Význam křesťanství pro obnovu a rozvoj SV Čech
Jak je z předcházejících kapitol zřejmé, stav panující v severovýchodních Čechách není ve většině případů nikterak příznivý. Také probíhající obnova a restrukturalizace je často ještě v plenkách, je neúčinná nebo má dokonce negativní následky. V této části se proto pokusím nastínit vizi komplexního rozvoje oblasti a vyzdvihnout roli křesťanství, neboť bez něj - jako nedílné součásti našeho kulturního prostoru - bude mít všechna tato snaha vratké základy.
3.1. Analýza rozvoje kraje
Všeobecným cílem obnovy a rozvoje této oblasti je vyvážený a udržitelný rozvoj, odstraňování nežádoucích tendencí, tvorba pozitivně působícího kulturního prostoru a životního prostředí a zlepšování životních podmínek obyvatelstva. Nahlédneme-li do historie, může nám být patrná obrovská příležitost - severovýchodní Čechy jsou z geopolitického hlediska klidnou oblastí, a budou tak pravděpodobně prožívat jedno z mála svých klidných období, navíc jsou příhraničním územím a místem odvěkého střetávání kultur. Proto by byla škoda současnou šanci k pozitivnímu rozvoji propásnout, nevyužít ji.
3.1.1. Co lze nazvat rozvojem ?
Dříve než přistoupíme k jakýmkoliv návrhům, je potřebné, abychom si položili zásadní otázku - co je to rozvoj? Neboť jestliže nebudeme mít jasno v této základní otázce, bude stát naše snaha na nejasných a vratkých základech, nenalezneme-li obecnou shodu se svým pojetím rozvoje, budou veškeré další shody jen styčnými body na veskrze odlišných cestách.
Předně je nutné definovat, že mluvíme o společenském rozvoji, tedy ne o rozvoji specificky zaměřeném, ale v nejširším možném slova smyslu. Co lze tedy za takový rozvoj označit? Může to být vědní a technologický pokrok? Nelze mu upřít zkvalitnění a zjednodušení určité sféry života lidí i společnosti. Je však zároveň provázen mnoha negativními tendencemi, které je potřeba vyrovnávat a napravovat. Sám sebe odsuzuje k záhubě, pokud není doprovázen pokrokem v lidském myšlení, pokud není motivován obecným dobrem. Může tedy být "motorem" rozvoje, ale nemůže s ním být identický. Může to být rozvoj kultury a umění? Ano, ale jen částečně. Kultura společnosti má mnoho podob a historická zkušenost ukazuje, že ne všechny jsou schopny se rozvíjet. Proto se nabízí otázka, jestli by společenský rozvoj nemohl být definován ještě obecněji. Jak? Jako činnost směřující k rozvoji jednotlivce a zároveň celé společnosti. Tedy činnost zdokonalující jednotlivce i společnost a zároveň takto motivovaná.
Díky takto postavené definici je možné z úvah o rozvoji vyloučit činnosti směřující výhradně k osobnímu zisku. Vyvstala nám s tím ale zároveň otázka po původu a určení člověka. Je třeba se tak neustále ptát co znamená rozvoj člověka, co je obecně prospěšné a dobré. A ještě jedna skutečnost z toho vyplývá - cestu rozvoje je nutné neustále korigovat.
Zkusme se s tímto vědomím zamyslet, zda je současný společenský vývoj, provázený dále zmíněnými tendencemi, zároveň i rozvojem. Je rozvojem novodobé využívání pracovních sil, podepisující se nepříznivým způsobem na stabilitě rodin i způsobu života pracujících? Jsou to informační technologie využitelné k ovládání masy lidí, ubíjející samostatnost a tvořivost člověka, relativizující duševní a duchovní hodnoty? Je to mobilita obyvatelstva svazující země asfaltovými dálnicemi, silnicemi a cestami, kabely a elektrickými vedeními, devastující přírodu a vnucující ji nepřirozené linie? Je to stále větší koncentrace majetku vedoucí k vykořisťování stále většího množství lidí, podupávající jejich důstojnost a práva? Jsou to genetické modifikace nebo klonování hazardující s biologickou stabilitou, ničící živé bytosti, uzurpující si právo na ovládání života rostlin, zvířat i člověka? Jsou to nové vojenské technologie přinášející smrt daleko většímu počtu lidí, přinášející neskonale jednodušší možnost zabíjet a šířit utrpení? Nebo to jsou deklarovaná lidská práva, která lze soudně i vojensky vynutit? Všechno to je možné nazvat jen vývojem, nikoliv však rozvojem.
Je tedy možné vůbec cíleně dosáhnout rozvoje a pokroku? Ano, říkám, že je. Je to možné ve chvílích, kdy se budeme snažit, aby náš vývoj nevedl k sebezničení, aby nevedl k využívání a degradaci lidí a jejich životů. Jistě, snaha o rozvoj bude vždy provázena přehmaty a komplikacemi. Za ně se však nemůžeme schovávat. Při této snaze je nutné s nejlepším vědomím a svědomím činit kroky k nápravě minulých i současných chyb, k zdokonalování jedince a společnosti, a mít při tom na zřeteli výše zmíněné zásady. V těchto chvílích pak jde opravdu o rozvoj lidské společnosti.
3.1.2. Cíle dle prioritních oblastí
Jedinou ucelenou koncepcí obnovy a rozvoje této oblasti je Program rozvoje Libereckého kraje vypracovaný Agenturou regionálního rozvoje-Nisa. Tato kvalitní koncepce vytypovává šest prioritních oblastí. Protože je možné vztáhnout situaci panující v Libereckém kraji i na zbytek území severovýchodních Čech, budu se držet oněch šesti oblastí a ve spolupráci s tímto dokumentem se pokusím vyjasnit cíle rozvoje jednotlivých okruhů. Jsou jimi: ekonomický rozvoj, lidský potenciál, infrastruktura, životní prostředí, cestovní ruch, prvovýroba a rozvoj venkova.
Ekonomický rozvoj
V otázce ekonomického rozvoje jde hlavně o oživení a restrukturalizaci stávajícího tradičního průmyslu. Možnosti k zajištění pevných pozicí na domácích i zahraničních trzích tu jsou, jde jen o to je správně využít. Dílčími cíly jsou:
V intenzitě nových investic oblast výrazně zaostává za republikovým průměrem (podíl na celkových investicích ČR představuje asi 3%. Hlavním důvodem tohoto stavu je dostatek průmyslových areálů (mnohdy však prázdných), které stojí na pozemcích určených pro průmyslové využití a nepřipravená infrastruktura pro vznik nových investičních akcí. Cílem by však mělo být nejprve bezezbytkové využití stávajících areálů a jen na vhodných plochách realizace investic tzv. "na zelené louce". Zároveň je nutné konstatovat, že se většina investic koncentruje do městských aglomerací. Chceme-li zachovat tvář venkova, měl by se ekonomický rozvoj soustředit na využití zdejších průmyslových areálů a zvláště na podporu malých a středních podnikatelů a udržení zdejšího sektoru služeb.
Lidský potenciál
Hlavním cílem v této oblasti je vytváření co nejlepších podmínek pro zdejší obyvatelstvo a uchovávání a vytváření pozitivního kulturního prostoru tak, aby zdejší obyvatelé měli zájem na budoucím rozvoji kraje, nacházeli zde domov a snažili se o zachování jeho svébytnosti.
