Historie křesťanství v severovýchodních Čechách
Prvními křesťany na území severovýchodních Čech byli slavníkovští Charváti, osídlující od 8. stol. jih území. S vnitřní kolonizací pak dále k pohraničním horám postupovalo i křesťanství. Jestliže tedy vnitrozemí Čech muselo být misiemi obráceno na víru, můžeme s velkou pravděpodobností tvrdit, že zdejší obyvatelstvo je od počátků křesťanské. I vnější kolonizátoři (převážně Němci) byli křesťany. Svědčí o tom při odkrývání tvrzišť nacházené základy kaplí, rovněž i zdejší nejstarší hrady měly již do hradního tělesa zabudované kaple nebo místnosti pro konání bohoslužeb. Vesnické kostely byly dřevěné, městské kamenné kostely zas byly v pozdějších letech přestavovány, proto se zde nezachovala žádná církevní památka z období kolonizace. Nicméně je nutné vyzdvihnout roli, kterou v době kolonizace hrály církevní řády. Pardubičtí benediktýni založili r. 1176 broumovský klášter a r. 1253 klášter vrchlabský, které se staly výchozími místy pro kolonizaci okolí; mnichovohradišťští cisterciáci založili klášter v Turnově. Díky práci řeholníků a řádu sv. Jana (oblast Jablonného a Č. Dubu) bylo v okolí založeno mnoho českých vesnic. Dá se říci, že jejich počínání bylo protiváhou rychle postupující vnější kolonizace.
Jak jsem uvedl dříve, změnilo husitské hnutí a česká reformace náboženské poměry v tomto regionu. Zvláště královská města Trutnov a Dvůr Králové byly rozhodnými zastánci podobojí. Nutno podotknout, že změna nebyla nikterak samovolná a většinou ani dobrovolná. Husité oblehli statky zdejších feudálů a pokud se nechtěli přidat na jejich stranu (kromě vyznání samozřejmě i vojenskou), dobyli je, bylo-li to možné, feudály zabili a dosadili na jejich místa své přívržence; vzpurná města byla vypálena. Vypáleny byly i mnohé kostely, kněží byli vyhnáni nebo pobyti a na jejich místo nastoupili ti podávající pod obojí způsobu. Tam, kde přijmul víru pán, přijmuli ji i poddaní. Tuto proměnu podstoupilo i mnoho Němců, kteří zde zůstali. V následujícím, nábožensky uvolněném období, nabírala reformační hnutí v severovýchodních Čechách na síle. Byla to také zásluha Němců, kteří sem v 16. stol. přicházeli z oblastí reformace i toho, že Lužice se stala v podstatě protestantskou a ve Slezsku protestanté převládli. Ti se pak samozřejmě snažili o šíření myšlenky reformace, a tak přecházeli hranice. Majestát Rudolfa II. tuto situaci potvrdil, a tak před třicetiletou válkou byla velká většina obyvatelstva luterského, menšina kalvínského, pikhartského, bratrského a jen několik málo procent katolického vyznání. Např. hejtman jilemnického panství Jiřík Hartmann z Hartenštejna udává v soupise poddaných z r. 1651 jen 3% katolíků.
