Dunajec a Hornád
18. - 25.8.2007
Tak jsem se konečně zas po dlouhé době dostala na vodu. Mawadani si mě vyzvedli u mojí babičky v Handlovej. Museli jsme se dopravit na Polsko-Slovenskou hranici u Spišskej Starej Vsi, od tamtud jsme totiž vyráželi na Dunajec. Byly nás dvě auta lidí, tedy posádky do pěti lodí, tří plastovek a dvou laminátek, které se statečně drkotaly na vypůjčeném přívesu za Čankuovým náčelnickým vozem.
Na startovní místo jsme bohužel dorazili až za noci. Byl to vorařský přístav. Zakempovali jsme tam tedy a hned zrána, obklopeni zástupcem turistů, čekajících na polské a slovenské okrojované plťaře, jsme odtud narychlo vyrazily. Dunajec byl plný vody. Její masa se pod námi valila a nesla nás jako vítr. Minuli jsme zajímavou kulturní lokalitu Červený Kláštor aniž bychom si jí byly nějak zvlášť vědomi. Škoda. Další noc jsme spali už zase na polském území na férovku v kempu v Krosienku nad Dunajcem. Samozřejmě, že hned první den se musel náčelník cvaknout, aby všem nebojácným soukmenovcům poskytl dobrý příklad. Na Mawadanských stránkách k tomu má dokonce i nějaký nákres. Mohu-li se vyjádřit k Dunajci, jako k řece, pak to bude velký obdiv a údiv - čistá a mocná je to řeka. Přinesla nám spoustu radosti. Další noc jsme přespávali u nějaké vesničky, jejíž jméno bohužel nevím. Závěr našeho splavování byl n Nowom Saczy. Tam jsme i bloumali po městě a s přítomejma holkama se shodli, že polští kluci jsou fakt prapodivný ušatý torpéda, a u nás nebo na Slovensku dává mnohem pěknější exempláře. Inu, slovenská řeka nás teprva čekala.
Naše splavování
Hornádu jsme odstartovali pro změnu ze Spišské Nové Vsi. Bohužel z jejího
středu. Proplouvali jsme sídlišti a několikrát sjížděli asi metrové stupně,
div že se nám nezlomily lodě. Několikrát sme si pod nimi taky užily cvaknutí
do zlého vracáku. Za Spišskou nás čekalo neudržované říční koryto. Myslela
sem na pravby po řece Limpopo, nebo kdesi v Kongu, o kterých si rád vymýšlel
skazky můj táta když jsem byla malá a jemu se zrovna nechtělo číst. Do
řeky volně vstupovali kmeny stromů, padali do ní jejich větve a občas
proplutí vyžadovalo nejen nějakou tu vodáckou zručnost, ale i trochu ohebnosti.
Když jsme projeli bránící se řekou, vstoupili jsme na území místních domorodců s tmavou pletí a zvučným hrubým hlasem. Až později jsme se na konci naší cesty dozvěděli, že "co je spišské je cikánské". Děcka na nás pokřikovala všude. Mě a mému mulému ochotně ukázali jediný zdroj pitné vody široko daleko, malejm holkám ale skákali na loď, když škemrali o svezení, div je necvakli. V jiné vesnici po nás dokonce házeli kameny. Za chvíli jsme zas viděli cikáňata, jak se nahatá koupou a volají na nás, kam jako jedete. Milý jim pohotově odpověděl, že jedeme do moře na sardinky. Mohla jsem se smíchy počůrat... a oni chtěli jet s námi. Netopár se jim očivodně zamlouval. Vždyť když nasadí zlé oko, jakoby byl jedním z nich. Nakonec se ale i tyto dny sečetli a my musei zas do hlučných aut s hlučnou muzikou, před tím ještě jedno posilující jídlo a hlavně velkou nálož místní kofoly.
obr.naše slavné posádky
Mawadanská fotogalerie >>
<< zpět
