Rady pro naprosté začátečníky již na stránkách dýmky.tk najdete. Rozhodl jsem se proto popsat něco už trochu těžšího a to jsou principy kouření soutěžního. Myslím, že každý by si to mohl občas zkusit, i když nezávodí. Stylu kouření to určitě prospěje.
Prvním krokem je příprava dýmky, na soutěži na to máte 5 minut. Dostanete 3 gramy tabáku a papír, na kterém si tabák upravíte. Spočívá to v rozemnutí tvrdších částí a natrhání těch dlouhých na takové větší šupinky. Stonky a podobné "zatvrdliny" se zahazují. Vše záleží samozřejmě na druhu tabáku. Ve vlastním nacpávání vám nikdo neporadí, někdo praktikuje pravidlo dětské, ženské a mužské ruky, jiný si dělá z tabáku malé kuličky, já osobně to tam cpu, jak mi to jde do ruky a mírně stlačuji, na to "svoje" nacpání si musí každý přijít sám. V soutěžní biliárdce, která je dělaná na 3 gramy tabáku by vám to mělo vyjít přesně k okraji (mimochodem, je to docela kotel). Na zapálení máte dvě sirky a jednu minutu. Při zapalování vám tabák nabobtná a vyleze trochu z hlavičky ven. Je třeba ho dusátkem vrátit tam, kde byl. Pokud při tom dýmka zhasla, máte ještě jednu sirku.
Při správném soutěžním kouření má hořet jeden uhlík na povrchu, to znamená, že vidíte, jak žhne. Uhlík je veliký asi 2 milimetry a krouživými pohyby ho honíte okolo hlavičky, nebo do míst, kde je méně prohořelý tabák. Zní to neuvěřitelně, ale opravdu to s trochou cviku jde. V tomto případě zafunguje gravitace, takže jenom nahnete dýmku ve směru, kam chcete, aby uhlík šel, a on tam takzvaně sleze (pomalu, nejsou to žádné sprinty). Pokud je uhlík příliš malý, taháte v rychlejších intervalech (ale pořád stejně silně), pokud se moc rozhořel, ucpete palcem hlavičku a zamezíte tím přístupu vzduchu. Nesmíte to ale přehnat.
Při kouření by neměl být nahoře šedavý popel, jenom černý zuhelnatělý tabák. Popel je opravdu velký problém, jakmile uhlík zmizí pod ním (kouř vám při tom jde z náustku), ztrácíte nad uhlíkem kontrolu a většinou zhasíná. Popelu se zbavíte tak, že svrchní vrstvu krouživými pohyby doslova rašplujete dusátkem a popel propadává do nižších vrstev. Nebo ho můžete vysypat, či vyfouknout z dýmky (na soutěžích mají všichni ruce od popela:-)). Nebezpečím je, že vám spolu s popelem může vypadnout i trochu tabáku a tím přicházíte o čas, nebo nedejbože celý uhlík, no, a to je pak v pytli. Když uhlík zmizí pod vrchní vrstvou, tak se to dá ještě zachránit. Říká se tomu mašinka a opravdu to tak vypadá. Střídavě krátce a rychle do dýmky foukáte a taháte (pochopitelně přes náustek). Docílíte tím toho, že uhlík vyleze nahoru. Nevýhoda je, že když to děláte často, dýmka se pak rozpaluje, takže pozor. Soutěžícím na prvních deseti místech se kontroluje dýmka a v případě propálení jste diskvalifikováni a čas vám není uznán. Mašinka se také dost projeví na čase soutěžícího, ale lepší, než aby vám to úplně zhaslo. Čím jste v dýmce níž, tím je to pochopitelně těžší - už je tam hodně popela, tabák hůř hoří, dýmka se rozpaluje, atd. Pokud vám dýmka "bublá" -máte moc močky v náustku (profíkům to ale hoří tak pomalu, že jim žádná vlhkost nevzniká), můžete dýmku rozdělat a náustek profouknout na papír, na kterém jste si připravovali tabák.
Neocenitelným pomocníkem při soutěžním kouření je dřevěné dusátko, které dostanete na soutěžích (tam je povinné), ale dá se vyrobit i doma. Je to v podstatě dřevěný špalík. Dřevěný proto, že kov bere uhlíku teplo a zhasíná ho. Je obvykle z bukového dřeva, má průměr 15 milimetrů, dlouhé je 100 milimetrů a na dolní straně je drsné. Dusáte tak, že tlačíte a zároveň s ním otáčíte, rozháníte tak šedavý popel a ten propadává dolů.
Pokud vám tento styl hned nepůjde, nezatracujte ho. Chce to trénink. To, co jsem tady popsal jsou obecné rady pro závodní kouření. Každý "veterán" má mimo to své fintičky, ale ty vám pochopitelně dobrovolně neřekne. Pokud nějaký soutěžící dýmkař bude chtít tyto informace poopravit, nebo doplnit, budu tomu jenom rád. Přeji dlouhý kouř a nezapomeňte: "Každá dýmka jednou zhasne, dříve, nebo později."