Po bitvě na Bílé hoře a exemplární popravě odbojných stavů, snažili se čeští katolíci o rekatolizaci země. Ve snahách zvláště vynikali papežský vyslanec biskup Karel Karaffa a Arnošt Albrecht Vojtěch hrabě z Harrachu, arcibiskup pražský, pozdější český kardinál, jemuž daroval Albrecht z Valdštejna jilemnické panství. První kroky k rekatolizaci (např. vypovězení evangelických kazatelů a učitelů ze země, zákaz užívání kalicha při bohoslužbách), se v severovýchodních Čechách minuly účinkem. Proto se přistoupilo k násilné rekatolizaci - pomocí vyjídání vojskem. Takto byly záhy na katolické vyznání obrácena královská města, poddaní však před ní houfně utíkali. Proto se rozhodl Albrecht z Valdštejna zmírnit náboženské podmínky na svém území, povolával lidi zpět a trpěl zde nekatolíky. Zároveň s tím povolal do Jičína jezuity, aby prováděli v jeho panství nenásilnou rekatolizaci. Ve východní části oblasti šířili víru mezi protestanty broumovští benediktýni. V podhůří měli jakési výsledky, v příhraničí však vyšli v podstatě naprázdno. Koncem 20. let i Valdštejn povolil použít v tomto díle různé schválnosti i násilí. Místní obyvatelé se však proti takovému počínání bouřili; nejvýznamnější byla vzpoura v Rovensku r. 1629. Po Valdštejnově zavraždění a rozdělení panství se již přistupovalo k rekatolizaci pomocí vojska běžně. Ani takové to počínání nemělo žádaný výsledek, hlavním důvodem byl nedostatek katolických kněží. Bílek odhaduje každoroční počet nově vysvěcených kněží v Čechách na počátku 30. let na 30-90. Nedostatek seminaristů nahrazoval arcibiskup Harrach povoláváním kněží z Německa. Jejich působení však mělo určitý úspěch jen u německých obyvatel, kterých zde byla menšina.
Většina dosažených výsledků byla ztracena při několika vpádech sasských a švédských vojsk na zdejší panství v letech 1639 - 1649. Katoličtí faráři byli vyhnáni a pobyti, s vojskem se naopak vraceli náboženští emigranti a protestantští kazatelé, kteří se dále mstili za protireformační příkoří. S koncem války začaly další protireformační snahy. Rekatolizace byla prováděna mnohde nevybíravým způsobem (zvláště v podhůří, kde bylo možné se opřít o podporu katolíků) a proto odsud mnoho obyvatel odešlo. Bílek udává počet 41 600 emigrantů ze zdejších panství, zároveň však dodává, že by jejich počet mohl být mnohem vyšší, kdyby je na zemských a panských hranicích nechytali vojáci a nevraceli je zpět. Na horách, kde bylo katolíků minimum (např. v r. 1638 žili na Vrchlabském panství 3 katolíci a to ještě tajní ), byla rekatolizace mírnější a pomalejší. Jako reakce na kroky jezuitských a benediktýnských misionářů a protireformačních komisí, a také proto, že nejbližší kostely byly mnohdy vzdálené den cesty, a tak se do nich chodilo jen jednou do roka, povstalo v horských oblastech mnoho náboženských sekt - např. mikulášenci, novokřtěnci, adamité. Tito sektáři se nejdéle udrželi v hornatých oblastech Semilského a Jilemnického panství. V 18. a 19. stol. je zde nahradili spiritisté (je pravděpodobné, že zde šlo o postupnou přeměnu sektářství v populární spiritismus). Spiritismus z hor vymizel teprve za dob komunismu.
Přelom století přinesl náboženské uklidnění, císař Leopold nařídil uvolnit rekatolizaci a zlehčit postavení nevolníků. S jeho nástupcem Josefem I. a pak s Karlem IV. však přišlo opětovné pronásledování nekatolíků. Nebylo už nikterak hromadné, nicméně o to záludnější. V této době nechvalně prosluli někteří jesuité, obcházející krajem a vydávající do vězení a k mučení tajné nekatolíky, leckdy i ženy a děti. Další obyvatelé tak odsud odcházeli do Lužice a do Slezska. Domohli se zde zastání vrchnosti a z intervence protestantských panovníků bylo od takových to způsobů "přesvědčování" r. 1735 upuštěno. To, že bylo mezi lidem mnoho tajných protestantů, dosvědčují i selská povstání, která si mnohde vzala za svůj cíl drancování far a kostelů.
