ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE

Od začátku srpna má římskokatolická farnost nového administrátora - přišel sem P. Dariusz Mogielnicki, MSF. O tom, jaká byla jeho cesta ke kněžství, co je to za "podivnou zkratku" za jménem a o dalších záležitostech jsem si s ním pro vás popovídal.
Mohl by si říct něco o sobě a o tom, jak si se dostal ke kněžství?
Narodil jsem se v Polsku, v 67. roce, u Mazurských jezer. Vyrůstal jsem na vesnici, ve věřící rodině. Tam jsem bydlel do konce základní školy, pak jsme se přestěhovali do většího města, Lomże, kde jsem vystudoval střední průmyslovku.
Během pěti let na střední škole jsem se zúčastňoval hnutí mládeže Oáza Světlo-Život a nakolik to bylo možné jsem bojoval proti socialistickému systému vlády.
Rozhodujícím momentem k mému povolání byl ale den maturity. Udělal jsem s Bohem takovou smlouvu. Když to zvládnu, tak se stanu knězem, když ne, tak to ani bez maturity nebude možné. Celá maturita a další běh událostí ukazovaly, že ona smlouva s Pánem platí. A hned po maturitě se objevil problém armády.
Říkal jsi problém armády. O co šlo?
V Polsku ten, kdo vstoupí do semináře, nemusí jít na vojnu. A bylo tomu tak i za komunistů. K tomu ale bylo potřeba potvrzení od rektora semináře, a já to nevěděl a nic jsem proto nezařizoval. Na konci června jsem byl předvolán k odvodové komisi. Jenže tam jsem se dozvěděl, že přímo z této komise budeme odvezeni ke zvláštní jednotce (reprezentativní, něco jako hradní stráž - pozn. aut.) Když jsem pak předstoupil před komisi, první otázka byla, co chci dělat po maturitě. Když jsem vypověděl, že chci studovat bohosloví a to v řeholním rádu, stalo se něco divného. Bohoslovci, kteří si nepodali žádost o propuštění z armády, totiž byli vždy odvezeni do trestních jednotek. Členy komise ale zajímalo, proč chci sloužit někde v cizině. K mému velkému překvapení jsem byl nakonec uvolněn z vojenské služby. Nikdo pořádně nemohl uvěřit, že se to stalo...
Měl jsi pro své rozhodnutí nějaké vzory?
Celých pět let, co jsem chodil na průmyslovku jsem chodil také na náboženství, které vedli bratři františkáni. S nimi jsme byli hodně spřáteleni, jezdili jsme na exercicie, soustředění mládeže... Jednou jsem zase obdržel dopis od misionáře sv. Rodiny, a to díky vzdálenému příbuznému, kde byla přímo nabídka k misijnímu povolání.
Když jsem se pak rozhodoval o své kněžské dráze, viděl jsem, že v Polsku je kněží dost. Proto jsem se nakonec rozhodl, že vstoupím k řádu Misionářů svaté Rodiny a budu sloužit tam, kde je to potřeba. Pro bratry františkány a koneckonců i pro ostatní to bylo vcelku překvapivé. Ani já sám jsem řád moc neznal.
Odešel jsi hned po semináři na misie?
Ne, byl jsem poslán do Slezska, kde jsem v jedné farnosti působil jako kaplan. Byla to výborná příprava k poznání kněžského života i nových způsobů pastorace a evangelizace.
Kdy jsi odešel do zahraničí?
Po dvou letech jsem se rozhodl, že pojedu pracovat na Ukrajinu. První dva roky jsem působil v Žitomirské oblasti. Spolu s knězem Grigorzem jsme pracovali ve 12 farnostech, ve kterých nebyl ani jeden kostel. Do nejvzdálenější farnosti to bylo asi 45 km. Pak jsem byl z rozhodnutí představených převelen do Kyjeva, do hlavní kostela sv. Alexandra. Do okolních farností jsme z Kyjeva jezdili až 220 km, zajížděli jsme také do Černobylské zóny.
Po třech letech na Ukrajině se na mne obrátil pan provinciál s prosbou, jestli bych nechtěl zastoupit nemocného kněze ve Dvoře Králové, v České republice. Protože nikdo jiný nebyl moc ochotný sem jít, souhlasil jsem s nabídkou.
S jakým očekáváním jsi k nám přišel?
Řeknu pravdu: Když jsem sem jel, nevěděl jsem nic o situaci církve u vás. Šel jsem sem jak otevřená nádoba. Nevěděl jsem, co mě čeká, jak tu bude vypadat život a práce.
Byl jsi tu něčím překvapen?
První rok působení v ČR byl pro mě velmi těžký, setkal jsem se tu s několika věcmi, se kterými se bylo těžké smířit. Jako kněz jsem zodpovídal za 5 farností, ve kterých bylo 11 zchátralých kostelů, dohromady ve všech farnostech 60 farníků. Zvlášť jsem si zapamatoval své první Vánoce a první půlnoční zde. V pěkném barokním kostele na ni přišlo 8 lidí. Mrzelo mě také chování některých farníků. Když jsem to srovnával s Ukrajinou, kde lidé chodili či jezdili na kole na mši 30,40 km...
Jak jsi se dostal do Krkonoš?
Po roce to vypadalo, že je páter Plescinsky ve své nemoci uzdraven. Díky tomu jsem mohl jít jinam, a tak jsem se dostal sem do Štěpanic. Bohužel o půl roku později se P. Plescinskemu nemoc zase začala vracet a před dvěma lety zemřel. Na jeho místo přišel nový kněz a mě pan biskup už v Horních Štěpanicích nechal.
Pověz těď ještě něco o svém řádu.
Misionáři svaté Rodiny (zkratka MSF) byli založeni r. 1895 saletinem Jean Marie Bertchierem. Je to řád, který pracuje v misijních zemích, především tam, kde nikdo jiný nechce působit, nebo kde jsou podmínky práce zvlášt težké. Našim vzorem a patronem je svatá Rodina z Nazaretu a zvláštním znamením způsob života podle Ježíše, Marie a Josefa. První klášter byl založen v Nizozemsku, dnes je centrem našeho řádu generální klášter v Římě.
Misionáři sv. Rodiny pracují v celém světě, od severního Norska až po Oceánii. Hlavními oblastmi našeho působení jsou Oceánie, Jižní Amerika a východní Evropa. Náš řád má v současnosti asi 1200 řeholníků, z Polska jich je kolem dvěstěpadesáti. V České republice jsme od roku 1997.
Mohl bys porovnat přístup k duchovnímu životu v Polsku a tady v Čechách?
Za ty čtyři roky, co jsem tady, bych mohl svůj poznatek shrnout asi takto: V Polsku způsob života lidí, tradice, obřady... to všechno vede k víře. Tam je veliký problém vychovat člověka nevěřícího, tady je to naopak.
Jak se ti líbí na horách?
Moc. Vždycky jsem chtěl bydlet na horách, na to jsem hodně myslel už jako bohoslovec. Někdy jsme jeli celou noc a den, abychom si aspoň nachvilku prohlédli Tatry nebo Krkonoše. Tady na horách se cítím jako u sebe.
Máš nějaké životní motto?
Takovou myšlenkou je heslo našeho řádu. Ať se každý cítí mezi vámi jako ve své rodině.

