Zamyšlení nad dokumentem Pokoj a dobro
Pokoj a Dobro je listem České biskupské konference k sociálním otázkám v České republice, určeným k veřejné diskusi. Podtitul dokumentu zní: Křesťanské pozdravení k začínajícímu 21. století. Jeho úkolem je ve světle sociálního učení církve posoudit současnou situaci a poukázat na možnosti řešení dnešních problémů. Do velké míry navazuje na odkaz papežských sociálních encyklik, zvláště pak poslední encykliky Centesimus annus, neboť na konci 90. let minulého století byly biskupské konference jednotlivých zemí vybídnuty, aby vlastním listem reagovaly na společenský vývoj a změnu sociálních podmínek.
"Stálá rada České biskupské konference rozhodla dne 8. ledna 1998 o zahájení prací na přípravě dokumentu k sociálním otázkám v naší vlasti, který by podobně jako tomu bylo již dříve v jiných evropských zemích (SRN, Rakousko, Anglie, Maďarsko) širší veřejnosti zpřístupnil pohledy sociální nauky církve na naléhavé problémy naší doby. Byl jmenován tým odborníků, který pod zastřešením České křesťanské akademie zahájil svou práci 3. června 1998. Poté byli k účasti na přípravě dokumentu přizváni také odborníci pověření Ekumenickou radou církví.
Proces společenských proměn ekonomické, politické a společenské transformace, zahájený v naší vlasti po znovunabytí občanských, politických a náboženských svobod v listopadu 1989, je oním úkolem naší doby, na jehož diagnózu se soustředila práce týmu. Světlem pro tuto nelehkou práci byl poklad sociální nauky církve, zejména poslední sociální encyklika papeže Jana Pavla II. "Centesimus annus" vydaná roku 1991 tedy na samotném počátku proměn ke stoletému výročí první papežské sociální encykliky "Rerum novarum". V týmu pracovali také lidé s velkou životní zkušeností, mezi nimi i političtí vězni padesátých a šedesátých let, a aktivní účastníci církevního disentu let sedmdesátých a osmdesátých. Vědomí závažnosti porozumění znamením doby bylo pojítkem týmové práce."
Samotný list je rozčleněn na devět částí, které se věnují jednotlivým oblastem života společnosti. Jsou jimi:
1. Dědictví minulosti
2. Listopadové události roku 1989
3. Koncepce transformace a sociální učení církve
4. Systémová změna: trh jako všelék a trh jako spása?
5. Stát a občanská společnost:obnova právního řádu a růst k odpovědnému občanství
6. Modernizace hospodářství: člověk ve světě práce
7. Humánní ekologie: člověk jako správce přírody a celého stvoření
8. Rodina, vzdělávací systém a média
9. Vize, naděje a ideály: Boží království mezi námi
Jednotlivé části jsou dále rozpracovány do šedesáti pěti dílčích bodů.
První část je kritickou reflexí minulé doby. Hned v úvodu je jasně řečeno, že "tlustá čára za minulostí" není možná. K tomu, aby bylo možné hledat příčiny současného stavu a nacházet východiska pro budoucnost, je důležité důkladné zkoumání minulosti. Proto se také církve hlásí ke svému dílu odpovědnosti; kritika míří do vlastních řad zvláště za neschopnost oslovit široké společenské vrstvy, za lhostejnění občanů ve vztahu k církvím a za neporozumění znamení doby. Dědictvím takto promarněné minulosti je úpadek morálky jako důsledek odklonu od Boha - zmatek v hodnotách, malá odolnost vůči ideové manipulaci i oslabená mravní integrita. Právě smutné zjištění, že se tuto mravní degradaci nepodařilo zastavit ani po listopadu 1989, je "odrazovým můstkem" k dalším tématům dokumentu.
Druhá část se věnuje otázce rozpadu socialistického systému u nás na sklonku roku 1989. Autoři vyjadřují přesvědčení, že skutečným Pánem lidských dějin je Ježíš Kristus, a proto i v režimech, kde dlouhou dobu dominuje zlo, má konečné slovo a řešení událostí v rukou Bůh. Zároveň zdůrazňují, že se na pádu socialistického režimu - mimo ekonomického a technologického zaostávání - podílely zvláště faktory morální a duchovní povahy. Právě díky nim bylo možné tyto změny provést nenásilnou formou. Tato část pokračuje dále body, jež si všímají "zátěže minulosti" a nutnosti ji odstranit. Odstranění této zátěže ovšem není možné bez ochoty vypořádat se s minulostí a zjednat nápravu škod, není uskutečnitelné jen pouhou přeměnou "struktur zla", ale zahrnuje i přeměnu srdcí a myslí lidí.
