Děj: |
ČÁST
PRVNÍ:
ČERNÁ
ŠTIKA
Otovi (6 let) starší bráškové, kteří ho moc nebrali,
chytali na ostrůvku do ruky ryby v zelených řasách.
Jednou sem zabloudila černá štika. Chtěli ji chytit, ale
nepovedlo se – ani Otovi, jenž ji měl na dosah.
KONCERT
Za doby Rakouska (kdy na křivoklátském hradě seděl kníže
pán Max Egon Fürstenberg) měl Karel Prošek jako nejlepší
rybář v kraji dovoleno chytat ryby všemi způsoby –
jen úhoře musel nosit knížeti. Když kníže odjel, mohl už
lovit jen na prut. Prošek měl však svůj způsob – „na
práskandu“ (šel proti tekoucí vodě, aby ho ryby neviděly
a občas práskal svým žlutým bambusovým prutem – bičem
bez navijáku). Jednou se přišli podívat Popperovi a Leo se
s Proškem náramně skamarádil. Prošek pak učil Otovy
bratry i Otu chytat ryby.
MOJE
PRVNÍ RYBA
Prošek udělal Otovi prut, z lískového dřeva. Ota na
něj pak chytil okouna. Jeho hlavu s kůží Prošek přitloukl
na vrata stodoly, aby všichni věděli, že se v Luhu
pod Bránovem zrodil další rybář. Ota se tím velice
chlubil, až jednou hlava z vrat zmizela – nejspíš ji
sundal Prošek, jemuž už Otovo chování zase začínalo lézt
na nervy.
SOUBOJ
O ŠTIKY Bratři
vzali Otu konečně do party. Béda, Leův kamarád ve stejných
letech, se jednou rozhodl, že to Leovi a Proškovi v rybách
ukáže, a vyjel na štiky k Čertově skále. Ota se to
dověděl, a tak vyjeli s Proškem na štiky k Brvě,
k štičím tůním. Bédu tak předčili. Leo pak Bédovi
pod akátem, kde se mluví pravda, prozradil jejich štičí místo.
POD
ŠÍMOVIC SKÁLOU
Prošek, Leo, Hugo, Jirka a Leo chodili večer kolem vysoké
červené skály z opuky - Šímovy skály - pod jez na
parmy.
JAK
JSME S TATÍNKEM SERVÍROVALI ÚHOŘŮM Leo
a Ota chtěli chytit hodně úhořů, aby si je mohli vyudit.
Připravili si na ně šňůru, na kterou navázali rousnice.
Ota, ač neuměl plavat, pak musel šňůru s kamenem na
konci vzít a jít s ní do divoké řeky, až by byla
napnutá. Voda však natolik zdivočela, že se Ota málem
utopil. Tak musel Leo syna vytáhnout a úhoře mohli
zapomenout.
NEJDRAŽŠÍ
VE STŘEDNÍ EVROPĚ
Leo pracoval ve firmě Elektrolux. Měl vcelku dost peněz, a
tak si koupil v Kročehlavech od doktora Václavíka rybník
– prý se šestikilovými kapry. Jednoho v tom rybníce
totiž skutečně viděl. Když však začal výlov, v rybníce
se našel pouze jeden kapr – jen ten jeden jediný šestikilový.
Proto se naštvaný Leo doktorovi pomstil: když si u něj Václavík
objednal ledničku (za stejnou cenu, jakou dal Leo za rybník),
poslal mu ledničku bez vnitřku. Tak si byli vyrovnaní –
„ ten rybník taky neměl vnitřek a jinak vypadal moc
hezky“.
VE
SLUŽBÁCH ŠVÉDSKA
Leo se stal v prodeji vysavačů a ledniček mistrem světa
– asi hlavně díky paní Irmě, do které byl zamilován.
Jednou přišel na vzorkovém veletrhu ke stánku Lea slavný
pan Nechleba a chtěl si koupit ledničku. Pozval tedy Lea do
Akademie. Začali si povídat a stali se z nich přátelé.
Pan Korálek toho chtěl využít a nechat si od Nechleby
nakreslit svou ženu Irmu. Leo tedy s pana Nechlebu přemlouval
(a měl na tom i svůj vlastní zájem – když Irmu miloval,
myslel, že si u ní „šplhne“). Malíř se nakonec nechal
ukecat a Irmu si pozval – ale nelíbila se mu k malování.
