Pastorální konstituce O Církvi v dnešním světě
Gaudium et spes
II. vatikánského koncilu
Svět na počátku 60. let
Dvacáté století přineslo mnoho významných změn do života lidí. Vědecký a technický pokrok velmi rychle měnil staleté zvyky, náhledy, přístupy a tradice, které ´přežily´ průmyslovou revoluci. Velkým zásahem do myšlení lidí pak byly obě světové války, zvláště pak druhá, která ničivě prošla v podstatě celou Evropou. Zničení moci dobového středu světa, rozpad koloniálního systému, americká přítomnost v Evropě a bipolarita světa v důsledku vzrůstu komunistické moci - to jsou hlavní charakteristiky, které umožnily nástup nového rozvoje, ale i nového myšlení, mnohem méně závislých na náboženství a křesťanských hodnotách.
Západní svět se oddal kapitalismu, komunistický blok se uzavřel do svého ghetta a hospodářský rozvoj se rozběhl na plné obrátky. Nové vynálezy, rozvoj komunikačních prostředků, změny v organizaci práce, sociální systém, volný čas - to všechno posouvalo člověka do nové pozice. Jednotliví lidé i sekulární instituce se dokázali pokroku velmi rychle přizpůsobit (kdyby tak neučinily, hrozilo by jim ztracení, krach, zánik ...) a často přitom bouraly staleté osvědčené zvyky, přístupy, hodnoty.
Církev tak pružná být nedokázala. Její skoro dvoutisíciletý základ ji poskytoval určitou stabilitu i zachovával určité jistoty. Stále naléhavěji však před ní vystupovaly otázky a skutečnosti, ke kterým bylo třeba se vyjádřit, před kterými nebylo možné mlčet, které vyžadovaly jednotný postoj a přístup celé církve.
II. vatikánský sněm - příprava a průběh
Do tohoto stavu byl papežem Janem XXIII. svolán všeobecný církevní sněm. Jan XXIII., nazývaný též reformním papežem, oznámil své rozhodnutí po pouhých třech měsících svého pontifikátu v lednu 1959. Toto rozhodnutí se setkalo s příznivým ohlasem nejen v katolické církvi samotné, ale i u východních křesťanů, protestantů či anglikánů. Ačkoliv se objevilo mnoho interpretací o účelu sněmu (mimo jiné to, že jeho cílem je sjednocení všeho křesťanstva), Jan XXIII. od počátku zdůrazňoval, že prvotním a také jediným cílem koncilu je reforma církve a její přizpůsobení dnešní době.
Už v květnu téhož roku byly jmenována předpřípravná komise, která měla za úkol navázat styk se všemi katolickými biskupy a požádat je o návrhy témat sněmu, vypracovat v hrubých rysech témata a vyžádat si k nim stanovisko teologických a právnických fakult katolických univerzit a navrhnout složení jednotlivých koncilních orgánů.
V červnu 1960 papež jmenoval 10 přípravných komisí, 3 sekretariáty a jednu ústřední komisi, které předsedal. Úkolem přípravných komisí bylo připravit a rozpracovat jednotlivá témata sněmu, úkolem ústřední komise pak schválit a upravit jednotlivá schémata koncilních témat. Tyto schémata pak byly rozeslány biskupům, aby k nim mohli zaslat svá stanoviska a připomínky.
Zahájení sněmu bylo stanoveno na 11. října 1962, na výroční den zahájení efezkého sněmu a svátek Božského mateřství Panny Marie. Toho dne byl také sněm zahájen mší svatou v bazilice sv. Petra. Zahájení bylo přítomno 2450 koncilních otců (biskupové a církevní hodnostáři, kteří trvale spravují nějaké církevní území).