Třetí část dokumentu se zabývá koncepcí takovéto ucelené transformace a je ve svém obsahu značně kritická. Morální dimenze privatizace a transformace totiž u nás byla od počátku podceňována a bagatelizována. Socialistický materialismus byl nahrazen materialistickým vypjatým liberalismem (který mnozí jedinci přijali jako jakési náhradní náboženství), vznikly staronové struktury zla. Důsledkem toho se nepodařilo ustavit pevný právní řád (právo je dosud odděleno od morálky), skoncovat se státním paternalismem a zabránit "divokému přesunu" vlastnictví ve státní a soukromé sféře. Církve se naopak staví za koncept sociálně-ekonomického systému postaveného na pevném právním a mravním řádu. Tento systém se nicméně musí neustále budovat a korigovat s ohledem na obecné dobro.
Další část navazuje na předchozí stanoviska kritikou absolutizování trhu. Demaskuje z hlediska hodnot, společenského prostředí a role státu nepravdivost a neudržitelnost "léčby trhem", ukazuje, že některé oblasti hospodářství a společenského života není možné redukovat na pouhou "hru" nabídky a poptávky. "Věda, kultura, školství, sociální služby, zdravotnictví, ale také železniční a silniční doprava, se sice neobejdou bez kalkulací, rozpočtů, kvantifikace nabídky a poptávky, ale s pouhou ekonomií zde nevystačíme. "
Státem a vývojem k občanské společnosti se zabývá pátá část dokumentu. Církve se staví za právní stát, za stát s pevným právním řádem. Ovšem ani pevný právní řád nezaručuje pozitivní působení, k tomu je třeba návrat tzv. přirozeného práva, zakotveného v morální dimenzi společnosti, v jejích principech a tradicích. Jak je totiž uvedeno v záhlaví čl. 26 "litera zákona sama o sobě zabíjí". Je důležité naučit se také správně rozlišovat mezi legálním a legitimním, dosáhnout zrovnoprávnění občanů před zákonem a snažit se o plnou vymahatelnost práva. Státní zákonodárná moc se má pak snažit o spravedlnost a ne o vyhovění kořistnickým zájmům jednotlivých skupin. K tomu naštěstí přispívá naše přistoupení k nejrůznějším mezinárodním úmluvám a snaha o vstup do EU a z toho vyplývající přibližování našeho právního řádu mezinárodnímu a evropskému právu.
Nicméně to není dostačující podmínka, ke kultivaci právního řádu i státu samotného musí vést výchova k hlubšímu právnímu vědomí a ke schopnosti převzít občanskou a politickou odpovědnost. Právě to je cesta k prosperující občanské společnosti. Vzniku občanské společnosti napomáhá důsledné uplatňování zásad solidarity a subsidiarity, mimo jiné též dvou pilířů křesťanského sociálního učení. Na závěr je zde zdůrazněna potřeba hodnot, duchovních zdrojů a nosných tradic, na kterých demokracie stojí a bez kterých se snadno může zvrhnout v totalitu, a potřeba angažovanosti křesťanů ve společnosti.
Šestá část se zabývá organizací hospodářství na správných sociálních principech. Je zde vyzdvižena role podnikatele a soukromého vlastnictví, jako odpovědného spravování svěřených statků. Správné chápání role podnikatele a soukromého vlastnictví mohlo zabránit mnoha privatizačním přehmatům a krachům i dvěma velkým zlům šířícím se dnešní společností. Prvním takovým zlem je nezaměstnanost - sama o sobě vede k hlubokým psychickým a sociálním škodám. K překonání vysoké nezaměstnanosti i jejich důsledků je důležitá lepší vymahatelnost práva v ekonomice, společenské klima důvěry a etika v podnikání. Dalším společenským zlem je zadržování mezd a platů zaměstnancům. "V našich podmínkách jde o jev o to závažnější, že platy a odměny manažerů se často odpoutaly od reálného vývoje ekonomiky i od jejich skutečných zásluh. Znovu se vším důrazem prohlašujeme, že tyto formy chování jsou nemorální a zavrženíhodné. Podnikatelé a manažeři, kteří vykořisťují své bližní, zvyšují svým protispolečenským jednáním sociální napětí v zemi; to žene vodu na mlýn těm, kdo volají po návratu starých pořádků."Dále se zde hovoří o potřebě odborů, křesťanských a soukromých organizací, které se zastávají slabých a utlačovaných a nutnosti změn v chápání člověka jako pouhého článku výrobního procesu.
Jedním ze závažných problémů české společnosti je stav životního prostředí. Jemu a jeho nápravě je věnována sedmá část dokumentu. Správně je zde zdůrazněno, že náprava ekologických škod se neobejde bez změny pohledu lidí na přírodní bohatství a bez skoncování se slepou kritikou ochránců přírodního prostředí. Cestou, která vede k humánní ekologii, je zde označena kultura dobrovolné skromnosti a lásky ke všem živým i neživým stvořením.