Dílčími body na této cestě jsou:
Výrazně poklesl počet žáků na středním stupni, zvláště na odborných učilištích. Učiliště navíc neodpovídají profesnímu zaměření regionu. Proto by mělo být snahou náprava takového stavu, vznik většího počtu vyšších odborných škol a rozšíření nabídky oborů (eventuálně vznik nových fakult) na jediné vysoké škole v regionu - Technické univerzitě v Liberci. Také rozšíření nabídky díky soukromým vysokým školám by přineslo pozitivní efekt.
- zvláště příznivým podnikatelským prostředím, zvyšováním kvalifikovanosti; podporou míst s vyšší nezaměstnaností a tlakem na podnikatele, aby byli ochotni zaměstnávat zdejší občany
Oblast zaostává v nabídce míst pro zdravotně postižené, mnohde se ruší zdravotnická zařízení. Cílem by tedy měla být podpora efektivně fungujících zdravotnických zařízení a podpora vzniku nových zařízení pro postižené spoluobčany. Zároveň s ohledem na vývoj společnosti a zatím nedostatečné angažovanosti v této problematice podporovat kvalitní prevenci sociálně patologických jevů a sociální instituce a organizace, zvláště pak církevní organizace a neziskový sektor.
Infrastruktura
Hlavním cílem v této oblasti je zkvalitnění stávající dopravní a technické infrastruktury, zkvalitnění dopravní obslužnosti území s ohledem na životní prostředí a usnadnění vazeb ekonomických subjektů.
Jednotlivými kroky na takto vytyčené cestě jsou:
A to nikoliv výstavbou nových komunikací, zvláště pak rychlostních silnic a dálnic, ale opravou a rozšířením stávajících.
Životní prostředí
Hlavním cílem této prioritní oblasti je obnova a uchování krajinného rázu při současné ochraně jedinečných přírodních hodnot území a využívání přírodního bohatství v souladu se zásadami trvale udržitelného rozvoje.
Dílčími cíly jsou:
Jde zvláště o snižování emisí středních a malých zdrojů znečištění (teplárny, rodinné domy), zvyšování čistoty vod dobudováním kanalizací a čistíren odpadních vod, recyklace a zpětné využití odpadu, omezení a usměrnění automobilové dopravy
Minimalizace emisí jedovatých látek u průmyslových zdrojů, péče o zeleň v městských aglomeracích, podpora zdravého životního stylu ve školách, podpora biozemědělství.
Důležitá je koordinace kroků místních samospráv s orgány pečujícími o životní prostředí, soulad rozvojových dokumentů a realizovaných akcí a staveb se zájmy ochrany přírody, podpora stálého a šetrného využívání krajiny.
Cestovní ruch
V oblasti cestovního ruchu je hlavním cílem získání atraktivity oblasti pro všechny skupiny turistů, zkvalitnění služeb a infrastruktury a optimální využití území pro cestovní ruch (CR). Dílčími cíli jsou:
Prvovýroba a rozvoj venkova
Hlavním cílem v této oblasti je fungující zemědělství a lesní a vodní hospodářství, využívání krajiny v souladu s udržitelným rozvojem a obnova a posílení venkova.
Dílčí cíle:
V posledních dvaceti letech výrazně poklesl počet zdrojů pitné vody, důležitá je též prevence povodní.
Podpora zalesňování a změny druhové skladby lesů, minimalizace lesních škod
3.1.3. Potřeba vyváženého rozvoje
Až do konce 60. let 20. století věřil vyspělý svět, pod ochranou silného sociálního státu, v možnost nekonečného a neomezeného růstu a rozvoje. Tato myšlenka myšlenka se však díky ropné krizi záhy ukázala zcela lichou. Podobné vzepětí nálad nastalo v polovině 90. let s rychlým rozvojem informačních technologií, současná ekonomická recese a krize nových technologií však znovu odhaluje falešná očekávání. Neomezený růst není možný, lidstvo je silně determinováno přírodními poměry a přírodními zdroji, historickými, kulturními a náboženskými souvislostmi. Nutností je zároveň neustálá korekce rozvojových teorií, neboť svět je stále v pohybu, stále se mění. Jestliže klasické teorie z tohoto důvodu přestávají mít platnost a jejich novodobé modifikace jsou tak pravděpodobně postaveny na špatných základech, jeví se jako nejaktuálnější a nejkomplexnější metoda trvale udržitelného rozvoje, neboť počítá s omezeními lidské společnosti a zároveň ponechává prostor pro její vývoj. Právě proto je v předchozím textu zdůrazňováno ono "... v souladu se zásadami udržitelného rozvoje".
Pro regionální rozvoj severovýchodních Čech je tedy potřebné vyvážení jednotlivých složek vývoje, neboť jsou ve vzájemné souvislosti a vzájemně se determinují. Není proto možné klást důraz jen na jedinou složku, neboť to bude kontraproduktivní jednání. Ekonomický růst sám o sobě nezaručí prosperitu všem lidem, naopak ještě zvýrazní sociální rozdíly. Současná konzumní společnost, orientována na zisk a charakterizovaná nekritickým důrazem na ekonomický růst, tak plodí milióny lidí závislých na drogách, s podlomeným zdravím, s psychickými onemocněními, zvýšenou kriminalitu, terorismus a zdevastované životní prostředí. To je holá konstatace fakt. Proto ani v severovýchodních Čechách nemůže být kladen přehnaný důraz na ekonomický vývoj a ostatní odbývat tím, že "se to vyřeší samo". Je třeba se bránit současnému trendu rozhodování a konání jen v zájmu rychlého a maximalizovaného zisku. Rozvoj vyžaduje dlouhodobé koncepce a konání s ohledem na budoucnost. Např. vydrancování přírody, tak jak se to událo v severozápadních Čechách, přineslo nebývalý ekonomický úpadek dříve bohatého regionu; necitlivé posilování venkova za komunismu vedlo k jeho oslabení; hospodářské velkochovy vyplodily nemoc šílených krav, vysazování smrkových monokultur umožnilo masové odumírání lesů, výstavba domů v záplavových zónách se ukázala jako hazardérství. Také finance vynakládané na stále se zvyšující sociální potřeby obyvatelstva mohou ekonomiku přivést do hluboké recese.
Dvousečná je i podpora dálnic a přílišné mobility. Paradigma vysoké mobility obyvatelstva, které je dnes často nekriticky přijímáno, může zabraňovat regionálnímu rozvoji. Tento postoj totiž podporuje pouze rozvinuté oblasti, kde se koncentruje průmysl, firmy a obsluha informačních technologií. Dálnice všeobecný rozvoj také nepřináší. V průmyslových zónách, které se kolem nich staví, totiž investují výhradně nadnárodní korporace. V případě ekonomické recese jsou tyto provozy mezi prvními, které se ruší. Dochází zároveň k odlivu obchodních aktivit a pracovních příležitostí z center měst. Ti, kteří argumentují hustší dálniční sítí v západní Evropě, vycházejí ze špatných předpokladů. Středoevropský typ zástavby, který se vyskytuje výhradně u nás a na východ od našich hranic, je totiž historickou podmíněností odlišný od toho západního. U nás se nachází velký počet menších vesnic a malých měst, které jsou blízko sebe. V členitém reliéfu severovýchodních Čech je tato zástavba ještě výraznější než např. v úrodných polabských nížinách. Dálnice má jen omezený počet sjezdů. Vesnice a města, které jsou jí míjeny, jsou odsouzeny k úpadku, pracovní příležitosti se přesunou jinam. Rychlé spojení obcí s velkými centry (kde jsou vyšší platy) samozřejmě způsobuje další odliv pracovních příležitostí. Lidé pak jezdí do svého bydliště hlavně přenocovat. Obecní život je přerušen, občanská aktivita utlumena.