Koncilní jednání nebylo nic rychlého a jednoduchého, ale na druhou stranu zase nic odbytého. Bohužel neznám průběhy jednání a jednací řády jiných koncilů, ale II. vatikánský koncil probíhal takto:
Deset přípravných komisí rozpracovalo deset různých témat (vyšlých z námětů biskupů a církevních odborníků) , kterými se pak měl koncil zabývat. Přímo na koncilu (na jeho počátku) bylo zvoleno církevními otci 160 členů 10 pracovních komisí. V každé komisi bylo 24 členů, 16 bylo voleno koncilem, 8 jmenováno papežem). Tyto komise přebraly materiály od svých předchůdkyň a jejich úkolem bylo vypracovat návrhy církevních dokumentů, které pak byly předloženy koncilnímu sněmu. Proces tvorby a schvalování dokumentů probíhal ve třech stupních. Prvním byla již zmiňovaná aktivita deseti komisí. Druhým byly tzv. generální kongregace (všeobecná shromáždění) - společné schůze všech účastníků koncilu, na nichž se předběžným hlasováním připravoval konečný text výnosu koncilu. Třetím stupněm byla slavnostní veřejná zasedání (osobně jim předsedal papež). Na nich se konalo konečné hlasování o výnosech koncilu. ) Papež pak podle svého uvážení měl schválit a vyhlásit výnosy, které obdržely alespoň 2/3 hlasů. ( V praxi to vypadalo trochu jinak - návrhy dokumentů, které byly schváleny generální kongregací a souhlasil s nimi papež, byly již v podstatě přijaty. Na veřejných zasedáních už nebyly předkládány návrhy, které neměly náděj na schválení nebo bylo jejich schválení nejisté. Veřejná zasedání měla charakter vnější prezentace koncilu.)
Na druhou polovinu 20. století, kdy bylo možné jedním rozhodnutím zmařit stovky životů, kdy jedno parlamentní hlasování mohlo mít a občas i mělo nedozírné následky nejen pro onu zemi, kdy libovůle jedince či určité skupiny byl důvod k hrůzám války nebo hromadnému zbrojení, kdy jen ve jménu hospodářského rozvoje bylo možné proměnit kvetoucí krajinu v pustinu, to byl poněkud zdlouhavý a zapeklitý proces. Církev nicméně dostála svým tradicím a musím říci, že to sám za sebe oceňuji pozitivně.
II. vatikánský koncil trval ( s ohledem na předešlé církevní sněmy ) vcelku dlouho - 3 roky. Jak už jsem se zmínil, byl zahájen 11. 10.1962, ukončen byl 8.12.1965. Během této doby se uskutečnily čtyři zasedání.
1. zasedání - do 8. prosince 1962
- volba komisí, první jednání nad tématy
- od tohoto data až do druhého zasedání probíhá první koncilní mezidobí. V něm umírá Jan XXIII., papežem je zvolen kardinál Jan Křtitel Montini - Pavel VI. Ten s neztenčenou aktivitou pracuje na úspěchu sněmu.
2. zasedání - od 29 září do 4. prosince 1963
- každodenní zasedání vyjma sobot a nedělí
- definitivní schválení konstituce O liturgii ( ) a dekretu O komunikačních prostředcích ( ).
Ve druhém mezidobí se uvádí v život první část reformy liturgie a ustanovuje se papežská komise pro sdělovací prostředky.
3. zasedání - od 14 září do 21. listopadu 1964
- mezi laickými pozorovateli jsou přítomny poprvé ženy - řeholnice i laičky
- definitivní schválení věroučné konstituce O Církvi (LG) a dekretů O východních katolických církvích a O ekumenismu. Zároveň byl zkrácen eucharistický půst na jednu hodinu.
4. zasedání - od 1. září do 8. prosince 1965
- schváleny a vyhlášeny dekrety O pastoračním úřadě biskupů, O přizpůsobení řeholního života dnešní době, O přípravě budoucích kněží a prohlášení O křesťanské výchově a O poměru církve k mimokřesťanským náboženstvím(NA)
- na dalším veřejném zasedání schválena konstituce O Božím zjevení (DV) a výnos O laickém apoštolátu
- 7. prosince jsou pak schváleny a vyhlášeny poslední sněmovní výnosy: pastorační konstituce O Církvi v dnešním světě (GS), dekrety O misijní činnosti církve, O životě a práci kněží a Prohlášení O náboženské svobodě.
- byly zrušeny církevní tresty, které na sebe Řím a Cařihrad vyhlásili při schizmatu (faktický krok k usmíření západního a východního křesťanstva)
Sněmu se mělo právo účastnit 3090 Otců, nakonec jich bylo 2860 (rozdíl oproti číslu na prvním zasedání je dán jednak obměnou na církevních postech - během koncilu zemřelo celkem 242 účastníků - a jednak příjezdem dalších Otců na následující zasedání. Průměrný věk koncilních Otců byl 61 let; kardinálů 72 let, arcibiskupů 62 a biskupů 58 let, pouhých 47 koncilních Otců bylo mladších 41 let. I proto je s podivem, že koncil vynesl tolik reformních výnosů a dokázal vyložit pravdy víry vcelku srozumitelně pro tehdejší svět. Jako pozorovatelé křesťanských církví a hosté se sněmu účastnilo102 osob; pozorovatelé zastupovali 29 církví a společenství. Laiků přítomných na zasedání bylo 52 - 29 mužů a 23 žen, z toho 10 řeholních sester.
