Šťastné Irsko
23. - 30.3.2005

...Zapadající slunce nad mraky a pak světelné provazce měst pod námi a k tomu HopTropáci v diskmenu. Dva smraďoši v letadle... V Dublinu, záhy potom, co jsme z jezdících pásů ukořistili svá zavazadla jsme se setkali s Hešom a jeho Peťou a Pavlínkou - a s nimi do Gilltownu, Jednoho z rozlehlých zdejších hřebčínů, kde naši kamarádi právě pracují. Konečně, po tak dlouhé době zase Já, Tečka a Hešo spolu na cestách. Už to, že sjem seděla v letadle byl pro mne malý zázrak. Další den Nás čekal Dublin, museli jsme se pořádně vyspat. Brzo ráno jsme už stáli na vlakové stanici v Newbridge. Nemohu zapomenout na jednu voňavou pekárnu na Essex street blízko Temple Bar, kde si každou chvíli někdo z personálu v tom šedivém, vlhkém ránu zazpíval. Tam jsme si dali sladkou snídani. Tenhle den jsem měla sólovku s Tečkou, kterého jsem vláčela po všech památkách, zajímavostech a muzeích, co jsem o nich věděla. Mají tu muzea zadarmo, takže jsem se vyžívala. Nejvíc se mi asi líbila expozice Národního muzea týkající se historie Irska. Všechny ty nádherné předměty, které člověk vidí jen v knížkách tu ležely přímo před námi. Po tomto celodenním namáhavém výletu jsme si zase udělali Lábuž. 600g šunky, zdejší toustový chlebík a džuss. S touto výbavou jsme se uvelebili k pikniku u dětského hřišťátka na jednom ztichlém dvorku. Mraky už ohlašovali noc, když jsme se zvedali ke zpáteční cestě. Když nás vlak dovezl zpět do Newbridge a Hešo si nás vyzvedl, padli jsme do spacáku jako zabití. Další den jsme měli naplánovanou "exkurzi" do Národních stájí - National Stud. Tam nás čekala nádherná kromě prohlídky stájí i pečlivě upravená Japonská zahrada (i když mě tady v Irsku trochu překvapila). Můj zájem se však točil kolem kostela z 10. stol obklopeného hřbitůvkem. Vyplýtvala jsem tam spousta snímků. Další den jsme konečně vyráželi všichni. Vzali jsme to autem, k západnímu pobřeží. Naším cílem byly Clifs Of Moher a kamenná rezervace a dvě neolitické památky. Dolmen a kruhové sídliště. V noci jsme se uchílili do malého lesíku a doufali, že nás nikdo neobjeví. Tady snad nejsou žádné normální lesy! Všechno tu někomu patří. Prodaná země... ale kouzelná, to jí nemohu upřít. Také by mě zmámila. Cítila jsem se tam velmi šťastná. Zpátky jsme jeli přes Golway V hospodě tam byli muzikanti, to byla muzika! Moje nohy chtěli tancovat, a tak se nedalo nic dělat. Trekáče šli dolu a už jsem si cupkala Coilí tance. Je skvělé když přijdete do nějaké země a znátejejich písně a tance. Je to skoro, jako by jste znali jejich pohádky tak, jak je vyprávěla ještě jejich prababička. Jako by vám nebyli cizí. Myslím, že jsem měla Iri vždy ráda a nezačalo to až tady v Irsku, ale už někdy hrozně dávno. Necítila jsem se tam vůbec cizí. Byl to zvláštní krásný pocit. Z mého tančení byli Irové nadšení. Na další den jsme vyráželi zase z Gilltownu do Wiclow Mountains. Ty byly nádherné. Kopce okolo jezer, odhalená měkká země ve své nahotě a kdesi pod nimi, jako kamenný poklad stojí němá osada Glendallow z 11.stol. Malý kostelík, celý z kamene s vysokou kulatou nedostupnou věží. Na větším chrámu je ještě kus ornamentálně dekorovaného oblouku. Mám ráda taková místa. A Wiclow Mountains? Tem bych chtěla poděkovat za dar jejich krási špetokou posvátného tabáku. 3koda, že jsem žádný s sebou neměla. Musím se tam někdy vrátit... Následující den jsme už zůstali v Gilltown a prohlídli si okolí (Killculein). I tady se našla starobylí kruhová polozřícená věž na kopci, kterou obkopoval malý hřbytůvek. Zajímavé bylo, že zde vedle nejtsarších hrobůbyly také úplně nové. Irové mají vztah ke své zemi a ani památka není mrvá vzpomínka, ale stále slouží svému účelu. Působivý pohled spojený s hlasy nesčetných krkavců, hnízdících na stromech. Večer jsme šli ještě na muziku do hospody. Hráli i Streets Of London, tak to mě potěšili. Zazpívala jsem jim, jak u nás zpívají jejich písně. Vzájemně jsme se obdarovali. Jen si dnes s hrůzou říkám, jaká strašná věc mě potká, když mi teď bylo tak krásně. se


fotogalerie z vandu z Irska >>