BÍLÉ
HŘIBY
Popperovi šli do křivoklátských lesů na roští. Narazili
na stráň plnou bílých hřibů. Měli z nich velikou
radost, ale Herma plakala – říká se, že když je hodně
hub, bude válka; před 1. světovou válkou prý také rostlo
tisíce bílých hřibů, a pak přišla bída a nouze… Příští rok ČSR zabrali Němci. A pak
vypukla 2. světová válka…
ČÁST
DRUHÁ:
SMRT
KRÁSNÝCH SRNCŮ
Ve třicátých letech se Popperovi usadili na dvě sezóny v hospůdce
U rozvědčíka – za hradem Křivoklát dál podél řeky
Berounky. O víkendech zde však bylo příliš veselo, tudíž
hlučno, a Leo se k veselici vždy připojoval. Po jedné
takové bouřlivé noci byl Leo donucen najít selskou
chalupu. Na dlouhá léta tak Popperovi nalezli přístřeší
v domečku Proška v Luhu pod Bránovem. Koumáctvím
a dřinou Proška a penězy Lea se z něj stala nejbohatší
chalupa v Luhu. Prošek chodil s věrným vlčákem Holanem
na srnčí – jejich lovištěm byla především stráň nad
ostrůvkem u řeky. Prošek vždy vzal Holanovu hlavu do dlaní,
nasměroval ji na hnědou tečku v té stráni a řekl:
„Holane, běž!“. Pes vyběhl, skočil po srnci a zlomil
mu vaz.
Pak
byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Böhmen und Mähren).
Leo nesměl na Křivoklát, což ho tuze mrzelo. Ve třetím
roce války byli Hugo a Jirka povoláni do koncetráků a Leo
si řekl, že potřebují maso, než odjedou. Z jejich buštěhradského
domu čp. 54 šlapal na kole za Proškem. Půjčí si od něj Holana a pošle ho na
srnce. Srnec se ale s Holanem skutálí přímo ke dvěma
rybářům, kteří si srnce přivlastní. Prošek pak vymyslí
na rybáře lest a srnec se jim vrátí. Leo si ho nacpe o
batohu a jede domů. Hugo s Jirkou se najedí masa na další
léta. Možná to je zachrání od smrti. Jirka se vrátí z Mauthausenu
a má 40 kg. - Prošek zemře po válce krátce po Holanovi.
KAPŘI
PRO WEHRMACHT
Leovi vzali hned na začátku války buštěhradský rybník.
Zprvu doufal, že mu jej jednou zase vrátí, ale pak přišla
zkáza Lidic, kde měli známé, a Leo přestal doufat. Pak
museli Hugo s Jirkou do koncentráku. Otovi bylo 12 let. Nato
povolali těsně před Vánocemi do koncentráku i Lea. Ten v noci
šel do svého rybníku a vzal si své kapry. Když druhý den
měl nastat výlov, nikdo nic nevylovil, protože nebylo co.
MŮŽOU
TĚ I ZABÍT
V Buštěhradě byly rybníky dva – Starý a Nový,
který měl břehy z cihel a kamenů. Ten starý si
Ota vyhlídl na kapry. Musel si však dávat pozor na porybného
Zárubu. Jenže jednou ho Záruba chytil. Ota si už myslel,
že ho zbije, ale Záruba jen řekl: „Křič!“ a začal dělat,
jako že ho bije. Sehráli tak pro Němce divadlo a Záruba
pak Otovi poradil, aby raději chodil na ryby do Nového rybníku.
DLOUHÁ
MÍLE
Hugo dříve pracoval v Koníčkovic mlýně, kde
vykrmoval kapra, kterého tam zapomněli při výlovu. Když však
Hugo musel do koncentráku, prozradil toto tajemství Otovi
– na nejhorší časy. Ota se tam tedy vypravil a dovolil se
Koníčka, který o zapomenutém kaprovi neměl ponětí, zda
si může zachytat. Kapr Otovi zabral, ale vzal mu i prut. Tak
se Ota pustil do vody za prutem – a za kaprem. Koníček ale
Otu vytáhl z vody, a když zjistil, že kapr tam vskutku byl,
vzal loďku a kapra si chytil pro sebe. Otovi dal jen šupiny.