Ani cestovní ruch tuto oblast nespasí. Ačkoliv je na něj mnohými starosty pohlíženo jako na zachránce obcí, zapříčiňuje jednostranné zaměření mnohých oblastí, zabraňuje doosídlování venkova a jeho celkové oslabení, podílí se význačnou měrou na záboru zemědělské a lesní půdy a devastaci životního prostředí. Cestovní ruch je spojen výhradně s urbanizací společnosti, v současnosti je tak pro něj nebezpečím zvyšující se trend vystěhovávání z měst. Také v České republice stále populárnější zimní turistika je vážně ohrožena globálním oteplováním. Návštěvnost nejvýznamnější turistické oblasti - Krkonoš - pak neustále mírně klesá.
Jako nejdůležitější prioritní oblastí se jeví lidský potenciál. Ozdravění a zkvalitnění společnosti je základním předpokladem pro vyhovující stav školství, rozvoj vědy a techniky (a tím i přiměřený ekonomický rozvoj), občanskou angažovanost, regionální správu. Přímý či nepřímý vliv má i na všechny ostatní oblasti života společnosti. Samotný dlouhodobý rozvoj není možné prosazovat bez všeobecného konsensu ve společnosti, bez toho, aby lidé byli ochotni dávat přednost dlouhodobým investicím před krátkodobým ziskem. Také metoda trvale udržitelného rozvoje je limitována lidským faktorem a jeho zaměřením (žebříčkem hodnot).
Podpora věnovaná této oblasti ale nemůže být přehnaná. Přílišná angažovanost až patronace státu v mnoha oblastech života - není jen výsadou sociálně demokratických vlád, ale i EU a liberálních USA - přináší např. malou občanskou angažovanost, klesající porodnost, narůstající byrokracii a korupci (...) i různé přehmaty.
3.1.4. Cíle a priority dle vymezených mikroregionů
V této části se pokusím ve stručnosti zdůraznit kroky potřebné v jednotlivých mikroregionech.
Liberecko
Mikroregion Liberecko je příkladem oblasti, kde dominuje velké sídlo na úkor okolních menších. Je to však příhraniční oblast s dobrou dopravní dostupností Polska, Německa i Prahy. Navíc je zde dostatek objektů, vhodných pro průmyslové využití.
Frýdlantsko
Frýdlantsko je nejvíce postiženým mikroregionem severovýchodních Čech. Zvláště města (Frýdlant, Nové Město p. Smrkem, Hejnice) jsou těžce postižena - je zde až 20% nezaměstnanost, dopravní obslužnost je špatná, bytový fond zanedbaný. Bídu Frýdlantu, centra oblasti, dokresluje velká skupina nepřizpůsobivých Romů. Venkov je na tom o poznání lépe, přesto ani jeho stav není radostný. Je to oblast, kde je žádoucí co nejvíce investovat nejen finančně, ale i do lidského potenciálu, aby se zlepšily další charakteristiky.
Jablonecko
Tento průmyslový mikroregion je také významnou oblastí cestovního ruchu. Stále je patrné, že sem většina obyvatelstva přišla až po 2. světové válce.
Prioritními cíly zde tedy jsou:
Český ráj
Český ráj je turisticky atraktivní oblastí s poměrně zachovalou krajinou a mnoha památkami. Pro obnovu a rozvoj mikroregionu je prioritním:
Jilemnicko
I na tomto turisticky atraktivním mikroregionu se zachovalou krajinou, kde se stále udržují lidové tradice a kde je na české poměry vysoká religiozita, se podepsala doba komunismu i následná "standardizace" naší společnosti.
Vrchlabsko a Trutnovsko
Tento mikroregion je v oblasti Krkonoš orientován výhradně na cestovní ruch, v podhůří se pak víceméně daří průmyslu. Východním cípem by měla vést navrhovaná dálnice D11.
Navržené priority jsou:
Podkrkonoší
Podkrkonoší je zemědělsko-průmyslovým mikroregionem s mnoha památkami. Problémem však zůstává oblast Radvanicka a Svatoňovicka, kde se dříve těžilo černé uhlí.
Dílčími cíly ve snaze o obnovu a rozvoj této oblasti jsou:
Náchodsko
Náchodsko je vhodnou ukázkou toho, jak vypadá dobře fungující mikroregion. Občanská vzájemnost, kulturní bohatost území, vysoká religiozita, přechovávané tradice, dobrá dopravní obslužnost ... to jsou velmi pozitivní charakteristiky. I zde by se ale dalo něco změnit k lepšímu.
Broumovsko
Broumovsko je poněkud opomíjenou částí náchodského okresu. Je zároveň oblastí poměrně chudou, kde se však znovu objevuje slavení tradičních slavností i bohatší kulturní život - dobrá známka postupujícího oživení. Celé Broumovsko je navíc CHKO.
Jako dílčí kroky navrhuji:
3.2. Význam křesťanství
Ještě než přistoupím k osvětlení významu křesťanství pro rozvoj severovýchodních Čech, pokusím se zamyslet nad úlohou a postavením náboženství ve společnosti.
Zamyslet se nad vznikem a původem náboženství znamená uvažovat nejen o transcendentních skutečnostech, ale také o kolektivním lidském vědomí, o vytváření pojmů, znaků a symbolů a o sdílení hodnot. Tuto práci přenechám zkušeným religionistům, sociologům, filosofům a lingvistům. Pro nás je důležitá skutečnost, že náboženství provází od počátku lidskou společnost, že je jejím věrným souputníkem. Nikdy se nepodařilo víru v Boha, v přesahující skutečnosti spolehlivě vyvrátit nebo vymýtit. Lidské poznání je nedokonalé, ano, to je nutné si připustit, zároveň s tím je ale třeba si připustit existenci skutečností přesahujících člověka a jeho chápání. Potvrzuje to i naše zkušenost, zakoušení lidských bytostí. Existence přírodního řádu, běh života, neustálé rození a smrt evokuje otázku po původu a po smyslu. Vybízí k ptaní se po vztahu a přístupu k přesahujícím (transcendentním) skutečnostem. Proto ale také není možné náboženství odmítat nebo zatracovat, neboť je svou podstatou odpovědí a vztahem člověka k transcendentní skutečnosti. Snaží-li se moderní společnost o zodpovězení otázky po smyslu a existenci empirickou vědou, jde apriori špatnou cestou, neboť ze samé podstaty empirické vědy není možné tyto otázky uspokojivě vyřešit, pouze na ně poukázat. Rezignuje-li postmoderna na jejich řešení, neznamená to, že by ta neexistovala. Naopak - nové vzepětí duchovních směrů ukazuje, že člověk má neustálou potřebu se ptát. Nedílnou součástí člověka je zároveň duchovní rozměr života. Odhlédneme-li od hodnotícího hlediska, je nutné konstatovat, že také ideologické směry (v nehodnotícím slova významu) odmítající náboženství vykazovaly a vykazují pseudoreligiózní a kryptoreligiózní rysy, stejně tak, jako sám ateismus.
