Zlatí úhoři

Ota Pavel

 

 

Ota Pavel: Ota Pavel (Popper), český prozaik a novinář, žil v letech 1930 až 1973. Otec Leo byl Žid, matka Herma byla Češka. Ota byl až do konce 60. let znám jen jako vynikající sportovní reportér. Avšak dvě povídkové autobiograficky laděné knihy z počátku 70. let (Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby) ho rázem vyzvedly mezi významné současné prozaiky. V únoru 1964 na zimních olympijských hrách v Innsbrucku onemocněl těžkou duševní chorobou. Další díla: Dukla mezi mrakodrapy (1964); Plná bedna šampaňského (1967); Pohár od Pánaboha (1971); Syn celerového krále (1972); Pohádka o Raškovi (1974)
 

 

Poznámka: Původně byly vydány pouze dva svazky: Smrt krásných srnců (autorovy vzpomínky na dětství) a Jak jsem potkal ryby (autorův vlastní život, hlavně o rybách). Třetí svazek, Zlatí úhoři, vyšel poprvé roku 1991 v necenzurované podobě, je rozdělen do tří částí a obsahuje většinu povídek z obou dvou předešlých svazků.
 

KNIHA

 

Zlatí úhoři

Vydání: nakladatelství Agentura VPK; v Praze 1999
Ilustrace: Boris Pralovszký
Literární druh: povídky
Forma: ich-forma
 

 

DĚJ:
Místo: Československo: Praha, Bránov, Křivoklát, Vranská přehrada, Buštěhrad (u Lidic), Skochovice, Kročehlavy...
Doba: asi 1936 až asi 1970
 

 

Postavy: Ota Popper/Pavel - syn Lea a Hermy Leo Popper/Pavel - narodil se 19. 7. v Buštěhradě, český žid,  nadšený rybář a zahrádkář, prodavač u Elektroluxu -> prodavač spon na kšandy -> prodavač mastí proti svrabu  -> prodavačmucholapek Herma Popperová/Pavlová - narozena v Kročehlavech, Češka, Leova manželka Hugo a Jiří - Otovi starší bratři Karel Prošek - z Luhu pod Bránovem, Leův nejlepší kamarád Holan - Proškův vlčák Karolina - Proškova žena, s níž měl šest dětí ing. Václav Jehlička - majitel firmy DERSOL, vynálezce mucholapek BOMBA-CHEMIK Vrastislav Nechleba - slavný umělec, Leův přítel František Korálek - manžel krásné židovky Irmy, ředitel firmy Elekrolux Irma - manželka Korálka, židovka
 

 

Děj:

ČÁST PRVNÍ:

ČERNÁ ŠTIKA Otovi (6 let) starší bráškové, kteří ho moc nebrali, chytali na ostrůvku do ruky ryby v zelených řasách. Jednou sem zabloudila černá štika. Chtěli ji chytit, ale nepovedlo se – ani Otovi, jenž ji měl na dosah.

KONCERT Za doby Rakouska (kdy na křivoklátském hradě seděl kníže pán Max Egon Fürstenberg) měl Karel Prošek jako nejlepší rybář v kraji dovoleno chytat ryby všemi způsoby – jen úhoře musel nosit knížeti. Když kníže odjel, mohl už lovit jen na prut. Prošek měl však svůj způsob – „na práskandu“ (šel proti tekoucí vodě, aby ho ryby neviděly a občas práskal svým žlutým bambusovým prutem – bičem bez navijáku). Jednou se přišli podívat Popperovi a Leo se s Proškem náramně skamarádil. Prošek pak učil Otovy bratry i Otu chytat ryby.

MOJE PRVNÍ RYBA Prošek udělal Otovi prut, z lískového dřeva. Ota na něj pak chytil okouna. Jeho hlavu s kůží Prošek přitloukl na vrata stodoly, aby všichni věděli, že se v Luhu pod Bránovem zrodil další rybář. Ota se tím velice chlubil, až jednou hlava z vrat zmizela – nejspíš ji sundal Prošek, jemuž už Otovo chování zase začínalo lézt na nervy.

