálních bodů (zasažení 12 z nich způsobuje okamžitou smrt), zapsaných údajně
před 3000 lety na palmové listy jako Marama sútra.
Je nepopiratelné, že počátky bojových umění Dálného východu jsou v Číně, tj.skutečné počátky,
nikoli legendární.
Základy boje beze zbraně, považované za kořeny karatedó, přinesl do Číny z Indie buddhistický
mnich Bódhidharma na přelomu 5.-6.stol.n.l. Usadil se v klášteře Šao-lin v
provincii Honan, kde cvičení technik dosáhlo poměrně vysoké úrovně a zároveň se rozdělilo
podle akčních principů a rozšířilo se po celé Číně. Během období Sung (960-1279 n.l.) byla
většina povstání řízena mistry tohoto čchüan-fa ("cesta pěsti", japonsky kempó).
Kolem r.1280 povstalo na 100 000 praktikantů čchüan-fa proti vládě Čingischána.
V období let 1840-1900 se Čína, postižená vnitřním rozkladem, stala kořistí cizích
koloniálních sil, a "opiová válka" s Anglií (1840-1842), války proti Francii (1884)
a Japonsku (1894-1895) vedly k boxerskému povstání (boxeři byli nacionální cvičenci
čchüan-fa). Povstání však bylo moderními zbraněmi potlačeno.
Čchüan-fa se však již dříve přeneslo na souostroví Rjúkjú, spojilo se s tamější bojovou
technikou a pod názvy "te" a později "tode" se cvičilo ilegálně jako prostředek
odporu proti japonské nadvládě.
Po zániku feudalismu v japonsku se Okinawa stala japonskou prefekturou a v r.1903 je
karate zpřístupněno veřejnosti a zavedeno do školní tělesné výchovy okinawských škol.
Středoškolský profesor Gičin Funakoši (1867-1957) tento bojový systém v Japonsku
předváděl a byl požádán, aby zůstal v Japonsku vyučovat. Podle vzoru tehdejších budó začal
používat změněného názvu karatedó.
| kara | původně označovalo "Čínu doby Tchang" (618-907 n.l.) |
| což bylo zářivé období čínské kultury. |
| V r.1936 byl význam kara změněn na "prázdný". |
| te | ruce nebo ruka. |
| dó | princip všestranného zdokonalování člověka nebo cesta. |
Celkový význam karatedó znamená zhruba "cestu všestranného rozvoje člověka
prostřednictvím užití technik beze zbraně".
Karatedó se šířilo nejprve v univerzitních kruzích a získávalo stále větší popularitu. Po
druhé světové válce se začalo šířit i do světa a v roce 1962 si našlo cestu i do tehdejšího
ČSSR. Ve světě dnes existuje řada druhů tohoto boje beze zbraně: několik směrů japonských, směry
korejské, vietnamské Viet-vo-dao a řada dalších. Karatedó se cvičí jako sport, sebeobrana a
jako prostředek fyzického a duševního zdokonalování.
Jako každá nová myšlenka i karatedó působilo ve svých začátcích určitou rekci. Řada lidí na
ně pohlížela jakona hrubou záležitost, v níž se cvičenci učí, jak co nejrychleji, nejsilněji
a nejpřekvapivěji druhého udeřit. Tak se také karatedó povrchnímu pozorovateli může jevit.
Nesmíme však zaměňovat jev a podstatu, která je zde jiná, možná dokonce opačná.
Karatedó - Morální působení
S výjimkou sebeobrany se zbraní je užití karatistické techniky nejtvrdším a také nejrychlejším
řešením sebeobranné situace. Každý úder je v karatedó nacvičován tak, aby jeho deformační
účinky byly co největší. Pokud se však učí jen technika a ostatní aspekty (duševní, morální aj.)
se zanedbávají, výchovný vliv na osobnost cvičenců je slabý. Hodnota karatedó stoupá s
hloubkou jeho chápání.
Karate je prostředkem co nejefektivnějšího použití fyzické a duševní síly.
Toto cvičení znamená neustálé zlepšování se po psychické a fyzické stránce prostřednictvím sebeobranných technik.
Díky získaným zkušenostem nabádá k poznávání podstaty "cesty".
Prvotním předmětem karate tedy je sebezdokonalování se, studium toho, jak být pro okolní svět užitečným.
Většina bojových umění má přímo etický kód, sloužící jako průvodce v chování adeptů, a výchovný
proces je veden tak, aby cvičenci rozvinuli sebekontrolu spojenou s postojem neútočnosti.
Lidé s optimální sebejistotou a sebehodnocením, na jejichž rozvoji se podílí i bojové umění,
nemají potřebu si dokazovat, že mohou bojovat, že mohou vítězit.