V lednu 1966 uveřejnil Pavel IV. výnos, kterým založil další pokoncilní komise (předtím již vznikla komise pro nauku víry) - celkově jich tak bylo sedm. Tyto komise byly pověřeny prováděním a vysvětlováním výnosů sněmu. Dále ještě vzniklo 5 sekretariátů - ty rovněž navázaly na sněmovní výnosy a svou prací je měly zaštiťovat.
Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě
Gaudium et spes
Pastorální konstituce Gaudium et spes je označována jako jeden z nejdůležitějších a nejzávažnějších dokumentů II. vatikánského sněmu. A jako taková nevznikala rozhodně lehce - byla vypracována v osmi zněních. Její předehrou byla poselství koncilních otců světu z počátku prvního zasedání. Koncem prvního zasedání se objevily návrhy, aby v tématice, která se týká církve, se nejdříve popsalo , jak chápe církev sama sebe (pozdější LG) a v druhé vztah církve k situaci v dnešním světě. (v této konstituci). Komise pro nauku víry vypracovala na jaře 1963 první úplné znění (navázala na práci přípravné komise), to se však nedostalo na pořad jednání koncilu (nebylo doporučeno). Další návrh byl více systematicko-teologický ale rovněž nebyl doporučen na jednání koncilu. Třetí, podle K. Rahnera) více biblický návrh byl koncilními komisemi přijat lépe. Z něho pak vzniklo schéma, jehož první část koncil projednal a předložil ho k diskusi. Toto schéma bylo přijato jako základ k další diskusi a byly k němu podány pozměňovací návrhy. Další přepracované schéma vzniklo na podnětech koncilu - diskutovalo se o něm na počátku 4. zasedání. Podle vznesených návrhů vzniklo sedmé znění, o kterém se diskutovalo v listopadu 1965 a bylo doplněno dalšími pozměňovacími návrhy. O osmém znění se hlasovalo až v prosinci. Při veřejném zasedání 7.12.1965 byla konstituce schválena 2 309 hlasy, proti bylo jen 75 hlasů. Téhož dne byla taky slavnostně vyhlášena.
Vznik této konstituce tedy nebyl lehký; to se projevilo i v tom, že výsledek je velmi nepodobný přípravným návrhům. (V takové míře se na koncilu od přípravných návrhů odpoutala ještě deklarace o náboženské svobodě - DH). Patří ke cti koncilních otců, že dokázali reflektovat i přijmout dobu, všimnout si zájmu světa o církev v době koncilu a dát najevo zájem církve o svět. Dá se říci, že právě II. vatikánský koncil přišel s převratnou věcí - dokázal dát najevo zájem církve o svět, který si jde vlastní cestou, a nezůstal přitom někde opodál, stranou tohoto světa, stranou rozvoje a pokroku. Dokázal dát impuls církvi k aktivitě. A konstituce GS je významným plodem koncilu a to i přesto, že je v určitých teologických kruzích označována jako nevyzrálá či nedokonalá.
Je nicméně skutečností, že církev takto nezískala milióny a milióny nových věřících, že nezískala nějaké pevné a nedotknutelné postavení. Přiblížila se lidem, ale tím se stala i zranitelnější. Lidský vývoj dnes spěje spíše ke konzumismu a konzumní religiozitě a tak katolická církev hlavně v západním světě pomalu ale jistě ztácí body. Možná, že kdyby se takto neotevřela a nepřiblížila světu, její věřící by byli oddanější a jejich řady by nemusely podléhat takovým změnám. To jsou ale jenom kdyby...
Podívejme se nyní na konstituci z blízka:
Konstituce je tvořena předmluvou, úvodním slovem a dvěmi částmi. První se nazývá Církev a povolání člověka a určuje postavení člověka, jeho povolání a činnost ve světě a úlohu církve v dnešním světě. Druhá nese označení Některé naléhavější problémy - dotýká se manželství a rodiny, kultury, hospodářsko-společenského života, politiky a problematiky míru.
