Role kultury v evropské integraci
Prof. Jan Sokol
Musím začít smutným konstatováním, že kultura v Evropě valnou roli nehraje. Politické sbližování a sdružování evropských zemí, které jsme mohli po dlouhá léta jen závistivě sledovat z dálky a jehož se konečně můžeme účastnit, se opírá o ekonomické skutečnosti. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby to nebyly jen ekonomické ohledy a zájmy. Ty totiž mohou sbližovat jen ve velmi omezeném smyslu. Obchod a směna sice nejsou násilné, ale nevytvářejí také žádné skutečné vztahy. Naopak se snaží redukovat každý vztah na tzv. ekonomickou racionalitu, tak, jako každou hodnotu redukují na cenu. Říká se, že obchodní vztahy jsou "oboustranně prospěšné". Přesnější by bylo říci, že ekonomický vztah je jen to, co je prospěšné; kdyby se prospěšnost vytratila, vytratí se i vztah. V dobách míru a prosperity se tato prostá skutečnost snadno přehlédne; o to horší to pak může být ve chvílích nějaké krize. O takové "vztahy" se evropská budoucnost opírat již nemůže.
Krátkozraká představa evropského sdružování, opřeného jen o tuto vzájemnou prospěšnost, má ještě jeden neblahý důsledek. Obchod je totiž z povahy soutěž, kde se počítají jen vykazatelné výsledky. Prospěch je pak přirozeně zisk, čímž se legitimují všechna individuální , ale zejména skupinová sobectví, za něž by se jinak normální lidé styděli. To, co se v nedávné době odehrálo např. ve věci "šílených krav", nelze nazvat jinak než orgiemi národního sobectví. Mimochodem řezníci označovali kusy masa národními vlajkami a v jedné restauraci jsem dokonce viděl na jídelním lístku ujištění, že maso je zaručeně z národních vepřů. Podobných kampaní menšího rozsahu jsme už mohli pozorovat několik a protesty zemědělců, kteří se nechtějí dělit o "své" subvence, jsou na denním pořádku. To jsou tedy přirozené důsledky ryze ekonomicky chápané evropské integrace.
Jako Evropané si - alespoň verbálně - samozřejmě zakládáme na své kultuře. Jenže kulturou obvykle rozumíme to, co si pod ní představovali lidé z lepších vrstev před sto lety: divadlo, koncerty, krásnou literaturu, výstavy a galerie. Tato kultura byla už tenkrát dosti exkluzivní a za sto let v tom ještě pokročila. Dnes nám třeba i Debussy či Degas připadají skoro jako kýč. Kdyby se někdo o něco podobného pokusil, kritika by ho roztrhala. A tak je kultura v Evropě stále něco exkluzivnějšího. Národní ministerstva ji sice podporují (stojí za ní vlivná lobby), hraje však čím dál menší roli pro čím dál menší okruh lidí. To, jak vypadáme, jak jíme, jak mluvíme, jak bydlíme - to už pro nás kultura není.
Přitom dnes také víme, že kultura je ve skutečnosti něco nesmírně významného a rozlehlého. Tak pestrého, že se nedá ani zhruba vyjmenovat, co do ní všechno patří. Dokonce by se těžko našlo něco, co s ní nemá nic společného. Kultura vždycky byla a je všechno to, co je závislé na lidské péči. Co je jen tak dlouho, dokud to živí lidé pěstují: proto se slovo kultura odvozuje od latinského colere=pěstovat, a kdysi znamenala totéž, co zemědělství. Ještě dnes se v odborném úzu mluví o "kultuře" chmelu nebo kukuřice a to rozhodně není žádná metafora. Kultura - aspoň taková, o jaké stojí v naší souvislosti hovořit - je zkrátka všechno, co si vyžaduje soustavnou lidskou péči, protože bez ní by to zaniklo a zmizelo. A být kulturní, řecky EPIMELÉS, znamená pečovat, starat se o všechno, co v životě děláme. Je to opak lhostejnosti.
Naše doba takové péči příliš nepřeje, leda snad v jejích snobských karikaturách. Sází na výkony, kvantitativní ukazatele a ekonomickou racionalitu. Hledá, co je "nové", tj. čím dál víc jen šokující. V masové společnosti se tomuto trendu asi nedá vzdorovat a všichni mu tak či onak podléháme. Přece je však stále řada oblastí lidské činnosti, které aspoň někteří berou velmi vážně, s pravou péčí a nadšením. Jednou z nich je stále ještě věda. I když i tam se vyskytuje nedbalý šlendrián, není úplně běžný a rychle se pozná. Projevy skutečné kultury - láskyplné péče - se hojně vyskytují třeba na zahrádkách. Náhodného chodce překvapí, jak třeba mezi pařížskými výlohami svou kulturností vedou cukrářské, pekařské a často i květinářské. Chtě nechtě musím uznat, že vysokou úroveň mívají reklamy, kde se nic odbytého nemůže prosadit. Občas musím s hrůzou konstatovat, že právě v uměleckém časopisu lze krásu, nápad vtip najít nejspíš právě na reklamních fotografiích. Všechno ostatní je, jak se zdvořile říká, jen "zajímavé" - a tedy má s kulturou a s uměním pramálo společného.
Mezi nadějné jevy můžeme počítat i to, že přibývá lidí, kteří si hledí své obce, svého kraje a jeho historie a samozřejmě také přírody. Je dost obcí, které se snaží o sobe dbát - ne snobskými "výkřiky poslední módy", ale tím, že si všímají veřejných prostor, uvědomují si, že není jedno, v jakém prostředí lidé žijí.
Ač se na školství všude a stále hubuje a naříká, i tady se lze stále setkat s projevy skutečné kultury. Stále je ještě dost dobrých pedagogů, kteří se svému povolání skutečně věnují, protože je to těší. Přirozeně vedle těch méně dobrých, kteří se jen domáhají lepších platů. Pokud by se v Evropě měla vrátit skutečné kultuře její úloha, museli by se o to zapříčinit především dobří učitelé. Jen velmi málo rodičů má tolik trpělivosti a času, aby dokázali svým dětem v tom rozhodujícím věku přesvědčivě předvést a ukázat, co to znamená o něco pečovat. Navíc mají úlohu ztíženou tím, že je děti téměř nikdy nevidí pracovat. O to větší role pochopitelně připadá učitelům, vychovatelům a vzdělávacímu systému vůbec.
Dokud se nenaučíme všechny tyto životně důležité oblasti samozřejmě zahrnovat do lidské kultury, dokud se do "kulturních zpráv" v televizi budou dostávat jen šoty z posledních divadelních představení, šokující exhibice různých "umělců" a sem tam orchestry ve fraku, nemůžeme čekat, že by kultura mohla hrát nějakou významnější úlohu v životě lidí a společnosti - a tedy i v životě Evropy.
Skutečná kultura, oddaná a nadšená péče o to, aby věci byly dobré a krásné, lepší a krásnější, se - jak jsme viděli - uchýlila jinam. Proto je ji dnes především potřeba rehabilitovat a uznat, potom také ocenit a propagovat. Zejména tam, kde se ještě udržela: mezi vědci, amatéry, učiteli a koníčkáři. Stará platónská EPIMELEIA, Ciceronem přeložená jako cultura, znamenala tenkrát péči o duši, a jak stále připomínal Jan Patočka, Evropu kdysi založila.
záznam referátu z kolokvia DOKÁŽEME SPOLU ŽÍT?,
pořádaného ČKA a francouzskou asociací Confrontations.
převzato z revue Universum I/2003