Funakoši, zakladatel moderního karatedó, který ještě ve svých 70 letech dokázal srazit
mladého lupiče, který ho chtěl okrást (pak se styděl za to, od čeho své žáky neustále
odrazoval - bránil se), doporučoval v prvé řadě vyhnout se boji a utéci. Když je útěk
znemožněn, má se člověk bít jako lev. Funakoši užíval výrok "karate ni sente naši" -
v karate neexistuje prvý útok, což znamená, že může být užito jen k ospravedlněné
a nevyprovokované sebeobraně, nebo k ochraně života a zdraví druhých.
Možná, že hlavní myšlenku vystihuje škola šermu Katori: "Jestliže začínáme bít se, je třeba
zvítězit, ale bít se není cílem. Bojové umění je umění míru, umění míru je nejtěžší: je
třeba zvítězit bez boje".
A ještě jednou ze šermu: "Chceš-li být dobrým šermířem, musíš být nejprve dobrým člověkem".
Karatedó - Dýchání
Otázka dýchání si pro svou důležitost zaslouží, aby byla zmíněna hned po otázce morálky.
Dýchání v karate se děje až na výjimky převážně nosem. Klidné a prohloubené dýchání má vliv
na nervovou soustavu, což je velmi potřebné k regulaci psychických stavů v utkáních i ve
skutečném boji, v němž může v krajním případě jít i o život.
V karatedó se správné dýchání prosazuje od počátku nácviku ještě z jednoho důvodu: při
rázném výdechu dochází ke kontrakci břišních svalů, což působí jako základní faktor
účinnosti karatistických technik.
Při nádechu však dochází k uvolnění břišních svalů. V této chvíli má úder na břicho velmi
silný účinek. Proto se vdech při boji většinou skrývá nebo se soupeř klame simulovaným
nádechem.
Karatedó - Koncentrace
V karatedó termín koncentrace znamená dvojí: fyzickou a psychickou koncentraci. Víme, že k
silnému úderu paží samotná její síla nestačí. Vzhledem k malé hmotě končetiny vůči tělu
je třeba do pohybu zapojit také svalstvo ramenního kloubu, trupu, kyčlí a dolních končetin.
Tyto svalové skupiny je třeba navíc zapojit ve správné časové návaznosti - časovat.
Těsně před dopadem úderu se pěst i celé tělo zpevňují. Náhlé kontrakci svalů napomáhá ještě
ostrý výdech.
Nelze však opomenout psychické faktory. Psychicky se koncentrovat znamená vyčlenit z mysli
všechny rušivé obsahy. Okamžik nárazu je pak okamžikem nejvyššího sjednocení a nejvyššího
uvolnění energie. Výkřik spolu s náporem fyzické a psychické energie má vlastní síly zvýšit
a síly protivníka oslabit.
Aikidó - Stručná historie
Aikidó bylo vytvořeno ze starého japonského umění boje beze zbraně
aikidžucu, o němž je známé, že existovalo již v 9.stol.n.l. Aikidžucu
se užívalo ve válkách období Kamakura (1192-1333). Za jeho zakladatele se považuje jeden ze samurajů
rodu Minamoto, Šinra Saburó Jošimicu, který toto válečné umění nazval
Daitórjú aikidžucu. Jeden z jeho synů se usadil v obci Takeda a počal užívat
toto jméno jako vlastní. Sókaku Takeda, který začal učit aikidžucu v r.1905 na Hókkaidó,
byl jeho přímým potomkem. Ke vzniku aikidó přispěla také šermířská škola Katori,
jež se datuje od 15.stol.n.l. a je jednou z nejstarších škol japonského šermu.
V roce 1905 začal Sókaku Takeda učit Daitórjú aikidžucu poprvé mimo svůj rod. Jeden z jeho
nejslibnějších žáků Morihei Uešiba (1883-1969) obdržel od svého učitele povolení
vyučovat Daitórjú aikidžucu. Postupem času začal toto umění v technických aspektech
pozměňovat, až posléze, kolem r.1920-1925, po několikeré změně názvů, začal umění, které
sám vyučoval, nazývat aikidó.
| ai | harmonie, jednota, souhlas |
| ki | vesmír, přiroda, energie |
| dó | cesta, dráha, způsob života |
Volně přeloženo aikidó znamená "způsob života prostřednictvím harmonie s
přírodou". Je však možný i užší výklad "cesta harmonie
s protivníkem".
Narozdíl od aikidžucu, které bylo skutečnou válečnou technikou, aikidó bylo disciplínou
zaměřenou ke všeobecnému rozvoji člověka. Morihei Uešiba dokonale ovládl techniku šermu
školy Jagjú, z níž mnohé prvky spolu s upravenými technikami aikidžucu a boje s
tyčí zařadil do svého systému aikidó.