Úvodní výklad nese název Postavení člověka v dnešním světě. V něm je nastíněna situace, ve které se dnešní svět a dnešní člověk nachází, jmenuje změny životních podmínek a otázky z toho plynoucí a v závěru se obrací k transcendenci. Ukázka: "Ještě nikdy lidstvo neoplývalo takovým bohatstvím, možnostmi a hospodářskou mocí, a přece značná část lidstva trpí hladem a nouzí, a obrovská část obyvatel země neumí ani číst a psát. Ještě nikdy lidé neměli tak vyhraněný smysl pro svobodu jako dnes, a přece současně vznikají nové druhy společenského a duševního otroctví.)""V tomto stavu se dnešní svět jeví být zároveň mocný i slabý, schopný nejlepšího i nejhoršího, neboť se mu otevírá cesta ke svobodě nebo k otroctví, k pokroku nebo k úpadku, k bratrství nebo k nenávisti. Mimoto si člověk uvědomuje, že je na něm, aby správně usměrňoval síly, které vyvolal a které ho mohou buď rozdrtit, anebo mu sloužit.)"
Část první se skládá ze čtyř kapitol.
Kapitola první - Důstojnost lidské osoby. Zde je vcelku srozumitelně vysvětlena osobnost člověka z pohledu dogmatické teologie (imago Dei, hřích, svoboda, smrt ...) Dále je tu zmíněn problém ateismu - jsou nalezeny jeho příčiny a je k němu zaujmut církevní postoj.
Kapitola druhá - Lidské společenství. Na podkladech Božího zjevení je tu člověk viděn jako bytost přirozeně společenská. Proto se taky lidská důstojnost nemůže vztahovat jen na jednotlivou osobu, ale na celé lidské společenství. Je zde též zdůrazněna láska k nepřátelům, k těm, co mají jiný názor. Snahou křesťanů by mělo být překonání individualistické etiky, tak, aby v Bohu mohli tvořit společenství lásky.
Kapitola třetí - Lidská činnost ve světě. Kapitola se zabývá lidskou činností, zdůrazňuje autonomii lidské činnosti ale také její narušenost hříchem. Tato činnost spěje k dokonalosti teprve skrze vykupitelskou oběť Ježíše Krista a s ohledem na věčnost. Závěrem je zmíněno očekávání druhého Kristova příchodu, nové země a všeobecného království.
Kapitola čtvrtá - Úkol církve v dnešním světě. Církev se chápe jako nedílnou součást tohoto světa. Zároveň je přesvědčena, že svým prostřednictvím může přispět ke zlidštění společnosti i lidských dějin. Je potřebné, aby církev pokračovala ve svém náboženském poslání, aby podněcovala dobročinné akce, aby se nebála podporovat zdravé společenské změny. Laici jsou nabádáni k aktivitě i k tomu, aby slepě nespoléhali na církevní autoritu nebo se neoprávněně neodvolávali vyšší autority, ale nebáli se vzít do svých rukou zodpovědnost. Církev se také nezříká pomoci od světa.
Část druhá se skládá z pěti kapitol.
"Když koncil vyložil, jakou důstojnost má lidská osoba a jaký je osobní a společenský úkol, který je povolána ve světě plnit, obrací nyní ve světle evangelia a lidské zkušenosti pozornost všech na některé naléhavější potřeby naší doby, jež se lidstva nejvíce dotýkají.)"
Kapitola první - Jak podpořit důstojnost manželství a rodiny. Církev vidí neblahou situaci rodin ve světě, ohrožení manželského života. Proto se snaží objasnit církevní nauku tak, aby mohla být oporou křesťanům při podpoře a hájení "posvátné hodnoty manželského stavu". Dotýká se tu manželské lásky, plodivé síly v manželství, úcty k počatému životu (odsouzení potratů a usmrcení novorozenců), podpoře rodinné výchovy a výchovy potomků k svobodnému rozhodování o rodinném životě.
Kapitola druhá - Jak podporovat rozvoj kultury. Tato kapitola je rozdělena do tří oddílů. První popisuje situaci kultury v dnešním světě. Druhý se nazývá Některé zásady správného rozvoje kultury a ukazuje vztah mezi vírou a kulturou, vztah mezi poselstvím evangelia a kulturou a nabízí některé způsoby, jak sladit jednotlivé stránky kultury. třetí oddíl se týká křesťanů a jejich úkolů v kultuře, nabádá křesťanské umělce k zapojení do světské kultury a laiky k výchově ke kulturnímu životu.