ČÁST
TŘETÍ:
U
PROŠKŮ PO VÁLCE
Popperovi zase bydleli v Praze, a tak ihned po válce se
Ota vydal na Křivoklát, za Proškem. Chtěl si zavzpomínat
na své dětství.
MALÝ
PSTRUH
Na Skřivanském potoce se kdysi usadil Jarka Franěk se svou
ženou. Býval kdysi rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu.
Pod Nezabudicemi pak postavil stánek s pitím a nazval
jej Anamo. O kus dál postavil na potoce restauraci U rozvědčíka.
Fraňka zabili za války Němci ve věznici Plötzensee. Sama
v křivoklátských lesích tu zůstala paní Fraňková.
Když se sem Ota přijel podívat, šel na pstruhy. Dostal
jednoho malého, ubodal ho. Pstruha dal paní Fraňkové, ale
té bylo mladé ryby líto. Ota si uvědomil, jaký byl hrubián.
JAK
JSME SE STŘETLI S VLKY
Když po válce přijeli do Luhu, bylo tam v řece hodně
štik. Leo a Ota vešli do soutěže s Vlkovými, místními
výbornými rybáři, kdo chytí víc štik. Přestože chytli
jen 3 malé, nakázal Leo synovi, ať si vypůjčí vozík, prý
„jsou těžké“. Ota poslechl, ale táhnout vozík před
Vlkovými přes Luh odmítl. Leo se káry ujal, ale když
procházeli kolem Vlkových, u nichž viselo 5 nádherných
velkých štik, musel Otu poprosit, aby mu pomohl.
OTÁZKA
HMYZU VYŘEŠENA
Leovi se po válce hůře prodávalo, neboť zestárl. Prodával
zmodernizované spony na kšandy, mast proti svrabu a reklamní
skříňky. Už nevydělával tolik peněz, což ho mrzelo.
Dal se tedy k firmě DERSOL a začal prodávat mucholapky
BOMBA-CHEMIK, s nimiž chtěl udělat jejich vynálezce
inženýr Jehlička díru do světa. To se však nepovedlo, přestože
Leo jich prodal ohromné množství. V období much je
lidé začali vracet, neboť byly vyrobené tak, že mouchy létaly
umírat jinam – a to se lidem nelíbilo, chtěli je vidět
umírat.
VELKÝ
VODNÍ TULÁK
Prošek, Leo a Ota se přes noc vydali na úhoře. Jednoho
chytili, ale k ránu jim upláchl. Přesto byli rádi, že
alespoň prožili společně krásnou noc.
LOV
BOLENA DRAVÉHO
Proškovi se odstěhovali z přívozu na Bránov a k vodě
bylo s pruty daleko, tak Leo s Hermou na Křivoklát
přestali jezdit. Rozhodli se postavit si chatu na Vranské přehradě
za Prahou, pojmenovali ji Herma. Ota tu chatu začínal nenávidět,
protože měl v Praze holku, ale nemohl kvůli chatě za
ní. Jednou se na přehradě objevili boleni, lovili u
Hartmanovic hospody. Ota si na ně políčil – na slabý
cajk jich za několik týdnů prázdnin chytil 12 z 13-ti.
Toho 13. se mu nedařilo chytit, až jednou přišel
fotbalista Josef Bican a bolena chytil. Ota si ze zubů 12-ti
bolenů udělal řetěz – zuby si nechal u zlatníka spojit
stříbrem a navlékl je na zlatý řetěz.
PUMPRDENTLICH
Pumrdentlich – Leovo slovo, nikdy nevěděl, co to přesně
znamená, ale rád jej používal. („Je to výborný, ale přitom
to stojí za hovno. Jde krásná dáma nádherně oblečená,
všichni přihlížející jsou paf, a ona přitom šlápne do
hovna.“) Leo chytil na přehradě u Skochivic pětikilového
sumce – pumprdentlicha (krásného, ale malého sumce). V hospodě
ale řekl, že měl 20 kg, a tak se na něj všichni chtěli jít
podívat. Maminka naštěstí přemluvila Duška, který měl
u rybářů autoritu, aby jako řekl, že ten sumec má fakt
20 kg nejmíň. Nakonec se po Skochovicích rozneslo, že Leův
sumec měl alespoň 50 kg.