Roku 1781 umožnil toleranční patent tajným nekatolíkům přihlásit se zpět ke své víře - a to k helvétskému nebo augsburskému vyznání. Celkový počet přihlášených v českých zemích, dva roky po vydání patentu, byl asi 40 000 osob, v oblasti severovýchodních Čech asi 8 000. Počet evangelíků postupně rostl, i díky pastorům přicházejícím sem z Německa a z Uher. Zdejší sbory - kromě měst - byly málo početné, proto musely být často finančně podporovány bývalými emigranty z Německa; zahraniční podporu si vyžádali zvláště stavby kostelíků a bohoslužebných domů. Roku 1861, tzv. protestantským patentem Františka Josefa I., byly povoleny i ostatní protestantské konfese a nastalo období příhodné pro šíření a vznik dalších evangelických církví.
I přes stíny a problémy doznívající rekatolizace bylo 18. stol. dobou místního největšího rozkvětu katolické církve. Navíc se tu až do konce století drželo baroko, a tak se zde dodnes nachází mnoho jedinečných církevních památek. Byla to doba přestaveb dřevěných a starších kamenných kostelů, stavění nových kostelů i velkých chrámů, zřizování klášterů (Police, Žireč, Hostinné aj. - viz přílohy) a hospitálů. V kraji působili stavitelé Dientzenhofferové či sochař M. B. Braun. Čilý stavební ruch započal zvláště po zřízení nových biskupství - litoměřického r. 1655 a královehradeckého r. 1664 Jedno z forem zvyšování katolicity obyvatelstva byly i poutě - nachází se zde několik poutních míst (viz přílohy - mapa č. ?) Novými církevními řády, které zde začali působit, byli dominikáni, augustiniáni, pavláni, minorité. Také duchovní hudba prožila svůj velký rozkvět, což zde, ve starém muzikantském kraji, našlo patřičnou odezvu.
Katolická církev zde zastávala důležitou roli i při národním obrození. Byla totiž více než protestantské církve provázána s českým obyvatelstvem a českou kulturou. Navíc se v 19. století přesunuje katolická inteligence z měst na vesnice, neboť je zde lépe přijímána a díky církevnímu majetku má mnohdy zajištěn vysoký životní standard. To byl základ, díky němuž tu působilo velké množství vlasteneckých kněží. Navíc byl od konce 18. století v královehradeckém semináři vyučován český jazyk, mnohdy velkými vlastenci a odborníky. Již v 17. stol. zde působí jezuita Bohuslav Balbín, v 19. stol. pak velký počet dnes už bezejmenných, hlavně venkovských, kněží, šířících mezi lidem myšlenky obrození, zájem o českou kulturu a literaturu. Jejich práce není dodnes v českém národě náležitě oceněna.
V období kolem roku 1871 se na území severovýchodních Čech objevilo několik nových církví. První byla tzv. německo-katolická církev, postavená zvláště na učení slezského katolického kněze J. Rongeho. Tato církev byla charakteristická liberální teologií a touhou po demokracii, byla též hodně provázána s revolučními hnutími (vznikla v Prusku r. 1844). Kvůli propojení s revolučními politickými kruhy byla v Rakousku pokládána za nebezpečnou, a proto byla tvrdě pronásledována, přesto se Rongeho myšlenky v Čechách před rokem 1848 značně šířily. Na území severovýchodních Čech zasáhla německé i české obyvatelstvo, a to zvláště na západu území (Liberecko až Vrchlabsko). Po revolučním roce začala samovolně i další perzekucí ztrácet na významu, tajně přeživší komunity (Kryštofovo Údolí u Liberce) splynuly s Obcí křesťanů.
Obec křesťanů je hnutí kombinující prvky křesťanství s gnosticismem a různými mysterii. Je též hodně provázána s antroposofií R. Steinera. Na popisovaném území působila od počátku 70. let 19. století v podstatě jen mezi německým obyvatelstvem. Nikdy nenabyla většího významu a za okupace byla zakázána.