Za rozhovor děkuje
M. Hrdlička

O tradici, krátkozrakosti a odkazu na Boha

V době před referendem o vstupu naší republiky do EU se k mnohým dostaly také informace o připravované ústavě Evropské unie a o snaze (zvláště katolických) křesťanů protlačit do ní odkaz na Boha nebo na křesťanské dědictví. Málokdo už ale tuší, že se tato problematika netýká jen evropské ústavy, ale přímo nás samotných.
Křesťanská tradice tu byla, je a bude. Není jen součástí západní Evropy, je součástí historického, kulturního i myšlenkového dědictví v českých zemích, obklopuje nás i ve Vrchlabí. A nejedná se jen o dominanty obcí ­ kostely a kláštery, o drobné sakrální stavby, o naplňování symbolů, svátků a zvyků, lidové tradice, ale také o významné osobnosti, o významná literární a myšlenková díla či o hodnoty, na kterých je postavena naše morálka a právní řád.
Nelze samozřejmě tvrdit, že Evropa či ČR je křesťanská. Věřící křesťané jsou v Evropě (a ještě mnohem více u nás) menšinou. V rámci objektivity je nutné zmínit i antickou filosofii, římské právo, židovskou tradici, zednářství, osvícenský racionalismus, liberalismus a komunismus. Všechna tato myšlenková schémata zde zanechala své stopy a větší či menší měrou nás dodnes ovlivňují.
Na krátkozrakém přístupu k vlastní minulosti i současnosti ovšem netratí hlavně křesťané, ale sekulární instituce. Křesťanství ani církev neztratí svou důležitost a význam vynecháním v jedné ústavě. Bez Boha a duchovních hodnot však není v posledku možné zdůvodnit důstojnost člověka, lidská práva, principy solidarity a spravedlnosti. Bez řádu věcí je služebným funkcím (úřadům, zákonům, trhu, spotřebě) připisována nepatřičná hodnota. Na svůj přístup doplatí úřady, obce i občané samotní, kterým se v "blízkém nedohlednu" rozpadají památky sotva vyčíslitelné hodnoty, nebo naopak ti, kteří např. kostel či klášter opraví bez ohledu na to, že už do něj nemá kdo chodit, že se jedná o mrtvou stavbu, málo živý kraj.
Co s tím? Někdy stačí málo ­ vzít na sebe odpovědnost a ptát se, co s tím mohu udělat. A dříve než skončím, měl bych ještě jeden postřeh. Křesťanský. Důležitou součástí křesťanství je přiznání si vlastních chyb a selhání a ochota poučit se z nich. Naše město i tento kraj takový přístup naléhavě potřebují. Rány z válečné vřavy, odsunu Sudetských Němců, vulgárního materialismu a bezpráví komunismu jsou hluboko v srdcích a myslích lidí, jsou patrny na domech, pomnících i v krajině. A tlak konzumu neúprosně sílí. Tlustá čára za minulostí nás nevyléčí, je potřeba pokorného návratu k tradici, našim kořenům a ochota se učit.

M. Hrdlička