ŽEHLIČKA
Hugo, Jirka i Ota již trochu zestárli, začali jim růst bílé
vlasy. Chtěli si znovu připomenout mládí, a tak se
rozhodli, že každý rok spolu pojedou stanovat na týden k těm
nejkrásnějším řekám. Tentokrát jeli Hugovou Žehličkou.
Na Rozvědčíku naložili 4 basy piva a pokračovali dál za
Skryje. Žehlička však náklad už nedokázala uvézt, a tak
zahučela z kopce zpátky do Berounky. Na jejich tábor v Luhu
pod Skryjemi je pak dotáhly krávy, auto bylo zcela zničené.
Užili si nakonec sice skvělý týden, ale Hugo Žehličku
odmítl opustit. Zabydlel se u ní a pak pro něj musel přijet
náklaďák z jeho fabriky, se ženou Elou.
ZLODĚJ
PRUTŮ
Na Ohři s Pavlovými jednou rybařil Walda Freud z Podbořan
a námořník Půhoný z Prahy, který si z cest přivezl
japonské pruty. Měl z nich takovou radost, že je téměř
nepoužíval, měl je jen na dívání. Jednou v noci mu
je někdo ukradl. Ota toho zloděje viděl, ale myslel si, že
je to Hugo. Prapodivně se choval, tak si Ota pomyslel, že se
zbláznil. Horoskop bratrům totiž jednou předpověděl, že
se někdo z jejich rodiny jednou zblázní. Druhý den
zloděj pruty vrátil – nejspíš si jen chtěl zachytat.
„A pak už jsem takhle na ryby s brášky dlouho nejel,
Horoskop vyšel. Zbláznil jsem se já a pět let jsem strávil
v ústavu pro duševně choré. Ryby tam nejsou. Jen králové,
císaři, Napoleoni, Kristové, Afrodity, kněžny Libuše a
Panny orleánské.“
USCHLÉ
RYBIČKY
Leo už moc nerybařil, začal zahrádkařit. Občas chodil na
candáty nad železniční most ve Skochovicích – lehl si
do loďky s nastraženými pruty a spal (přestože neuměl
plavat). Byl už dost starý, a tak si jednou ani nevšiml, že
pruty nahodil přímo na most, takže neměl šanci chytit
jedinou rybu.
KRÁLÍCI
S MOUDRÝMA OČIMA
Pavlovi prodali chatu a koupili si u Radotína domeček, odkud
byl výhled na zbraslavský zámek. Blízko byla i Waltrovka,
kde zahradníci, Leovi kamarádi, pěstovali růže. Tou dobou
už Leo nechodil za ženskými. Již deset let Herma pěstovala
krocany, slepice, prodávala vajíčka a Leo choval šampaňské
králíky. Nebyli zrovna moc bohatí, přestože před válkou
se jejich špajz pod jídlem prohýbal. A to Lea mrzelo. Proto
se rozhodl odvézt králíky na výstavu do Karlštejna a výhodně
je prodat. To se mu však nepovedlo, a tak králíky pustil a
sám došel pěšky až domů. Pak se chytil za srdce, nohy se
mu podlamovaly, a Herma zavolala sanitku. Už se nevrátil…
ZLATÍ
ÚHOŘI
Ota nachytal Leovi k narozeninám 11 zlatých úhořů.
Nechal je vyudit u Franciho – ten je ale přesolil. Otu to
mrzelo. Leo se rozhodl Otovi splatit tento dluh, než zemře.
Zlaté úhoře nikdy nechytl, ale nachytal jich 11 postupně.
Byla to tvrdá „práce“. Vždy, když nějakého toho úhoře
chytil, pozval si Otu a úhoře mu naservíroval na másle.
Tak mu postupně splatil dluh 11 úhořů. Pak zemřel, v Třebotově.
Ota trochu jeho popela vhodil do Berounky – Leovy nejoblíbenější
řeky.
|