Nedaleko za hranicemi - v Lužici, na statcích hraběte Zinzendorfa - se v začátkem18. stol. usídlili poslední členové Jednoty bratrské. Založili zde ves Herrnhut (česky Ochranov) a podařilo se jim částečně zachovat a obnovit svou víru. Vznikla tzv. obnovená (též ochranovská) Jednota bratrská, v zahraničí známá jako Unitas fratrum. Tato Jednota bratrská založila jeden z prvních sborů v Českých zemích r. 1870 v Nové Pace. Podařilo se jí rozšířit se zvláště na území severovýchodních a východních Čech, převážně mezi českým obyvatelstvem. Ačkoliv zde prvotní Jednota bratrská nebyla příliš rozšířena (vyjma Náchodska), příchozí Jednota si vybudovala svoje místo mezi protestantskými církvemi v oblasti. Početností však nikdy nedosáhla významu helvétské nebo augsburské konfese.
Na bratrské tradice se snažila navázat i menší církev - Církev bratrská. Svůj první sbor založila již r. 1868 v Náchodě. Vznikla v návaznosti na probuzenecká hnutí v českém protestantismu, jako spíše volnější sdružení sborů a kazatelských stanic avšak s přísnějším řádem a s bděním nad dodržováním pravidel křesťanského života.
Mezi evangelíky augsburského a helvetského vyznání zde docházelo často k soupeření a řevnivosti. Nebylo to však soupeření národního charakteru, spojení Čechů a Němců v jedné církvi nebylo nijak zvláště problémové. Ačkoliv v Čechách převládala helvetská konfese, zde byli větší měrou zastoupeni luteráni. To bylo ještě více podpořeno vstoupením všeněmecké strany do politiky a jejími hesly "Pryč od Říma" a "Kdo je Němec, je Luterán" na přelomu století. Nastaly hromadné přestupy k luteránství , které zde navíc získalo značný německý nacionální nádech. Po vzniku Československa vznikla na sklonku roku 1918 i Českobratrská církev evangelická - z unie helvétské a augsburské konfese, přestoupil k ní i určitý počet katolíků. Tato církev měla nicméně český národní ráz, a tak němečtí evangelíci zůstali stranou a založili vlastní Národní luterskou církev se sídlem v Liberci.
Po prvním vatikánském koncilu se oddělila menší část kněží a teologů a založila Starokatolickou církev. Ta zde měla německý národní charakter. Biskup české diecéze (rozuměj území Čech a Moravy) sídlil v nedalekém Varnsdorfu. Přestupy ke starokatolictví se udály hlavně ve větších městech, proto tu Starokatolická církev nikdy nedosáhla většího významu.
Mezi československými katolíky se po vzniku republiky šířila snaha vytvořit národní hnutí navazující na národní křesťanské tradice (cyrilometodějství, husitství, bratrské tradice). V lednu 1920 vzniká nová církev - Církev československá. V severovýchodních Čechách nezískala tak silnou pozici jako např. ve středních Čechách nebo na Moravě, přestože zde měla místy velkou podporu, zvláště proto, že byla církví národní, a měla tak šanci oslovit jen české obyvatele. CČS se prosadila hlavně na Liberecku, Turnovsku (Turnov byl do r. 1925 sídlem diecéze) a Jilemnicku (spoluzakladatel a první patriarcha K. Farský se narodil ve Škodějově u Vysokého n. Jiz.).
Situace v katolické církvi odrážela náladu ve společnosti i krizi křesťanství a víry na přelomu a počátku 20. století. Navíc církev si v 19. století, v době velkého průmyslového rozvoje, dokázala znepřátelit novou společenskou skupinu - průmyslové dělníky. Ve chvílích nadměrné bídy této sociální skupiny se ji nebyla církev schopná zastat, ba spíše se ji stranila, jako příkladní křesťané byli naopak vyzdvihováni ožebračující průmyslníci. Katolická církev získala vesnický punc, zatímco život se v té době odehrával již ve městech. Spolu s (někdy až vypjatými) národními snahami Čechů, s touhou po racionalismu, s atmosférou ekonomického růstu a technického pokroku, měnil se i přístup mnoha lidí k víře a k církvím. Proto se i v katolické církvi objevilo vnitřní pnutí. Katolická moderna byla ještě utlumena (r. 1907), v roce 1918 se však objevilo nové reformní hnutí. Bylo to v době, kdy v národě vládly protiřímské nálady a vášně, kdy se hlásaly hesla: "Pryč od Říma" (mj. převzaté od českých Němců) a "Skoncovali jsme s Vídní, skoncujeme i s Římem" , kdy i vládnoucí masarykovské křídlo bylo naladěno protikatolicky. K vzniklé Jednotě katolického duchovenstva, snažící se o obnovu církve, se přidala většina zdejších kněží. Královehradecký biskup Doubrava byl však ochoten Jednotě naslouchat a podporoval některé její požadavky (mj. zavedení české liturgie). Proto zde radikální křídlo, ze kterého později vznikla Církev československá, nemělo takovou pozici jako např. v Praze nebo na západě Čech. (Údaje o příslušnosti k náboženstvím viz přílohy.)