SOUBOJ O ŠTIKY Bratři vzali Otu konečně do party. Béda, Leův kamarád ve stejných letech, se jednou rozhodl, že to Leovi a Proškovi v rybách ukáže, a vyjel na štiky k Čertově skále. Ota se to dověděl, a tak vyjeli s Proškem na štiky k Brvě, k štičím tůním. Bédu tak předčili. Leo pak Bédovi pod akátem, kde se mluví pravda, prozradil jejich štičí místo.

POD ŠÍMOVIC SKÁLOU Prošek, Leo, Hugo, Jirka a Leo chodili večer kolem vysoké červené skály z opuky - Šímovy skály - pod jez na parmy.

JAK JSME S TATÍNKEM SERVÍROVALI ÚHOŘŮM Leo a Ota chtěli chytit hodně úhořů, aby si je mohli vyudit. Připravili si na ně šňůru, na kterou navázali rousnice. Ota, ač neuměl plavat, pak musel šňůru s kamenem na konci vzít a jít s ní do divoké řeky, až by byla napnutá. Voda však natolik zdivočela, že se Ota málem utopil. Tak musel Leo syna vytáhnout a úhoře mohli zapomenout.

NEJDRAŽŠÍ VE STŘEDNÍ EVROPĚ Leo pracoval ve firmě Elektrolux. Měl vcelku dost peněz, a tak si koupil v Kročehlavech od doktora Václavíka rybník – prý se šestikilovými kapry. Jednoho v tom rybníce totiž skutečně viděl. Když však začal výlov, v rybníce se našel pouze jeden kapr – jen ten jeden jediný šestikilový. Proto se naštvaný Leo doktorovi pomstil: když si u něj Václavík objednal ledničku (za stejnou cenu, jakou dal Leo za rybník), poslal mu ledničku bez vnitřku. Tak si byli vyrovnaní – „ ten rybník taky neměl vnitřek a jinak vypadal moc hezky“.

VE SLUŽBÁCH ŠVÉDSKA Leo se stal v prodeji vysavačů a ledniček mistrem světa – asi hlavně díky paní Irmě, do které byl zamilován. Jednou přišel na vzorkovém veletrhu ke stánku Lea slavný pan Nechleba a chtěl si koupit ledničku. Pozval tedy Lea do Akademie. Začali si povídat a stali se z nich přátelé. Pan Korálek toho chtěl využít a nechat si od Nechleby nakreslit svou ženu Irmu. Leo tedy s pana Nechlebu přemlouval (a měl na tom i svůj vlastní zájem – když Irmu miloval, myslel, že si u ní „šplhne“). Malíř se nakonec nechal ukecat a Irmu si pozval – ale nelíbila se mu k malování.

BÍLÉ HŘIBY Popperovi šli do křivoklátských lesů na roští. Narazili na stráň plnou bílých hřibů. Měli z nich velikou radost, ale Herma plakala – říká se, že když je hodně hub, bude válka; před 1. světovou válkou prý také rostlo tisíce bílých hřibů, a pak přišla bída a  nouze… Příští rok ČSR zabrali Němci. A pak vypukla 2. světová válka…

 

ČÁST DRUHÁ:

SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ Ve třicátých letech se Popperovi usadili na dvě sezóny v hospůdce U rozvědčíka – za hradem Křivoklát dál podél řeky Berounky. O víkendech zde však bylo příliš veselo, tudíž hlučno, a Leo se k veselici vždy připojoval. Po jedné takové bouřlivé noci byl Leo donucen najít selskou chalupu. Na dlouhá léta tak Popperovi nalezli přístřeší v domečku Proška v Luhu pod Bránovem. Koumáctvím a dřinou Proška a penězy Lea se z něj stala nejbohatší chalupa v Luhu. Prošek chodil s věrným vlčákem Holanem na srnčí – jejich lovištěm byla především stráň nad ostrůvkem u řeky. Prošek vždy vzal Holanovu hlavu do dlaní, nasměroval ji na hnědou tečku v té stráni a řekl: „Holane, běž!“. Pes vyběhl, skočil po srnci a zlomil mu vaz.