Náboženství nicméně neplní jen úlohu jakého si určujícího vztahu k transcendentnu, je i programem duchovního života. Sekty a nové náboženské směry jsou tak populární také právě proto, že v tomto pragmatickém a materiálním světě nabízejí jasný a pevný program duchovního života. Tradiční náboženství samozřejmě tak jasný program nabídnout nemohou, u nich ale také není duchovní život automatismem nebo slepou poslušností bez vlastního tázání se, nýbrž cestou k osobní, racionálně reflektovatelné a podložené víře. Náboženství navíc hrají nezastupitelnou úlohu ve společnosti, neboť jsou nositeli kulturního vzorce, po staletí utvářela a utvářejí specifické znaky jednotlivých kultur - jejich charakter, hodnotovou orientaci, lidovou a uměleckou tvorbu; s náboženstvím se z generace na generaci předávají i tradice, znaky a symboly. Také společenská morálka je do velké míry vytvářena a udržována právě náboženstvím. Sociologové náboženství říkají, že je náboženství - religio (lat. relegare se dá přeložit i jako znovu svázat) silou seskupující společnost. Příkladem toho může být kompaktnost islámských zemí, ale i vícenárodnostního Švýcarska nebo v malém měřítku některých slovenských, skoro stoprocentně katolických vesnic. Náboženství je dále určitým katalyzátorem společenského vývoje, neboť brání jeho překotnosti a nekontinuálnosti, které přináší množství patologických jevů, a to právě kladením důrazu na charakter společnosti, na vyznávané hodnoty, tradici. (Špatně interpretovaná náboženství nicméně mohou být brzdou vývoje i společenského rozvoje.) Tedy shrnuto: náboženství je nedílnou a velmi významnou složkou společnosti. Jsou-li dnes církve mnohde postaveny na roveň zájmových sdružení, je to zásadní chybou.
3.2.1. Křesťanství a severovýchodní Čechy
Je-li dnes Evropa označována za křesťanskou, měli bychom ji v rámci objektivity označit také za židovskou, osvícenskou a zednářskou. Stejně tak je možné označit Českou republiku za komunistickou. Všechna tato myšlenková paradigmata zde zanechala své stopy. Skutečností však je, že křesťanství se podílelo na utváření charakteru evropské společnosti největší měrou. Usilování o důstojnost člověka, ochrana lidského života, solidarita a pomoc sociálně slabším, důraz na rodinný život ... to jsou křesťanské prvky.
I pro české země a speciálně pro severovýchodní Čechy mělo křesťanské paradigma největší význam. Od 10. století je území křesťanské a nikdy nepřestalo být. Jistě negativně se do povědomí obyvatelstva zapsala nejprve nucená (a mnohdy násilná) reformace, později násilná rekatolizace. Také postoj k dělníkům během rozmachu průmyslu v 19. století nebyl ze strany křesťanských církví příznivý. Zdejší obyvatelstvo, žijící v těžkých životních podmínkách, si však vždy zachovávalo víru v trojjediného Boha. Zatímco v Praze a v dalších větších městech mělo národní obrození vyloženě nenáboženský charakter, zde bylo s křesťanstvím významně spjato. Také německé obyvatelstvo mělo tradičně vysokou religiozitu. Po celé oblasti jsou rozesety desítky významných církevních památek, stovky kostelů a kaplí a tisíce křížů a Božích muk. Odsunem sudetských Němců a nástupem komunismu však byla myšlenková i kulturní kontinuita přerušena. Do regionu přišli lidé často pochybné pověsti, vykořeněnci, komunisté. Jejich religiozita byla nízká a v nastoleném režimu nebyli schopni ani ochotni na přerušenou tradici (historii, směřování) navázat.
Dnes, v době postupné nápravy škod způsobených v minulosti, v době tápající a rozporuplné společnosti, již nejde jednoduše navázat na minulost. Svět, Česká republika i severovýchodní Čechy jsou o padesát let dál. K tomu, abychom se ve víru globalizace a multikulturní společnosti neztratili, je potřeba znát svůj střed. Zatímco globalizace pomalu obepíná svět z vnějšku, uvnitř sílí proces subsidiarizace (regionalizace) a participace. Bez nich nemůže současný vývoj pokračovat; kolosy ovládané shora se po čase hroutí a nerespektování místních specifik přináší krutou porážku, naopak to, co vyrůstá zdola, z občanské angažovanosti, z malých skutečností a detailů, přetrvává. Je tedy třeba, abychom zachovávali místní specifika, abychom věděli, kdo jsme, abychom znali svou kulturu, znali svůj domov a byli ochotni mu pomoci. A právě zde je veliká úloha křesťanství, nedílné součásti zdejšího životního prostoru. Je-li někdo obyvatelem severovýchodních Čech, nemůže být zároveň plně Američanem. Narodí-li se někdo v tomto kulturním a náboženském prostoru, těžko bude někdy plně lámaistickým mnichem. Křesťanství je nedílnou součástí zdejší oblasti, a i kdyby byly odsud odstraněny všechny kostely a kříže, i kdyby byli zavřeni všichni kněží, nebude možné ho vykořenit.
3.2.2. Příčiny současného stavu
Současný nepříznivý stav (nastíněný v předchozí části) je v první řadě důsledkem stavu člověka. Jako křesťané si nemůžeme před touto skutečností zavírat oči. Naopak, je potřeba dobře rozlišovat a správně pojmenovávat.
Právě působením člověka se zde, stejně tak jako jinde ve střední Evropě, šířily v posledních stoletích zhoubné ideologie a myšlenky, které zapustily hluboké kořeny ve společnosti i v srdcích jednotlivců. Patří mezi ně komunismus, fašismus, vypjatý nacionalismus, militarismus (...), ale i liberalismus. Zatímco většina ideologií se nejen sama před sebou, ale i v očích velké části veřejnosti zdiskreditovala natolik, že jsou chápány jako odsouzeníhodné, u liberalismu tomu tak není. O tom, že liberalismus, liberální demokracie a liberální kapitalismus jsou tou správnou cestou, jsme neustále přesvědčováni některými médii a politiky. Tento způsob přesvědčování je tak masivní, že - též díky přílišné nekritické orientaci na Západ, tak charakteristické pro 90. léta minulého století - dnes téměř nikdo nepochybuje o správnosti nastoupeného společenského a hospodářského systému. I mnozí křesťané chápou liberalismus jako "apoštola svobody". Je však potřeba se ptát, odkud která ideologie a myšlenkový směr pochází, jak se projevuje a kam směřuje.
Kořeny liberalismu jsou nicméně stejné jako kořeny komunismu, jsou jimi mechanistický racionalismus osvícenství a odklon od Boha. A právě tady musíme hledat základ současného nepříznivého stavu. Jestliže je člověk vymaněn z područí Boha - Stvořitele, jestliže Bůh, který je Láskou, není na prvním místě lidských tužeb a snah, dostáváme se do mravně nejistého a nezakotveného systému. Tento systém pak může být také lehko zneužitelný. Marxův komunismus, postavený na špatném základě, stavěl lidi nepřirozeně proti sobě. Liberalismus, postavený na tomtéž špatném základě, vyzdvihuje individuální svobodu a vymaňuje ji z jakýchkoliv normativních omezení, podněcuje člověka k hledání zisku a chápe společenské vztahy hlavně na této bázi. "Ale nejsou křesťané, kteří se dají touto cestou nakloněni idealizovat liberalismus jako hlasatele svobody? Chtěli by nový model liberalismu, způsobilejší pro současné podmínky. Snadno zapomínají, že filosofický liberalismus je přímo ve svém základu bludným učením o autonomii jednotlivce, pokud jde o jeho činnost, jeho pohnutky, o uplatňování jeho svobody."