Po druhé světové válce bylo aikidó zpřístupněno veřejnosti a začalo jeho šíření do celého
světa. Počty jeho cvičenců jsou však v porovnání s karatedó či džúdó nižší, zčásti proto,
že není soutěžním sportem. Zakladatel aikidó byl proti sportovnímu chápání aikidó:
"Chci-li dokázat, že jsem lepší než druhý, není to skutečné bratrství
mezi lidmi".
Aikidó - Hlavní principy
Princip koordinace
Jedná se o koordinaci jak tělesné a duševní složky člověka tak s prostředím - protivníkem.
Proto si v nácviku aikidiské neodporují, ale spolupracují. Aikidó je disciplínou technicky
náročnou a vyžaduje nácvik mnohem delší, než nácvik džúdó či karatedó.
Obtížnost aikidó spočívá v relativně dlouhém a složitém vedení protivníka. Na druhé straně
tím, že využívá důsledně jeho reakcí, vyžaduje jen velmi málo síly. Proto je s úspěchem
užívají ženy, děti a starší osoby.
Techniky aikidó při dostatečném zvládnutí působí naprosto spolehlivě. Vždy je však třeba
ustoupit před útokem tak, aby směřoval doprázdna a protivník byl přiveden pod kontrolu tím,
že se aikidista připojí k jeho úsilí.
Princip centralizace
Tato okolnost je společná pro všechna bojová umění Dálného východu. Princip centralizace,
stálého soustředění na "jediný bod", představovaný v podstatě těžištěm vzpřímeného
stojícího člověka, má racionální jádro a vyjadřovala se jím určitá zkušenost. Japonsky se
nazývá haragei, neboť hara - oblast dolní části břicha, je klíčovou oblastí pro převod
mechanické energie z dolních končetin do horní části těla. Z tohoto tělesného a také
duševního středu začíná v aikidó každá akce.
Princip extenze síly
Extenze síly, v některých japonských bojových uměních zvaná mentální projekce, se považuje
za vlastní integrativní princip, spojující tělesnou a duševní stránku člověka v jednání
(činnosti). Všechna bojová umění, ale i jóga, považují dýchání za oblast, skrze níž lze
úspěšně modifikovat vztah obou uvedených stránek člověka. Hara, zmíněné v předchozí části,
je považováno za energetické centrum a rezervoár síly. Do hara vdechujeme a do akce - např.
při tlaku pažemi - si s výdechem vizualizujeme proud síly z hara do dlaní.
Princip komplexní relaxace a udržování pocitu tíže v dolní části břicha
Tento princip znamená udržovat tělo a tedy i mysl soustavně v relaxovaném stavu bez tenzí.
Komplexní relaxace uvolňuje část lidské kapacity běžně spotřebovávané neúčelnou tenzí.
Rozvinuté a často i vystupující břicho se na Dálném východě pokládá za znak síly člověka.
I v tamní psychologii se nevzrušené, klidné a přesné rozhodování a reakce pokládají za
"reagování z hara". V hara si má člověk představit největší tíži, což spolu s dokonalým
soustředěním na tuto oblast zvýší jeho fyzickou, ale také psychickou stabilitu. Souvisí s tím
však i některé další prvky držení těla, vlastní kultuře Dálného východu: nevypínat hrudník,
držet ramena relaxovaná a přirozeně pokleslá apod.
Aikidó - Etické zaměření
Přestože se všichni významní mistři bojových umění shodují ve smyslu,jaký by bojová umění
měla mít pro člověka přínos, etická stránka je nejhlouběji propracována v aikidó.
Morihei Uešiba se vyjádřil, že skutečné budó nezná porážku. Nikdy nebýt poražen znamená
nikdy nebojovat. Budó není cesta k destrukci druhých, ale přijmout ducha vesmíru, udržovat
mír ve světě a napomáhat ochraně a kultivaci všech živých bytostí v přírodě.
Vyhnout se útoku a připojit se k němu je podstatné.
Pak je třeba vést útok tam, kde sám dozní beze škody.
Dó je cesta, neustálé putování. Texty zakladatele aikidó ukazují,
že tato disciplína byla vytvořena, abychom se dali určitým směrem. Aikidó znamená
zharmonizovat se s energií (ki), díky které funguje vesmír.
Sebeobrana v trestním právu
Sebeobrana v trestním právu - tzv.nutná obrana - je dovolené, beztrestné odvrácení
útoku přímo hrozícího nebo trvajícího. Sebeobrana nesmí být zřejmě nepřiměřená povaze a
nebezpečnosti útoku. Škoda způsobená útočníkovi může být tedy větší než ta, jež hrozila
napadenému, avšak nesmí být se škodou hrozící v hrubém nepoměru. K obraně vlastních i
cizích zájmů je (též kolektivních) oprávněn kdokoli.
Ivan Fojtík: Úpoly ve školní tělesné výchově II (UK Praha)
|
|
|