Pak byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Böhmen und Mähren). Leo nesměl na Křivoklát, což ho tuze mrzelo. Ve třetím roce války byli Hugo a Jirka povoláni do koncetráků a Leo si řekl, že potřebují maso, než odjedou. Z jejich buštěhradského domu čp. 54 šlapal na kole za Proškem. Půjčí si od něj Holana a pošle ho na srnce. Srnec se ale s Holanem skutálí přímo ke dvěma rybářům, kteří si srnce přivlastní. Prošek pak vymyslí na rybáře lest a srnec se jim vrátí. Leo si ho nacpe o batohu a jede domů. Hugo s Jirkou se najedí masa na další léta. Možná to je zachrání od smrti. Jirka se vrátí z Mauthausenu a má 40 kg. - Prošek zemře po válce krátce po Holanovi.

KAPŘI PRO WEHRMACHT Leovi vzali hned na začátku války buštěhradský rybník. Zprvu doufal, že mu jej jednou zase vrátí, ale pak přišla zkáza Lidic, kde měli známé, a Leo přestal doufat. Pak museli Hugo s Jirkou do koncentráku. Otovi bylo 12 let. Nato povolali těsně před Vánocemi do koncentráku i Lea. Ten v noci šel do svého rybníku a vzal si své kapry. Když druhý den měl nastat výlov, nikdo nic nevylovil, protože nebylo co.

MŮŽOU TĚ I ZABÍT V Buštěhradě byly rybníky dva – Starý a Nový, který měl břehy z cihel a kamenů. Ten starý si Ota vyhlídl na kapry. Musel si však dávat pozor na porybného Zárubu. Jenže jednou ho Záruba chytil. Ota si už myslel, že ho zbije, ale Záruba jen řekl: „Křič!“ a začal dělat, jako že ho bije. Sehráli tak pro Němce divadlo a Záruba pak Otovi poradil, aby raději chodil na ryby do Nového rybníku.

DLOUHÁ MÍLE Hugo dříve pracoval v Koníčkovic mlýně, kde vykrmoval kapra, kterého tam zapomněli při výlovu. Když však Hugo musel do koncentráku, prozradil toto tajemství Otovi – na nejhorší časy. Ota se tam tedy vypravil a dovolil se Koníčka, který o zapomenutém kaprovi neměl ponětí, zda si může zachytat. Kapr Otovi zabral, ale vzal mu i prut. Tak se Ota pustil do vody za prutem – a za kaprem. Koníček ale Otu vytáhl z vody, a když zjistil, že kapr tam vskutku byl, vzal loďku a kapra si chytil pro sebe. Otovi dal jen šupiny.

 

ČÁST TŘETÍ:

U PROŠKŮ PO VÁLCE Popperovi zase bydleli v Praze, a tak ihned po válce se Ota vydal na Křivoklát, za Proškem. Chtěl si zavzpomínat na své dětství.

MALÝ PSTRUH Na Skřivanském potoce se kdysi usadil Jarka Franěk se svou ženou. Býval kdysi rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. Pod Nezabudicemi pak postavil stánek s pitím a nazval jej Anamo. O kus dál postavil na potoce restauraci U rozvědčíka. Fraňka zabili za války Němci ve věznici Plötzensee. Sama v křivoklátských lesích tu zůstala paní Fraňková. Když se sem Ota přijel podívat, šel na pstruhy. Dostal jednoho malého, ubodal ho. Pstruha dal paní Fraňkové, ale té bylo mladé ryby líto. Ota si uvědomil, jaký byl hrubián.