Situace křesťanů a křesťanství se notně zhoršila koncem 30. let s nástupem bojovného nacionalismu německého obyvatelstva. Lidé, kteří zastávali křesťanské postoje a neodsuzovali menšinové české obyvatelstvo, byli často označováni za zrádce vlastního národa, a po nástupu fašismu se s nimi také tak často jednalo. Připojení části území k tzv. Sudetám znamenal konec svobodného hlásání Kristova poselství (i když je pravda, že mnoho německých duchovních sloužilo již dříve ve prospěch fašistického režimu), české obyvatelstvo bylo donuceno k vystěhování nebo muselo snášet různé nevybíravé ústrky. Církve nemohly plně vykonávat svou práci, byl jim zabavován pro říšskou správu využitelný majetek, mnohé kostely v době druhé světové války přišly o své zvony. Mnohem horší situace však nastala s koncem války. Do oblasti přišly ruské vojenské jednotky a hlavně čeští partyzáni (většinou komunisté), začalo rabování a drancování, čehož nebyl uchráněn ani majetek církví (kostely, kaple ...). Brzo i do severovýchodních Čech přišlo mnoho válečných poseroutků, kteří si chtěli vylepšit válkou (a často i spoluprací s protektorátním režimem) pošramocené sebevědomí - nastala nevybíravá perzekuce německého civilního obyvatelstva, připravoval se odsun, plíživě se blížil nástup komunismu.
Zdejší situace byla zároveň odrazem obrovské duchovní bídy. Ačkoliv se v roce 1948 hlásilo k nějakému náboženství kolem pětaosmdesáti procent obyvatel Čech, Moravy a Slezska (z toho ke katolické církvi z 8,8 mil. obyvatel plných 6,5 miliónu), bylo to většinou přihlášení se pouze formální. Hrůzy druhé světové války i tlak protektorátního režimu přinesly velké odpadlictví od víry. Lidé byli přinuceni k zajišťení vlastní existence, což mnohdy přinášelo čistou sobeckost, zajištění určitého životního standardu bylo vykoupeno kolaborací s nacistickým režimem. Rozmáhal se strach a s ním chytračení, udavačství, zesměšňování autorit, hlad po materiálních statcích, kulturní zplanění. Německá okupační správa byla dokonce překvapená z četnosti vzájemných udání Čechů. Církevní školy byly za války zrušeny, stejně tak spolky a neprotektorátní tisk, církev byla přinucena k situaci mlčet. Nová generace byla vychovávána k nenávisti a nesnášenlivosti. Politické pookupační špičky (zvláště komunisté a národní socialisté) mravní degradaci národa ještě více podporovaly.
Plně se to projevilo již krátce po válce při zvěrstvech páchaných na obyvatelích německé národnosti. Velká část z nich byla páchána právě adolescenty a zmanipulovanými mladíky, tzv. partyzáni se rekrutovali většinou z kriminálních živlů a z kolaborantů s nacistickým režimem, revoluční gardy byly zase komunistické. Ačkoliv ruské jednotky v Sudetech bily Němce, kradly a znásilňovaly, správa Čechů byla podle vyjádření mnoha odsunutých ještě hrůznější. Křesťanské církve v té době vydávaly prohlášení, jimiž chtěli zabránit pomstě a bezpráví, málokdo však byl ochoten jim naslouchat. Jedinou politickou stranou, ve které byla silná opozice proti odsunu, byla "klerikální" strana lidová.
