20. - 21.5.2006
Už dlouhu jsme s mýmy kamarády Tečkou a Hešom plánovali, jak spolu půjdem skouknout legendární Ameriku u Berouna. Místo opředené vandráckými historkami těch, co chodily v kanadách před náma nabo lezli někdy po skalách. Dát dohromady tenhle výlet (spíš než vandr) nám dalo spousta práce. Nakonec jsme se sešli až v sobotu večer. Kluci přijeli ze Slovenska autem přímo k putyce u nádraží na Karlštejně, kde jsme je Já, Netopýr a Tančí s Tyčí už čekali. No, nepřijeli zrovna v takovou dobu, aby se nám dobře vyšlo někam do lesů...ledy na noční pochod, a to si ještě nemohli odpustit nějaké to uvítací občerstvení. Trochu jsem skřípala zuby. Já bych nejela přes celou republiku, abych si dala pivo v nádražní restauraci, ale budiž... oni holt potřebují to Jumbalaa ,ale zato jich přijelo více. Kromě Heška a Tečky taky Biba a Fufak. Nevím, jestli jsme vyrazili nakonec kolem jedné nebo druhé, ale každopádně i na mě starou sůvu dost pozdě. Potáceli jsme se krajem po cestách, kudy já jsem šla ještě s rodiči jako doxcela malá a oni vlastně nikdy. Cesta byla nekonečná. Když jsme objevily vesnici, která nám podle mapy cosi říkala, došli jsme na její konec a za prvním křovím upadli do spánku. Dosti neslavný začátek naší cesty na Ameriku.
Jak jsme ráno(?) zjistily, za prvním kopečkem byl už první z vytoužených lomů. Ani pak s však tempo našeho postupu v objevování Amriky nezměnilo. Na Malou Ameriku jsme se došourali až zvečera. Tam jsme se ubydleli kdesi na Liščárně a po několikrátém pokusném slaění zdejší stěny nás zastihl (krom dvou výprav turistů s jakýmsi "horským"? průvodcem) soumrak. To už jsme ale seděli kolem ohniště a po našem si něco prozpěvovali. Jadno byla pravda... byly jsme zas konečně po dlouhé době spolu a všichni. Dokonce jsme přemluvili Tančí s Tyčí, aby tu s námi zůstala, přestože měla domluveno, že pojede s rodiči na chatu, z čehož měla později docela trampoty. Zdá se mi, že Ti moji bratříčkové nezdolní Vichrové se mi nějak unavili. Hlavně Tečka. Asi jej práce a město pomalu zdolávají. Ale to nesmíme dovolit!
Já jsem zde asi po 14ti letech znovu visela na laně... neboť pokud si pamatuji, když jsme chodili lézt s tátou, bylo mě asi osm let. Byla jsem ráda, že jsem si večer stihla dvakrát slanit, protože mě další den poštípal jakýsi hmyzák k oku a to mi napucho tak, že jsem vypadala, jako by jedním z mých rodičů byl mimozemšťan.
fotogalerie >>
<< zpět