JAK JSME SE STŘETLI S VLKY Když po válce přijeli do Luhu, bylo tam v řece hodně štik. Leo a Ota vešli do soutěže s Vlkovými, místními výbornými rybáři, kdo chytí víc štik. Přestože chytli jen 3 malé, nakázal Leo synovi, ať si vypůjčí vozík, prý „jsou těžké“. Ota poslechl, ale táhnout vozík před Vlkovými přes Luh odmítl. Leo se káry ujal, ale když procházeli kolem Vlkových, u nichž viselo 5 nádherných velkých štik, musel Otu poprosit, aby mu pomohl.

OTÁZKA HMYZU VYŘEŠENA Leovi se po válce hůře prodávalo, neboť zestárl. Prodával zmodernizované spony na kšandy, mast proti svrabu a reklamní skříňky. Už nevydělával tolik peněz, což ho mrzelo. Dal se tedy k firmě DERSOL a začal prodávat mucholapky BOMBA-CHEMIK, s nimiž chtěl udělat jejich vynálezce inženýr Jehlička díru do světa. To se však nepovedlo, přestože Leo jich prodal ohromné množství. V období much je lidé začali vracet, neboť byly vyrobené tak, že mouchy létaly umírat jinam – a to se lidem nelíbilo, chtěli je vidět umírat.

VELKÝ VODNÍ TULÁK Prošek, Leo a Ota se přes noc vydali na úhoře. Jednoho chytili, ale k ránu jim upláchl. Přesto byli rádi, že alespoň prožili společně krásnou noc.

LOV BOLENA DRAVÉHO Proškovi se odstěhovali z přívozu na Bránov a k vodě bylo s pruty daleko, tak Leo s Hermou na Křivoklát přestali jezdit. Rozhodli se postavit si chatu na Vranské přehradě za Prahou, pojmenovali ji Herma. Ota tu chatu začínal nenávidět, protože měl v Praze holku, ale nemohl kvůli chatě za ní. Jednou se na přehradě objevili boleni, lovili u Hartmanovic hospody. Ota si na ně políčil – na slabý cajk jich za několik týdnů prázdnin chytil 12 z 13-ti. Toho 13. se mu nedařilo chytit, až jednou přišel fotbalista Josef Bican a bolena chytil. Ota si ze zubů 12-ti bolenů udělal řetěz – zuby si nechal u zlatníka spojit stříbrem a navlékl je na zlatý řetěz.

PUMPRDENTLICH Pumrdentlich – Leovo slovo, nikdy nevěděl, co to přesně znamená, ale rád jej používal. („Je to výborný, ale přitom to stojí za hovno. Jde krásná dáma nádherně oblečená, všichni přihlížející jsou paf, a ona přitom šlápne do hovna.“) Leo chytil na přehradě u Skochivic pětikilového sumce – pumprdentlicha (krásného, ale malého sumce). V hospodě ale řekl, že měl 20 kg, a tak se na něj všichni chtěli jít podívat. Maminka naštěstí přemluvila Duška, který měl u rybářů autoritu, aby jako řekl, že ten sumec má fakt 20 kg nejmíň. Nakonec se po Skochovicích rozneslo, že Leův sumec měl alespoň 50 kg.

ŽEHLIČKA Hugo, Jirka i Ota již trochu zestárli, začali jim růst bílé vlasy. Chtěli si znovu připomenout mládí, a tak se rozhodli, že každý rok spolu pojedou stanovat na týden k těm nejkrásnějším řekám. Tentokrát jeli Hugovou Žehličkou. Na Rozvědčíku naložili 4 basy piva a pokračovali dál za Skryje. Žehlička však náklad už nedokázala uvézt, a tak zahučela z kopce zpátky do Berounky. Na jejich tábor v Luhu pod Skryjemi je pak dotáhly krávy, auto bylo zcela zničené. Užili si nakonec sice skvělý týden, ale Hugo Žehličku odmítl opustit. Zabydlel se u ní a pak pro něj musel přijet náklaďák z jeho fabriky, se ženou Elou.

