5.8. - 16.8.2006

Do Brna jsme jeli vlakem, chtěli jsme se stavit na Bienále. Nezjistili jsme si však, ze MGB má i v úterý zavírací den a tak jsme se popovezli jen o kousek dál, aby se nám lépe stopovalo směrem na Slovensko. Pak jsme jen popojížděli vždy o píď blíž k hranicím. Vše je tak jak má být a náhody přeci nejsou... to člověk takhle na stopu pozná. Mávnem a staví nám auto s vlasatým řidičem s výrazným obličejem, co má místo smrdutého "voňavého" stromečku zapálenou vonnou tyčinku. Jedem s ním jenom kousek, končí totiž ve Veselí nad Moravou, kde má čajovnu.. nebo tedy spíš měl. Představil se nám jako Sur - význam jeho jména je asi stejný jako toho mého. Někdo mu telefonuje a my z hovoru zaslechneme, jak ho zve na čísi narozeniny: "Břek má narozeniny.." Přemýšlím, jsme přeci kdesi na Moravě, a tady někde bydlí Milý Tančí s Tyčí, kterému se říká Břek. Chvíli jsem otálela a pak se zeptala. Najednou jsme znali cíl své dnešní cesty - vypadalo to, jako bychom vyrazili jen proto, abychom Břeka překvapili. Sur nás pozval k sobě na čaj a taky na nocleh. Inu, svět lidských cest je tak malinký... nebo jinak - chodíme-li po svých cestách jsme všude doma...
Ráno jsme šli zase svou cestou. Stopovali sme bohužel nedaleko night clubu. ani se nedivím, že nikdo nestavěl. Nakonec nás vysvobodili z toho nelibého místa Břekovi kamarádi, co s námi včerejšího večera seděli u stolu. Další stop nás pak již konečně převezl na kýžené Slovensko - na Trenčín. Nemohla jsem zde nenavštívit své tak dávno neviděné bratry, Heša a Tečku. Jak dávno jsme se již neviděli a já věděla, že tu teď jsou a pracují. Dali jsme o sobě vědět a šli procházet krásami tohoto městečka. Je tu krásný hrad se "studňou lásky". Četla jsem o ní jako malá v knize Joža Nižnánského. Příběh o nadlidské síle pro osvobození své turecké lásky - bohužel jsem ji na vlastní oči nemohla vidět. Na to hloupě vysoké vstupné jsme rezignovali. Sleva pro studenty na menší okruh byla tuším 80korún. Vstoupili jsme však do síně místního muzea v gotické kapli, později kostnici (Karner sv.Michala), kde byla expozice starých soch a několika obrazů. Ač jich nebylo mnoho, byla skvěle vybraná a většinu z exponátů si pamatuji. Byl tam i starobylý gotický reliéf Oplakávání Krista, nu co exponát to lahodný kus. K tomu všemu tam byla moc milá paní průvodkyně - taková hodná tetička s psíčkem. Hned jsme věděli, kterého anděla má nejraději. Pak jsme znaveni odpočívali v parku pod hradbami, dokud nás Tečka nevolal na sraz. Večer i přes noc jsme byli u nich, bohužel všichni tak unaveni, že jsme si nemohli předat víc, než svou přítomnost, ale i to snad někdy postačí. Kéž neuhasnou jejich sny...
Z Trenčína jsme dál vyrazili konečně pěšky směrem do hlubokých lesů Strážovských vrchov. Jednu zastávku jsme si však nemohli odpustit. Trenčiancke Teplice skrývají mnohé architektonické skvosty, jako třeba sanatorium Machnáč od arch. Jaromíra Krejcara... a taky smradlavou, ale prý zaručeně léčivou minerálku. Spali jsme jen kousek za Teplicami. Je úžasné, kolik pramenů skrývají zdejší kopce. Vyprahlí jsme zde navečer narazili na dobrý pramínek jen kousek od okraje města.
Další den jsme procházeli Strážovskými vrchmi k výrazné hoře Vápeč. Ve vesnici pod ní jsme doplnili zásoby, a protože se spustil déšť, udělali jsme si lábuž-obědovou zastávku na verandě vesnického obchodu v Hornej Porube. Vyvětrali nohy, osvěžili je v deštíku, dali pít a jíst svým tělům a kochali se pohledem na onu horu, kreslili si ji a sledovali - je, či není-li vidět křížek na jejím vrcholu.
Na výstup nahoru nám vysvitlo slunko, asi abychom z toho výhledu něco měli. Dole se pásla stáda ovcí a z dědiny zaznívaly z místního rozhlasu lidové mužské čtyřzpěvy... Cesta dolů už nebyla tak slavná. Pod kopcem jsme se napojili na zrušenou červenou značku a díky naším detektivním schopnostem po ní také celkem dlouho šli. Až když mizela na lesní cestě, kroutící se podezřelým směrem podél hřebenu kopců, seznali jsme, že asi byla zamalována schválně, aby po ní nikdo nebloudil. My jsme ale neměli pevný cíl... a tak jsme šli, kam nás nohy nesli. Jen kdyby ustal ten déšť.