Osmá část listu se zabývá nejprve rodinou, která je v procesu společenských a kulturních změn vážně ohrožena. Svým díle k tomu přispívá i stát, který není ochoten investovat do prorodinné politiky, není ochoten podpořit rodiny s větším počtem dětí. Přitom právě rodina má velký přínos k výchově a právě na ní jsou položeny základy naší společnosti. Nelze také přehlížet roli vzdělání. Jako závažný úkol ve vzdělání vidí dokument obnovení křesťanského ducha kultury a výchovy. Školství totiž nelze podřídit pouhým utilitárním zájmům, vždyť následky nedostatečného rozhledu a mravní a rozumové kultivace můžeme dodnes velmi palčivě vnímat. Na konci této části je pojednáno o médiích - masová média se stala novým prostředkem komunikace, zároveň jsou ale velmi snadno zneužitelná. Vykazování mnoha negativní tendencí je nedílnou součástí médií i v České republice - šíří se útržkovité vnímání skutečnosti, přemíra zbytečných informací, relativizace hodnot, laciná sexualita či degradace politiky na show. To vše napomáhá vytváření virtuální reality s jejím narkotizačním působením. Poslední část listu je věnována pohledu do budoucnosti. Právě zde jsou vyřčeny důležité principy k naplnění společnosti pokojem a dobrem. Jde tedy o to, aby člověk nežil jen ze dne na den, neboť se nesmí zříkat vlastního naplnění, ideálů a vizí. Jde o to, aby se současné poměry nestaly normou našeho vnímání a chování. Jde o to, aby církve a křesťané nemlčeli ke zlu, protože to by znamenalo jejich spoluvinu. Jde o to, aby křesťané uplatňovali svou vizi svobody a spravedlnosti a nebáli se jít "proti větru". "Pokud se najdou lidé dobré vůle, jimž neschází citlivost svědomí, ať z křesťanské veřejnosti, nebo mimo ni, a pokud se tak otevře dialog, nesený vědomím odpovědnosti i profesionální zdatností ve věci samé, pak jsme plni naděje, že ona kýžená proměna se v naší vlasti dostaví a s ní pak i Pokoj a Dobro, za něž se nepřestáváme modlit a pro něž chceme pracovat."
V katolických kruzích, zabývajících se více sociálním učením církve, je dokument Pokoj a Dobro označován za "dobrou seminární práci", čímž se z lehka naráží na jeho nevyzrálost. A opravdu, dokument je poznamenaný určitou nevyzrálostí, prací autorů v časovém presu a snahou o co nejširší konsensus. To ovšem není záležitost spolupráce s odborníky delegovanými ekumenickou radou církví, nýbrž je to záležitost zaměření dokumentu, který byl adresován nejen katolickým křesťanům, ale i politikům, politologům, sociologům a dalším odborníkům a lidem dobré vůle. V takovém případě by ale neškodilo podrobnější poukázání na příčiny jednotlivých problémů. Zvláště čl. 5 zabývající se úpadkem morálky by snesl mnohem obsáhlejší pojednání. Ve snaze o co největší přiblížení problémů je zde také mnohdy příliš zobecňováno, což dokumentu nepřidává na přesnosti a což mu je také vytýkáno kritiky. Chybou ale není jen zobecňování, ale i nedostatečně přesné pojmenovávání skutečnosti. Jestliže je na počátku odsouzen termín "tunelování" jako zlehčování sprosté krádeže, pak je s podivem, proč se pak dále užívá opět termínu tunelování. Některé další skutečnosti (např. problematika ničení přírody nebo státní přístup k rodinám s více dětmi) je opsána, řekl bych, líbivějšími slovy, což ale kontrastuje s křesťanskou výzvou jmenovat věci pravými jmény a stavět se zlu na odpor.
Nelze ale přehlédnout pozitiva dokumentu. Dokázal shrnout stav v zemi procházející bolestivou transformací (či si na transformaci hrající), dokázal odhalit bídu některých klišé, za které se tak rádi schovávají různí politici a odborníci, poukázal na sílu křesťanství a jeho důležitost ve společnosti. Jako veliký přínos vidím i jmenování zásadních pilířů, na kterých je důležité zdravou společnost stavět - občanská angažovanost, pevný právní řád, rodina, vzdělání, nutnost šíření duchovních hodnot a zvláště (toho si jako člověk blíže se zajímající o ekologii cením dvojnásob) na nutnost změny životního stylu. Zároveň jsou nepostradatelné výzvy ze závěru listu, adresované převážně křesťanům, neboť ty je potřeba lidem neustále opakovat a vštěpovat.
Dokument Pokoj a Dobro je určen k veřejné diskusi. Je jen velkou škodou, že se v podstatě žádná diskuse kolem něho nezvedla. Mezi první kritiky patřil Václav Klaus (nedivme se) a několik jeho spolustraníků, objevila se i kritika z církevních kruhů. Ze strany široké veřejnosti se však nedočkal prakticky žádné odezvy. O šíření se snažili v podstatě jen autoři a Česká křesťanská akademie v sérii přednášek po různých místech republiky. Na jaře roku 2002 pak vyšel sumář reakcí na list s názvem Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a Dobro, mapující nejdůležitější reakce a výhrady a odpověď autorů dokumentu.
Pokoj a Dobro
Křesťanské pozdravení k začínajícímu 21. století
list k sociálním otázkám v České republice k veřejné diskusi.
vydala Česká biskupská konference, Praha, v listopadu 2000, 58 stran