ZLODĚJ PRUTŮ Na Ohři s Pavlovými jednou rybařil Walda Freud z Podbořan a námořník Půhoný z Prahy, který si z cest přivezl japonské pruty. Měl z nich takovou radost, že je téměř nepoužíval, měl je jen na dívání. Jednou v noci mu je někdo ukradl. Ota toho zloděje viděl, ale myslel si, že je to Hugo. Prapodivně se choval, tak si Ota pomyslel, že se zbláznil. Horoskop bratrům totiž jednou předpověděl, že se někdo z jejich rodiny jednou zblázní. Druhý den zloděj pruty vrátil – nejspíš si jen chtěl zachytat. „A pak už jsem takhle na ryby s brášky dlouho nejel, Horoskop vyšel. Zbláznil jsem se já a pět let jsem strávil v ústavu pro duševně choré. Ryby tam nejsou. Jen králové, císaři, Napoleoni, Kristové, Afrodity, kněžny Libuše a Panny orleánské.“

USCHLÉ RYBIČKY Leo už moc nerybařil, začal zahrádkařit. Občas chodil na candáty nad železniční most ve Skochovicích – lehl si do loďky s nastraženými pruty a spal (přestože neuměl plavat). Byl už dost starý, a tak si jednou ani nevšiml, že pruty nahodil přímo na most, takže neměl šanci chytit jedinou rybu.

KRÁLÍCI S MOUDRÝMA OČIMA Pavlovi prodali chatu a koupili si u Radotína domeček, odkud byl výhled na zbraslavský zámek. Blízko byla i Waltrovka, kde zahradníci, Leovi kamarádi, pěstovali růže. Tou dobou už Leo nechodil za ženskými. Již deset let Herma pěstovala krocany, slepice, prodávala vajíčka a Leo choval šampaňské králíky. Nebyli zrovna moc bohatí, přestože před válkou se jejich špajz pod jídlem prohýbal. A to Lea mrzelo. Proto se rozhodl odvézt králíky na výstavu do Karlštejna a výhodně je prodat. To se mu však nepovedlo, a tak králíky pustil a sám došel pěšky až domů. Pak se chytil za srdce, nohy se mu podlamovaly, a Herma zavolala sanitku. Už se nevrátil…

ZLATÍ ÚHOŘI Ota nachytal Leovi k narozeninám 11 zlatých úhořů. Nechal je vyudit u Franciho – ten je ale přesolil. Otu to mrzelo. Leo se rozhodl Otovi splatit tento dluh, než zemře. Zlaté úhoře nikdy nechytl, ale nachytal jich 11 postupně. Byla to tvrdá „práce“. Vždy, když nějakého toho úhoře chytil, pozval si Otu a úhoře mu naservíroval na másle. Tak mu postupně splatil dluh 11 úhořů. Pak zemřel, v Třebotově. Ota trochu jeho popela vhodil do Berounky – Leovy nejoblíbenější řeky.

Citát: "Rybářský spánek je nejsladší, člověk si dovoluje dvojí luxus, spánek a ryby."

"Když je hodně hub, bude válka." - Herma

Jazyk: spisovný (hovorová čeština) a nespisovný (slangová čeština)
Neznámá slova: sumáři - lidové označení pro sumce; rousnice - žížaly; čudla - malá ryba; řízky (hrouzci dlouhovousí) - nástražné rybičky, loví se na ně štiky; střevle - rybičky, na které se chytají boleni; boleni draví (latinsky aspius aspius) - ryby "stříbrní zabíječi"; parmy - druh ryb; cajk - vlasec; solinka - slabá německá imitace; slup - dřevěné koryto na chtání úhořů; grondle - vidlice na napichování; kmínka - druh alkoholu; štoudev - nádoba
Počet stran: 188 stran
 

 

Mé hodnocení: Tyto povídky jsou pěkné, jsou psané přirozeným jazykem, neboť Ota Pavel prý rád mluvil "jak mu huba narostla", a protože to jsou povídky, jsou krásně krátké. Nemusejí se ani číst naráz. Nemám proti nim námitek.

 

Zpět na Klasiku

Domů