Na noc jsme se schovali na verandě víkendové chatky. Déšť však neustal ani následujícího dne. Z našeho úkrytu nás vyhnal příjezd osadníků vedlejší chaty, nechtěli jsme riskovat setkání s nimi a tak jsme byli zas na cestě. V dešti se ale špatně stopuje a navíc jsme ani nevěděli, kterým směrem bychom měli jet. Ještě jsme ani nemávli a zastavil nám autobus. Normálně jsme si sice koupili lístek, ale alespoň jsme věděli, kam jedem a pomalu jsme v duchu rekonstruovali naší včerejší trasu. Teď jsme jeli do Zliechova a odtamtuď jsme vyrazili přes Strážov, pořád ve vydatném dešti, na Čičmany. Tabule inzerovala, že jde o krásnou rázovitou dědinku. Já jsem z ní zas tak nadšená tedy nebyla, ale v tamní autobusové zastávce našli nakrátko útočiště dva zmoklí poutníčci. Tuto noc jsme spali v krásném sedle pod Čelom. Cestou na něj jsme v sešeřelém lese viděli mocného jelena. Jeho nádhernou siluetu si doufám dlouho uchovám v očích. Netopýr mě i ráno budil kvůli jinému krásnému jelenu, ale toho jsem si oslnění sluncem moc nepoobdivovala.
Odsud jsme pak šli dál na Fačkovské sedlo, dělící Strážovské vrchy a Malú Fatru. Dopoledne jsme si protahovali kosti na rozkvelé louce a radovali se ze hřejivého Sluníčka.Přes fatranský hřeben jsme museli projít, pokud jsme chtěli sejít do Martina za Džusberrym a Elou a vylézt s nimi na čajíček na velkom Fatranskom Kriváni. Teď nás cesta už vedla spolehlivě přes Kľak do Vrícka, vesničky s klášterem a křížovou cestou ukrytou v lesní houštině. Nad Vríckem, kde jsme pak spali, je kopec, kde bych si přála být za mrazivých prvních jarních dnů. Ten kopec je plný vzrostlého Lýkovce, v keřech vysokých skoro jako člověk - představovala jsem si tu krásu, když jsou z jara jeho holé pruty - v holém lese - obsypány něžnými růžovími kvítky.
Kousek za Vríckom, v Kláštoru pod Znievom, jsme dalšího dne - po osvěžující koupeli v potůčku, chytli stopa až do Martina. Den jsme se tu zdrželi u Džusiho, navštívili salaš a nakoupili ovčí sýr. Museli jsme se posilnit na cestu, další ráno jsme měli vstávat v 5:30 na tradiční - již pátý, čajíček na Kriváni. Poté, co jsme si vychutnali stoupák nahoru, posilnili se s kamarády dobrým Lung Chingem a množstvím čajového pečiva na větrné pláži "Kriváň", mohli jsme plni sil prolétnout na křídlech tohoto větru celý zbytek červené hřebenovky až po starý hrad Strečno. Tam nás zastihl večer i blažená únava. Oba jsme měli tváře zmalované doruda větrem. Spali jsme pod hradem, ve starém korytě potoka, což bylo skvělé, protože na nás nebylo od cesty vidět, ačkoli my měli o každém pohybu přehled.
Už nemám sílu to dál sepisovat - dál jsme stopovali do Olomouce, kde jsme zašli do Dómu a Arcidiecézního muzea, byla jsem okradena o slovenské peníze kulhavým mrzákem. Spali jsme kousek od nákupního centra Olimpia a sežral mě komár tak, až mi napuchlo oko. Zato jsme spali téměř v kukuřičném poli a hodovali na jeho klasech. Další den jsme se šťastněji vydali opačným směrem a koupali se v přírodním překrásném koupališti Poděbrady a spali kdesi v lužních lesích u Horky, koupali se v Mlýnském potoce, došli do Litovle, kde nás zastihl další liják a za poslední peníze jsme koupili máslo a tři rohlíky. Od té doby jsme koukali po lahvích, abychom své ekologické snahy proměnili za nějaký ten pamlsek. To se nám podařilo až dalšího rána, po noci, kdy jsme spali nedaleko Mladeče. Pořád pršelo. Země si to žádala, ale my zas tolik ne. Moje podrážka už byla úplně prasklá i v podélném směru a před vodou nebylo úniku. Tam se Milému podařilo vyměnit flašky za úžasnou koblihu s krémem a spolu s všudypřítomným ovocem jsme se skvěle nasnídali. Právě končil cyklistický Moravský pohár a jeden cyklotatík nás popovezl kousek dál, kde se lépe stopovalo. Našli jsme na zemi zabalenou tatranku... není pro hladové, mlsné tuláky většího štěstí. Pak jsme stopovali znovu do Olomouce a z něj nás vzal jeden boxer s vymknuým kotníkem až do Prahy na Mírák. Jel za svou Milou a byl moc fajn...
a to je tak v rychlosti vše.

<< zpět