O zpěvu církevním
Tradičně církevní vokální hudba má důležitou úlohu v bohoslužbě a je užívána v mnišské tradici všech komunit východní pravoslavné Církve. Božská liturgie a bohoslužby obecně jsou vždy doprovázeny církevní vokální hudbou. Chrámová byzantská hudba pravoslavné Církve nikdy není doprovázena hudebními nástroji. Někteří církevní otcové považují užívání hudebních nástrojů při bohoslužbách za znamení dětského stavu lidu Božího, jak tomu byl
o v časech starozákonních. V novozákonní době Církev přijala vokální hudbu, která lidem pomáhá tíšít jejich vášně a pozdvihovat srdce k Bohu. Tato hudba není zaměřena k poskytnutí požitku věřích, ale spíše je vede k úctě a pokání.™ W ˜
Čili nevíte, že těla vaše jsou chrám přebývajícího ve vás Svatého Ducha, Jejž méte od Boha a nejste svoji? Neb koupeni jste za cenu. Oslavujtež tedy Boha v tělech vašich a v duších vašich, jež Boží jsou.
(Z prvého listu svatého apoštola Pavla ke korintským 6. 19-20)
v
Vaše ctihodné presbyterium, hodné Boha, je s episkopem zajedno jako struny s kytarou. Proto vaše jednomyslnost a souzvuk v lásce zpívají o Ježíši Kristu. A jeden jako druhý buďte jedním sborem, ve svorném souzvuku, naladěni v jedné boží tónině, jedním hlasem zpívejte skrze Ježíše Krista Otci, aby vám naslouchal a z vašich dobrých činů poznal, že jste údy jeho Syna.
(Z listu světitele mučedníka Ignatie Theofora k Efezským 4. 1-2)
v
Řekové správně prohlašovali: "Pravda je královna a počátek velké hodnoty."
... Je tudíž třeba naučit se hudbě, abychom mohli krášlit a zušlechťovat naše mravy.Zajisté na hostinách uprostřed tónů si navzájem přejeme zdraví, mírníme naši lačnost, vzdáváme chválu Bohu, dáváme najevo naše uznání za hojnost darů, kterých užívají lidé, a proto, že On podává bez ustání stravu určenou pro tělo i duši, aby mohli růst.
Je naopak zbytečná, a je také třeba ji odmítnout, hudba příliš vyumělkovaná, která vysiluje duše a nyní tím a příště oním způsobem podněcuje vášně, hned teskná, hned nesoudná a
provokující k vilnosti, hned strojená a lehká.(Kliment Alexandrijský, Stromaties)
v
Po těchto událostech velitel Sirianus s 5 000 vojáky přivedl Gregoria do Alexandrie. Ariani jim pomáhali. Myslím, že je třeba říci, jak jim Athanasios, vyhnán z chrámu, unikl. Stmívalo se. Lid celou noc bděl, poněvadž se mělo konat shromáždění. Velitel s vojáky jako při bitvě obklíčili chrám. Když to Athanasios zpozoroval
, myslel jen na to, aby se lidu nic nestalo. Přikázal diakonovi, aby předčítal prosby. Kázal mu také předčítat žalmy. Za příjemného zpěvu vyšel lid jednou branou z chrámu. Vojáci klidně poslouchali. Athanasios bez úhony prošel zpívajícím zástupem. Uniknuv takto nebezpeží, chvátal do Říma.(Socrates Scholastikus / Církevní dějiny, II. 11.)
v
Jak mne neznalého Tvé čisté lásky povzbuzovaly volati k Tobě, můj Bože, žalmy Davidovy, zpěvy plné víry, hymny to plné lásky, zahánějící ducha pýchou nadutého, když jsa dosud katechumenem, dělil jsem se o klid svého ústraní s Alipiem, rovněž katechumenem a se svou matkou, jež nemohla se ode mne odloučiti, ženou
to mužné víry, jež s klidem přiměřěným jejímu stáří spojovala lásku matky a zbožnost křesťanské ženy. Jak mne rozněcovaly volati k Tobě ty žalmy a jakou láskou k Tobě byl jsem jimy rozohněn a jak jsem dychtil, kdyby to bylo možno, zpívati je na celém světě a zahanbiti nadutost pokolení lidského! A přece zpívají se na celém světě a nikdo se nemůže skrýtki před Tvým žárem (Ž 18. 7)!(sv. Augustin / Vyznání, kn. IX, hl. 4)
<v
Nebylo tomu dávno, co milánská církev počala slaviti tento způsob pobožnosti tak potěšující a povzbuzující, že totiž bratři s velikým nadšením zpívali ústy i srdcem. Bylo tomu asi rok, kdy Justina, matka nezletilého císaře Valentiniana, oklamaná ariany, ze své náklonnosti k heresi počala pronásledovati Tvého Ambrože. Zbožný lid, jsa hotov zemříti se svým biskupem, Tvým to služebníkem, byl celé noci v chrámu na stráži. Má matka, Tvá služebnice, první ve starostlivosti a bdění, žila j