Na základě nesprávného pojetí člověka v dějinách a ve světě je bohužel postaveno mnoho pilířů dnešní společnosti. Zarážející je však také skutečnost, že ačkoliv byly mnohé nesprávné předpoklady v důsledku lidského bádání v poslední době překonány, nedostavila se snaha odpovědných jedinců zkorigovat dle těchto výsledků běh společnosti. Naopak snaha pokračovat v zaběhlém systému i přesto, že jsou evidentní jeho chyby, je víc než patrná.
Jednou z takových zásadních chyb je pohled na člověka jako pouhého hospodářského činitele. V naší mechanistické snaze kvantifikovat i to, co kvantifikovat nejde, jsme se dostali až k situaci, kdy je na člověka pohlíženo jen ve smyslu činitele hospodářského děje a všechny jeho tužby a snahy jsou chápány v zorném úhlu směnné hospodářské soutěže. Jestliže se pak, dle tohoto omezeného pohledu, zachází s člověkem jako se souborem hmotných výrobních prostředků, nástrojem, a ne jako se subjektem, a tím také strůjcem výrobního procesu, opakuje se omyl prvotního kapitalismu. Pohlíží-li se na lidskou práci výhradně z hospodářského úhlu a nikoliv také jako na prostředek osobní realizace člověka a uskutečňování jeho lidství, je člověk vystaven omylu ekonomismu. Tento omyl však zanechává hluboké stopy na tváři současné společnosti. Je-li člověk nahlížen jako činitel reagující na zákon nabídky a poptávky, je tím zároveň omezena jeho mravnost a skutečná odpovědnost vůči druhým. Nesprávným, absolutizovaným chápáním trhu a hospodářského systému je pak zatíženo poslání i určení člověka, které už nemá být zaměřeno k přesahujícím skutečnostem, ale pouze k hromadění majetku a prožitků.
Tato premisa, vycházející z vulgárního materialismu, byla moderní společností nekriticky přijmuta a v dnešní postmoderní a globalizované společnosti je ještě více vystupňována, takže se o naši civilizaci právem mluví jako o konzumní společnosti. Přestože dnes vlastníme mnohem více než v minulosti, přestože máme vypracovaný systém ochrany lidských práv, přestože máme dostatečně silné nástroje pro jejich uplatňování, je v naší společnosti mnohem více utrpení a neštěstí. Případ Adriany Sklenaříkové (nedávno přiznala, že jí firma Wonderbra finančním nátlakem zabraňuje mít po dobu vzájemné spolupráce děti) odhaluje novodobé otroctví. Otroctví pro kariéru, pro zisk. Často pro zisk úplně někoho jiného. Lidé se navzájem využívají jen jako prostředek pro získání nadprodukce, nadhodnoty. To však nelze nazvat jinak než vykořisťováním a degradací. Štěstí člověka přece nespočívá v možnosti neustále utrácet, nespočívá v automatické práci, ve vynucených úsměvech, v neustálé zábavě nebo naopak v nicnedělání. A myslí-li si to někdo, nemůže to druhým vnucovat. To se ale bohužel děje, neboť my všichni jsme reklamou, politikou, trhem a společenským tlakem nuceni k nadměrné spotřebě, k obětování soukromého života práci, k oddalování manželství a mateřství, k malému počtu dětí, k zpeněžitelnému způsobu zábavy, k neosobnímu vzájemnému styku. Samozřejmě, že nás k tomu nikdo nenutí fyzicky, nová doba má však nové donucovací metody. Ano, můžeme je odmítnout nebo se jim vzepřít, bez vlastního pevného zakotvení to nicméně jde těžko.
Toto zakotvení lze ale jen těžko nalézt, protože konzumní společnost rezignovala na hledání transcendentna nebo toto hledání transformovala na jeden z prvků spotřeby. Vzniklá duchovní prázdnota je živnou půdou pro drogy, pornografii, nadměrné hromadění věcí a další formy konzumismu, přičemž tyto nepravosti rafinovaně zneužívají náchylnosti slabých. A tak jsme často svědky bezsmyslného konání a utrpení, které se zdá být naplněním biblického varování: "Neboť co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale ztratil svou duši ?"
Nesprávný není požadavek lepšího života, ten přece provází lidstvo odedávna, ale životní styl, který předstírá, že je lepší, když se zaměřuje na vlastnění a ne na bytí. Člověk je pak tlačen ne být více sám sebou, ale samolibě konzumovat život. Nesprávný není hospodářský systém (pokud zachovává pravidla lidskosti a člověk je jeho prostředkem a cílem), jehož nedílnou součástí je produkce a spotřeba zboží, ale to, že že je hospodářství stavěno do role celospolečenského systému. Myslím, že je tu výstižné citovat slova Jana Pavla II.: "Hospodářství je pouze jedním aspektem a jednou dimenzí mnohostranného lidského jednání. Je-li absolutizováno, stává-li se výroba a spotřeba zboží nakonec středem společenského života a v očích společnosti jedinou hodnotou, která není podřízena žádné jiné, nelze proto hledat příčinu pouze v hospodářském systému samém, nýbrž ve skutečnosti, že celý sociálně kulturní systém, zanedbávající mravní a náboženské dimenze, selhal a nyní je omezen pouze na produkci zboží a služeb."
Globalizování společnosti, média a komunikační prostředky i množství informačních toků zapříčiňují prohlubování a zmohutňování společenských vztahů. Tyto vztahy je potřeba nějakým způsobem řídit a kontrolovat, a proto je vydáváno množství zákonů, předpisů a nařízení. Nemůže nám u toho ujít skutečnost, že politikové a další odpovědní činitelé pokládají své deklarace a nařízení za stále dokonalejší, mnohdy - zdá se - bez důkladné reflexe. Tento proces byrokratizace a politizace společnosti se výrazně projevuje i v regionálním měřítku. I on však evidentně nepřináší kýžené změny a ve své podstatě je scestný. "Domnívají-li se lidé, že už znají tajemství dokonalého společenského řádu, který znemožňuje zlo, věří také, že při jeho uskutečňování smějí použít každý prostředek, i násilí a lež. Politika se pak stává "světovým náboženstvím", které si namlouvá, že vytvoří ráj na zemi. Nikdy však nebude možno zaměňovat nějakou politickou společnost, která má svou samostatnost a své vlastní zákony s královstvím nebeským. Biblické podobenství o dobrém semenu a pleveli nás ale učí, že jen Bohu přísluší oddělovat syny království od synů toho zlého a že tento soud se uskuteční až na konci časů. Tím, že si člověk osobuje právo vynášet tento soud již nyní, staví se na místo samotného Boha a protiví se jeho trpělivosti."
Dalším, dodnes velmi rozšířeným omylem, je idea člověka jako neomezeného pána tvorstva. Lidé jasně vidí, že svou prací přetvářejí svět a v určitém smyslu ho znovu tvoří. Nemýlí se v tom, že jim přírodní prostředí má sloužit k využívání a k seberealizaci. Zapomínají však přitom na to, že jim toto prostředí nepatří ani ho nijak absolutně nevlastní. Z křesťanského hlediska se to vše děje jen na základě prvotního daru věcí od Boha (a to ne jen určitým jedincům nebo omezené skupině, ale celému lidstvu). Díky tomuto omylu jsme potom svědky neuvážlivého ničení přírody, barbarského drancování přírodních zdrojů, a dokonce skupování přírodních celků za účelem jejich likvidace (lesy a dřevařské společnosti, snahy těžebních společností, ale i dalších podnikatelských subjektů o přetvoření jedinečných ekosystémů hor v "továrny na peníze").