Kapitola třetí - Hospodářsko-společenský život. Tato kapitola je rozdělena do dvou oddílů. První se týká hospodářského rozvoje jako takového a je spíše úvodem k druhému oddílu. Ten již přímo apeluje na dodržování některých zásad hospodářského a společenského života. Jsou to: práce a volný čas, spoluúčast zaměstnanců na hospodaření a odpovědnost vedení za své zaměstnance, rovnoměrné rozdělení bohatství, problém finančních trhů, problém nabývání vlastnictví a jeho udržování.
Kapitola čtvrtá - Život politického společenství. Koncil hovoří o povaze hierarchického uspořádání lidské společnosti a tím i povaze a cíli politiky a vládnoucích orgánů, o spolupráci všech občanů na veřejném životě i o vztahu politiky a církve.
Kapitola pátá - Mír a společenství národů. Kapitola je rozčleňená rovněž do dvou oddílů. První se týká míru a války a nabádá k vyloučení válek, k zmírnění utrpení z nich pramenící, k zastavení závodů ve zbrojení. Druhý oddíl hovoří o možnosti válkám předcházet - o budování pevného mezinárodního společenství, o zásadách přístupu k rozvojovým zemím, o přítomnosti církve a křesťanů v mezinárodních společenstvích.
Závěr - Zde koncil provolává tuto nauku jako pomoc lidem té doby - ať už věřícím nebo nevěřícím. Zmiňuje potřebnost výkladu této nauky různou formou různým národům a mentalitám. Svolává lidi k dialogu a k budování tohoto světa k vzájemné lásce v Pravdě a v Kristu.
Závěr
Jak už jsem jednou předeslal, pastorální konstituce Gaudium et spes je významným plodem II. vatikánského koncilu a jako takovou je jí třeba chápat. Jestliže byl koncil výrazným mezníkem ve vztahu církve a moderního světa, pak je takovou i tato pastorální konstituce. Byla přijata v předposlední den sněmu a je jedním z nejhlavnějších koncilních dokumentů. Nezačíná jako dokumenty minulých koncilů výčtem zkažeností světa nebo potřeby obrátit se. Začíná slovy Gaudium et spes ... Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu.)
To neznamená, že je dokumentem dokonalým. Je určitě významná mírou přístupu k okolnímu světu, snahou nezříkat se problémů, které tento svět trápí i snahou najít v církvi místo ve společnosti, nalézt úkoly, které je třeba vykonat. Jestliže mám hodnotit poněkud blíže, pak je první část relativně srozumitelnou částí, koncil zde právoplatně odkazuje na učení církve a její postoje. Ačkoliv se zde koncil opírá většinou o základní články víry, chybí mi tu přesto větší zdůraznění lidskosti církevní autority, možnosti nahlížet na určitou situaci v stále novém a novém světle a tudíž i možnost korekce předešlých náhledů. Jestliže koncil udělal velký krok k mezicírkevnímu dialogu a křesťanskému smíření, chybí mu poněkud větší krok ke smíření se světem. (ten podle mého názoru učinil až současný papež Jan Pavel II.) Tento vstřícný krok mi pak také schází i v konstituci Gaudium et spes. Jinak ale nemám, co bych této části dokumentu mohl ze svého svědomí a náhledu vyčíst.
Část druhá, nauková, je i ze své podstaty mnohem více konkrétní. Tady nemůžu souhlasit s kritiky, kteří tvrdí, že je příliš obecná. Myslím, že dává nutná a jasná pravidla, která je pak možné vykládat. Tím, že není dopodrobna konkrétní, překračuje svou dobu. A skutečně, valná většina vyřčeného platí i dnes, o čtyřicet let později, v době překotného technického pokroku a hospodářského vývoje. Troufám si říct, že někde je doba přímo předběhnuta a formulace koncilu se týkají spíše dnešní doby a ne počátku 60. let. Nicméně i zde je možné nalézt málo konkrétní výklady, které by již dnes bylo potřeba výrazněji formulovat - část kapitoly o kultuře, v kapitole hospodářsko-společenský život pak problematiku financí a rovnoměrného rozdělení bohatství.
V celku je však třeba konstituci pochválit. Sam za sebe pak vzdávám úctu a hold koncilním otcům za toto dílo.
Literatura
Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1996
II. vatikánský koncil - příprava a průběh. Křesťanská akademie, Řím 1966
Michal Jan Hrdlička
2000