Půst - od Masopustu do Velikonoc
Co pro křesťany znamená postní doba? Je půst aktuální i dnes, v době dostatku? A proč se vůbec křesťané postí? To jsou otázky, které nenapadají jen lidi jiné víry, ale i samotné křesťany.
Ježíšova výzva k obrácení a pokání nemíří na vnější skutky, ale především na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Přesto je v církevním roku zařazeno 40 denní postní období. Začíná Popeleční středou, což je den přísného půstu, tzv. postu újmy. dalších 38 dní je půst mírnější, přesto jsou věřící nabádáni k dobrovolnému se zříkání požitků a bohatého jídla. Na Velký pátek, kdy si křesťané připomínají Kristovu smrt za nás na Kříži, je opět přísný půst újmy. Trvání postní doby je odvozeno od biblické zprávy, že se Ježíš před začátkem své činnosti postil 40 dní a nocí na poušti. Doba postní není jen samoúčelným obdobím, ale je pevně zakotvena v církevním roku jako příprava na Velikonoce, největší křesťanské svátky. Její význam tedy nespočívá v pouhém odmítání přemíry jídla a světských požitků, ale zvláště v duchovní přeměně.
Jak tomu může napomoci půst? Předně je důležité upozornit, že půst není záležitostí výhradně křesťanskou. Naopak, je vlastní všem náboženstvím - postí se Židé, Muslimové, Hinduisté, stoupenci Buddhismu, Taoismu i přírodních náboženství. Co je tedy na postu tak zvláštní, důležité a přitažlivé, že se postí lidé po celém světě, lidé všech vyznání?!
Půst je pro tyto lidi skutkem pokory k Bohu i k sobě navzájem. Člověk, který se postí, a dělá to ne z pouhého náboženského (církevního) nařízení, ale z vlastního vnitřního přesvědčení, tak jedná z lásky a v lásce. Stejně jako dva lidé, kteří se milují a jsou ochotní se vzdát pro sebe navzájem materiálního bohatství i intimního sblížení, jsou ochotni být na čas odloučeni, aby pak mohli být spolu, vzdávají se postící se lidé svého dostatku pro Boha i pro druhé. Zvláštní zkušeností postu je, že se láska a pokora odříkáním neoslabuje ale naopak posiluje. Utvrzuje člověka v trpělivosti a nesobeckosti, protože během postu pociťuje útrapy a strádání, ale z vlastní vůle je snáší. Člověk, který tak činí, se učí ovládat své touhy a pokušení a tím víc je pak sám sebou. Půst je uvědoměním , že to, co člověk má a dostává, není samozřejmostí. Půst je výborným pomocníkem pro náš každodenně zatěžovaný organismus. Půst ulehčuje mysli i tělu (nejvíce energie tělo spálí při zpracování přijmuté potravy). Ukazuje člověku, že se dá jíst i hospodařit mnohem skromněji. Půst je odvrácením mysli od materiálních potřeb k potřebám duše.
A právě proto je i dnes aktuální a důležitý. Zvykli jsme si mít všechno, co považujeme za důležité, hezké, moderní, chutné, zábavné. Nejsme ochotni si něco odříkat. Odvrácenou stránkou takového přístupu je ale množství psychických onemocnění, kardiovaskulárních a jiných civilizačních chorob, znečištěné ovzduší, devastovaná krajina, neúcta k zákonům a zvláště k sobě navzájem. Zatímco v naší civilizaci umírají desetitisíce lidí na poruchy organismu způsobené přejídáním, umírají v Africe a v Asii desítky miliónů lidí (!) hladem. I u nás nicméně vzrůstá počet chudých, hladových, a ožebračovaných.
Křesťanství volá po půstu, modlitbě a almužně jako třech pilířích našich skutků. Zvláště pak almužna, tedy solidarita s chudými a pomoc chudým, je velikou výzvou dnešní doby. Láska k chudým a solidarita s nimi je odvěkou součástí tradice církve. Pomáhat těm, kdo trpí nějakým nedostatkem a nouzí, je skutkem opravdové bratrské lásky, skutkem spravedlnosti. Papež Jan Pavel II. nicméně křesťany a všechny lidi dobré vůle vyzývá v encyklice Sollicitudo rei socialis k ještě rozhodnějšímu kroku, k vědomé volbě pro chudé. Proto zvláště postní doba, která je zároveň přípravou na Velikonoce - největší křesťanské svátky roku, by nás měla přimět k zamyšlení se nad sebou a nad tím, jak žijeme, k aktivní solidaritě s druhými, zvláště s těmi, kdo mají méně než my. Oběma stranám to prospěje.