Ještě se na chvíli vrátím k problému globalizace. Stali jsme se součástí tohoto procesu, a proto ho ani v regionálním měřítku nesmíme opomíjet. Je tu důležité si uvědomit princip a hybné páky globalizace. Onou hybnou pákou je nesporně ekonomická globalizace, tedy rozšiřování světových trhů a ovládání lokálních trhů nadnárodními korporacemi. Tato skutečnost stála na počátku globalizačních snah a je jejich základem. Motivem těchto ekonomických snah je ovšem - již zmiňovaný - princip co největšího zisku. Zastánci globalizace to většinou nemyslí špatně, když tvrdí, že globalizace vyžene ze světa bídu a i chudé národy se budou moci mít v nastávající době stejně dobře jako my. I myslitelé ekonomického a politického liberalismu (Smith, Ricard, Hayek), díky němuž globalizace funguje, si myslili, že jejich systém odstraní ze světa bídu a umocní svobodu člověka. Nehledě na to, jak jsou tyto premisy zavádějící, jasně vidíme, že skutečnost je naprosto odlišná. Globalizace bídu nezmenšuje ale naopak zvětšuje, ničí národní a kulturní specifika a přináší do dalších společností stejné negativní rysy, které panují v naši západní civilizaci. Proč tomu tak je? Benjamin Kuras na to má vlastní poučku: "Každé ideologie, i té nejlaskavější, dokážou padouši zneužít k ovládnutí a okrádání druhých." To je hlavním faktorem krachu státem kontrolované ekonomiky i rozhodujícím momentem v proměně liberální ekonomiky v nadnárodní totalitní systém, kterým se globalizace stává. Na počátku 21. století ovládala pětistovka nadnárodních firem 70% světového obchodu, polovina světových investic se uskutečňovala v jednom procentu nadnárodních korporací a 80% všech mezinárodních investic šla na likvidaci konkurence a vstřebání lokálních ekonomik do ekonomiky globální. A fúze a slučování nadále pokračují. Tyto nadnárodní korporace (jejichž cílem je prodávat místním zákazníkům co možná nejvíc zboží za co možná nejvíc peněz a z co největší dálky, aby na tom co možná nejvíc vydělali anonymní investoři a co možná nejmíň lokální pracovníci) mají tak velikou ekonomickou moc, že si nejenže nenechávají nic diktovat od vlád, ale naopak vládám, regionálním politikům a místním samosprávám sami diktují. Moc se tak přesunuje do rukou nikým nevolených investorů, ředitelů a manažerů těchto korporací.
Dění v dnešní společnosti ovlivňuje mnoho faktorů a vazeb, často se překrývajících a vzájemně propletených. Zůstaneme-li v jejich posuzování na povrchu skutečnosti, nikdy nedospějeme k správnému a jistému závěru. Proto opakuji - je potřeba se vracet ke kořenům, k základům, správně posuzovat současné projevy a ptát se na směřování. Abychom viděli dobře kořeny zla páchaného v dnešní společnosti, je nicméně nutné nutné zmínit se ještě o jedné náležitosti, a tou jsou struktury hříchu. "Třebaže mají na dnešní situaci vinu nejrůznější těžkosti, není nemístné mluvit o "strukturách hříchu". Tyto struktury, jak jsem uvedl v apoštolské exhortaci Reconciliatio et paenitentia, mají kořeny v hříchu osobním; proto jsou vždy spojeny s konkrétními skutky osob, které takové struktury zavádějí, utvrzují a ztěžují jejich odstranění. A tak sílí, šíří se a stávají se zdrojem dalších hříchů tím, že podmiňují a svazují lidské chování." Odpovědnost za tyto struktury hříchu však neleží na státu, nějaké instituci, okolnosti nebo společnosti, protože ty nejsou samy o sobě subjektem mravního jednání. Proto dopadá veškerá odpovědnost na jednotlivé osoby, které takové struktury zavádějí, podporují a brání v jejich odstranění, jak bylo řešeno výše. Honbu za ziskem, za úspěchem, touhu po moci, propadnutí technice, vzájemné vykořisťování, ničení přírody a další struktury hříchu je možné odstranit jen postojem zcela jiným - úsilím o dobro bližního a ochotou v duchu evangelia zapřít sám sebe a sloužit.
Příčinou dnešního stavu společnosti, národa a regionu je tedy stav člověka, jeho mravní pochybení, když se snaží vymanit se ze svých omezení a ze své odpovědnosti a postavit se na roveň Boha, jeho mravně špatné jednání a násobení jeho hříchů.
3.2.3. Člověk - cesta rozvoje a cesta církve
Při vědomí příčin současného stavu, který je žádoucí překonat, můžeme správně určit směřování regionálního a společenského rozvoje. Tímto směřováním je - nic více a nic méně než - člověk. Právě člověk je klíčem k obnově regionu i k jeho rozvoji. Touto konstatací není myšlen jen nějaký jedinec nebo určitá úzká skupina lidí, ale každý jednotlivý člověk, neboť má sám o sobě jedinečnou hodnotu. Proto nelze nazvat rozvojem ty mechanismy a činnosti, které přinášejí prospěch jen někomu. Rozvoj, který není určen pro všechny, není pravým rozvojem a dříve nebo později se obrátí proti oné privilegované skupině.
Tam, kde je zanedbáván jedinec a jsou mu upírána jeho přirozená práva, nefunguje dobře ani lidská společnost, jak víme z dob socialismu. Tam, kde je vyvyšován jedinec před společenstvím, nastává nerovnováha a rozkol. Jsme svědky toho, že ani sebelepší zákony a tvrdé a bezpečné věznice nezastaví růst kriminality. Ani prováděná prevence a represe nesnižuje počet uživatelů drog, přídavky na děti nezvyšují porodnost, technická vyspělost nezmenšuje utrpení a nepřináší více štěstí a rostoucí HDP neřeší problematiku chudoby. Nebudou-li naše snahy zaměřeny k samé podstatě problémů, a tou je člověk v sociálních vztazích, nikdy nemohou být uspokojivě vyřešeny. Ani tzv. rozvoj, zaměřený na zdokonalování techniky ale zanedbávající člověka samého, není dlouhodobě udržitelný. Proto, jak jsem řekl již dříve, rozvoj musí směřovat k zlepšení stavu jednotlivce a zároveň celé společnosti.
Hybnými silami rozvoje by pak měly být spravedlnost a láska, jako nejvyšší zákony sociálního jednání. Je možno na něj uplatnit všechny tři principy sociálního učení církve: solidaritu, subsidiaritu a spravedlnost. Solidarita - láska k druhým a ochota se s nimi dělit, jako protiklad a překonání egoismu a cynismu, šířích se společností. Jsem-li sám, bez donucení zákonem nebo státem, ochotný se dělit ne jen o přebytek ale přímo o část svých prostředků k životu, uvolňuji tím prostor pro druhé, nejsem už lhostejný ke svému okolí. Solidarita dává nový rozměr hospodářství i politice. Subsidiarita - řešení záležitostí na co nejnižší úrovni - jako protiklad k centralismu a procesu globalizace, jako princip zabraňující samovládě. Tam, kde mají občané možnost rozhodovat o svých vlastních problémech, je také největší pravděpodobnost, že je dokáží vyřešit. tam, kde mají občané možnost zúčastnit se rozhodovacích procesů a sami je aktivně ovlivnit, napomáhá to sociálnímu smíru. Proto jsou tak důležité dobře fungující místní samosprávy, odbory a zájmová sdružení. A konečně princip spravedlnosti, který - je-li uplatňován - dokáže otupovat vzájemné sobectví a nevraživost, vykořisťování a touhu po moci a další struktury hříchu.