enom z modlitby. Já sám, ač jsem byl ještě neroznícen ohněm Ducha Tvého, byl jsem dojat zmatkem a zármutkem celého města. Tehdy dle zvyku východní církve začaly se zpívati písně a žalmy, aby lid neochabnul únavou žalu; od té doby zvyk ten zachován až po dnes a mnohé ba téměř všechny církve v celém světě zvyk ten přijaly.Tehdy jsi svému zmíněnému biskupovi zjevil ve vidění místo, kde byla ukryta těla mučedníků Gervasia a Protasia, jenž jsi po tolik let neporušená zachoval v pokladu svého tajemství, abys je mohl ve vhodném okamžiku objeviti ke zkrocení zuřivosti té královské ženy. Jakmile totiž byla nalezena a vykopána a spříslušnou úctou do Ambrožovy basiliky přanášena, byli uzdraveni nejen posedlí zlými duchy dle jejich vlastního vyznání, nýbrž i od mnoha
let slepý měšťan, v celém městě známý. Když se tázal po příčíně slavnostního ruchu ve městě a byla mu oznámena, poskočil radostí a prosil svého vůdce, aby jej tam dovedl. Přiveden tam, prosil, aby se směl doteknouti šátkem nosítek Tvých světců, jejichž smrt byla vzácná před tváří Tvou. Když to učinil a šátek na své oči přiložil, hned se mu otevřely. Potom se pověst o tom rozšířila, potom vzdávány Tobě díky vroucnější a nadšenější, potom i srdce té nepřítelky, ač nebylo obráceno ke spásné víře, přec jen bylo odvráceno od krutého pronásledování.Díky Tobě, Bože můj! Odkud a jak jsi probudil mou paměť, abych Ti mohl vyznati i tuto velikou událost, která mně unikla? A přece, ač tenkráte tak líbezně zavanula vůně mastí Tvých (Velepíseň 1. 3), ještě jsem za tebou nespěchal. Proto jsem tolik plakal při zpěvu žalmů Tvých! Když jsem kdysi tolik po Tobě vzdychal, vdechoval jsem konečně trochu toho vzduchu, pokud jej má člověk v tomto slamněném domě (Is 4. 6).
(sv. Augustin / Vyznání, kn. IX, hl. 7)
v
Byli jsme pokřtěni a zmizela veškerá obava z minulého života. Nemohl jsem se v těch dnech nasytiti podivuhodné sladkosti, již mi působilo rozjímání o hlubokosti tvého úradku, týkajícího se lidského pokolení. Jak jsem plakal při písních a hymnech Tvých, nesmírně dojat líbezným hlasem Tvé pějící Církce! Ty zpěvy vnikaly v uši mé a do srdce prýštila zčištěná pravda, z níž vzplanul mocný oheň zbožnosti a proudily slzy, a mně bylo tak dobře!
(sv. Augustin / Vyznání, kn. IX, hl. 7)
v
Pevněji mne uchvátila a upoutala rozkoš sluchu, Ty však jsi mne vyprostil a vysvobodil. Přiznávám se, že poněkud rád slyším nápěvy, oživuje-li je Tvé slovo a jou-li zpívány umělým a vycvičeným hlasem; nedám se však jimi úplně uchvátiti, nýbrž odejdu, kdykoliv chci. Tyto nápěvy, oživené Tvými svatými výroky, se však snaží získati si ke mně přístup, hledajíce v mém srdci jakési čestné místo; stěží však jim nalézám příhodné. Někdy s
e mně zdá, že jim prokazuji více pozornosti než se sluší, zvláště když cítím, že ony nápěvy tak zpívané mocněji a vroucněji rozněcují mé srdce ke zbožnosti, než kdyby se tak nezpívaly. Pozoruji také, že všechna pohnutí ducha projevují se v milé rozmanitosti zvláštním hlasem a zpěvem, jimiž ta pohnutí bývají vyvolávána nevím věru dle jaké vnitřní příbuznosti. A tato rozkoš, jež by nikdy neměla oslabovati ducha, mne často klame, poněvadž nechce trpělivěti kráčet za rozumem, kvůli němuž přece byla vpuštěna, nýbrž snaží se jej předejíti, ano ovládnouti. Tak i v tom hřeším nevědomky, ale později to poznávám.Časem však, maje se velmi na pozoru před tímto klamem, chybuji přílišnou přísností, tak že bych chtěl zapuditi ze svých uší, ano i za samého chrámu všechny ty sladké melodie, doprovázející Davidovy žalmy, a zdá se mi býti bezpečnějším, co mně bylo vypravováno o alexandrinském bispkup Athanasiovi, který jen tak dovolil zpívati žalmy, že se spíše odříkávaly než zpívaly.
