Jde po skosený trávě a jde tak, jak se to píše,
s větrem v zádech, s kytkou v hlavě,
důstojně a tiše
a z polí slítají se ptáci a každej z nich jí věří
a ona se pak vrací a má v rukou jejich peří

Je to můj člověk s hlavou v kříži,
umírající v horku, můj plakát na refíži
i má socha u New Yorku
je to můj voják beze jména i ten parník v ústí Něvy
je to jediná má žena, jenže ta, která to neví.
Místo k ní však mířím někam,
kde je ten, co se tak vzteká,
že ta hrůza kterou čekám není ta ,
která mě čeká.

Ten můj poci nemá hranic, ta má víra bez rezervy,
že už nezmůžu se na nic, ani na pevný nervy...
natož na ňákou vílu - a že už nevím oco kráčí,
třeba nemám sílu
a třeba mi to stačí