K tomu je nezbytné správně vidět a chápat člověka. Vždyť i ze samé definice rozvoje je nutné ptát se po původu a určení člověka. Co je tedy člověk? Je takový, jak nám ho denně předkládají média a reklama? Takový, jak ho hlásají politické strany, obchodníci s vizáží nebo sekty? Jak se ho snaží ukázat občanská sdružení a církve? Nebo je přesně takový, jak nám říká věda? Pohledů na člověka máme v poslední době opravdu velmi mnoho. Pro správné chápání člověka je ale nutné vidět ho v celé jeho celistvosti. Na tento úkol už nestačí jednotlivé přírodní vědy, které sice objevují stále větší podrobnosti, ale nejsou schopny říci nic o celku. Vidět člověka v celistvosti znamená vidět jeho tělesnou a duševní stránku i jeho duchovní rozměr. Znamená to jasně vidět jeho omezení dané tělem a prostředím, ale také vědět o lidské schopnosti transcendenovat tento svět. Člověk viděný v celistvosti se již nemůže zdát pouhou strukturou aminokyselin, hromádkou emocí a citů nebo věčným spotřebitelem. Vidět člověka v celé jeho šíři znamená také ptát se po smyslu jeho bytí, po cíli jeho snažení. Po tom, proč se má chovat k druhým dobře a v čem tkví princip vzájemného sdílení a čeho lze v životě skutečně dosáhnout. Křesťané vidí, že cílem lidského života není nějaký pozemský statek, nýbrž Bůh - Stvořitel sám. On je posledním určením člověka, v němž jsou překonány všechny pozemské konečné věci, On je láskou, která se právě v Něm naplňuje a právě v Něm dostává smysl, On je příkladem uskutečňování plného lidství, kterým je překonání sebe samého, prožití zkušenosti sebeobětování a vytvoření opravdového společenství.
Tyto principy, vedoucí k pravému rozvoji, ovšem nejsou samoúčelné. Jsou podkladem pro praktickou stránku a teprve svým uskutečňováním se naplňují. A situace panující v severovýchodních Čechách nás vybízí k neodkladnému jednání. Pravý rozvoj totiž není nějakým automatickým a ničím neohraničeným procesem, není ani výsledkem nějakého společenského stavu nebo systému, jak se dne s mnoho odpovědných činitelů domnívá, ale musí se neustále budovat. Rozvoj dále není záležitostí místních samospráv a kompetentních úředníků, ale nás všech. Začíná totiž v malém - v rozvoji jednotlivců a nejmenších společenství, a proto se otázka rozvoje dotýká nás všech a všichni jsme na tuto cestu pozváni. Z tohoto důvodu je také rozvoj dlouhodobou a složitou záležitostí, neboť je ohrožován našimi pochybeními, křehkostí našich činů a nejistými budoucími poměry. "Ale je potřeba dodat si odvahy a tuto cestu nastoupit. A tam, kde se již učinily nějaké kroky nebo kde se část cesty již urazila, je třeba pokračovat v ní až do konce."
Prvotní snahou křesťanů i dalších lidí, kteří si uvědomují pravý stav věci, by měla být změna zkostnatělých struktur, které ovládají společnost. Jsou jimi zvláště způsob života, různé druhy hospodářského vykořisťování pracovníků, modely, podle kterých jsou zvýhodňovány nejisté investice nadnárodních firem, podle kterých jedni vlastní dva a více domů, zatímco další nemají kde bydlet, podle kterých jsou z rozhodování prakticky vyloučeni občané, zaběhnuté modely politikaření či absolutizace ekonomismu a konzumu, necitlivost ke kulturnímu a přírodnímu prostředí. Nezbytné je také důkladné vypořádání se s minulostí a neustálé odstraňování struktur hříchu. Současně jsme jako křesťané vybízeni k prvotní volbě pro chudé, aby se Kristova slova: "cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili", nestala naším obviněním, ale svědectvím o vzájemné lásce. Tato prvotní volba pro chudé, pro ty, kdo naši pomoc nejvíce potřebují, nemůže zahrnovat jen materiálně chudé, ale i vztahově, duchovně nebo nábožensky chudé. Tato volba zároveň nesmí odstranit z naší pozornosti další skupiny obyvatel.
Role křesťanství
Křesťanství má v procesu rozvoje samo o sobě důležité postavení. Nejen proto, že ovlivňuje kulturu a společenské vztahy člověka ovlivněním jeho myšlení, jeho srdce, nitra, nejen proto, že jeho radostná zvěst zároveň demaskuje zlo a staví se proti degradaci člověka, ale také pro svoje bezprostřední ovlivnění mnoha charakteristik života člověka a společnosti. Některé z nich uvedu zde, další pak v přílohách.
Jednou z takových charakteristik jsou vyznávané a uplatňované hodnoty. Nejde tu ani zdaleka tak o pořadí hodnotového žebříčku. Mezi hodnotovým žebříčkem průměrného křesťana a průměrného "nevěřícího" občana většinou nebývá výrazný rozdíl. Některé radikální křesťanské hlasy tvrdící, že v tak ateistických zemích východního bloku musí nutně po pádu komunismu - kontrolního systému nastat chaos a zásadní mravní úpadek, se mýlily. Ukázalo se, že se dá morálka udržovat i bez víry. Tak i z průzkumů prováděných po celé západní Evropě mezi katolíky a ateisty je zřejmé, že i většina ateistů chce uzavírat manželství na celý život, většina miluje své děti, většina projevuje nějakou aktivní solidaritu deklaruje ochotu vzdát se konzumu. Žebříček toho, co si přejí Češi, je podobný: spokojenou rodinu (97%), pomáhat rodině a přátelům (97%), zdravé životní prostředí (95%), žít podle vlastního přesvědčení (94%), zdraví (94%). Problém však spočívá jinde.
Současná společenská morálka je stále do velké míry postavena na křesťanství a na hodnotách, které bychom mohli označit jako křesťanské. Společenská morálka dále není výsledkem nějakého samostatně existujícího principu ("neviditelná ruka trhu") ani není utvářena institucemi (státem, represivními orgány, zákonodárci) nýbrž vychází z předávaných, vyznávaných a uplatňovaných hodnot jednotlivých mravních bytostí - lidí. Křesťanství a křesťanské hodnoty stojí právě ve středu našeho současného pohledu na člověka, jenom díky křesťanství je možné plně dokázat jedinečnost člověka a některá jeho základní práva, která jsou dnes považována za automatická. Náboženství - v našem případu křesťanství - navíc tyto hodnoty neustále hlásá a dbá na jejich uplatňování. Proto se sekularizovaná společnost, společně se ztrátou náboženského rozměru, dobrovolně zříká i základů své morálky.