Církevní majetek sice nebyl do konfiskovaného majetku zahrnut, než však vláda na nátlak církví vydala jasné prohlášení, bylo mnoho kněží vyhnáno z farností a zařazeno do koncentračních táborů, mnohé fary a kostely byly vyrabovány. V červenci 1945 byly pravděpodobně čtyři němečtí kněží na Trutnovsku zastřeleni partyzány. Církev nakonec vymohla, aby zde duchovní německé národnosti mohli zůstat, jejich práce však byla ztížena nebo úplně znemožněna a většina jich dobrovolně odešla, další byli vyhnáni ve druhé vlně odsunu. Němečtí řeholníci a řeholnice byli taktéž odsunuti, jen sestry pracující v nemocnicích, starobincích a chudobincích zde mohli zůstat, aby zajistili jejich činnost.
Situace duchovní bídy přetrvávala po odsunu i po komunistickém puči v únoru 1948. Politické strany tak i různé organizace a spolky byly rozvráceny zevnitř, vlastními zrádci. Tam, kde se to nepovedlo, přišly na řadu soudní procesy. Angažování do KSČ i nejrůznějších svazů (např. Československý svaz mládeže) bylo často prováděno pod nátlakem. Na středních a vysokých školách se uskutečňovaly studentské prověrky. Koncem roku 1948 byly při tzv. akci B (byty) vystěhovány tisíce rodin z velkých měst (Praha, Brno ) na venkov a do pohraničí, aby se uvolnily byty pro příslušníky Stb, armády a funkcionáře KSČ. Mnoho z takto nátlakem vystěhovaných rodin skončilo právě v severovýchodních Čechách.
Za úhlavního nepřítele komunistických snah, kromě vojáků západní fronty a politických odpůrců, byly považovány církve, neboť jejich členové byli soudržnější, kompaktnější, nešlo je snadno ovlivňovat komunistickými bludy. Malé a zřízením volnější evangelické církve se podařilo brzy umlčet dosazením vlastních lidí a komunistických pochlebovačů do jejich čela a patronací státu nad církvemi, umožňující evidenci a kontrolou kazatelů. Polooficiální ústředí a organizace (např. Ekumenická rada církví) se staly "hlásnou troubou" režimu, malé sbory se většinou stáhly do sebe. Nejvíce nebezpečnou pro režim však byla dobře organizovaná a hierarchicky strukturovaná církev katolická. Ta již od roku 1946 čelila komunistickému tlaku. Velmi brzy po únorovém puči byl pak zkonfiskován církevní majetek, církevní školy byly zrušeny o měsíc později, v dubnu 1948. Bylo zastaveno vydávání katolických periodik. Komunisté se pokusili církev rozvrátit zevnitř za pomoci odpadlých kněží, vlastním hnutím - "katolickou akcí" (na rozdíl od již fungující právoplatné katolické akce), mírovou i politickou agitací. Přestože mnoho kněží bylo situací zmateno, a dost jich bylo bohužel i zde, komunistický plán se zadrhával. V říjnu 1949 byly schváleny nové "církevní zákony", ustavující patronaci státu nad církvemi, v krajích a okresech byla zřízena místa církevních tajemníků, kteří měli za úkol na činnost církví dohlížet, k výkonu duchovenské služby byl potřeba státní souhlas. Tím, v už tak nedostatkem duchovních postiženém regionu, nastal ještě nepříznivější stav. Jmenování nového kněze a jeho ordinace byly často zásadním problémem. Ačkoliv byl severovýchod Čech pro svou náboženskou vlažnost ušetřen precedentních případů uvěznění a jiné násilné persekuce kněží, šikanování a ústrky se staly duchovním denním chlebem. Zákrokem proti řádům a řeholím v tzv. akci "K" byli postiženi broumovští benediktýni, dominikáni v Jablonném, františkáni v Hejnici, v Hostinném a v Turnově, kapucíni v Liberci, vrchlabští augustiniáni, trutnovští pallotíni, novopačtí pauláni. Internačním střediskem řeholníků z této oblasti se stal rozsáhlý klášterní komplex v Broumově. Řeholnice byly po únoru odstraněny ze škol, ústavů, nemocnic. Svou práci mohly vykonávat jen tam, kde za ně nebyla náhrada. Akce "Vyklizení ženských klášterů" postihla liberecké voršilky, boromejky v Hostinném, školské sestry sv. Františka na Hořičkách, milosrdné sestry sv. Františka v Náchodě, sestry sv. Hedviky v Žacléři. V podstatě všechny z nich byly internovány též do broumovského kláštera. Jejich práci v nemocnicích a v sociálních zařízeních se komunistům nikdy nepodařilo plně nahradit. Opuštěné kláštery, domy a kostely konventů, jejichž historická a kulturní hodnota je nevyčíslitelná, byly využívány nejrůznějším degradujícím způsobem a postupně chátraly.