Když však vzpomenu na slzy, které jsem proléval při zpěvu Tvé Církve na počátku svého obrácení a jež mne dosud dojímá, ne tak melodií, nýbrž svým obsahem - hlavně je-li přednášen jasným hlasem a správným nápěvem - poznávám opětně veliký užitek tohoto zařízení. Tak kolísám mezi nebezpečnou žádost
ivostí a dokázaným užitkem zpěvu. Spíše však se kloním k názoru - nehodlaje však vysloviti neodvolatelný svůj úsudek - že zpěv nutno v Církvi schvalovati, aby slabý duch se povznesl ke zbožné náladě. Když však se mně stane, že více mne dojímá zpěv než obsah písně, vyznávám, že se dopouštím hříchu hodného trestu a tu bych si raději přál, abych zpěvu neslyšel. Hle, kam až jsem zašel! Plačte se mnou a plačte nade mnou vy, kteří ve svém srdci se snažite umístiti dobré zásady, z nichž povstávají skutky. Vás, kteří na dobro nemyslíte, to jistě nedojme. Ty však, Pane Bože můj, pohlédni na mne, vyslyš, popatř, smiluj se a uzdrav mne, v jehož očích jsem sám sobě hádankou. Právě to jest mou chorobou.(sv. Augustin / Vyznání, kn. X, hl. 33)
<v
Věříme, že Bůh je všudypřítomný a že na každém místě Hospodinovy oči pozorně sledují dobré i zlé. Zejména však to musíme bez jakýchkoli pochyb věřit, když se účastníme služeb Božích. Proto mějme vždy na paměti slova prorok
ova: "Služte Hospodinu s bázní" (Ž 2. 11), a také: "Zpívejte žalmy s porozuměním" (Ž 46. 8). A dále: "Budu Ti zpívat žalmy před tváří andělů" (Ž 137. 1).Uvědomme si, jak se sluší chovat před tváří Boží a jeho andělů, a stůjme při zpěvu žalmů tak, aby se
naše mysl shodovala s naším hlasem.(ct. Benedikt Nursijský / Řehole, 19)
v
Hluboko vrytá v mé paměti zůstala osobnost starce Maxima. Když jsem jej poznal při jedné návštěvě, kterou jsem s jedním bratrem uskutečnil, byl nemocný, dlouhý čas připoutaný na lůžku. Výraz jeho tváře a jeho prostota, prozrazovali osobnost ozdobenou zvláštními dary Svatého Ducha. Býval protožalmistou v Konstantinopoli, ale nenáviděl slávu a okázalost, pohrdl světskou marnivostí a odešel na Svatou horu, aby se stal slavíkem v této Zahradě naší Bohorodice.
Slavíci nejsou stvořeni k tomu, aby žili v davu a hluku, protože hynou a jejich hlas slábne. Jsou stvořeni , aby žili v přírodě, v samotě a tam opěvovali Boha svým nádherným zpěvem. Proto i otec Maxim odešel na Svatou horu, aby zpíval v pustyni, aby ho slyšel jenom Bůh a Jeho pozemští andělé. Jeho duši se ve světě nedařilo, jeho duch se dusil v bahně chvály a uznání.
Když jsem se sním setkal v jeho kalyvě, byl mlčenlivý a trpělivý. Třicetpět roků byl poslušný svému starci, otci Kyrillovi a nyní, když s obdivuhodnou vytrvalostí snášel neustálé nápory choroby, jeho starec se o něho s pokorou a sebeobětováním staral. Stáli jsme blízko něho sehnutí s nadějí, že nám něco zaspívá, byť v bolestech na lůžku. Poprosili jsme jeho starce, který mu to přikázal.
"Nyní jsem už zapomněl zpívat," řekl nám pokorně. "Hledím si toho, jak si ušetřit dni mé choroby v trpělivosti, aby při odchodě z tohoto života ve mně byla jistá naděje na mou spásu. Avšak pro poslušnost trochu zazpívám." Když se snažil zdvihnou, dodal: " Jsem nemocný a již nemohu." Pomohli jsme mu a dali několik polštářů p
od záda. "Uplynulo mnoho let od té doby, kdy jsem přestal veřejně zpívat na celonočních bděních. Nyní zpívám už jenom Bohorodici, Matce našeho Pána a Matce všech svatohorců. Proto vám zapěji "Jest vpravdě důstojno."Pozorně jsem naslouchal, abych vychutnal jednoho svatého, jednoho mučedníka. Když začal skutečně zpívat, zdálo se mi, jakoby nebeské hlasy vycházely z mimozemských nástrojů. Poprvé a možná naposledy jsem slyšel takový andělský zpěv.
Když dozpíval poslední slabiku, dojatý a vyčerpaný si lehl na svojí postel. Poděkovali jsme jeho starci i jemu samému a odešli pryč. Když jsem odcházel z kelie, naposledy jsem se obrátil. Vícekrát jsem jej neviděl. Nyní se již nachází v nebesích a zpívá svým nádherným hlasem spolui s anděly neustálé chvalozpěvy a hymnus:
"Svatý, Svatý, Svatý..." (Is 6, 3) svaté Trojici a před trůnem Bohorodice(archimandrita Cherubim / Ze Zahrady Bohorodice - nostalgické vzpomínky)
v
Kdo zpívá, dvakrát se modlí.
(babička Z. Lapčíkové)
zpracoval: Prokop Hofman