Benátky
14. - 20.2.2008

V akci Student Agency jsme stihli koupit si lístek do Benátek a zpět. Vlastně jsme to ani moc neřešili, za ty 200kč to prostě stálo. Pak jsme se začali strachovat, jakpak tam budem spát. Ve městě, kde je každý kousek země pracně vydobyt z moře jsme nemohli počítat se stanem (i když teď vím, že by to snad i šlo). Přes internetový Hospitalyty Club jsme oslovily mailem jediného benátčana, a ten nám k našemu velkému štěstí a radosti odpověděl. Je to něco jako malý zázrak.
Po asi dvanácti hodinách cesty autobusem jsme konečně stáli kdesy v daleké a slunné Itálii. Bylo 1:20 zrána a všude kolem se pod temným nebem válely mlhy. Dlouhý žlutý autobus, v němž nás celou cestu trápily promítáním videí nás vysadil v Mestre - předměstí Benátek, spojených s nimi přes plochu mořské laguny, jediným dlouhým mostem. Do našeho oblečení se vkrádalo mrazivé vlhko, naše radost však spolehlivě hřála. Popošli jsme jen pár metrů a směřoval k nám noční autobus MHD - jen jsem zahlédla nápis Venezia a už nám zastavoval přímo v zatáčce, kde jsme stály, a otvíral dveře. Při pohledu na automat na lístky jsme se dělali, že neumíme číst a usadily se. Moře halila mlha. Až do sedmé hodiny ranní jsme procházeli prázdnými uličkami podél vodních kanálů a poprvé obdivovali podivný stylový mix architektury paláců i domů, které si na ně jen hrají. Posnídali jsme spolu s místními pracujícími ve velmi pěkném nádražním bufetu. Měly tam asi nejlevnější a ještě teplé čerstvé briošky, jaké jsme pak už ve městě nepotkali. Mezi čerstvým pečivem občas usedli vrabčáci a snažili se něco uzobnout.V sedm ráno jsme zaklepali na Terenziovi dveře.
Terenzio, muž jemných rysů a sportovní postavy starý asi jako můj táta, nás uvítal v teplácích a přátelsky se na nás usmíval. V bytě nám dal klíče, rozložil postel a povlíkl peřiny s tím, že musí do práce a že tam bude až do šesti. Jeho pohostinnost a důvěra mě velmi překvapila. Další zázrak (?).
Nemohli jsme se nabažit pohledu na zdejší zákoutí a domky, na nichž můžete vždy objevit nějaký skrytý reliéf, mozaiku nebo jiný fascinující detail. Architekturu s ozvuky kupeckých cest do nejroztodivnějších krajů i bohatství staré Benátské republiky. Ve splěti kanálů, uliček a průchodů toho malého města jsem se tak nějak zorientovala asi až potýdnu. Můj Milý na tom byl o něco lépe... přeci jen měl mapu. Každý den jsme si našli místo hodné skicy. Byl by tu úžasný plenér.. kdyby se to dalo nějak zorganizovat. Nakloněné zvonice z 13století a pokřivená dlažba vytvářející vlny... děti co tu kopou do míče tak obratně, že jim nespadne do vody. Město bez skutečné pevniny. Není tu být kopec k rozhlížení ani pro oživení horizontu. Zeleň zde chybí i nechybí. Téměř všechna okna jsou obstavěna květináči a kytkám se tu opravdu daří. Za okny jsem viděla kromě kytiček hlavně bazalky a rozmarýny a podobné voňky. Ale jsou tu i městské parky a v nich ohromné množství ptáčíčků. Vrabčáčci i holubi jsou tu naučeni zobat z ruky.
Připadala jsem si jak malí dítě. zaujatě jsem pozorovala ranní popelářský člun, poštovní člun, dodávkový člun a dopravní člun ...myslím, že někdy musí být takové nakládání úplná kovbojka. Viděla jsem, jak nakládali starobylou komodu, pravděpoodbně k odvozu k některému ze zdejších četných restaurátorských dílen. Vypadalo to, že sa každou chvíli buďto převrhne člun nebo se komoda poškodí a spadně do vody, nebo si obsluhující pánové způsobí nějaký úraz. Vše ale zvládli hladce na člunu pak odvrčeli se smíchem a předávajíce si z kartonu flašky jakéhosi vína, které jim dal majitel komody.
Protože jsme si sem přijeli nejen kreslit, ale také něco shlédnout, zavítali jsme do místního Peggy Guggenheim muzea. Bylo to takové příjemné popoledne s uměním... ale nemají tam toho moc tedy. Ovšem až zde jsem viděla in natura Duchampův akt sestupující ze schodů - sice ne ten, co je ve všech učebnicích, ale to bylo tedy NĚCO! A pak se nám poštěstila ještě jedna nevídaní věc. V galerii dell Academie krom děl, které tam lze vidět vždy, byla výstava pozdního Tiziána.
Ve mě budou Benátky spojené se spletí roztodivných uliček a mostků, voňavých kytek v oknech, chladu od vody teplého větru od moře, rybího trhu a sépií, které jsme tam zakoupili a experimentálně upravili. Také nemohu zapomenout na našeho laskavého a tichého hostitele, jeho vydizajnovaný byt a obrazy se zlými ženami na stěnách a jeho CDčka a skřín plnou cestovatelských příruček z krejů, které navštívil.
Myslím, že ani turisti Benátky nezahubí. Lidé jsou tu dobří a hrdí a mají být na co.


galerie z Benátek >>