Vimperský zlatodůl

Už jste si pořídili Surikatovu kladku? Ne? Ani Surikatův Montanovak? Také ne? Tak máte určitě alespoň Surikatovu montanistickou trojnožku? Co? Že jste o ní ještě nikdy neslyšeli? Nevadí. Příště vám představíme Surikatovu truhlu poslední záchrany..Toho, kdo ji s sebou nemá na akci, čeká pomalá a krutá smrt.

Vimperský zlatodůl - toť krycí název pro staré, zasypané důlní dílo poblíž Volyně u Vimperka, kde jsme se náhodou ocitli se Superklubem a Škorpionovým kamarádem Dobroušem v pondělí 10.9. Důl je v obci místním zcela neznámý (kontrola dotazem u náhodného souboru obyvatel), schovaný na zalesněném pahorku a ani místní hajný netušil (pokud nelhal), že se jedná o štolu a domníval se, že typická důlní scenérie náleží k jakémusi blíže neurčitému dávno zavalenému povrchovému lomu

Nejprve jsme objevili v lesním svahu zploštělou haldu..Její rozměry činily asi 7 x 5 metrů, při výšce cca 2 metry v nejvyšším bodě. Borovice, které na ní vesele vegetovaly, upozorňovaly, že zarostlá hromada kamení trčí na svém místě již poměrně dlouhou dobu. Od haldy stoupal do svahu mělký zářez a končil téměř neznatelným náznakem zahliněné skalní stěny, v kterém jsme dle našich dlouholetých zkušeností očekávali ústit štoly, z které pochází materiál na haldě..

I vrátili jsme se do auta pro dvě polní lopatky a krumpáč a jali se podezřelé místo zkoumat. Při oné činnosti nás přistihl zmíněný nimrod. Nejprve vřeštěl jako pominutý, že mu kopeme v lese. To, že jsme se představili jako Popovický montanistický superklub nijak na něho extra nezabralo (v Jižních Čechách jsme poměrně neznámým spolkem a nedostává se nám respektu, jaký tak skvělému sdružení náleží), přesto se po chvíli vynadával a projevil zájem o zahrabané dílo. Byl to realista - jakmile slyšel o zlatě, které hodláme v dole získat, přestal se přehnaně starat o naše eventuelní zasypání a případné uhynutí a prohlásil, že až důl vykopeme, chce jít dovnitř s námi..Při pohledu na jeho sádelnatý trup nám bylo jasné, že splnění tohoto přání bude značně problematické, leč slíbili jsme mu to, dostali vizitku s telefonním číslem, zelený muž pískl na ohaře a odešel..

Kopání příkopu..Oči montanistů prozatím svítí optimismem

Kopání hloubení se neosvědčilo..Svaly nám pozvolna tuhly..

I dali jsme se do kopání..Nejprve jsme zavaleným zářezem počali razit metrový příkop ke skalní stěně..Ta byla však pokryta přibližně dvojnásobně vysokou vrstvou sypké hlíny a náš výkop byl tedy shledán mělkým. Proto jsme jej zalomili přes odpor prorostlých kořenů směrem dolu a odkryli tak asi metr vysokou skalku bez jakéhokoliv náznaku portálu..Protože čas pokročil a my našli v blízkém křoví starý kýbl, rozhodli jsme se vykopat v hlíně hloubení rovnoběžné se skalní stěnou, což se po půl metru ukázalo jako značně únavné, byť kýbl transport zeminy značně usnadňoval.. Protože skalní stěna byla značně rozpukaná a narušená, rozhodli jsme se razit do ní štolu přímo nad onou, kterou jsme chtěli zastihnout a prokopati se do kýženého dolu stropem...Ražba spočívala v poměrně snadném rozebírání skály na kusy po chvíli tak vznikla dutina hluboká asi půl metru..

Dále skála zkompaktněla a bez majzlíku byl stávající postup beznadějný..Začali jsme proto kopat krumpáčem šachtu kolmo dolu, což bylo značně únavné kvůli nedostatku místa na rozmachování a tak jsme nakonec těsně před setměním kopání vzdali..Dle zvuku, kterým skála reaguje na údery a s přihlédnutím k chvění celého kopaného úseku jsme soudili, že jsme maximálně půl metru nad stropem kýžené zasypané štoly..

Dlužno podotknout, že jiné, byť známější, montanistické spolky by z lokality znechuceně prchly. Superklub se samozřejmě nevzdává - ve čtvrtek se sem vracíme s majzlíkem a palicí.

Vyražena pomocná "štola". Lokalita před dočasnou kapitulací.