Problém tedy není zásadní rozdíl v hodnotách. Ty by měly být preferovány u samostatně rozvažujících lidí nejen v našem kulturním prostoru stejně, ale v přístupu k nim, v ochotě si za nimi stát a prosazovat je, ve výprodeji ideálů. Některé další výzkumy totiž jasně prokazují rozporuplnost českého - povětšinou ateistického - národa. Např. 75 % obyvatel si myslí, že stát nemá právo člověka k něčemu nutit, zároveň si ale 90 % lidí myslí, že nejdůležitější ve společnosti je pořádek; 90% respondentů uvádí, že všichni mají stejná práva, 61% považuje svobodu za něco víc než rovnost a přes 52 procent respondentů uvádí, že důležitější než svoboda je mít se dobře. Lidé sice deklarují pozitivní hodnoty na prvních místech svých žebříčků, nevědí ale proč, jednají tak často impulzivně nebo v souladu s názorem svého okolí, nejsou vždy ochotni se za ony hodnoty postavit. Věří např. v lásku a deklarují ji jako nejvyšší hodnotu, ve své víře se však nemohou o nic opřít. Odmítají-li přesahující rozměr lásky, pak vidí jenom její projevy mezi lidmi navzájem a ty jsou velmi nedokonalé, láska se může rychle změnit v nenávist i odpor. Nejsou ochotni se postavit za pravdu, neboť ji v souladu se společenským názorem považují pouze za subjektivní či vidí, že lhaním se může dojít dál, jiní zas absolutizují konečné věci atp. Ve chvílích, kdy nemá člověk pevně zakotvenou hodnotovou orientaci, mnohem snadněji podléhá strukturám hříchu. Kupčení s nebožtíky, závažná kriminalita dětí, chování velké části podnikatelů či politikaření jasně dokazují prohnilost naší společenské morálky. Tato krize bohužel hluboce zastihuje i ty, pro něž je duchovní a náboženský rozměr sváteční záležitostí.
Křesťanství, které samozřejmě není jen nedělním pobytem v kostele, naopak vidí přesažnost mravních hodnot, jejich existenci nezávislou na přístupu člověka k nim. Dává kategorický příkaz lásky k druhým lidem, bez ohledu na to, zda jsou dobří nebo špatní, zda jsou přátelé nebo nepřátelé. Od tohoto imperativu se pak odvíjí celý další hodnotový a mravní systém, který sice není nějakým seznamem, je nicméně jasný a systematický. Kategorický příkaz lásky je něco zásadně nového a přitom je starý již dva tisíce let, není možné ho srovnávat ani s postmoderní pluralitou, neboť ta je spíše bezbřehou tolerancí. Křesťanství neučí jen tolerovat jinou barvu pleti, učí i odpuštění vůči těm, kteří nám ublížili, učí pokoře vůči světu i vůči druhým.
Nelze samozřejmě tvrdit, že pevný, hodnotově zakotvený a pozitivní mravní systém mají v dnešní společnosti pouze křesťané. Ani nejsou jediní, kdo jsou za pozitivními hodnotami ochotni stát. Naopak, je dost hledajících lidí, kteří jsou na tom mravně lépe než někteří "bezpáteřní" křesťané. Je však nutné upozornit také na to, že křesťané mají díky církvi možnost neustálé korekce svého jednání, což je skutečnost, v dnešní mravně a hodnotově relativistické společnosti, těžko dostupná a cenná.
Poselství Krista, které zní z úst křesťanů, také nabádá k zodpovědnosti. Volání po svobodě bylo bohužel v naší civilizaci (díky sociálnímu státu i liberálním teoriím) nesprávně rozšířeno i na svobodu od zodpovědnosti. Tam, kde tradiční společnost nutila člověka ke zvýšené odpovědnosti (vstup či výstup z manželství, obživa, způsob hospodaření), dnes zastoupí občana stát. Svět je dnes mnohem náročnější na vlastní rozhodování, zároveň se ale stále zdokonaluje jakýsi podpůrný systém, který člověku umožní, aby vlastně nemusel nad něčím přemýšlet. Vše se automatizuje, uzpůsobuje pro lidské pohodlí, rozmáhá se piktografický systém. Nejenže se tak utváří určitá virtuální realita, ale zároveň se v tom všem jaksi ztrácí odpovědnost člověka ze jeho jednání. Není-li ale člověk zodpovědný za svoje konání, je vlastně nesvobodný, neboť nerozhoduje on, ale někdo jiný nebo něco jiného. Svoboda od zodpovědnosti, proti které se křesťanství staví, tedy naopak přináší velikou nesvobodu. Křesťané jsou navíc posláni do tohoto světa, a proto mají mnohem méně důvodů z něho utíkat, vytvářet si určitou fikci a zakrývat si oči před jeho bolestmi. Díla křesťanů po celém světě toto jednoznačně potvrzují.
Další významnou veličinou, nabízenou křesťany lidskému společenství, je duchovní rozměr, poukazování na naplnění a smysl života. Tato charakteristika křesťanství je velmi důležitá, neboť křesťanské poselství není určitou zákonitostí, daným koloběhem života a smrti, není ani detailní a jednoduchou odpovědí na kladené otázky (tak, jak to předvádějí nové náboženské směry). Umožňuje však jak osobní aktivní přístup, tak vzájemné sdílení, umožňuje plnou realizaci člověka s vědomím, že to, co dělá, je správné. Křesťanství zároveň naplňuje symboly, svátky, obyčeje a zvyky kolem nás, které jsou pro většinu z nás pouhou mrtvou tradicí, příjemnou záležitostí bez kontextu, součástí komerčního boje. Dávání hlubšího rozměru skutečnostem umožňuje vzájemné nepovrchní sdílení, snahu o porozumění a správné jednání. To ještě nezaručuje úspěch, naopak může to vést k různým přehmatům, směr je ale správný, neboť povrchnost nikam nevede. Křesťanská spiritualita je schopna naplnit lidi, kteří se cítili jako pouhá součást mechanismu třídního boje nebo trhu, všechny ty rezignované, apatické, se sebevražednými úmysly, ztrácející se v záplavě automobilů, módních vln, v davu. Je-li u nás vysoké procento sebevražd, vysoká míra korupce, lenosti a lajdáctví zaměstnanců, je šance to s křesťanstvím změnit.
V praktické stránce se také projevuje ochota lidí zakotvených v křesťanství nezištně pomáhat. Pomáhat ne kvůli výši platu, materiálním nebo sociálním výhodám, ale pro onu pomoc samou, pro ty, kdo ji potřebují. Je dobrým znamením, že při postupující globalizaci, odlidštění a odosobnění společnosti vzrůstá protitlak. Tvoří ho množství občanských sdružení, nadací a neziskových organizací, které jsou ochotny poskytovat právě nezištnou pomoc. Vzrůstá počet lidí, kteří nechtějí být lhostejní k druhým ani ke svému okolí, počet lidí pracujících (z pozitivní motivace) v sociální sféře, počet dobrovolníků. Tvoří se občanská společnost. Pokud bude pouhým protitlakem viditelného zla a utrpení a zůstane na povrchu skutečností, zmizí za čas nenávratně v propadlišti dějin. Pokud však bude naplněna i duchovním rozměrem, pokud se lidé tvořící občanskou společnost navrátí ke svým kořenům a k plnému chápání člověka, potom se může občanská společnost stát novým společenským systémem a zároveň významným krokem vpřed na cestě rozvoje. V tom všem může pomoci právě křesťanství a žité evangelium.
M. J. Hrdlička
2002
Tento text je výběrem z bakalářské práce autora s názvem
Význam křesťanství pro obnovu a rozvoj severovýchodních Čech.
"Za současného respektování autorských práv vám budu vděčný, pokud tento text, celou práci i sociální učení církve budete uvádět v životní praxi."
Bakalářka.zip
Práce je ve formátu wpd, lze ji otevřít v editoru 602 text, součásti freewareového balíku 602 Pro PC Suite (www.software602.cz)