Ačkoliv od šestašedesátého roku nastalo umírnění proticírkevního postoje státu a došlo k oživení náboženského a duchovního života, následná doba normalizace přinesla opět perzekuci (tentokráte již ne tak drastickou a násilnou). V 70. letech bylo komunisty založeno Mírové hnutí katolického duchovenstva, zneužívající název jednoho z dokumentů II. vatikánského koncilu - "Pacem in terris". V severovýchodních Čechách ho podepsala asi polovina ze zbývajících kněží, mnozí proto, aby jim stát přispěl na opravu rozpadajícího se kostela či fary nebo z obavy z odebrání státního souhlasu. Pokud byl kněžím souhlas odebrán, neměl často dlouhou dobu o věřící (byť to byly desítky osob) kdo pečovat. Vzhledem k panující situaci se až do konce komunismu předávala víra hlavně v rodinách, nicméně kněží většinou náboženství individuálně vyučovali.
Mravní úpadek komunismu byl zásadní a citelný. Dělo se tak zvláště totalitním zřízením a zároveň rozporuplností režimu. Spontánnost byla nahrazena plánováním a nucenou agitací, všudypřítomná kontrola ubíjela samostatnost. Do obřích rozměrů se rozmohlo udavačství a prospěchaření. Strach a chytračení vedly mnoho lidí k nevynucené spolupráci s Stb. Stigmatem spolupráce se zločinným režimem však byla poznamenána většina národa. Lidé byli poznamenáni i rozporuplností představitelů režimu - veškerá výchova se měla dít v souladu s vědou, diskuse a bádání jiným směrem, než připouštěl marxisticko-leninský světonázor, se však nepřipouštěly. Zákony se nedodržovaly, komunisté jinak mluvili a jinak jednali. Zesměšňované náboženské obřady byly nahrazeny podivnými civilními - vítání občánků místo křtu, předání pionýrských šátků místo prvního svatého přijímání, předávání občanských průkazů místo biřmování nebo konfirmace. Marxističtí a komunističtí myslitelé byli zbožšťováni. Navenek byla představována zdravá komunistická společnost, zároveň ale byly dětské domovy, ústavy pro postižené, věznice či pracovní tábory umísťovány co nejdál z dohledu - na venkov, do pohraničí, neboť lidé neměli být konfrontováni s negativy, s utrpením.
Jestliže K. Vik začíná svou knihu Severní Čechy slovy :" Severní Čechy ... Na jedné straně nevyčerpatelné bohatství vzácné přírodní krásy, bohatství prastaré kulturní tradice, na druhé straně rušivé, všude se vtírající stopy překotné kapitalistické rozpínavosti, která během několika desítek let ovlivnila povahu tohoto kraje víc, než osídlovací dílo dlouhých staletí předcházejících, " musím já dodat, že nejvýraznější stopy v tomto kraji bohužel zanechal komunistický režim - nejen těžko smazatelnými šrámy na tváři krajiny, ale i nesmazatelnými zraněními v duších a v myslích zdejších obyvatel.
Michal Jan Hrdlička
2001 - 2002